Kapitola čtvrtá: Otázka lidství

Krčila jsem se v houštině už skoro hodinu, kolena mě bolela, byla jsem unavená, oči se mi klížily, tělo jsem měla v křeči, ale snažila jsem se vytrvat. Měla jsem slíbené jídlo. „Jestli to nebude fungovat –zabiju tě.“ syknula jsem k muži, co se krčil vedle mě a upřeně sledoval past opodál.

„Zabiješ mě, moje maso si dáš k večeři a v Počátcích budeš souzena za zločin proti lidskosti?“ opáčil Napoleon s jedním z těch jeho úsměvů, který mi za několik dní společného putování už značně lezly na mozek, a nemohla jsem je vystát.

„Když to bude třeba.“

„Nebude,“ usmál se podruhé a já měla co dělat, abych mu nevrazila facku.

„Dnes večer budeme jíst zaječí na ohni… Nebo třeba i srnčí, ale to bys musela být ticho.“ usmál se již potřetí, ve stříbrných očích se mu zalesklo, nevydržela jsem to, opřela se do něho rukama a srazila ho z kleče na zem. Lov si sám! Vyprskla jsem na něho ve své hlavě a vyběhla pryč k našemu táboru.

Napoleon podivuhodně moje návaly vzteku a agrese bral s klidem, nikdy nezvýšil hlas, nikdy na mě nevztáhnul ruku a ani se mi nesnažil ublížit. Avšak, stále dokola omílal svoji nabídku – tedy jen když Šifra nebyl na blízku. Když ho druhého dne putování slyšel, Napoleon dostal dřevěnou holí do holeně a celý den špatně došlapoval z bolesti.

„Říkal jsem ti, ať se k ní nepřibližuješ!“ a přesto se přibližoval. Často, vadilo mi to, snažila jsem se tedy vždy držet na blízku Šifrovi, ale ten na mě nebral ohledy a kolikrát byl stovky metrů přede mnou.

~

Smířila jsem se s tím, že budu mít k večeři jen scvrklé, ne moc chutné plody moruše, že budu usínat s hladem, v chladu a poblíže Napoleona, který se zdál, jako vrah, choval se slušně, ale nebyl ničím víc, než vojákem. Vojáci nemají slitování, nemají duši, znají pouze bolest, krev a smrt. Ty však též… Upozornila jsem se, protože já byla něčím horším. Já byla dcerou války.

„Nepřipadá ti, že je nějak moc chladno?“ lekla jsem se, trhla hlavou do strany a sledovala Šifru sedícího na jednom pařezu, na klíně měl svoji hůl, díval se na večerní oblohu a tiše si mumlal svým jazykem.

„Jsme na severu,“ broukla jsem k němu. Na severu jsem se narodila, na severu jsem vyrostla, na severu jsem i bojovala. Byla jsem zvyklá na chlad, ale když mě Šifra na zimu upozornil, uvědomila jsem si, že je vážně nějak chladno.

„Ale jsme více na jihu, než před týdnem. Je jaro – mělo by být – ale ochlazuje se.“ Šifrova slova mě vždy děsila, i nyní.

„Myslíš, že nás Napoleon vede špatným směrem?“ neodhodlala jsem se zeptat, jestli nás náhodou Šifra nevede špatným směrem. Když jsem jednoho dne řekla, že možná za Válku bratrů může Šifra, protože se v ten den narodil, zlomil mi svojí holí ruku. I přes jeho hubenou postavu, slepotu a v podstatě i „nemoc“, měl sílu, kterou využíval ve svůj prospěch. V ničí jiný.

„Nemyslím si,“ odvětil tichým hlasem.

„Tak… Tak co si myslíš?“ bála jsem se všech slov, které jsem pronesla proti bratrovi. Bála jsem se ho více, než Napoleona, toho bych mohla zabít, i když bych porušila nové zákony. Nikoho by ztráta Napoleona netrápila, ztráta Šifry ano.

„Že se blíží bouře. Sněhová vánice…  Musíme jít, rychle!“ zvedla jsem hlavu k obloze, nevypadalo to, že by se schylovalo k bouři. Sice již na obloze vládl měsíc v tenkém srpku, objevovali se první hvězdy, ale nikde ani mráček.

„Ale… Nevypadá to na bouři,“ zaprotestovala jsem. Byla jsem unavená, užívala jsem si chvíle u ohně a přála si jít spát, kdybych se však nebála. Napoleona a Šifry, nikdy se nepletl, i když jsem o to často modlila. Hlavně ve chvílích, kdy předpovídal něco takového – strašlivého.

„Nevypadá, neznamená, že se nic neblíží.“ Měla jsem chuť oponovat. Nebe bez mráčků přeci znamenalo, že žádná bouře není na blízku, ne?

„Znamená,“ oponovala jsem mu nakonec se strachem.

Šifra ke mně obrátil hlavu, dalo by se říct, že se mi koukal do očí, ale jeho pohled od mého dělila stará, špinavá látka, která bránila tomu, abych si šílenstvím vyškrábala oči z důlků. „Myslíš?“ usmál se, což moc často nedělal. Jeho úsměv byl vždy strašidelný, tajemný. Pohled vraha.

„Ano,“ polka jsem se strachem.

Šifra dostatečnu dobu mlčel, rty měl lehce pootevřené, záda rovná a hlav lehce nakloněnou do strany. I když mě neviděl, opatrně jsem uhnula pohledem pryč, klackem se rýpala v rozžhavených uhlících a jednou rukou si objímala kolena.

„Už jsem ti někdy vyprávěl o dni, kdy jsem přišel na svět?“ zeptal se z ničeho nic. Jeho šlachovité, hubené tělo se vyhouplo na nohy, bosá chodidla prošla přes ledové kameny a posadila se proti mně u ohně. Dlouhými prsty si promnul pásku přes oko, prohrábnul tmavé, krátké vlasy a následně se napřímil v zádech a dlaně si položil na kolena. Tak, jak to dělal vždycky.

Zděsila jsem se, Šifra mi vyprávěl jen párkrát. A pokaždé to nevěstilo nic dobrého, jeho vyprávění končilo špatně, rvačkou, zraněním nebo hůř, smrtí. „Ne,“ vykoktala jsem ze sebe nakonec zděšeně, přitáhla si kolena blíže k tělu a otřásla sebou. Nerada jsem poslouchala Šifrův hlas, byl děsivý a s děsivým vyprávěním k tomu mě mnohokrát dohnalo k nočním můrám.

„Řeknu ti jen toto… Toho dne na své lidství zapomnělo mnoho lidí. A pokud se říká, že v sobě máme krev našich padlých nepřátel… Nemyslí se to obrazně, ale doslova.“ po celém těle mi naskákala husí kůže.

„Narodil jsem se v horách, to víš… Ale v zcela jiných horách, ne těchto, ale hodně daleko. Zimy byly kruté, léta tam nebyla o moc lepší. Já se narodil na jaře, dobře víš, kdy. V ten den každý zapomněl na to, v jaké zemi se narodil, komu se narodil, z jakého prsu jako dítě sál, kdo ho učil chodit… Zapomněl i vlastní jméno. Den to byl, jako tento. Slunce svítilo, hřálo rudé tváře, nikdo by nečekal, že jen pár kilometrů na západ se lidé bouří proti svým lidem a válčí proti sobě, ne proti nepříteli.

Rodiče putovali s dalšími devíti lidmi. Jedno byla malá holčička, asi čtyřletá, máma její věk neznala, když mi tento příběh vypravovala. Pak tam byla její matka, dva starší lidé, tři zbabělí vojáci a starší muž. Cíl neznali až do dne, kdy jsem se narodil. Toho dne rozhodli, že najdou vůdce z Počátků a udělají ze mne Šifru, zachránce.

Vyrazili ihned, šli přes hory, bylo to nejbezpečnější a bouře nehrozila. Slunce dokonce pálilo, sníh roztával a foukal chladný vítr. Matka mě tiskla k sobě, bála se o mě, jako se každá matka bojí o své dítě. Odpoledne se však celý ten pěkný den změnil. Do minuty skupinku lidí obklíčila mlha, větřík se změnil ve vichřici, teplota slezla daleko pod bod mrazu. Lidem se začali tvořit omrzliny, sotva dýchaly. Plakal jsem, ta holčička plakala. Máma plakala, slzy nám umrzaly na tvářích, dýchání nám spalovalo plíce. Ten starý muž ještě toho dne zemřel. A to bouře trvala jen pár hodin. Holčičku zachvátila, stejně jako mě, horečka. Jeden z vojáků kašlal krev. Bouře nebyla jenom… Bouří… Byla vrahem.

Mnohokrát jsem ti říkal, že tuk dobře hoří… Je dobrý na zahřátí, že teplá krev je také dobrá na zahřátí uvnitř… Když však nemůžeš lovit zvířata, lovíš to, co je k mání…

První šel mrtvý stařec. Jeho tuk byl použit k podpalu, jeho maso k jídlu. Byl to staré, tuhé maso, ale výživné…  Nestačilo. Jeden voják navrhnul, že by se měla zabít holčička s horečkou. Její matka protestovala a strhla se bitka. Matka ze strachu o své dítě zarazila svojí kudlu vojákovi do stehna, ten ji postřelil puškou do ramene. Každý v té chvíli hrál sám za sebe. Jeden voják chtěl zabít holčičku, její matka krvácela a bránila ji. Druhý voják navrhnul, aby byl zabit ten, co postřelil tu matku a ona, byli zranění.

Naše matka chtěla utéct, nečekala na nikoho a na nic, vyběhla do černé tmy od našeho otce a ztratila se. Otec už bojoval, zarazil svoji kudlu do krku nemocného vojáka, jemu málem někdo rozdrtil hlavu o kámen. Byl však zastřelen puškou matkou holčičky. Pak prý umřela. Z toho krváku vyšel jen otec, zraněný, celý od krve a ta holčička. Vyděšená, uplakaná a zraněná.

Zemřela po pár kilometrech na vyčerpání. Otec vzal její bezvládné tělo sebou, hledal matku a mě.

Když nás našel…“ a v té chvíli Šifra své vyprávění ukončil, sklopil hlavu a pak ji zvedl k výšinám. „Pak večeřeli…“

„Proč?“ vyhrkla jsem ze sebe rozklepaná.

„Protože měli hlad. A dítě. Měli strach a tak zapomněli na své lidství. A to byl dle všeho krásný den…“

„A tohle mi říkáš jen kvůli tomu, že ti nevěřím v tom, že dnes bude hezky a tak se nemusíme jít schovat před bouří?“ spolkla jsem nevolnost nad lidským masem a krví, dokonce mě přešel i hlad, ale přišel strach.

„Tohle ti říkám z důvodu, že jsme tu tři. Já, pro svět potřebný, sama víš, jak moc potřebný. Napoleon, třicetiletý voják, co zabil určitě víc lidí, než sama dokážeš spočítat. A pak jsi tu ty. Šestnáctiletá, pohublá, tvůj nůž je tupý, že by si jím sotva rozkrojila malinu. Kdo myslíš, že bude večeří?“ a poté se zase usmál.

„Půjdeme,“ vykoktala jsem se slzami v očích. Šifra neměl slitování ani proti vlastní sestře.

Souhlasně přikývnul, sebral se ze země, zvedl svojí hůl a pomalu se vydával na cestu. Nečekal na mě, nečekal na Napoleona, který někde lovil.

„Šifro!“ zavolala jsem na něho.

Otočil ke mně hlavu a poslouchal. Já však ztratila slov a trvalo dlouho, než jsem je nalezla. „Dovolil by si, aby mě Napoleon zabil?“

Mlčel déle, než já. Nerozhodoval se, jen chtěl, abych na odpověď přišla sama. „Nedovolil bych mu nic.“ seknul nenávistně, otočil se ke mně zbytkem těla, opřel se o hůl a pokračoval.

„Nedovolil bych mu, aby se tě jen dotknul.“ to vím, už to řekl mockrát.

„Nedovolil bych mu, aby pil tvou krev a jedl tvé maso.“ vystrašilo mě to, ale ulevilo se mi.

„Má to však háček,“ ztuhla jsem, udělala jeden krok dozadu a poslouchala svoje divoko bijící srdce.

„Jestli někdy přijmeš jeho nabídku. Jestli mu někdy dovolíš to, aby se tě někdy dotknul a jestli někdy budeš pod srdcem nosit jeho dítě… Věř mi… Nebude jíst tvé maso, nýbrž tvoje a jeho maso budou jíst vlci.“ s těmi slovy se otočil a pokračoval.

Já však pokračovat nemohla, svezla jsem se k zemi a s knedlíkem v krku se dívala na zem. „Nedovolím mu to…“ jsem stále dokola se slzami.

Šifrova slova mě donutila vzpomenout si na den, kdy Napoleon vyslovil svoji nabídku. „Jsi mladá, já jsem už docela starý. Už přes deset let toužím po dítěti, které by se narodilo do nového světa… Jedno z prvních. Dej mi dítě a já ti dám ochranu, budu za tebe bojovat… A za naše dítě.“

Odmítla jsem… A Šifra to věděl. Nedůvěřoval mi, že se moje rozhodnutí nezmění. Ani Napoleon v to nevěřil, věděl, že jednoho dne přijmu. Já tomu však věřila, své rozhodnutí nezměním. Jediné, co bych Napoleonovi za svůj život dala, by byl nůž do srdce…

- - - - - - - - - - 

Po delší době zase něco ^^ A kdy se bude něco dít? Inu... Jak řekl Šifra: „Nevypadá, neznamená, že se nic neblíží.“ A já cítím bouři...