Větve stromů lehce šuměly v jarním vánku. Seděl jsem na lavičce a přemýšlel. V tomto parku jsem byl poprvé a v hloubi duše jsem věděl, že i naposledy. Okamžitě mě uchvátil svým klidem a krásou. Až na ptáčky jsem tu byl sám. Slunce líně vycházelo a vše se pomalu probouzelo. Daleko odsud lidé právě vstávali do práce. Nikdo neměl čas se podívat z okna a obdivovat ranní mlhu nebo se zaposlouchat do zpěvu ptáků. Dřív jsem byl také takový.

Když si vzpomenu na mé mládí, tak to není šťastné pomyšlení. Chtěl jsem žít naplno, nezdržovat se maličkostmi. Ráno vstát, jít do práce a tvrdě pracovat. Musel jsem si přece vydělat abych mohl něco zažít. Při každé příležitosti, která se naskytla jsem vzal peníze a vyrazil za zážitky. Až nyní si uvědomuji jak zbytečné to bylo. Skočil jsem s padákem a když jsem byl ve vzduchu, tak jsem si neprohlížel krajinu pod sebou. Nepozastavoval jsem se nad tím, jak krásný výhled se mi naskytl. Skočil jsem přeci z letadla, neměl jsem čas pozorovat krajinu, něco jsem zažil a to stačilo. Navštívil jsem největší botanickou zahradu na světě. Prošel jsem ji celou a přesto si nevybavím jedinou květinu, která tam byla. Procestoval jsem tolik zemí a nikde jsem se ani na chvíli nezastavil. Prošel jsem všechny velké památky, proč bych chodil někam jinam? Nikdy jsem ale nepocítil uspokojení. Myslel jsem, že jsem toho jen zažil málo a tak jsem začal pospíchat ještě víc. Nenapadlo mě, že bych se spíš měl zastavit.

Před rokem jsem začal mít problémy, špatně se mi dýchalo. V nemocnici jsem se dozvěděl tu strašnou diagnózu. Nezbývají mi více než dva roky života. To zjištění jsem špatně nesl. Lék neexistuje, mohl jsem jen doufat, že se stane zázrak. Kvůli strachu z brzkého konce jsem začal pospíchat ještě více. Získal jsem tolik zážitků, ale ani z jednoho jsem neměl radost. Nechápal jsem to. Několik měsíců zpátky se můj stav zhoršil a pár týdnů jsem strávil v nemocnici. Byl jsem slabý a hlavně vyděšený. Bylo mi jasné, že se životem jakým jsem do teď vedl byl konec. První den po tom, co mě propustili, jsem nedokázal nic dělat. Myslel jsem si, že nemám pro co žít.

Poté přišlo ono osudové ráno. Nemohl jsem spát a nad ránem jsem už nevydržel ležet v posteli. Chtěl jsem si udělat kávu, ale zjistil jsem, že ve skříni už žádná nebyla. Rozmrzele jsem se posadil a přemýšlel, co teď. Vzpomněl jsem si, že nedaleko mého bytu stála malá kavárnička, která otevírala již brzy ráno. A tak jsem si oblékl kabát a vyrazil na cestu. Spící město působilo tak zvláštně, nikdy jsem nic takového nezažil. Pomalu jsem došel až ke kavárně. Vevnitř se ale nesvítilo a nikde nikdo nebyl. Podíval jsem se na hodinky, otevírali až za půl hodiny. V tom mě vyrušil hlas mladé baristky, která právě přišla a zeptala se mě, jestli nechci jít dovnitř, abych nemusel čekat venku na mrazu. Vděčně jsem tu nabídku přijal a vešel. Nikdy jsem v žádné kavárně nebyl a byl jsem překvapený jak krásně to vevnitř vypadá. Pohodlná křesla v zemitých barvách, světle zelené zdi a spousta květin vytvářely úchvatný dojem.

„Venku je pěkná kosa, co říkáte?" ozvala blonďatá dívka, co mě pustila dovnitř „A co si dáte?"

Trochu zaskočeně jsem přikývl a zakoukal se na jejich nabídku. Vždy jsem pil jen obyčejnou kávu z obchodu a neměl jsem tušení, co si vybrat.

„Něco mi vyberte, prosím, nechám se překvapit," odpověděl jsem proto a lehce se usmál.

Blondýnka se zasmála a pustila se do přípravy něčeho, co ani trochu nepřipomínalo, to na co jsem byl zvyklý. Usadil jsem se k jednomu ze stolků a podíval jsem se z okna, právě vycházelo slunce. Ten pohled mě naprosto uchvátil. Přímo naproti se rozléhal park, kde ležely zbytky sněhu. Slyšel jsem jemnou píseň, kterou ptáci vítali ranní paprsky. Nic tak kouzelného jsem nikdy neviděl. Připadal jsem si jako kdyby mi někdo otevřel oči a já poprvé spatřil svět. Když mi ta dívka přinesla mou kávu s nádherným obrázkem labutě jen jsem se na ni chvíli díval. Voněla tak nádherně. Od toho momentu jsem už nikdy nebyl jako dřív. Začal jsem skutečně žít. Poprvé jsem viděl ty maličkosti, co mi dříve unikaly, pozoroval jsem své okolí. Kdyby nebylo té nemoci, tak by mi nic nechybělo. Můj stav se sice zlepšil, doktoři mluvili o zázraku, ale já v hloubi duše věděl, že je to jen ticho před bouří.

Silný vítr, který se zvedl, mě vrátil zpět do přítomnosti. Popadl jsem knihu, která ležela vedle mne a pevně ji sevřel. Vždy jsem čtení považoval za zbytečnou ztrátu času. V poslední době jsem si ho ale oblíbil. Právě jsem dočetl Epos o Gilgamešovi, příběh o muži hledajícím nesmrtelnost. Jaká ironie, že zrovna tato kniha bude mou poslední. Smrt se ke mně pomalu blížila, cítil jsem ji. Proto jsem také odešel sem. Litoval jsem toho, jak jsem mrhal životem, přesto jsem cítil vděčnost, že jsem ho mohl prožít. Přál jsem si abych dostal šanci prožít život znovu, ale věděl jsem, že to není možné. Kdybych tolik nepospíchal, možná bych stihl doopravdy žít naplno. Poslední týdny jsem ale strávil jak nejlépe jsem dovedl. Našel jsem klid, smířil se se svým osudem. Hrudníkem mi z ničeho nic projela ostrá bolest. S námahou jsem vstal a vítr ještě zesílil. Smutně jsem se usmál a nechal na mou tvář dopadnout sluneční zlato. Všechno náhle utichlo a já slyšel pouze divoké bušení mého srdce. Po chvilce však utichlo i to a já těžce dopadl do měkké trávy. Naposledy jsem pohlédl na modrou oblohu a pak se propadl do temnoty.

Meridiem,
vítám vás po takové době zpátky u Zapomenutých příběhů. Jak se vám líbila dnešní povídka? Původně jsem ji napsala do soutěže jménem Čapkoviny, ale nakonec jsem se rozhodla, že ji dám i sem :).
Tenebris
TajfunTesi