~~~ Bring me the horizon - Throne ~~~

Kráčel jsem po upraveném chodníku parku. Zdravil jsem kolem jdoucí, ale nevěnoval jsem jim pražádnou pozornost. Měl jsem daný svůj cíl. Přestože bylo jaro, venku bylo nevídané teplo a slunce lákalo všechny ven. Rychle jsem procházel cestičkami Westlake parku a snažil se najit jednoho, jediného člověka. Došel jsem na kraj malého kopce, pod nímž se nacházela úzká řeka lemovaná palmami. Sejmul jsem si kloubku, abych si prohrábnul potem zvlhlé vlasy. Jak moc jsem miloval tohle město, jeho podnebí bylo někdy nezvladatelné a tak odlišné od toho Anglického.

Snažil jsem se najít vojenskou uniformu svého bratra, ale zatím se mi to nedařilo. Usmál jsem se na hlouček štěbetajících dívek posedávající kousek ode mě na lavičce. Pokynul jsem jim hlavou a pak se vrátil k hledání Rhona. Nikde jsem toho křiváka nezahlédl.

Místo toho jsem spatřil něco jiného. Někoho jiného. Kousek od řeky, ve stínu jedné z palem, seděla na dece dívka. Dívka s dlouhými rozpuštěnými vlasy, barvy medu. Měla jsem rozprostřené po zádech, jako vodopád, jediné co je částečně zakrývalo, byl slaměný klobouk, který jí chránil před silným odpoledním sluncem. Nebylo moderní, aby si mladá dívka nechávala rozpuštěné vlasy na veřejnosti, přesto se mi ten fakt, že se pravidlem neřídila, líbil. Několik pramenů jí spadalo do obličeje, jak se nakláněla nad rozevřenou knihou. Absolutně nevnímala dění kolem sebe. Seděla tam s knihou položenou na klíně, zcela ponořena do jejího děje.

Přistihl jsem se, jak jsem se pomalu vydal jejím směrem. Scházel jsem po travnaté cestě dolů, dokud jsem nebyl dostatečně blízko, na to, abych mohl vidět do jejího obličeje.

Tušil jsem, že bude překrásná, ale nečekal jsem, jak moc. Její tvář byla delikátní. Jemné rysy, doplňující malý oválný tvar obličeje. Bílá, sametová pokožka svítila pod paprsky slunce. A pak její srdcovité, růžové rty. Byla jednoduše dech beroucí.

Ani jsem si to neuvědomil, najednou jsem stál přímo před ní, takže jsem vrhal stín na její osobu. Nemohlo jí to uniknout, jelikož jsem jí zastínil výhled na knihu. Přiložila dlaň na stránku, kterou právě četla a zvedla hlavu vzhůru, aby se setkala s mým čekajícím pohledem.

Byl jsem uchvácený barvou jejích očí. Jejich modř, byla podobná té, kterou jsem každý den vídal v zrcadle, ale její barva byla odlišná. Víc jiskrná, víc jako nebeská modř. V hlavě se mi mihlo přirovnání k andělovi. Vypadala, přesně tak, jak bych si jednoho takového představoval.

Chvíli se v jejím výrazu objevilo zmatení, pak její pohled chvíli klouzal po mém obličeji. Její tváře se zbarvily do krásné barvy růžové.

„Omlouvám se, slečno. Nechtěl jsem vás vyrušit, jen jsem se musel na vlastní oči přesvědčit, jestli nejste anděl," promluvil jsem k ní, vyjadřujíc své vlastní myšlenky. Její oči se rozšířily, jako kdyby nebyla zvyklá, aby jí někdo skládal poklony. Pak se její rty, zkroutily do stydlivého úsměvu a já si uvědomil, jak rychle mi bilo srdce v hrudi. Ještě nikdy jsem nepotkal nikoho tak nádherného.

„Vůbec se nemusíte omlouvat, ale vaše přirovnání k andělovi, je přeci jenom poněkud přehnané, pane," stále se na mě usmívala, když ke mně promlouvala. Byl jsem omámen i jejím hlasem. Až teď jsem si všiml, že na sobě měla bílé šaty, které na mou teorii dokonale pasovaly. Věnoval jsem jí úsměv.

„Dovolím si nesouhlasit, slečno," oponoval jsem tiše. Zavrtěla hlavou, ještě stále se na mě usmívajíc.

„A kdopak jste, pane? Ať vím, komu mohu za milá slova poděkovat," někdo by její přímé jednání považoval za flirt, ale nevinnost zračící se v jejím pohledu, mluvila o něčem jiném. Příjemné zjištění.

„Jsem Damon Lord z Wussex. Smím vědět i vaše jméno, slečno," bylo evidentní, že mé jméno znala, ale až na záblesk překvapení v jejích očích jsem se od ní ničeho dalšího nedočkal.

„Elizabeth Sinclaire," natáhla ke mně malou ruku...

Pak jsem se probudil.

Prudce jsem otevřel oči a zrychleně dýchal. Zvedl jsem se do sedu a rukama si promnul obličej. Celé moje tělo bylo pokryté potem. Obrázek Chelsea sedící na dece přede mnou, byl ještě stále živý v mé paměti.

Až na to, že jsem to nebyl já, ani Chelsea. Zmateně jsem potřásl hlavou. Tenhle sen se mi zdál poprvé. Některé sny, kde jsem figuroval já a Chelsea, se opakovaly. Tenhle měl dnes v noci premiéru, ale už se mi tenhle typ snu zdál. Ten, ve kterém jsem se nacházel ve staré době, kdy Los Angeles ještě ani nebylo pořádné město a stále ještě spadající po španělskou kolonii. Ten, ve kterém jsem na sobě měl neustále oblek a klobouk. Ten, ve kterém byla Chelsea vždy oblečená do dobových šatů.

Tenhle typ se mi zdával ještě před tím, než jsem Chelsea poznal v té knihovně, před více než rokem. Nikdy nepochopím, jak jsem si její obličej hned nespojil s tím z mých snů. Došlo mi to až pozdě. Když už mi proklouzla mezi prsty.

Zvedl jsem se z postele a rychle se vysprchoval. Byla sobota a dnes se konal další závod šampionátu. Musím se soustředit a v tom mi myšlenky na ni nepomohou.

Sušil jsem si vlasy v ručníku, když jsem procházel kolem svého psacího stolu. Viděl jsem na něm položený scénář k univerzitní hře. Sakra. Odvrátil jsem od něj oči a snažil se vyprázdnit mysl. V tom mi začal vyzvánět mobil.

„Hej, Adene!" ozvalo se na druhé straně, když jsem to zvedl.

„Co je Kipe?" zamumlal jsem do sluchátka. Snažil jsem se z lednice vydolovat plastovou lahev s mlékem, což se s jednou volnou rukou zdálo být těžší než obvykle a to hlavně díky už fialovým šrámům na jejích hřbetech. Znovu jsem si na ni vzpomněl. Zanadával jsem si pod vousy.

„Chlape neříkej mi, že máš v den závodu špatnou náladu. To není dobré. Vždy jsi chladných a soustředěný. Přijdeš do opravny?" blekotal Kip. Kip, neboli Kipling byl můj přítel a pomocník. Pracoval se mnou v mé opravně. Byl to nepřekonatelný mechanik. To on přišel na to, jak z mého starého GTO od táty, udělat nejrychlejší auto pro rovinku.

„Jo hned jsem tam, chci ještě mrknout na to auto, co jsem včera přivezl," zamručel jsem. Pak jsem se vydal na cestu. Moje opravna byla necelých pět minut jízdy autem od mého apartmánu. Nechal jsem svoje GTOčko zaparkované před budovou mé garáže a vešel dovnitř.

Kde jsem vzal peníze na všechna ta auta a na údržbu opravny? Jednoduše, ze všech vyhraných závodů a s malým příspěvkem od táty. Tohle místo plné náhradních dílů a nářadí, bylo kromě jízdy, takový můj malý únik od reality.

„Čau Adene!" křikl Kip ze svého místa pod vyvýšený nájezdem. Nacházel se pod rozebraným autem, jednoho z našich klientů. Jen jsem na něj kývnul a rovnou se zastavil u bledě modrého vraku. „Už jsem to omrknul, to auto je rozežrané zevnitř. Někdo provedl velmi nevýhodnou koupi," informoval mě Kip. Povzdechnul jsem si.

„Myslíš, že s ním půjde něco udělat?"

„Krom kompletní výměny motoru a celého podvozku?" zeptal se mně Kip. Jako vždy byl jeho obličej zašpiněný od šmíru, ale na ten pohled už jsem byl zvyklý.

„Máš tady..." ukázala jsem na celý jeho obličej. „Něco... zase vypadáš jako čert. Zase nám odradíš zákazníky," začal jsem lovit v jejím autě. Byl to ztracený případ. Divil jsem se, že jí to nevypovědělo službu už dřív.

„Tvůj ksicht, je odradí!" zahučel Kip. „Zase se mračíš," dodal.

„Tomu se říká soustředěný výraz," odvětvil jsem s nezájmem. Zaslechl jsem ještě nějaké brblání. Když jsem věděl, že se nedívá, dovolil jsem se pousmát. Kip byl můj nejlepší přítel. Jediný, se kterým jsem zůstal od přestěhování v kontaktu. I když to bude asi tím, že sem přijel taky. Kipling byl z Nového Zélandu, jeho pleť byla přirozeně tmavá a stejně tak i jeho hnědé vlasy a sešikmené čokoládové oči. Vždy když jsme se mi dva někde ukázali spolu, přesně jak podotknulo jedno z dvojčat, navěsilo se na nás hejno dívek.

Já si však vždy přál, aby to byla dívka z mých snů.

~~~

Nemůžu uvěřit, že to dělám.

Že jsem tu. Proč jsem tady? Protože mi to nedalo. Dvojčata neví, že jsem je sem sledovala. A to v taxíku, jelikož moje auto je podle všeho vrak. Odfrkla jsem si. Zaplatila jsem řidiči a pak jen následovala skupinku lidí, která šla, tam kam já.

Zase jsme byli ve vylidněné části LA. Proplétala jsem se ulicemi, dokud jsem se neocitla v místě, kde se nacházely všemožné sklady a továrny. Za tím vším se táhlo několikamílové uměle vytvořené říční koryto, až na to, že jím neprotékala žádná voda. A bylo plné lidí a aut a světel. Zírala jsem na to s otevřenými ústy, když jsem se ocitla na kraji betonového srázu. Tohle je šílené. Zahlédla jsem dvojčata, jak se sklouzli dolů a rovnou zamířili k Neonovi. Měla jsem v plánu zůstat v pozadí a jen se dívat, ale najednou mi přišlo, že to není dost. Sklouzla jsem se dolů, jako všichni ostatní.

Zvedla jsem bradu vzhůru a vydala se ke svým kamarádům. Nezabijí mě na veřejnosti, ale až potom v soukromí. To přežiji. Já vím, trochu si to protiřečí. I to že jsem sem vlastně vůbec nechtěla jít. Ale to, jakým způsobe ve mně Aden probudil zvědavost, bylo až nezdravé. To proto tu jsem.

Aden má svoje tajemství, tak jako já. Chci vědět ta jeho, bez toho abych se musela otevřít já. Musím se o to aspoň pokusit.

Došla jsem ke křiklavě tyrkysovému autu, které patřilo Natovi. Dvojčata byla v polovině nějaké živé diskuze právě s řidičem tohoto auta, že si mě hned nevšimli. Opřela jsem se tedy o kapotu a rozhlížela jsem se kolem. Na betonových srázech seděly stovky závodových fanoušku. Před startovní čárou postávala všemožná auta. I která jsem minule neviděla. Bylo jich o něco víc. Hledala jsem stříbrné GTOčko, což mi zabralo čas, vzhledem k tomu, kolik aut tu bylo. Stálo nedaleko od Natova auta. Ale jeho řidiče jsem nikde nezahlédla. Místo toho jsem našla jen tmavovlasého kluka s pletí barvy mléčné čokolády, jak si prohlíží kola auta. Mohla jsem si hlavu vykroutit, ale černovlasého poloboha jsem nikde nezahlédla.

„Co tu do prd..."

„Chelsea?"

Úplně jsem zapomněla na dvojčata a málem vyskočila dva metry vysoko, když si mě konečně všimli. Oba na mě valili oči, jako kdyby před nimi stál můj duch.

„Čau kluci, tak jsem nakonec dorazila," pronesla jsem nevinně a sladce se na ně usmála. Dost živě jsem si pamatovala náš rozhovor o tom, jak se mám od zlého Adena držet dál. Popravdě, to byl i můj plán, ale nějak mi zatím nevychází.

„Chelsea! Rád tě zase vidím!" vykřiknul Nate nadšeně. Odstrčil stále zírající dvojčat z cesty a už se hnal ke mně. Pak mě k mému překvapení málem umačkal v objetí.

„Taky tě ráda vidím, Nate. Nemohla jsem si tvoji jízdu ujít," promluvila jsem, když se ode mě odtáhnul. Usmíval se na mě, jak šílenec. Nešlehnul si něčeho? Pak můj pohled padl na dvojčata, oba měli vytažené obočí, až nevím kam.

„Tak ty sis nemohla nechat ujít Natovu jízdu?" odfrknul si Bran.

„Neříkala jsi náhodou, že máš hodně práce?"

„A že tvoje auto je v servisu?" oba si mě podezřívavě prohlíželi a já si neodpustila protočení očí.

„A neříkali jste, že se někdy potřebuji taky odreagovat," to jsem jim to natřela. Už se nadechovali, že mě hezky unisono setřou, ale naštěstí jsem měla Neona na své straně.

„Zavřete ta svoje identická ústa a dopřejte tady svojí kamarádce, trochu vzrušení," Nate mě stále objímal kolem ramen, když se mnou mírně zatřásl.

„Ta už si ho užila dost, za teď pár dnů," zamumlal si Bran jen tak pro sebe, ale mě to neuniklo. Zpražila jsem ho pohledem.

„A teď. Chelsea, víš jak fungují rovinky?" Nate dokonale ignoroval ty dva kabonící se mraky a odváděl mě pryč od nich.

„Ani ne," přiznala jsem, když jsme se zastavili na startovní rovince a před námi se rozprostírala trať.

„Je tři míle dlouhá, pojď," chytil mě za ruku a táhnul ke straně koryta, kde se dalo vystoupat po úzkých schodech, takže jsme viděli do dálky. Prstem ukazoval na místo, kde uprostřed stál jakýsi kužel. „Tam se auta otáčejí a jedou zase zpět sem. Je to o rychlosti hlavně, ale když zvořeš tu otočku, celý závod je v pytli," vysvětloval. Přikyvovala jsem a představovala si ten adrenalin.

„Už jezdíš dlouho?" zeptala jsem se. Podívala jsem se do jeho zelených očí, prohlížel si mě. Proč si mě poslední dobou všichni prohlíží?

„Už to bude pár let. Můžu se tě na něco zeptat?" vyhrnul najednou. Tázavě jsem pozvedla obočí, ale přikývla jsem. „Znáš se s Adenem?" tušila jsem něco podobného. I on byl svědkem toho vítězného polibku před pár týdny. Odvrátila jsem od něj pohled a podívala se do davu pod námi.

„Ne, neznám. Nebo spíš neznala. Zjistila jsem, že chodí na mou Univerzitu," mumlala jsem nepřítomně.

„On chodí na školu? No dobře, já jen... tím co udělal naposledy, všechny dokonale překvapil. Nikdo o něm moc neví, začal tu jezdit před více než rokem, jen tak se tu najednou objevil. Ale tvoji kamarádi, to myslí dobře. Buď opatrná," proč mě všichni varovali? Copak je Aden nějaké monstrum?

„A já myslela, že jsi na mé straně," zasmála jsem se místo toho, abych se urazila.

„Ale to já jsem. Poslyš... nechceš si zkusit jednu jízdu. Prvně se pojedou kvalifikace a pak na ostro. Můžeš to zkusit," navrhnul. Překvapeně jsem se k němu obrátila, abych se ujistila, že si ze mě nestřílí. Neuvěřitelně mě ta myšlenka lákala.

Pak můj pohled přilákala osoba, kterou jsem hledala celou dobu. Stál opřený o stranu svého auta, vypadajíc dokonale, jako vždy. Pohled na něj mi sebral všechen dech. Tentokrát nebyl navlečený do kombinézy. Měl na sobě nízko posazené tmavě modré kalhoty a šedé dlouhé jednoduché tričko. Vlasy perfektně rozcuchané, a i když jsem od něj byla dost daleko, jasně jsem viděla ten jeho poloviční úsměv.

Nemohla jsem sama sebe zastavit v tom, abych se cítila povznešeně, že ho zase vidím. Srdce se mi rozbušilo, jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi a odpelášit za ním.

Pak se však před ním objevila černovlasá holka. Nerozpakovala se a rovnou mu padla do náruče. On ji objal kolem pasu, aby si ji k sobě přitáhl blíže, pokud to vůbec bylo možné.

„Chelsea, chceš se se mnou projet?" zopakoval se Nate.

„Jdeme na to," zahučela jsem a popadla ho za ruku. Skoro jsem ho odtáhla k jeho autu, tam jsem se zastavila. Snažila jsem se tam kde stál, nedívat. Vážně ano.

„Kam spěcháte?" divil se Landon, když jsem se tam tak přiřítila.

„Vezmu ji na kvalifikačku," mrknul na něj Nate. Landon ho obdařil neschvalujícím zamračením.

„Nemyslím si, že..." Landon byl v tom, aby mi zkazil moji únikovou cestu, ale to jsem nemohla dopustit. Měla jsem totiž neodolatelnou chuť jít ke stříbrnému GTOčku a ... ani nevím, udělat něco drastického.

„Landone, jedu, ať se ti to líbí nebo ne," vyzývavě jsem na něj mrkla a už jsem se hrnula ke dveřím spolujezdce, které mi Nate, galantně otevřel. Pomohl mi zapnout křížový pás. Pak se přesunul vedle mě.

„Předem se vsázím, že ti to auto pozvrací," Brandon se nahnul do okénka na mé straně, mluvící k Neonovi. Tomu se v očích zableskla panika, kterou však statečně zamaskoval. Přesto, že jsem zrovna myslela, že vybuchnu vzteky, neodpustila jsem si široký úsměv, který jsem si vyměnila s Branem.

„Dovez ji celou, Nate," zabručel Landon, kterému se celá tahle situace nezdála, i když jsem neměla ponětí proč.

„Rozkaz," Neone po Landonovi blýsknul zářivým úsměvem a poté se pomalým tempem vydal k čáře. S čím jsem nepočítala bylo, že budeme muset projet kolem Silver Dragona. Měla jsem prvně v úmyslu to auto a jeho majitele ignorovat, ale pak jsem to nevydržela. Zrovna když jsme ho míjeli, se naše pohledy setkaly. Chvíli na mě zíral nechápavě, ještě stále s krásnou černovláskou omotanou kolem jeho osoby. Až když jsem na něj kývla, se jeho oči rozšířily překvapením. V ten samý moment povolil stisk kolem pasu té holky a ona se chudák málem svezla na zem. Ale on tomu nevěnoval pozornost. Dokonale na ni zapomněl a udělal krok směrem k Neonovýmu autu.

„Hodně štěstí Dragone," křiknul Nate na Adena, ještě před tím než šlápnul na plyn, aby upozornil lidi před sebou, že přijíždí. Výraz, který se usadil v Adenově tváři, byl k nezaplacení. Už se vzpamatoval z toho, že mě tu vidí. Byl naštvaný. I když to bylo asi slabé slovo. A z nějakého důvodu mě to vědomí neskonale těšilo.

„Jsi si jistá? Bude to rychlé," promluvil ke mně Nate s jeho pravděpodobně typickým širokým úsměvem.

„Kvůli mě se při zdi nedrž," přikázala jsem mu. Dojeli jsme ke startu. Obtočila jsem prsty kolem madla dveří. Cítila jsem, jak se vzrušení z nadcházejícího, zmocňuje celého mého těla. Můj dech se zrychlil, stejně tak jako tepová frekvence. Adrenalin pumpoval mým krevním řečištěm.

Pak se ozvalo hlasité zatroubení, které značilo začátek kvalifikace. Podívala jsem se na Neona, který měl teď ve tváři soustředěný výraz.

Pak vystřelil vpřed. Ten šílený pocit, který mě doprovázel během celé cesty, jsem nečekala ani náhodou. Nate zařadil na nejvyšší rychlost během několika prvních vteřin a já se přistihla, jak jsem vykřikla vzrušením, když mě tlak přimáčknul do sedadla. Myslím, že jsem se i smála, jako padlá na hlavu. Největší sranda však přišla, při otáčce. Přišlo mi, jako bychom ještě nabrali na rychlosti, jak jsme se blížili ke kuželu a já měla nutkání zavřít oči, protože jsem neměla ponětí, jak tohle může zvládnout. Když jsme se ocitli vedle bodu otáčky, Nate přeřadil a auto se hladce stočilo do strany, tak že jsme jen klouzali kolem kuželu, hned jak jsme se ocitli na druhé straně, Nate to opět rozjel na nejrychlejší bod a během dalších pěti vteřin jsme projeli cílem.

Neon dupnul na brzdu a celé auto se zastavilo před čekajícím davem.

Uvolnila jsem ztuhlé svaly a pak jsem se podívala na Neona.

„Tak co říkáš?" zajímal se. Znovu se usmíval. Sundával si závodnické rukavice, pak se ke mně naklonil a odepnul mi pás.

„To bylo naprosto úžasné! Celá hlava mi třeští z toho návalu adrenalinu! Teď teprve chápu, proč to tak milujete," vykřikla jsem nadšeně a při tom divoce gestikulovala rukama. Nate se jen zasmál a přikyvoval. „Jsi nepřekonatelný řidič!" přidala jsem. Viděla jsem, jak se jeho tváře zbarvily do růžové a pak se celý nesvůj poškrábal vzadu na krku. Dřív než mohl cokoliv říct, dveře na mé straně se prudce otevřely a někdo mě popadl za ruku. Vytáhl mě ven dřív, než jsem se zmohla na jakýkoliv odpor.

Střetla jsem se modrým zuřivým pohledem.

„Co si jako myslíš, že děláš?" vyjekla jsem a vyprostila svou ruku z jeho sevření, to však neměnilo nic na faktu, že ode mě stál vzdálený jen několik centimetrů.

„Co ty si myslíš, že děláš? Zešílela jsi snad?" oplatil mi stejným tónem, nadále na mě shlížejíc ze své výšky. Měla bych se cítit zastrašeně, místo toho mě popadl vztek.

„Co ti je sakra po tom! Tobě se nemusím zodpovídat!" použila jsem tu samou idiotickou výmluvu, kterou mi řekl on včera. Mračila jsem se na něj ze všech svých sil, ale ten jeho zatraceně krásný obličej, mi to dělal těžší se soustředit. Především, když se jeho zlostný výraz na chvíli vytratil a jeho oči sklouzly na moje rty. Začala jsem panikařit.

„Co se děje?" Nate, se konečně vysoukal ven z auta. Rozhlédla jsem se kolem. Aden svým jednáním, zase přitáhl pozornost lidí kolen nás.

„Nic, vše je v pohodě. Aden se jen loučil, před jeho kvalifikací," utrousila jsem chladně. Rukou jsem zatlačila do jeho hrudi. Do jeho tvrdé, jako skála, hrudi. Sakra. Aden ze mě nespustil oči.

„Adene, jsi na řadě!" křikl někdo. Oba jsme sebou škubli.

„Pak si promluvíme," zašeptal směrem ke mně chraplavým hlasem, který rozechvěl něco uvnitř mě. Byla jsem ráda, když o krok ustoupil a pak jen pokynul, když odcházel pryč. Proč jsem sakra něco neřekla? Žádný „pak si promluvíme"! Ne! Ne potom, čeho jsem se stala svědkem. Nebudu za ním běhat, a když on bude, kopnu ho někam, kde mu to nebude příjemné. Byla jsem vzteky bez sebe.

„Proč vždy, když tě vezmeme na závod tak ztropíš scénu. A opět s Adenem," ozval se Landon vedle mě. Kupodivu vypadal pobaveně, zato Brandon, vypadal, jako kdyby právě snědl pytel citrónů. Co to s těmi kluky je?

„Jak, pokaždé... tohle je moje druhá návštěva," zahučela jsem. Opřela jsem se o Neonovo auto, pak mi došlo, že teď přichází na řadu Silver Dragon a zase jsem se odlepila.

„No právě. Aby se z toho nestalo pravidlo," mrknul na mě Lan. „Tak pojď, jdeme se na toho tvého stříbrňáka podívat," ano, rozhodně je aspoň s jedním z dvojčat něco v nepořádku, ale mlčky jsem ho následovala. Za námi se táhnul i Bran a Neon. Chtěla jsem protestovat ohledně jeho směšné poznámky, ale to už jsme vystoupali po schodech nahoru, čímž jsme získali dokonalý výhled na rovinku a na připravené stříbrné GTOčko na startu.

Slyšela jsem burácení jeho motoru a pak jsem zaslechla to známé zatroubení. Hned na to se Aden odpíchl z místa a vystřelil vpřed, tak rychle, až se mi zadrhnul dech v hrdle. Nespouštěla jsem z něho oči ani na vteřinu. Dívala jsem se, jak rychle se blíží k bodu otáčky, ale jelikož jsem to sama zažila, měla bych být v klidu, že se ani neobtěžoval trochu zpomalit. Ale nebyla jsem.

Pak přišel čas na to, aby přeřadil a hladce projel kolem toho kuželu. To udělal, ale pak se stalo něco hodně špatného. Jako kdyby se auto najednou zaseklo. Netušila jsem, kde se stala ta chyba. Jediné, co jsem věděla, že to co se stalo potom, bylo naprosto šílené.

Cítila jsem svoje nehty, jak je zarývám do dlaní. Jako by se všechno kolem zastavilo, včetně všeho pohybu a šumu. Kromě stříbrného auta, které se zaseklo v jenom pohybu, dokud se nepřevrátilo na jednu stranu a pak na střechu. Jediné, co znělo do nastalého ticha, byl zvuk kovu skřípajícího o betonovou silnici a můj výkřik.

„Damone!"

A/N

Mám pocit, že mě teď bude chtít pár lidí zabít?

Mýlím se? :D

Upsie daisie:D

Vážně někdy mám nutkání tu kapitolu nechat, jakože hezky uzavřenou a nervy nedrásající:D Ale mě to prostě nejde, já to musím udělat! Že mě chápete! A hlavně, je to strategie, jak Vás navnadit na tu další :P Musím Vás udržet v pozoru! :D hah

A teď k dění v kapitole...

Co myslíte? :D

Prvně je tu Adenův sen, který nás zavedl trochu dál do minulosti!

A to k setkání Damona a Elizy! Awwww! Jak je vidno, ti dva si padli do oka ještě dřív, než Damon poznal Eleonor! No tohle!

Jak se vám líbí Kipling? (maličko o něm v další kapitole)

A co Nate? Myslíte, že má zájem o Chelsea? muhaha... ne nic Vám neřeknu! :D

A teď, co ta nehoda? Sakra sakra! Aden nemá sedat za volant, když je nasra*** chci říct navztekaný :D

Doufám, že to přežije :D jinak to tu můžu rovnou zabalit :D

Ani nevíte, jak se těším na Vaše rozhorlené komenty :D hah

když už jsem u Vás čtenářů, je tu někdo schopný, kdo dělá trailery? Pokud ano! Nestyďte se, když mi někdo jeden udělá pro tenhle příběh, taaaaaak... hmmm nevím, můžete si požádat o cokoliv chcete (jen ne peníze, ty nemám) :D

Okáčko!

PROSÍM! Nezapomínejte na * a napsat mi nějaká ta slova :D Vždy potěší!! :*

love ya!