Slunce líně vycházelo zpoza kopce a první paprsky se začaly vkrádat okny do ložnic. Těm, kteří vstávali v 6:30, se rozezvonily budíky a oni je více či méně nevrle vypínali. To venku už bylo plno života. Včely vylétaly z úlů, ještěrky se vyhřívaly v ranním světle a ptáci radostným zpěvem vítali nový den. Stejně si počínala i jedna malá sýkorka. Poletovala mezi domy a pozorovala svět pod ní. Ani si nevšimla, že se dostala do staré, opuštěné čtvrti s domy poničenými od válečného bombardování. Budovy byly polorozpadlé a mezi sutinami už začínal rašit plevel. Malá sýkorka tam nikdy v životě nebyla a s úžasem to všechno pozorovala.

Znenadání na zemi vedle jedné z více zachovalých budov zahlédla něco blýskavého. Rozhodla se si ten zvláštní předmět prohlédnout. Přistála a opatrně k němu přihopkala. Byla to zlatá korunka s drahými kameny. Sýkorka si ji fascinovaně prohlížela. Najednou se za ní ozvalo tiché zasyčení. Okamžitě se otočila a uviděla jak se k ní rychle blíží had. Roztáhla křídla, vyděšeně spatřila jak had roztáhl tlamu s jedovými zuby, a vzlétla. Had skousl na prázdno. Sýkorka byla v šoku, srdíčko jí splašeně tlouklo a ona zmateně poletovala. Nedokázala se na nic soustředit, strach jí úplně zahltil mysl.

Náhle si uvědomila, že už nad sebou nemá modrou oblohu. Zmateně se rozhlédla a zjistila že se dostala dovnitř toho domu. Na velké ceduli byl obrovský, popraskaný nápis: Velké muzeum věd. Všude bylo plno spadlých exponátů, rozbitého skla a sutin. Sýkorka poletovala z místa na místo a snažila se najít cestu ven. Nedokázala vsak nic najít, nevěděla jak se dostala dovnitř a teď tu byla uvězněná. V muzeu bylo mrtvolné ticho. Jen sem tam se ozval šramot způsobený pobíhaním myší. Sýkorka bezmocně létala v kruzích a snažila se přijít na to, jak se dostane pryč. Bála se znovu přistát, sutiny byly nevyzpytatelné. Mohl se v nich schovávat další had a ona by si ho nemusela všimnout včas.

Zničehonic vlétpa do něčeho lepkavého. Silná pavučina jí znemożnila létat a ona překvapeně spadla dolů. Naštěstí dopadla na tlusty koberec, který myši ještě nestačily zničit. Sýkorka se ze všech sil snažila zbavit pavučiny a divoce mávala křídly. Slyšela jak šramot okolí zesílil. Měla pocit, že se něco blížilo. Začala se znovu dostávat do stavu naprostého zděšení. Ohlušoval jí tlukot jejího vlastního srdce. Čím dál tím cíc naléhavě se snažila dostat z lepkavých vláken. Šramot okolo ní přerostl v hluk a ona začala cítit, že se pomalu vyprošťuje. V temném koutě se rozsvítily dvě malé světélka a pomalu se zvětšovala. Sýkorka ze sebe setřásla poslední zbytky pavučiny a vyděsěně vzlétla. Konečně na vedlejší stěně uviděla rozbité okno a vylétla jím jak nejrychleji dovedla. Byla volná! Okamžitě si to namířila do své veselé čtvrti a byla prvně rozhodnutá, že sem se už nikdy nevrátí. Dvě světélka ve tmě zhasla a v muzeu se opět rozprostřelo ticho.

Meridiem!
Vítám vás u další, tentokrát o něco kratší, povídky. Mám ji napsanou už asi půl roku, psali jsme ji ve škole. Měli jsme zadaný čas (6:30), postavu (sýkorka) a místo (opuštěné muzeum). Proto je to také tak krátké, musela jsem se vejít do limitu. Doufám, že se vám povídka líbila <3. Těším se až se s vámi opět setkám u nějaké další.
Mějte se kouzelně a užívejte prázdniny!
Tenebris,
TajfunTesi