Kapitola šestá: Sny

Poprvé jsem otevřela oči a oslepila mě záře, blesk, který udeřil do vzdáleného koutu studených hor. V hlavě mi tepalo, ruce a nohy ochablé, cítila jsem ruce, pod koleny a na zádech, hlava mi padala dozadu, po obličeji mi stékalo velké množství kapek. Pokusila jsem se zvednout zrak a podívat se na Šifru, který mě musel držet. Nejspíše hledal střechu and hlavou, jeskyni, hustý les nebo při troše štěstí i polorozpadlou chalupu z doby před válkou. Oči, hlava, ruka, celé mě tělo bylo tak těžké, že i dívat se bolelo, zavřela jsme oči, na nic víc jsem se nezmohla.

Bosé, dětské nohy cupitaly po studené, betonové podlaze. Výskala jsem radostí, běžela po chodbách podzemní pevnosti, kde jsem byla dlouhé roky, společně se Šifrou, několika vojáky a vědci, uzavřena. Šifru jsem takřka nepotkávala, sedával uprostřed bílé, čtvercové místnosti v bílých kalhotách na bílém polštáři a nehýbal se. Ostatní se na něho dívali, jako na obraz, mluvili o něm, ale nikdy ne s ním. Nikdo se ho nedotýkal, všichni na něho jen ukazovali.

Neměla jsem žádné omezení v tom, kde jsem se mohla a nemohla pohybovat, výjimku tvořila akorát Šifrova místnost. Nikdo tam nikdy nechodil, nebyl důvod.  Dětskýma ručkama jsem otevřela tlusté, kovové dveře a vběhla do místnosti, nerozsvítila jsem, v místnosti jsem se vyznala, jako ve svých botách.  Byla to čtvrtá ubikace, byla tvořena z čtyř postelí – ze dvou paland, čtyř skříni, dvou stolů a jedné, malé místnosti se záchodem a umyvadlem. Odsunula jsem vojenský vak o kousek doprava a zalezla pod postel, vak posunula na předešlé místo a čekala.

Zanedlouho se ozvaly kroky, přestala jsem dýchat, vmáčkla se na zeď pod postelí a doufala, že mě nenajdou. Místnost se probudila ve světle, ve škvíře mezi vojenskými vaky jsem si všimla vysokých, černě lesklých bot na tkaničky a khaki nohavic. „Broučku, Broučku… Kde jsi?“ šeptal mužský hlas. Najednou si začal klekat, všimla jsem si kolene a dlaní, jak se opíral o zem, hnědé, kudrnaté kadeře – díval se pod druhou palandu. Odsunul dva vaky a nic. Otočil hlavu, spatřila jsem škvírou zeleno-modré oči, široký nos a tenké rty, hrábnul mým směrem. Zatajila jsem dech. Odhrnul první vak a…

Už podruhé jsem se probudila, už jsme nebyli na cestě, ležela jsem v rohu nějaké místnosti, cítila jsem vlhko, slyšela déšť, ale nepršelo na mne. Čelo jsem měla orosené, oči zalepené ospalky, také mě někdo zabalil do spacáku, pod hlavou jsem měla složenou bundu a mé věci leželi opodál. Hádala jsem, že je poledne, prospala jsem tedy půlku dne. Chtěla jsem se zvednout, ale svaly vypověděli službu, zůstala jsem ležet, měla žízeň, měla chlad, bezmoc. Hledala jsem očima známky života, ale nikoho jsem neviděla, ani živáčka, pavouka, myš, mouchu, byla jsem sama zavřená v šedé místnosti s věcmi pod zašedlými látkami.

Podlehla jsem potřebě a opět zavřela oči.

Výskala jsem radostí, muž s kudrnatými vlasy, jehož jméno bylo Mír, mě držel v náruči, smál se, hlasitě. Hráli jsme na schovávanou a on mě našel, držela jsem ho pevně kolem krku, on objímal mé drobné tělo a šel se mnou skrze chodby do jídelny. Čas oběda.

Sice jsem nikdy nepoznala své rodiče, protože zemřeli, když mi byl necelý rok, ale přesto jsem otce měla. Měla jsem mnoho otců, Míra, který si se mnou hrával. Iwana, mladého vojáčka, který mě naučil číst, psát a počítat, byl jeden z mála, co to umění ovládal. Vlka, který se staral o moje bezpečí, brával mě ven, na povrch, abych viděla. Nasadil by pro mne život, věřila jsem mu. Drobka, který rozhodně nebyl drobek a už vůbec ne drobný. Vysoká postava s mohutným hrudníkem a rukama většíma, než byla má hlava. Byli tam i další, které jsem si pamatoval, ale i tací, jejichž jména jsem postupem času zapomenula. Všichni pro mě byli otcové, ale matku jsem neměla. Ta zemřela a nikdy se nevrátila.

Říkávali mi Broučku. Žádný z nich si netroufnul na to, aby mi dal jméno, říkali mi tedy roztomilou přezdívkou pro nevinnou dívku. Nejspíše se báli mi dát jméno z důvodu, že se báli Šifry. Znali osud mých rodičů a tak měli strach z toho, co by Šifra udělal, kdyby mě pojmenovali. Říkali, že jsem do tmavých chodeb a zatuchlosti vnesla barvy a vůni svobody, lásky a míru. A také vtipkovali na účet Míra s tím, že pižmo míru roznáší spíše on.

O starých časech se mi zdálo často, viděla jsem sebe, jako malé dítě, viděla jsem Šifru, jak dlouhé týdny, měsíce a dokonce i roky seděl bez jediného pohybu na svém polštáři. Hýbal se jen ve chvílích, kdy měl záchvat a ani v té chvíli mu nikdo nevěnoval pozornost, nikdo neodemknul dveře, nepodepřel mu hlavu a nepomohl mu. Každý ho ignoroval, i já…

Potřetí jsem otevřela oči a byla tma. Tělo v nekonečném třesu, potila jsem se, klepala a stále se nemohla pohnout. Oči jsem mervomocí držela zavřené, neobtěžovala jsem se s jejich otevíráním, ani jsem se nepokoušela posadit, byl to marný boj. Z pootevřených, popraskaných rtů mi vyšel jedno zasténání, kdybych nezasténala, možná bych ani nevěděla, co se děje.

„Nesahej na ni,“ zavrčel Šifra, kterou musel sedět někde v rohu místnosti, držel svoji hůl, slyšela jsem, jak s ní poklepal o zem.

„Sklapni,“ odseknul druhý hlas, Napoleonův. Kdybych nebyla ztuhlá, ztuhla bych a určitě by mě zalil i studený pot, ale to také nemohl, už tak jsem se potila.

„Sáhni na ni a zarazim ti tu hůl ty-víš-kam!“ Šifra musel vstávat, hůl klapla o zem a také jsem zaslechla, jak jeho kraťasy zašustili o sebe.

„Strč mi ji ty-víš-kam a zabiju jedinou naději pro lidstvo.“ chtěl zabít Šifru, nejraději bych vyskočila a vrazila mu tu hůl do toho místa sama. Co nejvíc hluboko.

Šifra se uchechtnul, zle se uchechtnul. „Mě nelze zabít,“ zašeptal s opovržením.

Na to už Napoleon neodpověděl, místo toho se však musel přibližovat ke mně, kdyby totiž ne, nestalo by se to, co se stalo o pár vteřin později. Vyhrknul, také jsem zaslechla lupnutí a ucítila, jak jeho ohromné tělo padá na zem. Musel si vyrazit dech, sípal, kašlal a následně zrychleně dýchal. „Řekl jsem ti, že na ni nemáš sahat,“ rána. Dřevo o kost, bolestné zasténání.

„Je nemocná… Musí jí být zima,“ zachroptěl Napoleon. „A ty ji nezahřeješ,“ zakašlal a dle zvuku si musel odplivnout, určitě krev. Další rána, dřevo o kost, zasténání. „Nech toho…“ poprosil Napoleon, marně. Další rána, vykřikl bolestí.

„Málem jsem si o tebe zlomil hůl,“ zahuhlal Šifra, který určitě stál nad ležícím Napoleonem. „Mám ji už nějakou dobu… Nelíbilo by se mi, kdyby se zničila, chápeš?“

„Co-že?“ heknul Napoleon s bolestí v hlase.

„Říkám, jestli tě ještě někdy tou holí uhodim – přelomí se… A já pak přelomím tvoji páteř. Vypadni od ní…“ s těmito slovy se začal vzdalovat.

Přes všechny ty výhružky a bolest, která musela Napoleonovi po úderech holí kolovat po těle, se dokázal zvednout a došel až ke mne, kde se posadil, opřel se o zeď, ucítila jsem jeho pach. Neviděla jsem, ale cítila a slyšela. Borovice, borovicový les… Cítila jsem z něho borovice.  Z jeho rtů vyšlo bolestné zasténání, ale výhružka o přelomení páteře ho neodhradila od toho, aby mi dal ruku na čelo. Mozolovitá, teplá ruka na vařícím čele.

„Nechci, aby na tohle zemřeli další lidé,“ zašeptal s kašlem, Zpozorněla jsem, myslel si, že spím? Bude mluvit dál? Zajímalo mne to…

„Lidé umírají,“ zamumlal z druhého konce místnosti Šifra.

„Je to tvá sestra, Osmičko… Proč mluvíš takhle?“ bylo zvláštní poslouchat Napoleona, jak se strachuje o životy jiných.

„Lidé umírali, umírají a budou umírat… Jeden člověk nic nezmění.“

„Je to tvá sestra,“ zdůraznil s bolestí.

„Já nejsem její bratr. Její bratr je mrtvý!“ ukončil ten nepříjemný rozhovor Šifra úderem holí o zem. Jako vycvičený pes, Napoleon se bál hole svého pána, zmlknul, pohnul se, zasténal bolestí a položil se na zem. Slyšela jsem zašustění spacáku, musel se do něho s neskutečnou bolestí nasoukat a s dvojnásobnou bolestí usnout.

„Ale ona tě za bratra bere… Jsi její rodina…“ zašeptal tiše, Šifra to slyšet nemohl, i já jsem to sotva slyšela.

Tentokrát jsem již usnout nemohla, snažila jsem se o to, ale nešlo to. Nemohla jsem se pohnout a oči jsem rozlepovala dlouhé minuty, když se mi to však povedlo, naskytl se mi pohled na Napoleonův zničený obličej.

Nateklá tvář od pěsti.

Rozcuchané, zmoklé vlasy.

Šrám přes nos.

Unavené pytle pod očima.

Dlouhé, rozcuchané, světle hnědé strniště.

Tiše oddechoval, slyšela jsem tu bolest, viděla jsem ji, oči křečovitě zavřené, rty lehce pootevřené. Když jsem ho tak sledovala, zdál se zcela nevinný. Něco ho trápilo, viděla jsem to v očích, pod kterými se lesklo pár slz. „Nechci, aby na tohle zemřeli další lidé,“ zaslechla jsem opět jeho hlas. Kdo zemřel? Chtěla jsem se ho zeptat, ale spal a já byla příliš slabá.

Poddala jsem se nemoci, která mne sužovala, unaveně zavřela oči a ponořila se do dalšího snu o Broučkovi, Mírovi, Vlkovi, Iwanovi, Drobkovi a mnoze dalších…