Když si prohlížela lidi spěchající kolem, měla pocit, že se jí udělá špatně. Vše působilo jako normální ráno a přesto všechno bylo jinak. Křečovitě se držela madla svého kufru a druhou rukou se snažila nevylít kelímek s čajem. Líbilo se jí jak jí pálí do prstů, ale ta horkost ani lidé kterým se musela vyhýbat jí cestu zrovna neulehčovali. Musela odsud co nejrychleji zmizet. Každá vteřina navíc, kterou tu byla nucená strávit, jako by jí rvala srdce zaživa. I když nebyla si jistá jestli je vůbec ještě živá. Ale ta bolest, která jí ochromovala, jí ujišťovala, že je naživu. Pravděpodobně ne na dlouho, ale zatím je.

Proplétala se uličkami a snažila se nevnímat jak se vůně z jednotlivých obchodů spojují do jedné a vytváří tak pach ve kterém se dusila. Začínal se jí rozmazávat zrak a bolet hlava, když tu konečně zabočila do méně rušné ulice a uviděla stanici autobusu, kterou potřebovala. S vypětím sil k ní doklopýtala a svalila se na lavičku. Třesoucíma rukama zvedla kelímek a opatrně se napila. Čaj už nebyl tak horký, aby jí spálil hrdlo a ona na chvíli litovala že se nezastavila a nevypila ho hned jak si ho koupila. Ne, to by nedokázala. Bylo tam až moc lidí, kdyby tam zůstala byť o vteřinu déle určitě by omdlela. Znovu se napila a po těle se jí rozprostřelo příjemné teplo. Stoupající pára jí zamlžovala brýle, ale ona neměla sílu si je sundat. Čaj jí ale pomáhal. Milovala ibišek, jeho vůni i chuť. Vždy když se potřebovala utěšit, tak jí pomohl. Cítila se už o něco lépe, dech se jí uklidnil a srdce přestalo bušit jako zplašené. Po tvařích jí začaly stékat první slzy a bolestivě ji štípaly. Jako by na ní poprvé dopadla tíha věcí. Panika ji opustila a zůstalo jenom zoufalství. V hrdle se jí vytvořil knedlík a tváře ji pálily. Ona však nedokázala pustit kelímek, aby si utřela slzy. V kapse jí zavibroval mobil a pak znovu. Zoe si musela přečíst její zprávu, kterou jí dnes ráno poslala. Musí mít o mě strach. Nechala telefon vibrovat a napila se čaje. Zoe se jí teď snažila dovolat. Měla by jí to zvednout. Ujistit jí, že je v pořádku. Celým svým srdcem toužila znovu uslyšet její hlas. Teď na to měla čas. Autobus ještě nepřijel a na letišti bude moc rušno. A v letadle nemůže volat. Musí jí to zvednout. Potřebuje aby jí to zvedla. Ale nedokázala to. Jen se znovu napila čaje a třásla se po celém těle. Slzy jí kapaly po bradě až na kabát. A několik lidí stojící vedle ní se na ni podivně dívali, ale nikdo nic neřekl. Byla za to vděčná.

Po chvíli přijel autobus a všichni lidé se nahrnuli ke dveřím. Ona zůstávala sedět. Nevěřila, že se dokáže postavit. Řada se zkracovala a ona věděla, že tu nesmí zůstat ani o chvíli déle. Opatrně se zvedla, vyhodila prázdný kelímek do koše, dala kufr do zavazadlového prostoru a váhavě se postavila  do řady. Snažila si otřít slzy a v kapse hledala peněženku. Řidič se na ni soucitně podíval, ale neřekl nic. Ze všech sil se lehce usmála a sedla si na svoje místo. Zalovila v druhé kapse a vytáhla mobil. Za tu krátkou chvíli měla už 20 nepřečtených zpráv a 3 zmeškané hovory. Třesoucími prsty odepsala, že je v pořádku a že se setkají na letišti jak bylo domluveno.

Autobus se rozjel a ona začala přemýšlet o dnešním ránu. Proč jí to vlastně tolik vzalo? Byla si téměř jistá, že se to stane. Že když se odstěhuje k Zoe, že to bude napořád. Že jí její rodina řekne, ať už se nevrací. Věděla to už tolik let. Ale pořád to bolelo. Bolelo to víc než si myslela, že bude. Pořád to ale byli její rodiče i když ona už nebyla jejich dcera. I když s tím počítala, pořád hluboko uvnitř doufala, že jí rodiče přijmou. Že jí nevyhodí jako prašivého psa. A ten plamínek naděje teď místo toho aby hřál, tak spaloval její tělo, aby dal najevo svou zlost. Slyšela znovu a znovu jak na ni křičí. Slyšela znovu jak se za ní stydí, jak ji nesnášejí. Zoe jí mezitím odpovídala, ale ona to přes slzy nedokázala rozluštit. Vypnula proto telefon a snažila se uklidnit. Pomalu zhluboka dýchala a třídila si myšlenky.

Na letišti bylo sice hodně lidí a ona se spoustou z nich musela mluvit, ale už byla klidnější. Stalo se to, co se mělo stát. A teď bude žít s její milovanou Zoe a budou snídat palačinky a dlouho do noci sledovat špatné romantické filmy. Vše bude v pořádku. Teď má nový domov, n potřebuje ten starý. Nastoupila do letadla a podívala se z okna. V dálce viděla město, které jí po celý její dosavadní život bylo domovem. Tiše se s ním rozloučila a poté se podívala rovně před sebe. Když se vznesli ani se neohlédla. Už nikdy to neudělá.

Přečetla si zprávy, které jí Zoe napsala a nemohla si pomoct a usmát se. Vždycky věděla jak ji má utěšit. Nemohla se dočkat, až ji za chvíli uvidí a obejme ji. Její obětí bylo krasné jako ibiškový čaj. Ještě lepší než ibiškový čaj, protože ten byl vždy jen pouhou vzpomínkou na ni. Na její ebenové vlasy, které voní po té nádherné květině. Na její byt se závěsy s ibiškovovým vzorem. A na ně, když se procházely parkem. Tam vedle rozkvětlých ibišků, kde si poprvé řekly, co k sobě cítí. Ibišek je spojuje, ibišek jsou ony dvě.

Když konečně přistáli a ona prošla přes kontrolu, tak na nic nečekala a rozeběhla se k velkým hodinám u kterých se měly setkat. Padly si do náruče a dlouho se bez hnutí obíjmaly. Když se pustily, Zoe jí jemně setřela slzy z tváře a lehce ji políbila. Pak ruku v ruce odešli vstříc jejich budoucnosti. Budoucnosti provoněné ibiškem.

Meridiem!
Opravdu dlouhooo jsem nic nevydala, tak doufám, že se vám tahle povídka líbila. Námět je od mé kamarádky, kterou jsem poprosila ať mi napíše 3 náhodné slova a ja na ně něco napíšu. Slova byly: město, letadlo, ibišek.
Jak si užíváte prázdniny?
Tenebris
TajfunTesi