Jak řekli, tak i činili.
Alya i Sabrina se naposledy podívali na své přátelé a pronesly své poslední sbohem. Skočili.
Je jenom otázka, zda to byl akt zbabělosti či čirého zoufalství.
Ti, co ještě nepodlehli, se naposledy podívali na své přátelé a rozhodli se radši opustit to místo.
Odešli do dostatečné vzdálenosti od místa, které nyní bylo hrobem jejich přátel a jenom tupě zírali do země.
Všichni uvažovali nad tím, jestli by nebylo nejlepší to prostě vzdát jako ostatní, ale zároveň si nechtěli přiznat porážku.
Tohle přece nemohl být konec. Nemohlo to skončit takhle...
Musela být možnost, jak to přežít.
„Marinette, tvé myšlenky slyším až sem. Ale myslím, že ostatní udělali dobře, když si vzali život. Radši si sáhnout na život sám sobě, než aby ti ho vzal někdo jiný, kdo vraždí pouze pro radost."
„Kime, takhle nesmíš mluvit-"
„Ne Marinette! Copak ty to nechápeš? Tohle neskončí dokud nebudeme všichni mrtví. Přesně tohle chce. Nač si prodlužovat trápení, když je možnost to hned teď ukončit. S Maxem jsme o tom přemýšleli. Rozhodli jsme se při dalším pokusu o vraždu, že ti další mrtví budeme my."
„Kime, uklidni se sakra!" vložil se do toho Adrien a popadl Kima za ramena.
„Víš ty vůbec, co říkáš? Chlape, sakra prober se!"
„Ne, Adriene, TY se prober. Copak to ještě nechápete? My tady MÁME umřít. My MUSÍME umřít, jinak to neskončí. Ať už se vám to líbí nebo ne. Nic s tím neuděláte. Svůj osud nemůžete změnit."
„Velmi správně chlapče." ozvalo se odněkud a Kimem projela dýka.„Ale neboj. Tvůj slib s tvým kamarádem tě nechám dodržet." usmál se a do Maxe se hned na to zabodla dýka také.
„Tak už jen šest z vás, dětičky." slyšeli jak posměvačně jim hlas sděluje počet ještě nezemřelích.
Rose už to nezvládla a rozbrečela se. Juleka ji hned začala utěšovat.
S Mylene a Ivanem to bylo na stejno. Mylene už to také nezvládala. Ztráta tolika přátel v jeden den...To rozhodně nebylo nic, co kdy chtěla zažít. Jak Mylene, tak i Rose to už chtěly ukončit. A Ivan i Juleka byli připraveni do toho jít s jejich drahými polovičkami.
„Omlouvám se vám všem. Mám vás moc ráda, ale já prostě už nemůžu. Chci to už ukončit. Chci zas vidět ostatní. A ačkoliv se mi to těžce říká, brzy tam uvidím i vás. S Rose jsme o tom mluvili a rozhodli jsme se, že příští mrtví budeme my." oznámila smutně Mylene a sklopila pohled k zemi.
„A my." ozvalo se dvojhlasně od Juleky a Ivana.
„Lidi, to přece nemů-" chtěla už namítat Marinette, ale Adrien ji přerušil.
„Nech je, Mari. Je to jejich rozhodnutí. Musíš to respektovat. Nenacházíme se v právě jednoduché situaci a já naprosto chápu jejich rozhodnutí. Já se rozhodl ještě o život bojovat a oni si zase zvolili druhou cestu. A na tom nic bohužel nezměníš, Mari."
Marinette si všimla, jak často se mění pohledy na svět jejich přátel a její myšlenkové pohledy. Jednu dobu chtěli všichni bojovat o své životy a hned na to si to všichni najednou rozmysleli a chtěli svůj život ukončit? Bylo to podivné a byla si jistá, že s tím má něco společného ten chlap a celkově to místo. To místo bylo tak temné, že všem dalo pocit beznaděje a ten chlap si hrál s jejich myslí.
Jedno musela Mari uznat... promyšlené to měl.

Ještě dvě kapitoly do konce. ✌️
Doufám, že se líbí. 😂
Je to sice asi kravina, ale tak snaha byla, víte jak. 😂
A na to že to mám předepsaný a už hotový, to podle toho jak často vydávám, asi moc nevypadá. 😂