Bylo ráno a Marinette probudil zvuk budíku.
Neochotně otevřela oči a vstala.
Nasnídala se, provedla ranní hygienu a oblékla se.
Rozloučila se s rodiči a šla do školy, kde na ni už pravděpodobně čekali její přátelé.
Byla z toho nervózní.
Na ten zámek nechtěla, obzvláště ne, když i tuhle noc se jí zdál ten sen.
Měla z toho špatný pocit. Sice se cítila trochu líp, když se svěřila i svým přátelům, ale ne o moc.
Nechtělo se jí tam. Ten strach, že její noční můry se stanou realitou byl až moc velký.
Potopená hluboko ve svých myšlenkách došla až ke škole, kde už na ní čekali.
„Čau, Marinette. Jak ses vyspala?“ zeptal se Nino.
„Úžasně...“ zamumlala otráveně odpověď.
Viděli, že není moc v náladě, tak jí jen věnovali ustaraný pohled a potichu se zbytkem třídy čekali na autobus.
Autobus nakonec přijel s pěti minutovým spožděním.
Všichni si nastoupili do autobusu a začali si hledat místa.
Marinette se už chystala si sednout vedle Alyii ovšem ta si sedla k Ninovi.
„Jdi za tvým klukem, kočko.“ mrkla na ní.
Marinette se na Alyu zamračila a šla si tedy pomalu sednout k Adrienovi.
„Ahoj, Mari.“ pozdravil Adrien a usmál se na ní.
„Ahoj...“
„Jseš v pohodě? Připadáš mi nesvá.“ zeptal se ustaraně.
„Mám špatný pocit z tý prohlídky zámku. Bojím se, že moje noční můry nejsou jenom noční můry, ale že mi moje sny ukazují, co se stane. Vím, že to zní šíleně, ale prostě se tak cítím. Mám z toho fakt blbej pocit, Adriene.“
„Neboj, Mari, všechno bude v pohodě. Jsou to jen zlé sny. Určitě nejsme první ani poslední třída, co tam jede na prohlídku. Kdyby se tam něco dělo, pochybuju, že by se tam stále konaly prohlídky.“
„Asi máš pravdu....“ povzdechla si Marinette a opřela si hlavu o Adrienovo rameno.
Cestou si ještě povídali o různých věcech a Marinette pomalu zapomínala na její noční můru.

Když dorazili, učitelka šla hledat průvodce, anebo alespoň někoho u koho můžou zaplatit vstupenky.
Asi po dvacei minutách se vrátila s divný mužem vedle ní.
Byl vysoký, bledý a skoro plešatý se zvláštním úsměvem, ze kterýho běžel Marinette mráz po zádech.
„Tak třído pozdravte tady našeho průvodce.“
„Dobrý den...“ nejistě pozdravili. Taky se jim ten chlápek moc nezdál...
„Dobrý den, já jsem pan Mort a dnes vás budu provázet po našem krásném zámku.“ sdělil nám chraplavým hlasem, ušklíbl se a podivně se zasmál.
„Tak tedy můžeme začít s naší zahradou...“

Průvodce je vzal do zahrady a skoro ke každé kytce jim něco pověděl.
Byli tam i takové zvláštní kytky...
Obrovské již trochu zvadlé. Velké stonky a listy. Nejzvláštnější na nich bylo to, že vypadaly jako by měly obličeje...
Ale to není možné. To se jí muselo jen něco zdát nebo tak prostě vypadají.

Zahrada byla obrovská, ale po nějaké době už byli u konce a mohli se vrhnout na samotný zámek.
Ještě než se přesunuli Marinette zahlédla malý kostel schovaný někde na zahradě, když se ovšem na něj chtěla podívat znovu, už tam nebyl.
Pokrčila rameny a šla s ostatními do zámku.

Tak a druhá kapitola je tady. 😂
Snad se vám to zatím líbí.
Je to spíš takový cring, ale tak. 😅
A samozřejmě vám přeju šťastný nový rok! ❤️