Otočili se za zvukem s děsem vepsaným ve tváři.
„Odstupte od těch dveří, vy spratci!“
Místo jeho strašidelnýho úsměvu se na jeho obličeji teď nacházel naštvaný obličej.
Ten na něm vypadal snad ještě víc strašidelně než jeho úsměv.
„Sem když někdo přijede, nikdy se nevrátí. Vaše učitelka si měla o našem zámku přečíst víc, než přijala naší nabídku na zvýhodněný vstupenky na prohlídku. Dozvěděla by se, že nikdo se odtud nedostal živý a že jediný důvod, proč jsem stále jezdí lidi je ten, že nikdo je nemohl varovat. Hodně lidí o tom spekulovalo a někteří i varovali, že sem jeli jejich příbuzní a nevrátili se, ale očividně to vaší učitelku nezajímalo. Taky na to doplatila jako první. A vy, spratci, na to doplatíte taky!“
Poslední větu křikl a jako na povel se najednou zavřely dveře a objevilo se na nich několik zámků.
„Vy zaschlej dědku, koukej nás pustit!“ zaječel Kim směrem k němu.
„Tak nezdvořilý. Ach jo, ta dnešní mládež. Měl bych ti dát výchovnou.“
Zase se na jeho tváři objevil ten úšklebek.
Kim se naštval, popadl první věc, co mu přišla pod ruku a hodil ji po tom chlapovi.
Vržený předmět ani nestihl doletět, protože ještě před zásahem ten chlap zmizel, jako by se po něm slehla zem.
„Kam zmizel?!“ křikl naštvaně a lehce vyděšeně.
„Nevím, ale na tohle nemáme čas, Kime. Musíme odsud najít nějakou cestu ven.“ řekl Nathaniel, jehož ruku objímal Marc a klepal se.
„Ale kde najít jinou cestu? Tenhle zámek je obrovskej a východ je zamčenej. Pochybuju, že najdete způsob, jak se zbavit tohohle obřího zámku.“ poznamenala Alya a ukázala ke dveřím.„Jsme prostě v pasti, lidi.“
„Od kdy přemýšlíš takhle? Ty máš být ta optimistická!“ začínal šílet Nino.
„Ráda bych, ale v týhle situaci to nejde! I když to možná nevypadá, tak věřte mi, že jsem vyděšená a bojím se stejně tak jako vy!“
„My...my.. umřeme?“ vzlykla Rose.„Já ještě nechci umřít... Já chci domů, lidi...“
U posledního slova se rozbrečela a Juleka ji objala.
„Když něco vymyslíme a budeme spolupracovat, tak neumřeme! Musíme jenom něco společně vymyslet. Tohle není náš konec a odmítám to vzdát!“ prohlásila Marinette.„Odmítám nechat své noční můry vyhrát. Odmítám si připustit, že vše v nich je pravda. To nedopustím...ale budu potřebovat pomoc vás všech.“
Všichni s Marinette souhlasili. Už se tak nějak uklidnili a Chloé výjimečně neodporovala. I když je nafoukaná a arogantní, uvědomuje si moc dobře, kdy není vhodná chvíle na hádky a výbuchy jejího ega.
„Sice se mi ten nápad příčí, ale budeme se muset rozdělit. Zkuste se podívat po jiných východech a za chvíli si vraťte. Někdo tady bude muset zůstat ale. Alespoň dva lidi. Marcu, Nathanieli?“
Nathaniel na souhlas kývl a Marc po nějaké chvíli taky.
„Super. Zbytek se rozdělí do tří skupinek po více lidech, abychom se nerozdělovali moc. Sraz tady za deset minut. Vím, že je ten zámek obrovskej a tolik málo času není dostatečné, ale být od sebe dlouho asi v tuhle chvíli nebude nejlepší možnost. Dávejte na sebe bacha, protože Bůh ví, kolik tajemství tenhle zámek skrývá. Hlavně si kryjte záda a dáváte si bacha jestli za váma třeba není chlap. Rozumíte?“
„Ano, Marinette!“
„Super, tak jdeme. Za chvíli jsme zpátky, kluci.“ řekla směrem k Nathovi a Marcovi.
Rozdělili se do tří skupin a každý šel jiným směrem.

Nevím jestli tenhle příběh vůbec někdo čte už, ale tak když už ho mám napsaný, tak ho postupně nějak vydám už no. 😂