„Jak to myslíte, že je cesta nepřístupná?” zeptal jsem se zvýšeným hlasem, vůbec se mi nelíbilo kam se náš rozhovor ubíral.

„Sesuv skály zabarikádoval jedinou cestu sem, je mi líto, pane” zněla chladná odpověď muže, který se staral o zásobování města a o spoj s okolním světem.

„Kdy to bude odklizené?” v hlase jsem nemohl zakrýt zoufalství, které se mě zmocňovalo. Měl jsem jedinečnou příležitost a nesměl jsem ji propásnout.

„Nevím jak rozsáhlé to je, pane, může to trvat den nebo taky dva týdny.”

„Jak mám asi namalovat obraz podzimní krajiny bez červené a žluté barvy? Potřebuji je dostat nejpozději pozítří.”

„Je mi líto, pane, ale s tím já nic neudělám. A teď, kdybyste dovolil, mám práci, ke které se musím vrátit.” s otráveným výrazem mě vystrčil ze dveří a zabouchl za sebou.

Nevěděl jsem co dělat, ten obraz byla moje životní šance. Copak můžu za to, že se náhradní barvy cestou poničily a vyschly? Hlavně že mám spoustu černé a bílé. Na podzim, který hýří barvami, ideální.

Pomalu jsem procházel vesničkou, nikdo se kvůli zasypané cestě neznepokojoval, byli na to zvyklí. Prý se to tady děje často. Jenže jim nejde o celoživotní práci. Odkopl jsem kamínek z cesty a sledoval ho, jak přeskakuje výmoly a nerovnosti. V té chvíli zoufalství jsem se přirovnával k tomu kamenu. Hravě překonávám překážky dokud jedna nebude tak velká, že se o ní zastavím. A vypadalo to, že ten moment, kdy se zastavím nastal dnes. Ze stromů mi pomalu opadává listí, musím ten obraz brzy odevzdat a já tu stojím uprostřed vesničky schované mezi horami, ke které vede jen jedna jediná cesta, na kterou jako naschvál spadne skála.

Přemýšlel jsem, čím jsem si to zasloužil. Peněz moc nemám a přesto pravidelně přispívám na charitu, každou neděli chodím do kostela, nelžu ani nekradu, nikdy v životě jsem nevyvolal rvačku. Co víc mám udělat? Vždyť to vypadalo tak nadějně, tak proč se to muselo pokazit?

Malování je pro mě vším, nemohu si dovolit selhání. Matka mé vášni tolik obětovala, z posledních peněz mi platila školu a sama hladověla. Teď je nám už lépe, ale pořád si spoustu věcí nemůžeme dovolit. Ten obraz je naší cestou k lepší budoucnosti, nesmím selhat.

Kolem mě proběhlo několik dětí hrajících si s míčem. Nic je netrápilo. I když jsme tu byli uvězněni, tak byly volné. Sledoval jsem je, jak běží ulicí. Tahle část vesnice byla nejnovější, bylo v ní několik šedých domků a mezi nimi jeden jasně červený. V jinak tmavé ulici krásně vynikal a poutal pozornost. Měl krásně zdobené vrata a v oknech kvetly květy. Nejvíc ale člověka zaujmul právě svou výraznou barvou. Zarazil jsem se nad tím. V hlavě se mi zrodila myšlenka, ale ještě se nezformovala do určité podoby. Byla to náhlá inspirace, které jsem ale nedokázal porozumět. Dlouho jsem se na ten dům díval. Chvilku jsem vnímal každičký detail a pak jsem zase pozoroval ulici jako celek. Polední slunce jasně zářilo, mnohem více než bych si myslel, že je vůbec v tuhle roční dobu možné. Přestože prosvětlovalo celou ulici, a šedé domky působily skoro jako bílé, červená barva stále jasně vynikala. Nevím jak dlouho jsem jen tak stál, ale nakonec jsem to vzdal a vydal se k mému dočasnému domovu.

Malá chajda, která by nutně potřebovala opravu a která mi poskytovala přístřeší, stála na samém okraji vesničky. Byl odtamtud krásný výhled na stráň pokrytou pestrobarevný stromy. Ten výhled mě pokaždé uchvátil. Teď jsem se však nad ním zarazil. Jindy veselá vyhlídka plná barev, na kterou bych se mohl dívat hodiny a hodiny, působila spíše rušivě. Člověk si připadal jako v nekonečném žluto-červeném moři, ze kterého není úniku. Všechny tvary se spojily do jedné barevné matlanice. A v ten moment myšlenka v mé hlavě dostala tvar.

Dlouho do noci jsem pak pracoval. Skicu jsem měl již připravenou, takže jsem se mohl soustředit jenom na samotnou malbu. Podařilo se mi zachránit zbytek červené a žluté a pak jsem si vystačil jenom s černou a bílou.

Neúnavně jsem jen s malými přestávkami pracoval několik dní. Pod mýma rukama se tvořilo majestátní dílo. A pak, konečně, bylo hotovo. Černobílý obraz s jen několika barevnými stromy působil magicky. Červená a žlutá krásně malbu rozjasňovaly a černá s bílou umocňovaly jejich krásu. Ten obraz měl tolik co říct - byl oslavou výjimečnosti, byl nadějí i smutkem, připomínkou, že svět není jen černobílý, byl krásou i hrůzou. Nutil přemýšlet a zároveň si při pohledu na něj člověk prostě jen užíval jeho krásu. Nikdy jsem nebyl s obrazem tolik spokojený.

Po tolika dnech jsem konečně vyšel ven, mezi lidi. Neudělal jsem ani pět kroků, když jsem zaslechl jak na mě někdo naštvaně volá: „Pane! No to je dost! Děláte nám tu, pane, scénu jak moc potřebuje ty svoje barvy a když další den přijedou tak se ani neobtěžujete si pro ně přijít! Každý den jsme na vás, pane, třikrát klepali a ani jednou jste neotevřel. Pořád jste si tam máchal tím svým směšným štětečkem. Zřejmě jste ty barvy tolik nepotřeboval, pane. Takže si příště, pane, to divadlo odpusťte.” Vyčetl mi nevrle a já se zahanbeně díval do země. Neměl jsem ani náladu pousmát se nad jeho zlozvykem pořád opakovat slovo pane. Připadal jsem si hloupě. Byl jsem tolik zabrán do vlastních myšlenek, že jsem úplně zapomněl na své okolí.

Další den jsem si zbalil, odjel jsem a rozloučením mi byl akorát jeden nevrlý výraz, který se ale po chvíli společně s celou vesničkou ztratil v barevném moři. Spolu s ním tam zůstal i můj balíček se zbrusu novými barvami.

Meridiem!
Tak jsem opět tady a znovu s jednodílovku pro Elena_426 do soutěže Staň se spisovatelem. Jak se vám líbí? A jak zvládáte první dny školy?
Tenebris
TajfunTesi