Kapitola pátá: Bouře

„Proč má tvůj bratr ve zvyku nechávat věci na ostatních a utíkat ve tmě někam do neznáma?“ v ruce jsem držela za nohy bažanta. Kdyby nebylo jeho, nečekala bych na Napoleona a raději ho nechala někde za mnou, ať se stará, ať spadne z útesu nebo ho roztrhá nějaká šelma. Kvůli jídlu bych ale udělala vše. Skoro vše.

„Protože je takový,“ povzdechla jsem si. Šifra byl již dlouhé minuty ztracen ve tmě, určitě někde poklepával svojí holí, vyhýbal se kořenům stromů, kamenům a přitom stále poklepával svojí holí. Klap, klap. Pravidelný zvuk, byla jsem nervózní, když jsem to klapání neslyšela na blízku.

„Proč se vůbec musíme přemístit?“ kdyby Napoleon pospíchal, nebalil dokonale svůj spacák a neměl potřebu všechno třikrát překontrolovat, možná bychom již byli u Šifry, on by se ho mohl zeptat, proč nečeká a při troše štěstí bychom se i zastavili.

S pohledem upřeným do lesa, kde se Šifra ztratil, jsem Napoleonovi slabým hlasem odpověděla: „Protože se blíží bouře.“ Šifrovo vyprávění jsem si vzala k srdci. Zkusila jsem si představit tu chvíli, kdy by mi do krku tekla teplá, dětská krev, jak by se v ohništi škvařil tuk a peklo maso, které mám v těle já. Ten pocit, že bych měla přežít jen díky masu někoho, kdo je jako já. Kdo je člověk. Horší představa však byla, že by se někdo živil mým masem. Jak by mě zabil? Podřízl jako krávu, nechal mě krvácet jen kvůli lahodnějšímu masu? Nebo by mi dal ránu do zátylku, jako králíkovi? Nelíbila se mi ani jedna představa. Kdybych si mohla vybrat, jak zemřít, vybrala bych si kulku do hlavy.

Napoleon na bouři zareagoval tak, jak bych zareagovala já, kdybych však nemluvila s Šifrou, u kterého hrozilo, že mě holí zbije do krve, ba hůř do němoty. Napoleon se zasmál, hluboce, hrdelně, zaklonil přitom hlavu dozadu a já mohla tedy akorát sledovat jeho poskakující ohryzek na krku.  „To není vtipné,“ upozornila jsem ho přísně se zamračením, ale on se na mě jen podíval, usmál se, ukázal zuby a uchechtnul se.  „Jak se můžeš smát?

V té chvíli se smát přestal, rty nechal lehce pootevřené, dýchal pusou, pár slabých plamenů skoro uhašeného ohně se mu lesklo v očích, že by poprvé ztratil slova? Znělo mi to až neskutečně. Napoleon nemohl ztratit slova, vždy měl co říct. Mé doufání se neuskutečnilo, Napoleon promluvil. „Protože je to vtipné. Děláš vše, co tvůj bratr řekne. Věříš všemu, co řekne co nejtemnějším hlasem a stále se bojíš toho, kdy mu na těle vyskočí jen jediná značka značící záchvat. Je slepej… Jak může vědět, že se blíží bouře? Navíc spoléhá jen na svou šestnáctiletou sestru, přesto, že jemu je dvacet pět let a mělo by to být naopak.“

Stiskla jsem zuby, zatnula pěsti a kopla do zčernalého dřeva v ohništi. Napoleon před žhavými uhlíky pro jistotu uskočil, a jak měl ve zvyku, zasmál se tomu. „Nemluv o věcech, o kterých nic nevíš!“ procedila jsem skrze zaťaté zuby.

Stále se neusmíval, držel si kamennou tvář a upřímně mě to děsilo, bez úsměvu byla jeho tvář tak… Mrtvá, ledová, více, než Šifra.  Když mě ta ledová tvář bez jediného pocitu sledovala, přemáhala jsem se, abych neutekla. Bála jsem se, povolila jsem zaťaté svaly, o krok dozadu ustoupila, pro jistotu a byla připravená na vše. Prosím, mluv… Žádala jsem Napoleona ve své hlavě, ale nahlas bych to nikdy neřekla.

Modlila jsem se za jakýkoli pohyb, ale žádný nepřicházel. Až pak z ničeho nic, když jsem už vzdávala naději, že by Napoleon mohl mým směrem ještě někdy promluvit. Třemi ráznými kroky se objevil u mě, hlavu měl skloněnou, naopak já ji musela mít zvednutou, ale nedokázala jsem se na něho dívat. Sklopila jsem zrak, dívala se na Napoleonovy ruce, a přesto si nevšimla, jak se jeho ruka vyšvihnula proti mé paži.

Mozolovité ruce se mi zaryly do kůže, přesto, že jsem měla bundu, jsem cítila každou nerovnost, jizvičku a každý puchýř na Napoleonových rukou, bolestí jsem zkroutila obličej, nahrbila se v zádech a obličej zvedla k Napoleonovi, do jeho stříbrných očí to byl děsivý pohled, chtěla jsem uhnout, ale nešlo to.

Napoleonova hlava se přiblížila k té mé, ani nemrkal, jen se mi díval do očí, cítila jsem z něho vztek, strach a bolest. „Kdybych neměl mluvit o věcech, o kterých nic nevím, ty nikdy necekneš.“ procedil skrze zaťaté zuby. Nejraději bych mu dala facku, za to, jak mi tiskl paže, a za to, co právě řekl. Nemohla jsem ho však uhodit, měla jsem však volné ruce. Stiskla jsem zuby, zamračila se na Napoleona a dupla mu patou na nohy.

Zaklel, pustil mé paže a ohnul se k noze, na kterou jsem dupla. Byla zima, musel být promrzlý až na kost, dupnutí muselo bolet dvakrát více, než normálně. Využila jsem toho, že byl skrčený, napřáhla se a vrazila mu pravačkou do tváře. Zaklel podruhé, plivnul krev a snažil se zvednout, já však neskončila. Než se stačil vzpamatovat, kopla jsem ho do hrudníku tak silně, že bych se nedivila, kdybych mu vyrazila dech. Spadl na záda, zůstal ležet, ale slyšela jsem, jak polo hlasem kleje na můj účet.

Na nic jsem nečekala, nechala jsem Napoleona ležet na zemi a utíkala pryč po stopách Šifry, všímala jsem si otisků bosých nohou ve studené zemi, přitom se i snažila sledovat oblohu, zatahovalo se. Zatajila jsem dech, Šifra měl pravdu, blížila se bouře.

 Byla jsem promrzlá až na kost, Napoleon se už mohl zvedat ze země, mohl si už ostřit nůž a mohl být připravený, že se mi pomstí, bála jsem se, ale více jsem se bála přibližující bouře a toho, kde se Šifra nachází.

•••

Můj strach o Šifru byl oprávněný, když jsem si na horizontu všimla vysokého mladíka, nestál. Nešel, nepokračoval v cestě, ležel na zemi a chvěl se. Vyběhla jsem mírný kopeček, padla na kolena vedle Šifry, který měl tělo v nekonečném třesu, po jeho těle běhaly různě barevné značky, objevovaly se a mizely. Žíly kolem očí byly naběhlé, jako nikdy, černé, jako nejčernější tma, pulzovalo v nich, bála jsem se jich dotknout.

Položila jsem si Šifrovu hlavu do klína, držela jeho tělo, jak nejsilněji jsem mohla a přitom se ho snažila konejšivými slovy uklidnit. Nepomáhalo to, kousal se do rtů, prokousnul si je, krvácel světle růžovou krví, nebyla rudá, jako lidská krev, ale tak zvláštně růžová. Mléko s krví… Takhle bych to přirovnala.

Zrovna se Šifra zalknul, když se v dáli ozval první hrom. Prudce jsem otočila hlavu na sever, černá mračna a mlha, také to mohl být silný déšť, netušila jsem. Zaryla jsem nehty do Šifrovi ruky, žádná reakce, pouze mrtvolná kůže v mé pěsti a otisky nehtů v paži, která byla plná značek.

Další hrom a pak další, ve vzduchu byl cítit déšť, do zad se mi opíral vítr, rozhlížela jsem se kolem sebe, nikde nic, nikde nikdo. Žádná schovka, žádný Napoleon. Zatřásla jsem Šifru, snažila jsem se ho probrat, vrazila jsem mu dokonce i slabou facku, ale jeho tělo nereagovalo.

První kapky se opřeli do zad, nahrbila jsem se nad Šifru, chtěla jsem ho zakrýt, ale marně. Na Šifrovo tělo začalo dopadat pár kapek, tam, kde se voda dotkla kůže, se značky přestaly tvořit. Do pár vteřin se mrholení změnilo v prudký déšť, kapky mě bičovali do zad, bolelo to, jako tisíce jehliček, co po vás někdo hází, nekonečná agónie. Stiskla jsem Šifru a ten konečně začal přicházet k sobě.

Cit v jeho těle se obnovil, začal pohybovat prsty a lehce sípal. „Prosím… Vstávej,“ poprosila jsem ho. Hlava se mi točila, sotva jsem držela oči otevřené, těžko se mi dýchalo. Ta nevolnost přišla tak z nenadání.

„Pospěš si…“ zašeptal Šifra, zatímco se zvedal ze země, dokonce mi i pomohl na nohy. Jeho kroky byli nejisté, stejně, jako ty moje. Jemu se však každým krokem dělalo lépe, mě každým krokem hůř. „Ten déšť je jako rána bičem.“ zasténal Šifra po pár vteřinách chůze zrovna ve chvíli, kdy se mi podlomily nohy. Podepřel mě, jednu mou ruku si přehodil přes ramena a šel dál.

Slyšela jsem čvachtání bot a čvachtání bosých nohou, uklidňovalo mě to a vlastně i uspávalo, ale pak jsem uslyšela další kroky. Rychlejší, divoké oddechování a rachot, jak se věci z batohu převalovali.

„Co je to?“ klopýtla jsem, otočila jsem se dozadu, ale v dešti jsem viděla pouze siluetu vysoké postavy.

„Napoleon,“ oznámil mi Šifra.

„Napoleon.“ chtěla jsem vykřiknout hrůzou, ale neměla jsem síly.

„Ano, já…“ zabručel hluboký hlas zrovna ve chvíli, kdy jsem únavou a bezmocí zavřela oči. Nohy vypověděli službu, sesunula jsem se k zemi, pleskla jsem sebou do bahna a více nevím.