„Nemusíš si hrát na to, že umíš stopovat," houkla jsem na Napoleona, který seděl ve dřepu, nabíral do rukou suchou hlínu a přitom se rozhlížel kolem sebe velice zamyšleným výrazem.

Zamračeně otočil zrak ke mně, odhodil hlínu, co si mnul v prstech a zvedl se na nohy. „Nehraju si na stopování. Jenom jsem si potřeboval odpočinout," odsekl stroze a poukázal do jednoho údolí s řekou, které bylo před námi. „Vim totiž, kam máme jít. A tam půjde i Šifra. A kam jde Šifra, tam zase půjde Kevos, je to docela jednoduché a logické," vysvětlil mi a vyrazil dál na cestu, aniž by se zeptal, zda chci já sama vyjít. Od té doby, co mi Napoleon řekl jeho pravé poslání, objasnil mi, kdo je Šifra a kompletně vymazal ze světa mě samotnou a přiznal, že mě vlastně nemůže mít rád, jelikož ho to zabije, se choval dost odtažitě a poměrně i nepřátelsky vůči mě. Jenže tak jsem se chovala i já k němu...

Raději bych žila v nevědomosti než s pocitem, že jsem nikdo, co přivádí své milované do hrobu.

„Moc dobře víš, kudy máme jít, ale přesto jsme už tři dny na cestě a neviděli jsem ani Kevose, ani Šifru nebo známku, že by se nacházeli někde v naší blízkosti," obeznámila jsem ho podobně naštvaným tonem, jako mluvil on ke mně.

Nezastavil se, jen se otočil ke mně, šel chvíli pozadu a přitom rozhodil rukama. „Šifra je magor, nepotřebuje spánek, takže má skoro denní náskok a Kevos si možná myslí, že je hrdina a tak dlabe na spánek a jde za nim. Já rád spim a ty taky nejsi zrovna vytrvalej cestovatel, máš problém?" jestli jsem já Napoleona neměla ráda, tak jsem dokázala alespoň nenávist v hlase docela dobře skrývat. On to neuměl. Neskrýval nenávist a dokonce mi i kladl na vinu to, že se Kevos za Šifrou vydal.

„Podle toho, co si mi nedávno nakecal docela věřim i tomu, že mě chceš odvést na konec světa a tam mě odpravit, aby Šifra ztratil jeden cíl!" odsekla jsem a zaskřípala zubama.

Kdybych tě chtěl odpravit, tak to udělám za prvním stromem a netáhnu se s tebou někam do háje všech hájů!" zakřičel zlostně, otočil se po směru cesty, chytil popruhy svého batohu, přidal do kroku a do večera se mnou nepromluvil.

•••

Vlastně první, co řekl, bylo „šoupni se."

Snažili jsme se hledat místo, které by bylo chráněno před predátory a tak nějak za šifrou, takže většinou mezi keři nebo v lese, kde jsme se dělili vedle sebe jen o malý plácek bez kořenů a kmenů, kde bychom se mohli vyspat.

Posunula jsem se i se svým spacím pytlem kousek vlevo, hlavu si opřela o batoh a dívala se do slábnoucího ohně z kterého právě Napoleon sundal králíka.

Jedno stehno na klacku mi podal, jen jsem tiše zabručela „děkuji" a začala ještě horkého králík oždibovat a vkládat si ho do úst.

„K Počátkům jsou to ještě tak dva dny cesty...," zamumlal. Hypnotizoval stříbrnýma očima svou večeři a přitom se i lehce mračil na stehno, které bylo krapet připálené.

„Takže den a něco pro Šifru," převedla jsem to v tichosti a povzdechla si. Měli jsme si pospíšit, jelikož jsme nemohli přesně tušit, co Šifra díky svému náskoku provede... A co provedl Kevosovi v případě, že ho našel.

Od té doby bylo ticho. A ticho bylo ještě po večeři. Měsíc zářil na obloze a to i skrze větve jehličnatých stromů.

Kromě praskání ohně jsem také slyšela jen tiché oddechování Napoleona. Bylo to divné, zvykla jsem si už na dýchání psa, ale Napoleon nakonec Hroma nechal v kolonii s tím, že se pro něho vrátí. Bál se o něho. Na blbém čoklovi mu záleželo více než na člověku, s kterým chtěl mít původně dítě...

Napoleon se nezdál, že by šel spát. Ruce měl založené na prsou, mračil se do ohně a přitom se kousal do rtu. Nesnesla jsem to ticho mezi námi dvěma. Měla jsem tisíce otázek, ale věděla jsem, že mi ani na jednu neodpoví.

Nakonec jsem však musela promluvit a zeptat se. „Lhal si mi... Tvrdil si, že si měl dvě děti, ale že zemřeli. A nabízel si mi obchod. Ochrana za dítě... To byl taky kec? Věděl si, kdo jsem a co jsem zač. Co kdybych byla blbá a přijala? Miloval by si to dítě nebo bys ho nechal na pospas Šifrovi společně se mnou, jelikož by to dítě bral Šifra jako něco, co musí zabít?" přitom jsem neuhnula pohledem od ohně. Takřka jsem nevyslovila ani jedno slovo, ale... Já to potřebovala vědět.

Trvalo dlouho, než odpověděl. Dokonce se zdálo, že nic neřekne, že mě bude ignorovat. Poté však... „Nemyslel jsem si, že přijmeš. Věděl jsem, že nejsi blbá, ale... Kdyby měl jsem plán i pro tuhle možnost. Byl to hloupý a naivní plán, ale byl to plán... S dítětem bych tě ukryl, jak nejlépe bych mohl a poté bych bojoval... Buď bych Šifru zabil, splnil bych tím svůj plán, pomstu a zároveň ochránil rodinu. Nebo bych zabil Šifru i sebe a splnil tím účel se ztrátou na mém životě, ale ty bys s dítětem žila. Nebo bych zemřel a Šifra žil. Zabil tebe a naše dítě a... V tom případě bychom spolu byli v nebi. Nejhorší, ale také možnost...," šeptal. Poté zrak stočil ke mně. „Proč se mě na to ptáš?" zeptal se.

Pokrčila jsem nad tím rameny, netušila jsem to. „Jenom mě vlastně zajímalo, zda bych si tím přilepšila nebo zhoršila. Ale ono to vlastně vyjde na stejno. Smrt má v obou možnostech roli...," povzdechla jsem si.

„Změnila si názor na mou nabídku?" zeptal se, což mě donutilo cuknout jeho směrem a sledovat ho. „Stále platí. Ochrana za vědění, že v budoucím světě – který nemá zrovna super naděje – je má krev," mluvil vážně. Smrtelně vážně. Viděla jsem to v jeho očích. V mých však bylo zmatení, strach, bolest.

Bylo to vlastně... Vydírání, výhodný nebo nevýhodný obchod? Pokud bych ve přežila, měla bych dítě. Napoleonovo dítě. Kdybych nepřežila, tak je mi vše jedno. Ale v prvním případě... Dítě by buď otce mělo, pokud by zvládl zabít Šifru nebo nemělo, pokud by uspěl jenom na půl.

Nevěřila jsem tomu, že se dožiju stáří nebo alespoň dospělosti. Nevěřila jsem, že Napoleon zabije Šifru. Vlastně trochu jsem tomu věřila, ale také jsem věřila tomu, že ho zabije až poté, co Šifra zabije mě.

Z ničeho nic se mi vybavila jména, která dal Napoleon svým vymyšleným dětem. Maia a Tyeran. Poté se mi v hlavě vybavil obraz, jak v rukou držím plačící uzlíček, jenž nese jedno z těhle dvou jmen.

V té chvíli jsem vlastně jednala zcela sobecky.

Nechtěla jsem totiž dítě, Napoleona nebo zabít Šifru.

Já chtěla pouze přežít.

Ve strachu a ve slepé uličce má člověk pouze jednu možnost. Přikývnout, souhlasit, změnit své názory, podmanit se druhým.

„Chci přežít," řekla jsem pouze. Nemohla jsem to odsouhlasit, ale musela jsem to nějak říct.