Moc se mi nechtělo vojákům věřit, že do podzemí tahají uprchlíky, co se snaží dostat do města. Ale byla to pravda. V jiných místnostech s provizorními postelemi se mísilo možná padesát lidí a to byla jen špetka z toho, co vojáci za těch pár dnů vyhnali kvůli Šifrovi, co je zabíjel na hranicích města.

Museli jsme s Napoleonem přespat právě na těch potem nasáklých postelích s ostatními, střežit si u toho navíc své jídlo, jelikož pár děcek pobíhající mezi postelemi pokukovalo po zavazadlech a nejspíše vyhledávalo cokoli, co by se dalo ukradnout.

Snažila jsem se ignorovat ostatní a vnímat pouze Napoleona, který do ubikace přišel až později poté, co si promluvil se svými bývalými kolegy, než byl jako jiní pověřen nalezení a zneškodněním Šifry.

„Bart mluvil přes vysílačku s velitelstvím. S evakuací započnou ihned zítra ráno, takže odpoledne bychom se mohli pokusit dostat sebe i Šifru do města."

„Jak?" zajímala jsem se.

„Storm, Bart a Xavier vylezou z bunkru s tím, že půjdou otevřít nejbližší bránu od města. Všichni vojáci z vnitřku budou vyčkávat v centru města, kde Šifrovi udělají volnou cestu až do místnosti se Zálohami. Tam se pak uzavře a přesnější plán na jeho zneškodnění nemám," zavrtěl hlavou.

„A co my?" Musela jsem v tom plánu mít místo. Prostě musela.

„Počkáme tady. Minimálně ty. Půjdu za ostatními a budu plnit svou povinnost. Stále jsem voják, jestli sis nevšimla." Neoznamoval mi to, ale přikazoval.

„Půjdu taky," namítla jsem.

„Tvoje přítomnost by mohla Šifru vymknout kontrole a vykolejit ho z trasy."

„On je snad pod kontrolou?" zeptala jsem se nechápavě.

Zamračil se, „víš, jak to myslím..."

„Já si naopak myslím, že bych mohla Šifru dovést až do centra. Má chuť zabíjet a mě ze všech nejvíc. Nalákám ho tam, vy ho zavřete, zabijete a já to budu moct alespoň vidět," navrhovala jsem vlastní plán, zatímco Napoleon odháněl jedno pětileté děcko v cizím jazyku.

Děcko se ho však drželo a brečelo. Nakonec si pro něj však přišel vlastní otec, zakřičel na Napoleona, ten vyplivl nadávku, ukázal nemilé gesto na otce a až pak zaměřil svojí pozornost na mě.

„Pitomý děcka," zasyčel.

S nahrbeným obočím jsem se na něho podívala, zmlkl a raději se začal věnovat zase plánu.

„Nechci, aby se ti něco stalo. Takže zůstaneš tady s... Uprchlíky," otřásl se.

„Jenže já chci jít."

Mohla se z toho rozpoutat hádka, ale Napoleon to ukončil jedinou větou: „To ať rozhodne Bart, ten tu velí."

„To je docela dobrý nápad. A zvýší to naše šance na úspěch." Napoleonovi spadla čelist. Čekal, že Bart můj návrh o nalákání Šifry zamítne, ale on souhlasil.

„Ale...," vyhrkl Napoleon.

Skočila jsem mu však do řeči: „Řekl si, že to rozhodne Bart a ten řekl jo. Já JDU."

A tím se musel pozměnit plán.

Bart, Storm a Napoleon půjdou otevřít bránu, následně se budou skrývat v postraních uličkách a budou tak kontrolovat Šifrovu cestu k centru.

Já s doprovodem Xaviera půjdu vylákat Šifru. Xavier se mnou měl jít kvůli tomu, že je nejrychlejší a nejpíše budeme muset dost běhat.

Zároveň mě Xavier navede až do centra, kde pouze proběhneme místností se Zálohami. Po vstupu Šifry bude okamžitě uzavřena. Vědci (kteří se dochovali) budou mít za úkol dostat do Šifry elektrický výboj, ale pokusit se neublížit Zálohám, které budou mít nejspíše z přítomnosti Šifry panický záchvat, ale musí se to tak udělat.

„To zní snadně," usmál se Xavier a přehodil si na rameno pušku, kterou do té doby dřímal v ruce.

Všichni se na něho podívali a jednohlasně řekli: „Ne."

Tušila jsem to i já sama. Chytit a zabít Šifru nebude jednoduché.

„Jenom kontrolní otázka. Co bude potom, až bude Šifra mrtvý?" zeptala jsem se. To otázka mě trápila už dlouho.

„Nikdo neví. Na některých místech lidé ještě bojují. Asi se pokusíme o mír a obnovení světa... A to bude po těch desetiletích zvěrstva těžké," snažil se mi Bart odpovědět, ale jak řekl. Nikdo neví.

„Zítra ráno vás probudíme, až nám přijde hlášení, že město je vylidněné... Jděte spát," pokynul k nám nakonec Bart. Nic jsem nenamítala, byla jsem strhaná jak pes a hlava mě bolela z rány do hlavy od Xaviera.

Budil nás Xavier. Lehce mi kymácel ramenem a přitom šeptal: „Vstávejte. Poslední lidé se přesunují, strážci bran hlásí Šifrovu polohu v lesíku a opouštějí své stanoviště," říkal nám přitom. Myslela jsem si, že je brzy ráno, ale jak mě později Xavier vyvedl z omylu, bylo kolem poledne.

Vstala jsem dříve než Napoleon. Ten chvilku protestoval. Nedivila jsem se, moc jsme toho nenaspali, ale muselo nám to stačit; lepší něco než nic.

Nakonec se však Napoleon posadil a Xavier po něm hodil vojenskou bundu, jako měl on sám. Mě pokynul jen mikinu, kterou jsem měla hozenou přes batoh. „Pro tebe bohužel nic nemám, šeptl, pak se zarazil a z kapsy vytáhl dvě středně velké tyčinky. „Až na tohle. Malá, ale alespoň nějaká snídaně."

Vytrhla jsem mu tyčinku z rukou a ani v mých moc dlouho nevydržela. Byla jsem hladová a nic sladkého jsem už dlouho neměla. Bylo to výborné, i když jsem si nemyslela, že záruční lhůta byla ještě aktuální. Na tyhle věci nikdo už pár let nehleděl. Pokud to nebylo zelené, tak to člověk snědl.

„Pokuste se neprobudit ty lidi. Nechceme, aby šíleli. Zůstanou tu s nimi jen dva vojáci," zašeptal, dal si na rty jeden prst a očima nám pokynul, abychom ho následovali.

Xavier vyšel z místnosti, já za ním a za mnou Napoleon, který se navlékal do voňavé bundy a přitom v extázi říkal něco ve smyslu, že tahle věc mu chyběla... Byla to jenom bunda, nic víc – nechápala jsem ho.

Všech pět se nás shromáždilo u východu. Čtyři muži se zbraněmi a jedna holka drtící své vlastní pěsti. „Storm půjde první, poté já, pak Napoleon. Vy vyjděte jen v případě, že neuslyšíte střelbu. První musí jít Xavier, jděte opatrně k lesu, ale nepřibližujte se moc ke stromům. Kiro, vylákej Šifru a pak zdrhej za Xavierem k bráně. Dovede tě až do centra, rozumíte?"

Souhlasně jsem přikývla a všichni ostatní také.

Pak to začalo.

Vyběhl Storm, pět sekund po něm Bart, po dalších pěti sekundách Napoleon. S Xavierem jsme zůstali jak na jehlách. Žádná střelba, jen dusot od běhu na zaprášené vyprahlé zemi.

„Jdeme!" zavelel Xavier a vyběhl.

Následovala jsem ho, ač jsem si připadala jako z betonu. Až do té chvíle jsem se netřásla, pak jsem byla jako ratlík v ledové poušti.

Xavier byl rychlý i v těžkém oblečení s puškou. Já však byla lehká a mladá, dokázala jsem se ho držet.

Poprvé jsem spatřila město, které se nazývalo Počátky. Dvoumetrová zeď s ostatným drátem na vrchu, mnoho provizorních slumů uvnitř a uprostřed vyčnívající betonová budova s majákem na vrchu. Měla značit lidem, že tam je cíl, že tam je nový začátek. V té chvíli však maják nesvítil, ale viděla jsem několik teček, což museli být vojáci.

„Pomalu," pobídl mě Xavier, zamířil puškou do lesa, od kterého jsme stáli tak dvacet metrů a čekal, co se bude dít.

Teď byla má chvíle. Udělala jsem krok před Xaviera, nadechla se a vyslovila jeho jméno. „Šifro." Hlas se mi třásl. „Šifro!" zakřičela jsem. „To jsem já! Tvá sestra... Město... Město je nám otevřené! Všechno už bude v pořádku! Pojď se mnou" volala jsem na něho na půl s pláčem a na půl zcela vyděšeně. Čekala jsem, kdy spatřím to značkami pokryté tělo, ale nic. Ticho jak v hrobě.

Upřeně jsem se dívala do lesa, ale to byla chyba. Díval se tam i Xavier, ale... Šifra už v lese nebyl.

Byl schovaný za polorozpadlou cihlovou zdí a připravený, že ho někdo půjde zneškodnit. Vyskočil ze svého úkrytu, upozornil tím na sebe, ale než stačil Xavier jen otočit hlaveň své pušky nebo jakkoli zareagovat, slepý Šifra po něm mrštil nůž, který musel vzít někomu, koho zabil.

Nůž se zabodl Xavierovi do hrudníku, zaječel, vystřelil ze své zbraně, ale kulka se k Šifrovi ani nepřiblížila.

„Xaviere!" zakřičela jsem.

Tělo muže se sesunulo v agónii k zemi. Vytáhl ze svého těla nůž a odhodil ho. Z posledních sil zakřičel: „Utíkej!"

Neměla jsem ho opustit. Každá buňka mi říkala, ať mu pomohu, ale zpanikařila jsem a začala utíkat.

Běžela jsem však necelých dvacet metrů k městu, když jsem se zastavila, ohlédla se a viděla, jak Šifra bere opět nůž a zabodává ho Xavierovi do břicha. Bolestný výkřik se roznesl po tiché okolí a v mých uších zůstal ještě dlouho poté.

Šifra ke mně zvedl svůj slepecký „zrak" stále zakrytý šátkem. Tělo měl zabahněné s pulzující značkami. Cenil zuby jako šelma.

„Kira," zasyčel jako had jméno, které mi dal Napoleon.

Pak vyběhl proti mně s Xavierovou krví na rukách.