Fotoateliér

Yui

Ač jsem vyrůstala v kostelním světě, plném víry v boha, obklopeného anděli, nikdy mě nikdo neoblékl do takového kostýmu.

Musím uznat, že to na mě samotnou, udělalo celkem dojem.

Věděla jsem, že Kou, na sebe nechá nepatrně čekat, vylezla jsem si tedy rovnou na kulisy, na místo, kde nás budou fotografovat s nějakým novým produktem.

Parfém nebo jiná kosmetika?

Vůbec netuším, nemám o to zájem. Musím udělat jen tu práci co nejlépe a co nejrychleji, protože pak budu mít zas chvilku času pro svou osobní potřebu.

Při přemýšlení, jsem se trochu schoulila do pohodlné pozie a nechala plynout myšlenky.

„Kou! To je nápadité,“ ozvaly se hlasité výkřiky plné nadšení.

Zvedla jsem pohled a uviděla, co vymyslel.

Změnil svůj kostým.

Stal se démonem.

Na nohách vysoké, šněrovací, kožené boty. Kolem celých nohou omotaná černá, lesklá stuha. Tělo oblečené v černé tóze, přes záda plášť, z venku zas černý uvnitř rudý. Vlasy, které má vždy v dokonale vystajlovaném rozcuchu, rozpuštěné a sčesané do hladka. V nich černorudé rohy. Temné líčení.

Sice vnímám Koua jinak jak pokolení slečen mého věku, ale tohle je fakt kus nádhernýho samce.

„Promiň, žes musela čekat, neko-chan,“ tváril se bezelstně, během toho, co okolo nás poskakoval štáb.

„Nic se nestalo, Kou-kun, myslím, že tvůj vzhled je rozhodně lepší,“ řekla jsem mu a nechala ho, aby věděl o tom, že jsem upřímná.

Pak na další hovor nebyl čas, fotografie, krátká videa, všemožné potřeby všech a k tomu, stále jsem cítila na sobě, Kouovi oči.

„Piere,“ zavola na stilistu, „prosím, mohl bys nás vyfotit spolu? Víš takovo tu normální fotku,“ zacvrdlikal Kou.

„Jasně, jasně! Jak to budete chtít?“ poskakoval nadšeně.

„Nevím, Kou-kun, aby z toho nebyl problém. Přeci jen, kdyby ten snímek unikl, mohlo by to být porušení smlouvy,“ snažila jsem se působit důvěryhodně. Yui, je přece ta slušná dívka.

Hlavně, nevím co by s mojí siukromou fotkou mohl tenhle vocas vyvádět.

Co si budem, Kou, vede podobně jako já hodně rozdílný životy. Pozlátko na povrchu, pod ním bažina.

„Yuinko, to bude v pořádku! Kou-kun, ten se nedostává do skandálů ani jim nechodí naproti,“ žvatlal, Pier.

„Ráda bych byla opatrná,“ zkusila jsem měkce ještě jednou.

Blonďatej prevít si užíval, jak se kroutím na háčku:
„Neko-chan, neměj strach. Nedovolím, aby jsi se stala centrem pomluv. Dívka, která je tak čestná, vy si to nezasloužila. Teď pojď ke mně, anděli,“ natáhl ke mně ruku s černě nalakovanými nehty.

Položila jsem mu tedy dlaň do ruky. Přitáhl si mě k boku:

„Jsi tak božská,“ zašeptal.

„Udělejte, V,“ vyzval nás Pier, „úsměv, prosím!“ několikrát zmáčkl spoušť. Natáhl se s mobilem ke Kouovi.

Ten mě podržel o vteřinu déle, tak jsem po něm hodila okem.

Málem jsem upadla, protože ten přiblblý úsměv, co se mu odrážel v očích mě děsil.

On se, u nohy od stolu, tváří potěšeně a zamilovaně.

Kou, vždycky byl sebestředná primadona, která se náhodou vyskytla v podsvětí, ale nikdy se moc nestaral o to, jestli mám jahodu nebo banán, tohleto je prostě divně nový.

Ahoj Diaboličky, dlouho, strašně dlouho jsem nepsala, ale konečně se mi zas něco podařilo stvořit. Moc bych chtěla umět malovat na úrovni a vidět Kou-kun, v kostýmu, který jsem mu vymyslela. Jen mimochodem, nenapsala jsem, že jeho kostým obsahuje polámaná křídla, jak jinak, než černá.
Zas v příští kapitole, vaše Denaril