Běžná ulice

Yui

Podařilo se mi zastavit Karuru ještě před tím, než provedl něco, co by se špatně omlouvalo, natož vysvětlovalo.

Dokonce se mi podařilo, ty nanynky, přesvědčit, jak je vše v pořádku. Ten jeho arogantně-zazobaný vzhled a postoj tomu jen napomohly.

Kdo by si taky pomyslel, co je ve skutečnosti zač, pod tou elegantní slupkou. Sadistický parchant bez skurpulí co klidně zabije vlastní krev, pokud se mu znelíbí.

„Proč bloumáme tu, pěšky? Když mám zde kousek vůz?" prolomil ticho.

„A kam bys chtěl jet? Na Andělský most, mě asi nesvezeš," popíchla jsem trochu jeho ego.

No, dělat jsem to neměla, hned mi chytil zápěstí a trhl mnou k sobě:

„Nedovolím vám, něco takového! Nikdy!" zavrčel mi do obličeje.

„Jistě, jak jen bych mohla? Já cenný kus. Stále žijete všichni v přeludu, že jsem taková jiná a zajímavá, ale to nejsem. Proč si nenajdeš někoho, kdo bude přijímat všechny tvé dary?" ptala jsem se uštěpačně, ale nedokázala se odtrhnout od jeho hřejícího těla. Ten způsob jak na mě shlíží mi rozechvívá útroby.

„Jenže já chci vás!" začal se přibližovat k polibku.

„Jenže co nás čeká? Krom bolesti, utrpení a smrti?" zeptala jsem se mu skoro do úst. Odtáhl se a uvolnil sevření.

Odstoupila jsem:
„Přiznejme si to, ty jsi na vysoké a já na střední. To co už jsme viděli a nebo i provedli je hodno člověka v padesáti letech. Co ještě čeká na dva lidi ve středním věku? Hlavně si uvědom, že já odmítám se podrobit. Nikdy nebudu tou správnou dívkou, manželkou nebo ženou. Nejsem ani vůdkyně, Karuro. Pojďme se rozloučit, já musím domů a plnit závazky," pokrčila jsem rameny.

„Yui," zašeptal. Tak málo používá jména ostatních, že jsem se na něj podívala lépe. Bylo v tom něco divného, smutně potřebného a mě to uvnitř lámalo.

„I přes všechno, nemohu. Nejsem ochotna se vzdát jediného co mám," otočila jsem se a rychlým krokem a nakonec během se od něj vzdálila.

Musím to zvládnout. Musím najít způsob jak se zbavit čipu. Dnes je den kdy bych mohla potkat na síti člověka, který by to mohl dokázat.

Dnes!

Také dnes jsem se dopustila chyby, utíkajícího. Ohlédla jsem se, protože mi došlo, že mě nepronásleduje.

To bylo tak šokující, že jsem musela otočit.

Pro pekelnou náhodu jsem vrazila do celkem vysoké holky a obě jsme přistály v prachu.

„P, promiňte! Je mi to líto!" chvatně a lehce koktavě jsem se omlouvala a hlavně se zvedala. Poslední co potřebuju, je posranej skandál.

Může někdo nenávidět svůj život tolik jako já, a lpět na něm stejně?

„To, to, to, je v pořádku, slečno. Měl jsem být o, opatrnější," ozval se poměrně hluboký hlas a holka, co jsem ji srazila, mi pomáhala vstát.

Ale ona je kluk!

Došlo mi, když si poupravil paruku a já se na něj podívala. Hubený, bledý kluk v uniformě středoškolačky.

Já jsem tedy jedna z mála, co někoho soudí, ale on nevypadá, že si to vybral dobrovolně.

„Hyhy, Yuri. Kohopak to malé nožky donesly?" ozvalo se hned u nás.