~~~ Heart by heart - Demi Lovato ~~~

Ani nevím proč, ale odepnula jsem si pás a vysoukala se ven. Měl založené ruce na hrudi. Nutno dodat na vypracované hrudi, pod tenkým tričkem, jsem jasně registrovala rýsující se svaly. Na sucho jsem polkla a donutila se od té pastvy odtrhnout oči.

Přistihla jsem ho jak si mě opět prohlíží a znovu mi přišlo, že na to že je venku celkem chladno, já měla co dělat, aby se moje ruce nepotily, jak puberťačce. Odlepila jsem oči od jeho hrudi a zadívala se do jeho obličeje, což byl špatný nápad, ale došlo mi to moc pozdě. Jeho rty, byly stále zformované do škodolibého úsměvu, mělo by mě to správně namíchnout, ale místo toho, jsem si vzpomněla, jak se ještě před týdnem, tyhle rty tiskly k těm mým.

Dobře, tak se nedívej na jeho rty! Pohledem jsem stoupala, až jsem narazila na jeho už čekající oči. Něco v těch jeho divně zářilo, což na mém čele vyvolalo vrásku. Zamračila jsem se na něj.

„Můžu tě ujistit že, kdyby to jelo, tak už jsem dávno na cestě domů," zahučela jsem jako odpověď na jeho iritující otázku.

„Můžu se na to podívat," navrhnul znenadání. Podezřívavě jsem pozvedla obočí. Proč jsem měla v jeho přítomnosti pocit, obezřetnosti?

„To nebude nutné," zavrtěla jsem hlavou.

„Jak se tedy dostaneš domů?" dorážel. Znovu jsem si všimla toho podivného přízvuku. Bylo to něco, co jsem nikdy předtím neslyšela. Rozhodně to nebyl americký přízvuk. Proti mé vůli se mi líbilo, jak lenivě vyslovoval každé slovo. Soustřeď se, Chels! Jak se dostaneš domů?

„Uhm. Půjdu zpět a zeptám se dvojčat," ha, tady to máš. Počkat! Co je mu vůbec do toho? A proč se mu tu svěřuji?

„Už odjeli," prozradil mi. Ten kluk si vyloženě liboval v mém zoufalství. Nemusela jsem mu věřit, ale už se připozdívalo. Dávalo to smysl. Měla jsem chuť si vztekle dupnout. Jak je možné, že teď o něj všude zakopávám?

„Takže? Mám se ti na to podívat?" provokoval. On mě vážně provokoval, uvědomila jsem si nakvašeně. Byla jsem na pokraji rozhodnutí, mezi chůzí pěšky domů, nebo přespáním na lavičce v kampusu. Jak jsem si teď přála bydlet tady!

„Dobře, ale nic mi s ním neudělej!" odstoupila jsem od svého auta, abych mu uvolnila cestu.

„Myslíš, víc než co ty jsi mu udělala?" zamumlal s vyzývavě pozvednutým obočím, když kolem mě procházel. Nic jsem na jeho poznámku neodpověděla a dívala se, jak se souká do mého auta. Představte si Thora, jak se cpe do miniaturního vozidla Mistra Beana. Tak nějak to vypadalo. Skousla jsem si spodní ret, abych zastavila smích, který se mi dral z hrdla. Překryla jsem si dlaní ústa, aby nepoznal, jak moc jsem se mu teď chtěla smát. Nějak jsem tušila, že by to asi nebyl ten nejlepší krok, začít se řehtat, když se mi vlastně snaží pomoci.

Několikrát se pokusil nastartovat auto, ale bez úspěchu. Už jsem chtěla něco namítnout, když se zvednul a přešel ke kapotě od motoru. Zvědavě jsem ho následovala. Vypadalo to, že si mě vůbec nevšímá a soustředí se na svůj úkol. Měla jsem tak prostor na zírání na něj. Bez problému zvednul víko a začala lovit v útrobách auta. Neměla jsem tušení, co přesně dělá. Rozuměla jsem motorům, asi tak jako tomu, proč ho před sebou vidím, nebo proč jsem před sebou viděla jeho předka.

Dívala jsem se, jak se jeho obličej stáhnul soustředěním. Krátké tmavé vlasy mu spadaly do čela a on si je každou chvíli odfouknul, ani tomu nevěnujíc pozornost.

Po chvíli přestal s machinacemi a zvednul se zpět do své výšky. Ruce měl zamazané od černé bravy, z nějakého šíleného důvodu ho to dělalo ještě víc, přitažlivějším. Opřel se rukama od spodní kraj kapoty a znovu mi věnoval svoji pozornost.

„Mám podezření, že jsou zanesené výfuky od katalizátorů. Proto to nechce nastartovat. Bohužel s tím teď nic nenadělám. To auto je vrak," vysvětlil mi. Já z toho všeho pobrala jen, že moje auto je vrak.

„Už nepojede?" zeptala jsem se obavami.

„Rozhodně ne teď," přitakal. No to snad není možné. Frustrovaně jsem si prsty prohrábla vlasy. Takovou dobu mi trvalo, než jsem si na auto našetřila.

Uvolnila jsem svůj hněv a vztekle kopla do předního kola. Bohužel jsem nečekala, že po mém aktu se víko uvolní ze své pozice a s třískotem se zavře. Bohužel jsem ani nečekala, že Adenovi ruce budou stále na kraji trámu. S děsem jsem pozorovala, jak se víko sneslo šílenou rychlostí právě na jeho ruce.

S bolestným zaskučením vytrhnul ruce zpod kapoty a zlomil se v pase.

„Zatraceně," vydal ze sebe přidušeně. Okamžitě jsem k němu přiběhla, ani jsem si neuvědomila, co dělám. Přiložil jsem ruku na jeho záda.

„Adene? Jsi v pohodě?" zeptala jsem se starostlivě.

„Dej mi chvíli," vydechl bezhlasně, snažíc se překonat bolest. Neviděla jsem na jeho ruce. Zatlačila jsem do jeho ramene, které bylo mimochodem tvrdé jako skála. Nechal se a teď stál opřený o moje nebezpečné auto.

„Moc se omlouvám, netušila jsem... vážně jsem ti... promiň. Ukaž mi to," docházela mi slova. Nechtěl jsem mu ublížit, ale výraz v jeho obličeji s přehledem zastavil, jakýkoliv tok myšlenek v mé hlavě. Jeho obočí bylo stažené a v očích měl slzy. Ne, že by plakal, to byl spíš výsledek té náhlé bolesti. Díval se na mě zpříma. Ani mi nedošlo, jak blízko mu jsem, dokud jsem neviděla svůj vlastní odraz v jeho očích.

„Tohle člověk dostane, když se snaží pomoci bližnímu," zamumlal. Odkašlala jsem si a kousek od něj odstoupila. Točila se mi hlava, tak jsem s ní zatřásla, abych opět našla balanc. Napřáhla jsem paže před sebe, abych se mohla podívat na ty jeho. S vteřinovým zaváháním jsem jeho ruce vzala do svých a zkoumala je. Snažila jsem se soustředit jen na to, ne na fakt, že jsem na sobě cítila jeho intenzivní pohled, který mě nikdy nenechal klidnou.

Přesně v místě, kde na ně spadlo víko, se nacházely rudé táhlé šrámy. To vypadá zle.

„Není to zlomeně, jen to bude chvíli nateklé. Moc se ti omlouvám," zašeptala jsem. Nejednou jednu ruku vyprostil z mého sevření a zvedl ji k mému obličeji. Se zatajeným dechem jsem čekala, až se mě dotkne. Jen lehce přiložil prsty na moji tvář a pomalu mě pohladil. Bylo to tak něžné gesto, že mě to dokonale přikovalo na místě. Byla jsem na něj jen schopná zírat. Bez mého svolení se moje hlava opřela o jeho dlaň. Povzdechla jsem si. Tohle bylo tak správné.

„Jak můžeš být skutečná?" slyšela jsem jeho zmatené šeptání, což mě probralo z toho tranzu, do kterého mě dostalo jeho něžné laskání. Odstoupila jsem od něj a ztratila ten úžasný kontakt s jeho pokožkou.

„Já... moc ti děkuji za starost, ale už bys měl jít," řekla jsem pracně vyrovnaným hlasem, vyhýbajíc se jeho očím.

„Jak se dostaneš domů?" zeptal se bez toho, aby se hnul z místa.

„Nevím. Zavolám si taxi," pohodila jsem rukama do vzduchu.

„Já tě vezmu,"

~~

„Já tě vezmu," navrhnul jsem. Nechtěl jsem od ní. Dotek její jemné pokožky, ještě stále vibroval v celém mém těle. A to jsem ji sakra jen pohladil po tváři. Byla jako anděl. Co když byla anděl?

Moje mysl už se snažila najít jakékoliv logické, možné vysvětlení toho, jaktože je tahle kráska, opravdová. Chelsea se snažila být odtažitá. Viděl jsem odhodlání v jejích očích, ale byla ke mně přitahovaná stejně, tak jako jsem byl k ní. To by přehlédl snad jen slepý. Nemohl jsem však přijít na kloub tomu, proč se ode mě odtahuje.

Ale na to přijdu. Časem.

„To je v pořádku. Vážně. Nedělej si starosti," odmítala překotně. V jejím obličeji se mihla panika. Přimhouřil jsem oči.

„Nebuď tvrdohlavá," odlepil sem se od toho vraku, který nazývala svým autem.

„Já nejsem,"

„Tak proč semnou nechceš jet? Bojíš se?" nařknul jsem ji. Něco podobnému vzteku se na chvíli objevilo v jejím překrásném obličeji. Pravděpodobně neměla ráda, když ji někdo nepřímo nazývá bojácnou. Přistihnul jsem se, jak se koutek mých úst pozvednul. A přistihl jsem i ji, jak se mi dívá na rty. Ten pocit zadostiučinění, mě donutil svůj úsměv prohloubit.

„Jistě, že se nebojím. Nebuď směšný. Jen si vezmu svoje věci," zavrčela. To jak teď moje srdce bilo, jako o závod, bylo směšné. Jen jsem přikývl. Podíval jsem se na svoje ruce. Tohle bude zítra bolet ještě víc a za dva dny mám další závod. Musím to rozchodit. Co bych pro odhalení záhady neudělal. Z myšlenek mě vytrhlo třísknutí dveří. Podíval jsem se na Chelsea, která v náručí opět držela hromadu knih a sešitů. Pokynul jsem jí hlavou a vydal se směrem, kde jsem nechal stát svoje auto.

Šli jsme mlčky, dokud jsem nezastavil před svým stříbrným GTO.

„To je tvoje?" slyšel jsem ji vydechnout při pohledu na moje druhé závodnické auto. Jen jsem přikývnul, přešel jsem ke dveřím spolujezdce a otevřel je pro ni, dřív než jsem nad tím mohl popřemýšlet. Její oči se rozšířily, ale pak nasadila nic neříkající masku a posadila se. Já si sedl za volant a vydal jsem se ven z univerzitních pozemků.

„Kde je tvůj mercedes?" zajímala si tiše. Pousmál jsem se. Pamatuje si na moje auto.

„V garáži. S GTOčkem budu za dva dny závodit, tak jsem ho chtěl jen vytáhnout ven," vysvětlil jsem.

„Máš na každý závod jiné auto?" pokračovala ve výslechu. Zněla, jako kdyby se ptala proti své vlastní vůli. Ukradl jsem si jeden rychlý pohled na ni. Přistihl jsem ji, jak se na mě dívá, pak jsem se opět soustředil na silnici přede mnou.

„Má tři auta. Každé je vhodné pro jiný druh závodu," objasnil jsem. Cítil jsem na sobě její vyvalený pohled.

„Tři? No a já nemá už ani to jedno," postěžovala si polohlasně. Potlačil jsem touhu se zasmát, asi by neocenila, kdybych se jí vysmíval.

„To nebylo auto, ale kus šrotu," zamumlal jsem, ale jí to neuniklo.

„Sloužilo dobře," odsekla.

„Až do dneška," dodal jsem. Líbilo se mi ji provokovat, slyšel jsem, jak frustrovaně vydechla, jako kdyby se snažila nastolit klid. Chvíli byla ticho, ale asi to byl ten typ dívky, co ráda mluví. A nebo ráda mluvila semnou. Samolibě jsem se usmál sám pro sebe.

„Co to bude za závod?" zajímala se.

„Jen rovinka," prozradil jsem jí.

„Hmm," tak zněla její odpověď. Obtočil jsem prsty kolem volantu a zasykl bolestí. Musím si vzít advil, abych tu bolest otupil.

„Bolí to?" vydechla. Brala si to za vinu. No částečně to byla její chyba. Kdyby nekopla do toho auta, asi bych z pomáhání jiným vyváznul bez újmy. Zastavil jsem na kraji chodníku. Podíval jsem se ven z okna a viděl před sebou poněkud do oka bijící dům. Nezapadal do novosti ostatních kolem něj, ale bylo na něm něco... nemohl jsem přijít na to správné porovnání. Obrátil jsem svoji pozornost zpět na Chelsea.

„Přežiju to," ujistil jsem ji a podíval se jí zpříma do očí.

„Děkuji za odvoz," vyhrkla najednou překotně. Rychlostí blesku si odepnula pás a vyskočila ven z auta. Následoval jsem ji. Nechtěl jsem ji nechat jít. Ještě ne. Jenže ona už byla na půli cesty ke svému domu, když však položila nohu na první schod ke vchodovým dveřím, zastavila se. Zaslechl jsem několik vytříbených nadávek a pak se otočila. Radost, která se mi rozlila celým tělem, byla naprosto nečekaná a neopodstatněná.

„Pojď dovnitř, dám ti na to led. Aspoň něco s čím můžu pomoci," vypadlo z ní po chvíli, která se zdála být jako celá věčnost. Pak se otočila a vydala se znovu ke svému domu. Na nic jsem nečekal a šel za ní.

Radost se vytratila v tu chvíli, kdy jsem stoupnul na první schod domu. Přepadl mě podivný pocit. Pocit, jako kdybych to tu znal.

„Děje se něco?" ozvala se Chelsea. Dívala se na mě se starostí v očích. Asi jsem tam musel stát notnou dávku času, jelikož už dávno otevřela dveře, stojící na prahu. Rychle jsem vystoupal k ní. Snažil jsem se ze sebe setřást ten pocit, ale jakmile jsem překročil práh domu, ještě se umocnil.

„Pojď se mnou do kuchyně," vyzvala mě. Já jsem se rozhlížel kolem sebe. Zatraceně. Šel jsem za ní do zmíněné kuchyně. Něco štrachala v otevřené lednici. Vyndala pytlík ledu, který zabalila do utěrky. Otočila se ke mně a pokynula mi, abych se usadil na židli. Poslechl jsem ji, ale moje mysl byla jako zahalená mlhou. Donutila mě položit ruce na stůl a jemně na hřbety položila led. Trochu jsem cuknul, ale pak jsem se uvolnil pod tou chladivou péčí.

„Tohle je tvůj dům?" zeptal jsem se na otázku, na kterou jsem předem znal odpověď.

„Ano, nebo tedy, je mojí tety, ale ta je na cestách. Jsem tu jen já,"

„Je dost velký. Nebojíš se tu sama?" nevím, co mě donutilo, říct něco takového, ale když jí to na rtech vykouzlilo omamný úsměv, hodil jsem to za hlavu.

„Není mi pět," mrkla na mě. Tohle bylo snad poprvé, kdy se v mé přítomnosti, zachovala tak bezprostředně. I když si to hned uvědomila a vrátila se zpět k rezervovanému výrazu. Vytvořila mezi námi mezeru, když si šla natočit vodu z kohoutku. Měl jsem neodolatelnou touhu se jít podívat po domě. Tak, jako její obyvatel i tento dům skýtá svá tajemství a já věděl, že je chci všechny odhalit.

„Jaktože tě děkan nasadil na Brandonovu hru?" zeptala se náhle. Stočil jsem k ní pohled.

„Mám to za trest," zahučel jsem při vzpomínce na můj rozhovor s Lukem. K čertu s ním. Ještě jsem mu to neodpustil. I když... předtím, než jsem prošel dveřmi a uviděl ji tam, byl jsem z toho nadšený méně, než jsem teď. Představa, že s ní budu trávit čas a mám k tomu nějakou záminku, mě činila méně zničeného z mého osudu. Mám šanci zjistit, kdo je Chelsea Maloren.

„Trest? Tys to předtím myslel vážně?" pochybovačně pozvedla obočí.

„Bohužel. Luke si myslel, že se potřebuji poučit ze svých chyb," pokrčil jsem rameny.

„Luke?" zmateně nakrabatila čelo. Vypadala rozkošně.

„Luke, děkan alias můj strýc," neměl jsem to říkat, měl jsem to zakázané, ale nějak jsem věděl, že Chelsea z toho nebude dělat vědu.

„Teď už chápu," pobaveně se pousmála a pak se opět vrátila k nic neříkajícímu výrazu. Začínalo mě to rozčilovat. Proč to dělá? „Jsi k tomu donucen, stejně tak jako já. Ta hra bude katastrofa," povzdechla si. Opírala si bradu o stranu sklenice a dívala se někam do dálky.

„Kdo k tomu nutí tebe?"

„Brandon,"

„Tak mu řekni, že to nechceš dělat," poradil jsem ji i proti svému vlastnímu přesvědčení.

„Jako kdybych to neudělala. Neznáš Brana stejně jako já. On a jeho bratr neznají slovo, ne," neříkala to naštvaně, naopak. Bylo očividně, jak ráda je má. Nevím proč, ale nelíbilo se mi, jak se mi stáhnul žaludek, při tom zjištění. Rychle jsem to ze sebe setřásl.

„Myslím, že to nebude zas tak hrozné," už jsem zněl jako Luke. Neřekl mi něco podobného? Vidí snad do budoucnosti? Nebo mě jen dobře zná.

„Ještě nikdy jsem nehrála a nutno dudat, že poezie není zrovna můj koníček," přiznala se.

„Já to doženu za tebe," vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihl zastavit. Nechápavě se na mě zadívala.

„Poezie mi nevadí. Přece jenom, tak nějak studuji světovou literaturu a historii," po mém prohlášení jsem jasně zaznamenal, jak zalapala po dechu. Její tváře se zbarvily do krásné růžové a vehementně se vyhýbala mému pohledu, jako kdyby se bála, co bych mohl vyčíst v tom jejím. Ani nevím jak, ale najednou jsem stál na nohou. Roztávající pytlík s ledem jsem nechal zapomenutý na stole a šel k ní. Teď už mě vzala na vědomí. Oči se jí rozšířily a slyšel jsem, jak se přerývavě nadechla.

Jak je možné, že tak málo stačí, abych v ní vyvolal takovou reakci. A jak ve mně. Cítil jsem se stejně okouzlený. Byl jsem k ní přitahovaný a nemohl s tím nic dělat.

„Přijdeš se zase podívat na závody?" Přijdeš se podívat na mě? Chtěl jsem se zeptat. Zatavil jsem se těsně před ní. Z ruky jsem jí vzal sklenici a položil ji na linku za ní, jelikož hrozilo, že jí vyklouzne z držení. Všiml jsem si, jak rychle jí pulzovala žilka na krku. Sakra. Nedokázal jsem se zastavit. Bylo to jako po tom závodě před týdnem. Hned jak jsem ji tam viděl stát, dívající se na mě s šokem v očích, musel jsem to udělat. Zvedl jsem ruku a znovu prsty přejel po její nebeské pokožce. Díval jsem se, jak si rty zvlhčila jazykem a pomalu přivřela víčka. Pocit vyvolávající její blízkost, mě nutil myslet na všechny ty momenty, které jsem s ní sdílel v snech. Síla toho vjemu, mě nutila chtít to vše prožít doopravdy.

„Přijdeš?" zeptal jsem se šeptem, když stále neodpovídala.

„Huh?" prstem jsem obkreslil linii její čelisti a užíval si ten dotek.

„Řekni, že přijdeš," dorážel jsem nadále. Chtěl jsem ji tak moc políbit.

„Nemůžu," vyhrkla znenadání. Otevřela víčka a odstrčila mou ruku pryč z jejího obličeje. Na vteřinu jsem v jejích modrých očích našel bolest. Bolest, kterou jsem nechápal. Proklouzla kolem mě, popadla pytlík s ledem a strčila mi ho do náruče.

„Měl bys jít," zachraptěla.

„Proč? Co se stalo?" zmatně jsem se snažil najít něco v jejím výrazu, co by mi to vysvětlilo, ale tvářila se odhodlaně.

„Prosím, jdi," zašeptala. Tady se děje něco hodně špatného. A já přijdu na to, co. Brzy.

„Chelsea," zamumlal jsem a pak se vydal ven z jejího podivného, tajemného domu, dřív než bych udělal něco neuváženého.

Až když jsem pak seděl u sebe v autě a jel domů. Uvědomil jsem si jednu věc. Chelsea mi neřekla, kde bydlí. Jak jsem k čertu věděl, kam mám jet?

A/N

Ups, I did it again :D

Jo zase jsem to usekla, no boooože :D

Každopádně... Jak se po tomto díle v cítíte? Nenaplněni? S pocitem, že chcete víc?

No pod kapotu jsme se podívali a doslovně, nevím, co vy jste si představovali (Vy chlípní čtenáři moji) :D ... jedno Vám ale řeknu, Aden není Damon (nebo teda je, ale vy víte jak to myslím), věc se má tak že Aden není, co se týče  jistých věcí (mrk mrk), tak zdrženlivý! Jen předem upozorňuji, že záležitosti by mohly v tomto pokračování nabrat jiné směry... žhavější směry :D

Ale co bych to byla za autorku, kdybych Vám to dala hned no ne?

Doufám, že se Vám to i tak líbilo.

A ten konec, vypadá to, že ani Chels si neuvědomila ten fakt, že ji tam Aden odvezl bez jediného slovíčka od ní. Hah. To znamená jen, že v tom lítá... ach joo!

Teď k tom, kdo je výhercem ship  jména! Nejvíce lidí se přiklonilo k  .....

CHELDON

tadaaaa:D

Ok těšte se na trochu víc Cheldon v další kapitole:)))) ještě aby ne, když je to o nich hah :D

btw. Už jsem to psala i své knihy Rafael a já do A/N, ale napíšu to i tady a pak i u Té Nejvyšší až zase něco přidám. Až tyhle tři příběhy dopíšu, a to bude ještě nějakou chvíli trvat a ne nepřestanu psát(jak už se někdo strachoval), budu pro Vás mít jednu nemilou novinku... ale prosím nebojte, není to nic hrozného a já vím, že mě podpoříte!

Tak zase příště!

Pokud se Vám moje knihy líbí, nezapomeňte na hvězdičky a na epesní komenty!

love ya!

*** Advil - Používaný ve státech. Pilulky, které mají stejný účinek, jako u nás brufen, nebo paralen.