Všechno to začalo ráno 4. února, když všechny studenty povolali do auly. Nikdo nevěděl o co se jedná a tak byla celá místnost naplněná nervózním šeptáním a pátravými pohledy. Dorazil jsem tam jako jeden z posledních a tak na mne nevyzbylo místo na sezení a musel jsem stát nedaleko dveří. Netrvalo dlouho a předstoupil ředitel. Sál utichl.

Ředitel Avery se nervózně rozhlédl po studentech a pak konečně promluvil: „Milí studenti, děkuji vám, že jste se dostavili. Mám tady důležitou věc, o které si s vámi musím promluvit. Někdo poslal našemu váženému profesorovi Balcomovi výhružný dopis." Letmo mávl směrem, kde jsem tušil profesora, ale přes ostatní jsem ho neviděl.

Aula překvapeně zašuměla, ale ředitel pokračoval dál: „takovéto činy nehodláme tolerovat. Není jisté, że je to jeden z vás, ale pan profesor Balcom, je přesvědčený, že si z něj jeden z jeho studentů utahuje. Dávám vám možnost abyste se během následujících dvou dnů dostavili do ředitelny a přiznali se V tom případě vám nebude hrozit žádný postih.. Jestliže tak neučiníte, tak budeme muset informovat policii."

Pousmál jsem se, že by se v téhle škole konečně něco dělo? Vytáhl jsem z brašny notes a začal si zapisovat podrobnosti. Ředitel ještě chvíli mluvil o možných důsledcích, přihodil pár svých filozofických mouder a poté nás propustil. Protáčel jsem tužku mezi prsty jak jsem po schodech šel do učebny. Proč by někdo posílal výhružné dopisy zrovna panu Balcomovi? Většina lidí tady ho měla ráda. Mohl to být někdo zvenčí, ale proč by potom byl tak přesvědčený o tom, že je to jeden ze studentů? Nedávalo mi to smysl. Pořád jsem se ještě usmíval. Konečně se objevilo něco hodného mé pozornosti, ta nuda, co tu panuje je k nevydržení!

První dvě lekce utekly jako voda. Výklad jsem skoro nevnímal, přemýšlel jsem nad možnostmi dalšího postupu. První krok byl jasný - počkat na hodinu profesorky Meriwetherové a zeptat se jí na to, co ví. Nebo počkat až o tom začne mluvit sama, to obyčejně také funguje. A něco tak velkého si rozhodně nenechá pro sebe. Zapisoval jsem si otázky, na které musím najít odpovědi. Hodilo by se znát celý obsah dopisu a ideálně ho i vidět kvůli rukopisu, ale to se mi asi nepodaří. Profesor Balcom si své soukromí střeží a určitě ten dopis jen tak někomu neukáže. A to ani v případě, že ten někdo je jeho oblíbený matematický génius.

Když do třídy přišla kudrnatá profesorka, z jejího výrazu mi bylo jasné, že se nebudu muset vyptávat. Jen co se za ní zavřely dveře, už začala povídat.

„Neuvěříte, co jsem teď zjistila! To nebyl první dopis, který Balcomovi přišel. Před ním dostal už 2 další, ale až ten třetí mu potvrdil, že pisatel je jeden z jeho studentů. Zajímalo by mě, proč to ten někdo dělá? Vždyť Balcom je dobrák, za tu dobu, co tu učím, s ním ještě nikdo neměl problém." Profesorka se zastavila a zamyšleně se zamračila. „To je pravda, proč by to kdo dělal? Kvůli známkám to nebude, pokud vím, tak všichni jeho studenti prospívají dobře. Ale nějaký důvod přece mít musí, no ne?"

Třída souhlasně zamumlala. Já si mezitím v zápisníku přeškrtal teorii, že si někdo chce zlepšit známku. Stejně je vlastně scestná - kdyby šlo o známku, tak by přece pisatel musel prozradit svoji identitu. A i kdyby to zaonačil tak, aby to nebylo potřeba, tak by profesor měl alespoň podezření na to, kdo za tím stojí. Počkat, ale co když podezření má a jen to nechce přiznat? Tenhle případ bude složitější než jsem si myslel, to se mi líbí.

„Paní profesorko, jak ale pan Balcom zjistil, že se jedná o studenta?"

„Prý tam bylo něco, co říkal jenom svým studentům na jedné z hodin. Slyšela jsem jak o tom mluví s Averym, ale odmítal mu říct podrobnosti."

„A čím vlastně ten člověk vyhrožuje?"

„Tak to, hochu, opravdu nevím. Ale taky mě to zajímá. Možná to ví ředitel, ale ke mně se nic nedostalo. Ale dost už povídání, je čas na výuku."

Zbytek dne jsem skoro nevnímal. Snažil jsem se poskládat dohromady těch málo informací, které jsem získal. Pořád mi ale chybělo až moc dílků na to aby ta skládačka dostala alespoň nějaký tvar.

Do pokoje jsem se přihnal tak prudce až sebou můj spolubydlící Vincent vyplašeně trhl.

„Člověče, co to vyvádíš?" zeptal se mě zmateně, když jsem se vrhl ke svému stolu a začal přehrabovat šuplíky.

„Hledám červenou bavlku, někde jsem ji tu měl!"

„Proboha na co?"

„Potřbuju si udělat detektivní nástěnku!"

„Ty jsi fakt pošuk, víš o tom?"

„To je mi jedno," pokrčil jsem rameny „každý správný detektiv přece musí mít spoji detektivní nastěnku."

Zahlédl jsem jak Vincent protočil očima a šel se zpátky věnovat své práci. Já nezitím konečně našel bavlku s připínáčkami a začal vyrábět nástěnku. Doprostřed jsem dal velký papír s otazníkem a hned vedle papír s jménem profesora Balcoma. Pak přibyli ředitel Avery, profesorka Meriwetherová. Nakonec jsem přišpendlil velký papír se seznamem všech studentů, o kterých jsem věděl, že je Balcom učí. Vincent se zvedl ze židle a naklonil se nad nástěnku.

„Jsem tam i já? Ah tady... Až pátý? Jsem čekal, že si na mě vzpomeneš dřív." na chvíli se zarazil a pak se uchechtl „půlku jich můžeš rovnou vyškrtnout"

„Co tím myslíš?"

Vincent se na mě pátravě podíval: „Tys ještě nezjistil, co bylo v tom dopise, že to toho studenta prozradilo? Zmínil se tam o jeho vyprávění o Collatzově problému. Před týdnem se na něj Florián zeptal a on se tomu věnoval celou hodinu. Balcom říkal, že se tomu se studenty obyčejně nevěnuje, prý je to zbytečné. Takže to může být jen někdo z těch kdo byli na té hodině."

„Odkud to máš?" zeptal jsem se překvapeně, ani profesorka Meriwetherová to něvěděla a té nic neunikne.

„Mám svoje zdroje," zasmál se ale pak zvážněl „no tak, přemýšlej, jediný kdo ví o tom co je v tom dopise napsáno je ten neznámý pisatel a Balcom. Od koho jsem to asi zjistil? No nic já jdu do knihovny. Hodně štěstí s tvojí nástěnkou."

Než jsem stačil cokoliv říct, byl pryč. Jak to jen zjistil? A Collatzův problém? Poslední dobou na něj narážím pořád. Začne se libovolným kladným číslem, pokud je liché vynásobí se třemi a přičte jedna, jestliže je sudé, vydělí se dvěma. A podle téhle logiky se postupuje dál. Všechna čísla která kdy kdo vyzkoušel dřív nebo později skončily ve smyčce 4-2-1. Ale někde tam může být číslo, které se tomu pravidlu vymyká, které tvoří vlastní smyčku, nebo stoupá donekonečna. Připomíná mi můj život - ať dělám, co dělám vždy skončím na stejném místě, nikam se neposunu. Ale jednou možná najdu věc, která mě zavede dál, pryč od toho co znám. Stejně jako problém 3n+1. Za takových myšlenek jsem dokončil nástěnku. Za okny už panovala černočerná tma, ale ještě bylo brzy na to, abych šel spát. Chvíli jsem přemýšlel, co budu dělat než jsem se konečně rozhodl poctit svou návštěvou Floriánův pokoj. To on se přece jenom ptal na ten problém. A navíc Florián je asi to nejblížší k zahradníkovi, co na téhle škole je a všichni ví, že zahradníkům se nedá věřit.

Když mi po chvíli čekání Florián otevřel a pozval dovnitř zrak mi padl na polouschlý kaktus u okna. Asi jsem to s tím zahradníkem přehnal. Florián se posadil vedle svého spolubydlícího Nicolase na postel a vyzval mě, abych laskavě prozradil, proč jsem přišel. Jeho blonďaté lehce pocuchané vlasy po ramena ve světle stolní lampičky jakoby zářily a na jeho obyčejně milé tváři byly najednou vidět stopy rozladění a nenadálého nepřátelství.

„Přišel jsem se vás zeptat na problém 3n+1? Protože-" nestihl jsem to doříct.

Florián se na mě vražedně podíval a vyštěkl: „to jsi sem šel jenom proto aby ses zeptal na takovou hloupost? A proč se ptáš nás? Vždyť to ty jsi tam s Balcomem ten problém rozebíral, tak dlouho, až jsi nás všechny málem unudil k smrti. Já se jen chtěl zeptat, co to je, protože jsem ho předtím neznal. Co bych o něm měl vědět, aby to bylo něco, co ty už dávno nevíš?"

„Třeba to, proč byl v tom výhružném dopise?" opáčil jsem chladně.

„Jak to mám asi vědět? Vypadám jako kouzelný zrcadlo abych odpovídal na stupidní otázky?"

Nicolas si přitáhl nohy blíž k tělu a narovnal si kulaté brýle: „počkej, ty si myslíš, že jsme to byli my?" zeptal se nejistě.

„To jsem neřekl!"

„Tak a dost, na tohle nemám náladu. Jdi pryč. Jestli si chceš hrát na detektiva, tak jdi za Vincentem, ten ti s tím určitě rád pomůže." Florián se zvedl a otevřel mi dveře.

Když jsem se ještě jednou ohlédl všiml jsem si, že Nicolas má špatně zapnutou košili. Pak se ale mi ale zabouchly dveře před nosem a já zůstal stát na prázdné chodbě.

Druhý den se mi Florián i Nicolas vyhýbali. Jejich jména jsem si v seznamu podtrhl červenou barvou. Cítil jsem se ale jako svázaný. Nevěděl jsem co dál. Jako bych viděl čísla mého životního 3n+1 problému pomalu snižovat hodnotu, pomalu se blížit k šestnátce a odtamtuď už je to jen kousek k osmičce a pak už následuje čtyřka a jsem zase v té samé smyčce. Není z ní úniku.

Při obědě se ke mě na chvíli připojil Vincent, ale hned zase odešel do knihovny. Zůstal jsem sedět u stolu a zamyšleně dloubal do brambor. Nevím, co mě štvalo víc. Jestli to, že na tu záhadu nemůžu přijít nebo jestli to, že mě Vincent takhle opustil. Z myšlenek mě vytrhl rozhovor ředitele Averyho s profesorem Balcomem.

„Ale no tak, pane Balcome, proč to nechcete říct?" naléhal právě ředitel.

„Říkal jsem vám to už mockrát, nikomu neřeknu, co v těch dopisech bylo a nikomu je neukážu. Jedině policii. A pokud se ten student během dneška nepřizná, tak to bude zítra. Mám k tomu své důvody, tak mi důvěřujte."

Zbytek rozhovoru jsem neslyšel, protože se oba vzdálili mimo doslech. Jestliže to ale Balcom nikomu neřekl, tak to ale znamená... Najednou mi to došlo. Prudce jsem se zvedl a vyrazil pryč z jídelny. Celé odpoledně jsem chodil po škole i ubytovně, ale osobu kterou jsem hledal jsem nenašel. Nakonec jsem šel zpátky na pokoj a chodil dokola sem a tam nejistý tím, co bych měl udělat. Pak jsem vyhlédl z okna a uviděl postavu v hnědém kabátě jak procházela pod pouličními lampami směrem k lesu. Rychle jsem poadl kabát a vyběhl ven za ní.

Sníh mi pod nohama křupal a já těžce dýchal ale přesto jsem nezastavil. Následoval jsem stopy až ke kraji lesa. Tam, u poslední lampy stál Vincent. Usmíval se. To mě zmátlo.

„Tak jsi na to přišel. Já věděl, že to dokážeš," ten úsměv byl smutný, melancholický.

„Proč?" dostal jsem ze sebe.

Vincent uhnul pohledem. „Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o mé matce?"

„Ano, vychovávala tě, ale když ti bylo jedenáct tak zemřela a ty jsi musel odejít žít ke strýčkovi a tetě. Pamatuji si."

„Nezemřela jen tak. Byla zavražděna. A zabil ji Balcom," zašeptal Vincent do tmy.

Překvapeně jsem zalapal po dechu „Jsi-jsi si jistý?"

Přikývl: „Viděl jsem ho. Na tu tvář nikdy v životě nezapomenu. Naštěstí on tu moji ano. Teta říká, že podplatil policii a soud. Nevím, jak to dokázal a kde vzal na to peníze. Nevím, proč zabil mou maminku. Ale chci se pomstít. Ale sám to nezvládnu."

„Tak proto ty dopisy," vydechl jsem.

„Nedokážu ho sám zabít. A nedokážu ani získat pořádné důkazy. Tímhle jsme chtěl Balcoma postrašit, vyprovokovat ho aby udělal nějanou chybu. Ale zároveň jsem chtěl získat tvoji pozornost. Věděl jsem, že neodoláš a pokudíš se to vyřešit. Ale tenhle případ tímhle nekončí. Tak co na to říkáš?" podíval se na mě a v jeho očích se mísil strach s nadějí.

A já náhle věděl. Tohle je to číslo, které neskončí v té prokleté smyčce. Tohle je to číslo, které všechno změní. Tohle je řešení mého životního problému 3n+1. 3 dopisy a jedna vražda.

Pousmál jsem se „pomůžu ti."

Meridiem!
Omlouvám se, že jsem se dlouho neozvala, bylo toho všeho trochu moc. Tohle je moje povídka do školy. Původně jsem psala něco úplně jiného, ale bylo to moc dlouhé a nestihla bych to dokončit. Ale rozhodně to chci dopsat, takže se v blízké době můžete těšit ještě na jednu detektivní povídku a tentokrát ještě delší :D.
Tenebris
TajfunTesi