Z proudu myšlenek vytrhl Marinette hlas Juleky.
„Moc nás to mrzí, ale tohle už nezvládáme.."
Marinette se prudce otočila směrem k jejím kamarádům, kteří se již smířili se svým osudem a čekají na svou smrt.
„Vy dva odsud utečte dokud máte čas. Hodně štěstí..."
„Lidi, nemůžeme-"
„Mari, rychle pojď!"
Adrien Marinette popadl za ruku a rozeběhl se s ní pryč.
Marinette se naposledy ohlédla na své přátelé, jen aby je spatřila jak všichni čtyři leží v kaluži krve.
„Tak teď už jsme fakt zbyli jen my dva..."

Doběhli až na druhou stranu obrovského pozemku zámku.
Hledali nějaký otvor v bráně, kterým by se mohli dostat ven.
Po několika minutách hledání objevili menší bránu, kterou by se mohli protlačit ven.
Museli přiznat, že to měl vymyšlený chytře. Ta brána byla sotva dostatečně široká i pro ty nejhubenější lidi.
Nicméně to byla jejich poslední naděje.
Po několika marných pokusech se Adrienovi podařilo bránu otevřít.
„Tak jo, Mari, jdi první. Zkus se nějak dostat ven!"
„Ne, Adriene. Všechno se až moc podobá mým nočním můrám. A jestli se opravdu vše odehraje podle nich.. Musím jít první ty."
„Ale proč-"
„Žádný otázky!" přerušila ho.„Prostě to udělej prosím."
Jak Marinette řekla, tak Adrien přes velké váhání udělal.
Namáčkl se mezi dvě kovové tyče brány a soukal se ven.
Po dlouhých strastiplných minutách se konečně dostal ven a vítězně vzdychl.
„Díky bohu, tak teď ty, Mari!"
Ovšem Marinette se ani nehla.
V hlavě pořád přemýšlela... Jestli se vše dělo podle jejího snu a ve chvíli, kdy se snažila někoho zachránit a tím porušila linii dění, někdo zemřel nebo se nějakým způsobem rozhodl ukončit svůj život, tak teď bude muset někdo zemřít. Tím že se rozhodli najít jiný východ a Adrienovi se i povedlo dostat z toho pekelného pozemku, toho změnili dost.
Ale alespoň Adrien byl v bezpečí..A Marinette věděla, že se rozhodla správně.
Alespoň jeden z nejdůležitějších lidí v jejím životě je už v bezpečí.
Bylo jí jasné, že smrti neunikne, ale pro Adriena to zkusila.
Když už ale s bránou soupeřila šest minut, vzdala to.
„Adriene, miluješ mě?"
„Samozřejmě."
„Tak odsuď vypadni. Uteč odsud a na tohle všechno zapomeň. Udělej to pro mě prosím."
„Marimette, to nemůžu!"
„Musíš! Buď ty ten jeden, který to přežil. Já už se odsud nedostanu a navíc mi bylo souzeno zde umřít. Prostě uteč, Adriene!"
„Mari-" ani nestihl naposledy vyslovit jméno té, kterou miloval, než Marinette zezadu popadly dvě odporné ruce a stáhly ji zpátky.
Poslední věc, co Adrien slyšel, než se rozeběhl pryč, byl Marinette zoufalý výkřik.
A pak už nic...bylo ticho.
Jediný co slyšel bylo jeho vlastní dech.
Běžel co nejrychleji dokázal.
Snažil se běžet zpět stejnou cestou jakou jel autobus.
Naštěstí cestu vnímal a tak věděl kudy běžet.
V tu chvíli ho nezajímala únava nebo bolest, kterou cítil v nohou.
Musel se hlavně dostat do města.

Adrien si byl jistý, že už běžel několik hodin, ale konečně spatřil Eifelovu věž.
Šel ihned na policejní stanici nahlásit, co se stalo, ale jak se dalo čekat, byl jim jenom pro smích..
To jeho utrpení bude muset ještě pokračovat?

Už jenom jedna kapitola do konce, takže nebojte, s tímto shitem vás už týrat nebudu. 😂
A nějak nevím, co bych měla říct, takže to radši utnu. 🙃