~~~ All time low feat Vic Fuentes (Pierce the Veil) - A love like war ~~~

Neměl jsem sedat za volat, když jsem byl vzteky bez sebe.

To byla chyba. I Kip mě varoval, když mě viděl, jak kopu kolem sebe.

Ale kdo se mi mohl divit. Měl jsem chuť vzít Chelsea před koleno a naplácat jí, jak malé holce. Pak jsem chtěl rozmlátit baseballkou Neonovo auto na padrť. A napadlo mě hodně dalších násilných aktů. Ale práce volala. Celý den jsem se držel na uzdě. A pak to posere jeden jediný pohled na Chelsea, sedící v protivníkově autě.

Udělala to naschvál.

Jestli tohle přežiju, tak ji přes to koleno vezmu.

Jeden moment nepozornosti, který stačil k tomu, aby se mi auto vymklo z rukou. Strhnul jsem volant do strany, když jsem věděl, že to nevytočím. Jenže ne dostatečně rychle. Pak se mi vidění rozmazalo, jelikož jsem hlavou třísknul o postranní sklo. Najednou bylo vše vzhůru nohama a všechen pohyb ustal.

Dezorientovaně jsem zatřásl hlavou.

„Damone!" uslyšel jsem někde v dálce. Stisknul jsem víčka. Pásy mě nadále držely na místě, což bylo moje jediné štěstí. Jen mi v téhle pozici tekla všechna krev do hlavy, tudíž bylo těžké, se soustředit. Natáhnul jsem vzduch do plic, jen abych se ujistil, že odnikud neuniká benzín, nebo kouř. Měl jsem pocit, že brzy ztratím vědomí, nebo už se tak stalo.

Chvíli bylo naprosté ticho, přičemž jsem se neopovážil ani hnout. Už jsem se do pár nehod dostal, vím, že je tu možnost, že jsem zranil víc, než jen na hlavě. Čekal jsem, dokud jsem nezaslechl přijíždějící auta a pak zběsilý běh, mých zachránců.

„Adene!" vykřikl někdo. „Adene, jsi při vědomí?" ozvalo se znovu, to už jsem poznal, že na mě mluví Kip.

„Jsem," přitakal jsem.

„Je s námi, lidi. Ustupte, musíme ho vytáhnout," zavelel, pak zahlédl jeho postavu periferním viděním vedle sebe. „Jsi idiot, víš to?" neodpustil si můj kamarád. Nemohl jsem jinak, než se jen usmát. Pak jsem cítil něco horkého a teplého, jak mi to stéká po straně hlavy, do vlasů. Viděl jsem červené kapky padající na střechu auta.

Kipling mezi tím otevřel dveře, pomocí dalších dvou kluků, jelikož byli zabarikádované.

„Teď tě odepneme a ty se pokusíš si ještě víc neublížit, jo?" Kip se choval, jako profesionál. Taky už si semnou užil pár takových případů a ví, jak se má chovat a co udělat, aby mě dostal ven nepoškozeného, víc než už jsem.

Než jsem se nadál, vytáhli mě ven a položili na už připravenou deku.

„Tys tomu dal," povzdechl si Kip, když mi na krvácející ránu na hlavě, přiložil čistou gázu.

„Jak moc špatné to je?" zeptal jsem se kupodivu silným hlasem.

„Otřes mozku to snad nebude. Můžeš být rád..." začal, ale já jsem ho zarazil.

„Ne já, ale auto," nemohl jsem zvednout hlavu a sám se podívat, jelikož jsem věděl, že to bude sakra bolet. Kip na mě chvíli zíral, jak na mentálně postiženého, pak se uchechtl.

„Jsi neuvěřitelný. Auto bude v pohodě. Neboj. Hlavou si vysklil okno na své straně, jinak uvidím, až auto zase postavíme na kola," pověděl mi. Neznělo to tak špatně. To auto pro mě mělo velkou cenu, opravil bych ho, i kdyby mě to mělo stát všechno. Až pak jsem si uvědomil, že kolem nás postávali další jedinci.

„Je v pohodě lidi. Měl štěstí, že ví jak havarovat. Závodu se však nezúčastní," informoval Kip čumily, taky mi došlo, že nebudu závodit. Zatraceně.

Na to jsem však zapomněl v tu chvíli, kdy můj pohled padl na Chelsea. Stála jen metr ode mě. Zírala na moje stříbrné auto, převrácené na střechu. V očích se jí zračil šok. Ve tváři byla bílá, jak stěna. Pak svůj pohled stočila na mě. Jo, asi bych měl být v klidu a nerozčilovat se, při tom jak mi krev pumpovala tělem a způsobovalo tu neskutečnou bolest v hlavě. Ale nemohl jsem si pomoci. Měl jsem chuť ji jít utěšit, jelikož vypadala, že se za vteřinu skácí k zemi. Už jsem měl v plánu se vyhrabat na nohy, když se vedle ní objevila dvojčata a každý z jedné strany ji podepřeli.

Zírala se na mě, jako kdyby očekávala, že mě najde v kaluži krve, což sice nebylo daleko od pravdy, ale byl jsem na živu. Podle toho, jak se celé její tělo najednou uvolnilo, jí to zjištění přineslo úlevu. Vytrhla se svým kamarádům a už byla u mě. Svezla se na kolena a vzala mě za ruku, skoro nevědomky. Ne, že bych si stěžoval.

„Jsi v pořádku," vydechla. Všiml jsem si, jak se jí lesknout oči, jako kdyby bojovala s nutkáním se rozbrečet, ale držela se. Její obličej byl stále úzkostlivě stažený.

„Jsem," vydechl jsem nazpět. Stisknul jsem její jemné prsty, omotané kolem mé dlaně.

„Měl štěstí," přerušil naši chvíli Kipling, který se na nás díval, jako kdyby ještě nic takového neviděl. Což byla pravděpodobně pravda. Chelsea mu věnovala jeden rychlý pohled a pak se zase vrátila ke mně. Strach o moji osobu, ustoupil do pozadí a objevila se tam zlost. Vytrhla svoji ruku z mé a praštila mě do hrudě. Tiše jsem zaskučel.

„Za co?" zasípal jsem, i když jsem moc věděl, co se jí honí hlavou.

„Jsi idiot!" zavrčela. Neodolal jsem a vrhnul na ni úsměv, což ji bohužel rozzuřilo ještě víc. Hrozilo, že mě praští znovu.

„To už jsem dnes slyšel," zamumlal jsem, ale už jsem se neopovážil ji dál provokovat.

„Tohle už mi nikdy nedělej," promluvila už klidně a tiše. Prohlížel jsem si její krásný obličej. Nemohl jsem uvěřit, jak překrásná byla. Chtěl jsem s ní být sám. Chtěl jsem ji.

„Promiň," přistihl jsem se, jak se omlouvám, i když jsem netušil za co přesně.

„Tak jo chlape, pokusíš se postavit?" měl jsem chuť Kip kopnout, za to že nás zase vyrušil. Zamračil jsem se na něj, ale nic jsem nenamítal, když mi pomáhal do sedu. I Chelsea se angažovala. Znovu mě vzala za ruku a pomáhala Kipovi mě postavit na nohy. Když jsem byl nahoře, celý svět se semnou točil, že jsem se málem znovu ocitl na zemi.

„Pomalu. Byla to pořádná šlupka. Opři se tu," Kip mě navigoval ke kuželu, který se mi nepovedlo objet a tam jsem se o něj opřel. Kip odběhnul promluvit s Markusem o mém dnešním odstoupení. Museli odstranit moje auto, aby se mohlo pokračovat v závodu. Byl jsem naštvaný sám na sebe, že jsem se nechal ovládnout emocemi.

„Vypadáš hrozně," uvědomil jsem si, že Chelsea ještě stála vedle mě, když jsem se nadále mračil.

„Tak to ti děkuji," utrousil jsem. Zvedl jsem ruku a sáhnul si tepající místo na mé hlavě.

„Nesahej na to. Musí se to vyčistit," napomenula mě a přitom smetla moji ruku dolů. Chtěl jsem ji neuposlechnout, ale její výraz mě v tom zastavil.

„Tak jo. Vyřízeno. Vezmu tě teď domu, aby ses dal do kupy," Kip se vrátil.

„Neměl by jít do nemocnice, aby se mu na tu hlavu podívali?" navrhla Chelsea starostlivě.

„Jo, aby mě tam pak vyslýchali. Ne, díky," smetl jsem její návrh ze stolu a obrátil se na Kipa. Vím, že jsem se choval, jako opravdový idiot. Ale frustrace, kterou jsem cítil před tím, se vrátila v plné síle, ani ta rána do hlavy nepomohla. „Kipe, chci abys GTOčko rovnou zavezl do garáže. O mě se nestarej. Dostanu se domů," nařídil jsem svému kamarádovi. Zatvářil se pochybovačně, ale věděl, že je zbytečné se semnou přít.

„A jak se dostaneš domů?" promluvil Kip a Chelsea najednou. Podívali se na sebe s malými úsměvy a já si odfrknul.

„Zavolám si taxíka," už jsem měl na jazyku jiná slova a to, že bych se mohl svést s Ginou, ale za prvé se mi do toho nechtělo a za druhé jsem nějak vytušil, že by mi Chelsea asi dupla na nohu, kdybych to řekl.

„Já tě vezmu domů. Aspoň splatím dluh," promluvila Chelsea. Její slova ve mě zanechala divný pocit vzrušení. Pak jsem stáhnul obočí.

„A to mě poneseš na zádech? Tvoje auto je v mé opravně," neodpustil jsem si menší dávku sarkasmu. Věnovala mi suchý pohled.

„Dvojčata mi půjčí jejich a oni se svezou s Natem," vysvětlila a pak za nimi odešla, aby vše domluvila. Sakra. Zmínka o Natovi mě opět namíchla. Nikdy jsem proti tomu klukovi nice neměl. Zato teď bych mu nejraději stoupnul na krk. A to nemluvím o problému značící ti její dva vykutálení kamarádi. Díval jsem se na ně, když s nimi mluvila. Dvojčata mi opětovala pohled, který říkal „opovaž se na ni jen sáhnout, nebo...". Vzal jsem jejich výhružku na vědomí. Stejnak mě hlava bolela natolik, že jsem se už viděl v posteli... což mi připomnělo, že bych v ní rád viděl i ji. Říkejte si, že jsem zkažený. Ale to jak mě to k ní táhlo, se nedalo jen tak opomenout.

„Adene!" musel jsem na chvíli vypnout, jelikož do mě strkal Kip.

„Jo!"

„Jsi si jistý, že tě nemám hodit domů? Vypadals rozrušeně a ta rána, to evidentně nezměnila," neodpustil se Kip. Měl jsem chuť protočit oči, ale předem jsem věděl, že by to sakra bolelo. Zavrtěl jsem hlavou, jen pomalu pozvolna. Zvedl se mi žaludek. Tak dobrá. Možná mám otřes mozku.

„Chelsea se o mě postará," vydechl jsem a postřehl, jak se koutky Kipových rtů zvedají vzhůru. Chtěl jsem ho poslat do horoucích pekel, ale neměl jsem na to sílu, tak jsem ten jeho významný úsměv přetrpěl.

„Tak jo, vše je zařízeno. Můžeme jít. Myslíš, že tam dojdeš? Nemám říct klukům, aby tě odnesli k..."

„Ne díky. To zvládnu, jen se o tebe trochu opřu, pokud ti to nebude vadit," utnul jsem Chelsea, která evidentně přepnula do ošetřovatelského módu.

„Chelsea, kdyby cokoliv. Zavolej mi. Má moje číslo v mobilu," promluvil na ni Kip.

„Samozřejmě. Kip, že ano?" co se to tu teď děje? Seznamovací party? Popadl jsem Chelsea za ruku, abych jim dal na vědomí, že se tohoto vážně účastnit nebudu.

„Má divnou náladu, popřípadě ho kopni do zadní části, kdyby moc prudil," neodpustil si Kip. Proč o mě mluví, jako kdybych tu ani nebyl?

„Díky za radu," odpověděla Chelsea a pak už jsme se konečně vydali na cestu. Dala si moji pravou paži kolem ramen a sama mě objala kolem pasu. Její inciativa ve mně vyvolala menší bouři, ale snažil jsem se soustředit na to, abych nezakopnul o svoje vlastní nohy, nebo ty její. A šlo to dost těžce. Největší problém nastal, když jsme došli k úzkým schodům, po kterých jsme museli vystoupat, abychom se dostali ven z koryta.

„Zatraceně," zaslechl jsem Chelsea, jak si nadává sama pro sebe. „Dobře, uděláme to tak, že já půjdu první a budu tě držet za ruku a ty mě budeš následovat a snažit se nespadnout. Kdybys cítil, jakože ztrácíš balanc, zastavíš se a chvíli počkáme, když to nepomůže, jen mě pusť. Nechci, abys mě vzal dolů sebou," Škodolibě se na mě zazubila a pak vyšla několik prvních schodů. Byl jsem trochu v šoku z jejího malého vtipu. Nutkání ji vzít pře koleno, se vrátilo. Nechal jsem to bez poznámky a následoval ji.

Kupodivu nám to netrvalo tak dlouho, jak jsem si myslel a dokonce jsem ani neměl závrať. Pak jsme šli mlčky až k jejímu autu. Přišel jsem si jako invalida, když mi pomáhala na sedadlo spolujezdce, dokonce mi i zapnula pás. Ale ještě stále jsem to neokomentoval. Možná proto, že mi byla její péče milá.

Zasedla za volant a já si uvědomil, že mě už dlouho nikdo nikam nevezl. Měl jsem z toho divný pocit. Nesedět za volantem. Pověděl jsem ji svou adresu a ona se vydala na cestu. Podíval jsem se na její obličej. Dobře, nějaké plus to přeci jen má. Nemusím dávat pozor na silnici před sebou a můžu se kochat pohledem na ni. Cítil jsem, jak se mi na rtech formuje poloúsměv. Věděla, že na ni zírám, ale neodrhla oči od cesty před sebou.

„Proč jsi dnes přišla?" zeptal jsem se.

„Hmm?"

„Proč jsi dnes přišla, Chelsea. Říkala jsi, že nemůžeš," opakoval jsem. Díval jsem se, jak jí klouby na rukou zbělely, jak silně tiskla volant. Zarputila zírala před sebe.

„Chtěla jsem se podívat na závody, které díky tobě propásnu," odsekla. Mně to na rtech vykouzlilo další úsměv. Líbilo se mi, když se vztekala. Vypadala tak ještě kouzelněji. Bohužel se na mě v tu chvíli na vteřinu podívala a přistihla mě. Rozzuřeně dupla na pedál a zvýšila tak rapidně rychlost, kterou jsme cestovali. „Proč se sakra usmíváš! Mohl jsi tam umřít, ty tupče!" vykřikla.

„Uklidni se, jinak nás teď zabiješ oba," pronesl jsem vážně. Několikrát vydechla a chvíli jsme setrvali v klidu.

„Promiň, ale ty mě prostě, dovádíš k šílenství," pronesla tiše, skoro jen sama pro sebe, ale mě to neuniklo.

„Nápodobně," přitakal jsem. Kupodivu ji to už nevytočilo, místo toho jí koutky úst zaškubaly, jako kdyby se bránila potřebě se usmát. Zbytek cesty ke mně domů jsme přežili bez dalšího výbuchu a to hlavně proto, že jsme nemluvili. Nechal jsem ji soustředit se na jízdu. Promluvím si s ní, tak jak jsem jí to řekl.

Zaparkovala na moje obvyklé místo na parkoviště. Tentokrát jsem se dokázal dostat ven z auta dřív, než to stihla obejít. Věnovala mi nesouhlasný pohled, ale nic na to neřekla. Už mě ani nepodepírala. Vydal jsem se k mému domu, když mi došlo, že mě nenásleduje. Postávala nerozhodně vedle svého auta.

„Řekla jsi, že mě vezmeš až domů," namítnul jsem, když jsem poznal, že má v plánu utéct.

„Vypadáš, že už to tam zvládneš," zamračila se.

„Chelsea, potřebuji tě. Co když někde omdlím, ta hlava vážně dost bolí," ani jsem moc nelhal, jen jsem přeháněl. Chvíli mě nedůvěřivě propalovala očima, ale pak si povzdechla a já věděl, že mám vyhráno. Vystoupali jsme po schodech do mého patra, tam jsem měl chvíli potíž najít klíče od bytu.

„Pojď dál," vyzval jsem ji, když se mi je konečně podařilo nalézt. Nechal jsem ji vejít jako první. Mít ji ve svém bytě, byl divný pocit. Díval jsem se, jak se kolem sebe rozhlíží. Byt byl poněkud obyčejný a rozhodně o hodně menší než její dům.

„Ty žiješ sám?" zeptala se na konec a při tom se na mě obrátila. Jen jsem přikývl. Přešel jsem do kuchyně a vytáhl z jedné ze skříní krabici s věcmi potřebnými k první pomoci. Hned se vedle mě ukázala a vzala mi to z rukou. Pokynula mi hlavou, ať se posadím na židli, tak jsem ji poslechl. Začala se přehrabovat v krabičce, dokud nevytáhla čistou gázu a desinfekci. Obrátila se ke mně, viděl jsem, jak horlivě přemýšlí nad tím, zda je chytré se ke mně přiblížit. Neuvěřitelně mě bavilo, jak se sebou sváděla vnitřní boj. Nakonec to hodila za hlavu a přešla ke mně, přičemž byla tak blízko, že jsem mohl vnímat její tělesné teplo. Musel jsem se dost ovládat, abych se nenatáhl, neomotal paže kolem jejího útlého pasu a nepřitáhl si ji k sobě. Zavřel jsem oči, abych ji aspoň neviděl, ale její samotná přítomnost mě rozrušovala. Počala čistit moji ránu.

„Pořád si myslím, že jsi měl jít na pohotovost. Co když máš otřes mozku?" zamumlala. Ucítil jsem, jak mě zaštípala desinfekce v ráně. Trhnul jsem sebou, ale položila mi ruku na rameno, aby mě znehybnila, což se jí dost dobře podařilo. Její lehký dotyk mě donutil nemyslet na nic jiného.

„Jsem v pořádku. A když ne, bude to tvoje chyba," neodpustil jsem si. Její dotyky přestaly, tak jsem otevřel jedno oko, abych ji našel, jak na mě zírá tím rozzuřeným pohledem, který jsem znal už tak dobře za tu krátkou dobu, co ji znám. Což už o něčem vypovídalo. A to hlavně proto, že jsem měl dojem, že ji znám víc, než by si ona nebo já přál.

„A to jako proč přesně?" zavrčela nakvašeně.

„Kdybys mě nerozčílila do běla , soustředil bych na jízdu a ne na to, jak rád bych si tě vzal před koleno a naplácal ti za to, jak pitomě ses zachovala," asi přišel ten pravý čas na to si promluvit, jak jsem slíbil. Díval jsem se, jak rozšířila oči při mých slovech. Její líce se zbarvily do růžové, což mě donutilo si vzpomenout na můj poslední sen. Jak krásně vypadala.

„Já jsem tě rozčílila? Co jsem udělala? Nesnaž se to svést na mě!" její hlas se chvěl díky potlačovaným emocím. Věděl jsem, co teď chtěla udělat, pravděpodobně mi jednu vrazit. Ale můj momentální stav jí v tom bránil. Modř jejích očí se poněkud ztmavila, když na mě vrhala pohled slibující pomalou a bolestivou smrt. Byla roztomilá, jak v malé ruce drtila zakrvácenou gázu.

„Hazardovala jsi se životem v autě, nějakého ušmudlaného béčkového závodníka. To jsi udělala," objasnil jsem svoje dřívější chování, ale vzhledem k tomu, že se její výraz nezměnil, nýbrž vypadal ještě víc rozzuřeně, soudil jsem, že to stále nechápala.

„Na rozdíl od tebe, tu rovinu zvládl bez problému, tak nevím o čem to tu mluvíš," vyhrkla, ale hned na to vypadala, že lituje toho, co řekla. Stáhl jsem obočí a rty do přísné linky.

„Na té trati jsi neměla co dělat. Ten kretén tě mohl zabít. Stačí jedna chyba a jde to do háje!" zahřměl jsem a celé moje tělo zaplavila vlna vzpomínek. Odvrátil jsem od ní pohled, jelikož jsem se nemohl nadále dívat do jejích nechápavých, běsnících očí.

„Bylo to moje rozhodnutí. Pořád ti to nedává právo se chovat, tak jak ses choval," řekla najednou klidně. Znovu jsem se na ni zadíval. Zvedla ruku a znovu začala s ošetřováním mé hlavy. Když skončila, přelepila ránu náplastí, pak ode mě odstoupila.

„Byl jsem strachy bez sebe, proto jsem se tak choval, Chelsea," přiznal jsem se. Prsty jsem zkontroloval její dílo, přičemž jsem si všiml, že mám tričko zašpiněné od krve.

„Byla to jen jedna jízda," zamumlala, uklízela špinavou gázu a lahvičku s čistící tekutinou. Nedívala se na mě.

„Slib mi, že už s ním nepojedeš," naléhal jsem. Zvedla ke mně oči, ve kterých se zableskl vzdor, ale pak si povzdechla. Nemohl jsem ji říct, že v mém zběsilém jednání bylo i trochu víc, než jen starost o její osobu. Nedokázal jsem se k tomu donutit. Nějak jsem tušil, že je to něco, co by nerada slyšela. Nepřijala by to. Ještě ne. Nečekal jsem na její slib a zvedl jsem se ze svého místa. Vzal jsem lem svého trička a jedním rychlým pohybem jsem ho ze sebe stáhnul. Zaslechl jsem zalapání po dechu.

„Co... ehm, co to děláš?" zakoktala, nedovedl jsem zastavit šibalský úsměv deroucí se mi na rty. Nemohl mi uniknout její kradmý pohled, kterým hltala moji osobu. Když se očima odlepila od mé hrudě a podívala se do mých, rychle uhnula. Pocítil jsem náhlé vzrušení. Vzpomněl jsem si na tolik snů, ve který se semnou dělo to samé. Pohled na ni mě nemohl nechat klidným, ale moje zranění se mnou mělo jiné plány. Nevolnost se najednou zase vrátila. Úsměv ze rtů slezl, což jí neuniklo.

„Adene?" promluvila ke mně s obavami.

„Jsem v pohodě," zavrtěl jsem hlavou, ale to jsem dělat neměl. Rukou jsem nahmatal židli a na tu jsem se svezl.

„Nevypadáš tak. Musíš si lehnout. Kde máš ložnici?" naléhala. Přestože byla celá její postava rozmazaná, nemohl jsem si odpustit nečisté myšlenky.

„Měla jsi říct rovnou, že mě chceš dostat do postele. Nic bych nenamítal," zavtipkoval jsem. Mohl jsem skoro slyšet, jak protočila oči. Pak si vzala moji ruku a tak jako před tím si ji přehodila přes ramena a podpírala mě v pase. Cítit její dotyk na holé pokožce, bylo rozhodně něco.

„Zatraceně," zaslechl jsem, jak procedila mezi zuby, mezitím co jsem ji navigoval k sobě do pokoje.

„Voníš božsky," zamumlal jsem, nemohl jsem odolat.

„Prosím, buď ticho," zahučela před tím, než mi pomohla se dostat do postele. Přikryla mě dekou. Takhle jsem si její první návštěvu u mě doma, vážně nepředstavoval. „Přinesu ti aspirin a vodu, bude se to na tu hlavu hodit," při odchodu z pokoje mumlala ještě něco o otřesu mozku a nějakém idiotovi. Nějak jsem si pospojoval, že to bylo mířeno na mě. Když se vrátila, poslušně jsem vše spolykal.

„Nechám ti vedle postele kýbl, který jsem našla. Mám podezření, že bys mohl začít zvracet. Tak no, ať je ti dobře... ehm já jdu," odstoupila od mé postele a už se měla na odchodu.

„Nechoď pryč," zašeptal jsem, oči se mi už zavírali, ale nechtěl jsem, aby šla. Chtěl jsem ji mít u sebe. Zastavila se ve dveřích.

„Adene..." vydechla.

„Co když umřu. Budeš mě mít na triku,"

„O tomhle nevtipkuj!" zavrčela a já zmlknul. „Budu na gauči vedle, kdyby cokoliv, tak mě zavolej," rezignovala. Došlo mi, co řekla a najednou jsem byl úplně vzhůru. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by tu vážně zůstala.

„Můžeš se vyspat u mě v posteli, je dost velká," podotkl jsem. Pohledem spočinula na velkém prostoru vedle mě a pak na mě.

„Ne, děkuji. Dobrou noc," a pak zmizela v mém obýváku. Mohl jsem skrze otevřené dveře vidět, jak se sesula na moji sedací soupravu. Vědomí, že je tak blízko mě uklidňovalo a vzrušilo dohromady. Ale pak tepající bolest v hlavě pomalu utichala, díky pilulkám co mi dala. Uvelebil jsem se ve své pozici s výhledem na ni a pomalu usínal.

A/N

Čágobélo šílenci :D

Jsem tu s další dávkou našeho příběhu!

Víte co, ani mě nenapadlo, jak moc mě tohle bude bavit psát!

Ale jakmile jsem si v hlavě uspořádala, jak by to mohlo vypadat, šlo to lehce. Připomíná mí to dny, kdy jsem začala psát ZSD, kdy jsem ani nevěděla jak to dopadne a pak to ke mě pomalu přišlo, ale psala jsem se zápalem. Inspirovali jste mě! A za to Vás budu do smrti milovat!

Je tu jeden spisovatel na Wattpadu, který píše jen v ajině( i přesto, že je původem Němec), ale říkám Vám jeho příběhy jsou jedny z nejlepších, co jsem kdy četla... má miliony přečtení a hlasů, přesto ho nikdo nechce vydat. Tak to dělá sám, přes Amazon, to mě taky inspiruje... tolik z Vás mi napsalo, že byste moji knihy chtěli v pevné formě a já Vám slibuji, že pro to udělám vše. Práce započala! :))

Jo cítím se dneska, nějak emocionální hah, tak se nedivte. Na psaní se to snad neodrazilo, ale když se podívám, kde jsem byla před rokem, co jsem tu začala, ani ve snu by mě nenapadlo, že by se tolika z Vás mohlo líbit, co se mi rojí v hlavě a co se snažím přenést do slov:D

Awww!!

Vaše komentáře mě zahřejí u srdce pokaždé, tak jak vy čekáte na každou novou kapitolu, já vždy nadskočím, když mi přijde nové upozornění, hah! :D Pak že jste tu závislí jen Vy :D

Ok končím s mými sentimentálními výlevy!

Jak se Vám líbí kapitola??????

Delší než obvykle, jen aby Vám neuniklo hah!

Snad jste pochopili, proč se Aden choval, tak se choval! A no a že jste rádi, že se mu nic moc nestalo? Člověk by doufal, že když se takhle flákne do hlavy, že se mu rozsvítí no ne?

A sice slyšel, že někdo vykřikl Damon, ale měl zrovna na práci důležitější věci ( jako třeba přežít) než aby zjišťoval, kdo to byl... to však neznamená, že Chels není v průšvihu :P

A myslíte, že noc strávená u něj doma dopadne dobře? Nebo se něco stane... hmmm kdo chce aby se něco stalo? :D že se prám co? :D

No nic lidičky, vypadá to, že jsem zase jednou měla slovní průjem...ups!:P

Tohle je sranda :D

Každopádně si užijte zbytek víkendu!

Těšte se na další kapitolu, bude... no plná nových slov :D

LOVE YA