~~~ 5 seconds of summer - Lost in Reality ~~~

Konečně jsem našla přijatelnou verzi téhle písně na YT, je trochu rychlejší než originál, ale prostě. Jinak to dokonale sedí...nahraďte Hey, hey Hailey... Hey hey Chelsea a je to :D

Byl jsem se podívat v knihovně i ve studovně. Myslím, že jsem prošel celou školu a pozemky kampusu. Pak jsem se na to rozhodl jít jinak. Našel jsem si cestu do zkoušecích prostorů divadla. Byl jsem si téměř jistý, že ji najdu tam. Ale to jsem se šeredně mýlil.

Ale našel jsem Brandona, který se probíral nějakými papíry, sedící osamocený v hledišti. Rychle jsem k němu přešel. Musel jsem se přinutit ke klidu. Brandon ke mně zvedl oči a ani nesnažil skrývat svůj šok, když mě viděl stát před ním, pravděpodobně vypadající, jakože brzy zešílím.

„Co tu děláš, zkouška není ještě dvě další hodiny," zeptal se zmateně, pro jistotu kontrolujíc hodinky, zda se náhodou nespletl.

„Hledám Chelsea," zachraptěl jsem. Bylo mi to proti srsti, vypadat takhle bezmocně, ale pomalu jsem začal panikařit.

„Neměla být s tebou na přednášce?" vypadlo z něj. Měl jsem chuť do něčeho praštit, a jelikož mi byl po ruce, tak se teď zrovna vyskytoval v ohrožení života.

„Kdyby tam semnou byla, asi bych se po ní nesháněl. Nezvedá mi ani telefon. Není nikde po kampusu. Nevíš, kde by mohla být?" vyzvídal jsem, ale soudě podle jeho vyjeveného výrazu, věděl asi tak jako já.

„Uklidni se, jsem si jistý, že jen zaspala," vylezlo z něj. Tahle varianta mě taky napadla, ale její mobil vyzvání, jistě by to už dávno zvedla, nebo by ji to probudilo. Nebo by jí Ellen probudila. Popadl jsem znovu svůj mobil a tentokrát zkusil zavolat Ellen. Málem jsem s tím třísknul o zem, když to taky jen vyzvánělo. Měl jsem divný pocit a ten mě ovládal čím dál tím víc.

„Ellen to taky nezvedá, na co ty mobily mají?" sprostě jsem zaklel a to už i Brandon vypadala nejistě.

„Zavolám Lanovi, jestli něco neví," zamumlal Bran. Na chvíli jsem vypnul a pokusil se uklidnit sám sebe. Nervózně jsem poklepával nohou a čekal, až Brandon ukončí svůj telefonát.

„Ok. Díky," Podíval jsem se zpět na Brana a hned jsem vědě, že jsme se dostali do slepé uličky.

„Landon o ní taky nic neví. Včera když jsem s ní ale mluvil, tak říkala, že dneska určitě přijde na zkoušku. Když se do té doby neukáže, tak se začneme strachovat. Jak ji znám, tak se jen někde zapomněla," jeho pokus mě uklidnit, moc nezafungoval, ale přikývl jsem.

„Jdu ven, kdyby se ozvala, dej mi hned vědět," zahučel jsem a vyrazil pryč. Nemohl jsem jen sedět na zadku a nic nedělat.

Začali mě napadat všechny možné myšlenky. Co když jsem ji svým vyznáním vyděsil natolik, že by ode mě opravdu utekla. Zatřásl jsem hlavou a snažil se najít jiné vysvětlení pro její nepřítomnost tady. Nebo si dává den oddych? Na přemýšlení. Zatraceně!

Měl jsem ji k té moji posteli doopravdy přivázat.

Pochodoval jsem po kampusu a střídavě se vztekal nad mobilem, jehož baterka se vyprazdňovala skoro sama od sebe. I když vzhledem k tomu, že jsem se bez přestávky pokoušel dovolat Chelsea nebo Ellen, tak se to dalo celkem pochopit. Možná vám přijdu směšný, ale přes vše co se mezi mnou a Chelsea poslední dobou stalo, jsem si stále nebyl jistý tím, jak je na tom ona. Damonova slova, která mi napovídala o tom, že Chelsea ještě nedošla toho samého přesvědčení jako já, mi neustále rezonovala v hlavě a nenechala mě jasně uvažovat.

Zběsile jsem si prohrábnul vlasy prsty a pokoušel se dýchat pomalu a zhluboka. Nesmím ztrácet hlavu. Vzpomněl jsem si na to, jak dokonale jsme se včera měli a došel toho názoru, že by Chelsea jen tak nezmizela z povrchu zemského a nechala mě tu samotného... ale mohlo se jí něco stát.

V tu chvíli už se o mě ale pokoušel infarkt. Tak jsem se rozhodl zase zajít dovnitř, abych se Brandona zeptal ještě jednou, a pak se vydám k jejímu domu.

Když jsem se však zastavil na prahu dvoukřídlých dveří vedoucí do našeho zkušebního divadla, tak jsem se zarazil a na několik vteřin zapomněl, proč jsem sem vůbec přišel.

Viděl jsem Brandona ještě stále v místnosti, i když se přemístil. Seděl na nevelkém podiu, v rukou stále držící štos papíru s mobilem ležící na dřevěné podlaze kousek od něj. Ale už tu nebyl sám.

Aria?

Kde ta se tu sakra vzala?

Dřív než jsem však mohl vtrhnout dovnitř a zeptat se jí na to, tak mě v tom její konání zarazilo. Dalo by se říct že jsem šokem přirostl k zemi. Stála před Branem s rukama založenýma na hrudi a něco mu říkala. Brandon se zamračil, dávající jí nějakou odpověď. Byl jsem od nich moc daleko, na to abych věděl, čeho se jejich konverzace týká. Proto jsem asi neměl nejmenší tušení, co mělo následovat.

Aria znovu něco řekla a pak udělala krok směrem k Brandonovi. Jeho výraz se teď úplně změnil. Oči mu málem vypadly z důlku, jasně jsem rozpoznal, jak artikuluje jméno mé sestry, ale to už byla u něj.

Položila dlaně na jeho tváře a stoupla si na špičky, aby na něj dosáhla. Pak ho políbila. Bylo hned jasné, že tu nejsem jediný v šoku, jelikož Brandonovi ty oči málem vyskočily z důlku. Myslím, že to bych ještě přestál. Kdyby ten zmetek ty oči nezavřel a ten polibek jí nevrátil. Nebylo to nic žhavého, ale i tak, žádný bratr na světě nechce vidět svoji mladší sestřičku v objetí nějakého nepovedeného dvojčete. A nezáleželo na tom, že se na něj vrhla ona.

Pak se od něj odtrhla, nechávajíc ruce na jeho tvářích. Brandon pomalu otevřel oči a střetnul se s Ariiným pohledem. Už jsem toho měl dost.

Zuřivě jsem třísknul dveřmi, abych dal o sobě vědět. Aria spustila ruce z Brandona a otočila se po zvuku. Bran seskočil z pódia dolů a zíral na mě, jako kdyby byl duch.

„Co se to tu k čertu děje?" vyštěkl jsem. Aria zasténala, jako kdybych se objevil v nevhodnou dobu a ještě k tomu se opovážila protočit oči.

„Já... ani nevím," vykoktal Brandon a všemožně se pokoušel vyhnout mému pohledu. Tak on neví?

„Šel jsem ven se trochu uklidnit a pak se vrátím, abych se zeptal na novinky ohledně Chelsea a vidím tu vás dva, jak se muchlujete! Ario, chci vysvětlení. Brandone, tebe si nechám na potom," sliboval jsem.

„Kristepane, Adene uklidni se, nic to nebylo..." měla v plánu pokračovat, ale když viděla, jak se na ni dívám, tak radši zmlkla a jen si odfrkla. Pak jsem se podíval zase na Brandona, který mi bohužel nevěnoval žádnou pozornost a se zájmem si prohlížel moji sestru.

„Hej! Chceš dneska umřít?" vykřikl jsem a probral tak zhypnotizované dvojče. Zamrkal a podíval se na mě. Pak jen zavrtěl hlavou, i tak jsem postřehl, jak mu zacukaly koutky. Ať ten kluk pronese poslední přání před smrtí! Během vteřiny jsem se ocitl přímo před nimi, v tu chvíli začal vyzvánět Brandonův mobil. Rychle po něm chmátl a zvedl telefonát.

„Jo,"

„Dobře,"

„Cože?" při tom se Brandon podíval na mě a já pocítil vlnu paniky, jak se na mě valí jako lavina.

„Řeknu mu to," zachraptěl Brandon a pak to položil. Asi tři vteřiny nic neřekl, sklopil pohled a povzdechl si. To už jsem byl napolo šílený.

„Jestli hned teď nezačneš mluvit, tak přísahám, že se ti něco stane," zahučel jsem polohlasně.

„Ellen volala Landonovi. Zapomněla si mobil v autě, když byla navštívit jejího otce, proto to nebrala," zamumlal. Přikyvoval jsem, ale ještě stále jsem nebyl spokojený. „Chelsea jí prý jen řekla, že jede na letiště, že musí něco zařídit. Ta si nechala mobil doma," dodal ještě o něco tišeji.

Moje tělo se uvolnilo, když jsem zjistil, že Chelsea je živá a zdravá a že se jí nic nestalo. Pak mi však došel smysl jeho slov. Zamračil jsem se. Chelsea jela na letiště... na letiště...

Proč ksakru jela na letiště?

„Proč?" vydal jsem ze sebe. „Víc ti Ellen neřekla?" vyzvídal jsem. Jaký důvod mohla mít Chelsea k tomu, aby tak najednou jela na letiště. Před sebou jsem měl jen jeden jediný obrázek. A to Chelsea nastupující do letadla a letící bůhvíkam, nechávající mě za sebou. Moje srdce tlouklo jako zběsilé. Nedokázal jsem myslet.

Utekla?

„Nic dalšího. Nevím, co to znamená," zamumlal Brandon, ale já ho stěží vnímal.

„Jedu k ní domu," vyhrkl jsem najednou. Musím zjistit, co se děje. Už jsem byl na půli cesty ven z místnosti, pak jsem se zarazil. „A nemyslete si, že jsem na vás dva zapomněl. Vyřídím si to s vámi potom," oba dva jsem je probodnul pevným pohledem a pak jsem už spěchal pryč.

Skočil jsem do svého GTOčka a ujížděl k jejímu domu, jak smyslů zbavený. Když jsem tam však dojel a bušil na dveře a zvonil, nikdo mi neotevíral. Byl jsem v pokušení do něčeho kopnout a ruka mě svrběla, jak jsem chtěl praštit do zdi. Ale ovládl jsem se. Neměl jsem nic jiného na výběr než čekat. Sesul jsem se na před schody a opřel se zády o zábradlí. V rukou jsem drtil už vybitý mobil a zíral do prázdna.

Netuším, jak dlouho jsem tam takhle seděl a dumal nad tím, zda mi to Chelsea udělala, nebo ne. Věděl jsem jen, že zda se ke mně vrátí, tak ji už nikdy nespustím z očí. Jestli jsou moje domněnky správné a až se vrátí Ellen s tím, že Chelsea zmizela, byl jsem rozhodnutý ji najít.

„Adene?" zaslechl jsem, jak někdo vyslovil moje jméno z dálky. Moje hlava vystřelila vzhůru, otočil jsem se, abych se podíval, odkud to přišlo. Ale ten hlas jsem poznal okamžitě. Chelsea zrovna vystupovala z té své rachotiny.

Zírala na mě, jako kdyby si nebyla jistá, zda vidí dobře. A já na tom byl stejně. Pomalu jsem se vytáhnul na nohy a díval se na její postavu. Snažil jsem se přemluvit sám sebe, že je opravdová. Jak ironické. Nedělal jsem přesně to samé, když jsem ji viděl stát v tom davu po závodě?

Moje tělo bylo ještě stále ztuhlé pochybnostmi a obavami, ale donutil jsem ho k pohybu. Odhodil jsem svůj mobil do trávy a vyběhnul směrem k ní. Postřehl jsem, jak rozšířila svoje jasné modré oči. Když jsem se dostal k ní, položil jsem svoje dlaně na její tváře a pak ji políbil. Slyšel jsem, jak se trhaně nadechla.

Byla opravdová. Nebyl to sen.

Odtrhnul jsem se od ní a opřel se svým čelem o její.

„Jsi tu," vydechl jsem.

„Adene, co se děje?" zeptala se zmateně a odtáhla se. Zkoumala mě pohledem, stejně tak jako já ji. Hladil jsem jí po jemných tvářích a užíval si ten vjem. Dotek její pokožky na mých prstech. Úlevně jsem vydechl a strhnul její drobnou postavu k sobě, nato jsem ji chvíli mačkal v objetí. Byl jsem rád, že byla po tu dobu v tichosti.

Když jsem se odtáhnul, konečně jsem byl schopný překonat infarkt, který mě do té doby než přišla ochromoval a zamračil jsem se na ni.

„Ty mě chceš přivést do hrobu, že jo," zamumlala jsem a ona na mě vyvalila oči. Zjevně nechápala, čím jsem si dneska prošel. Ale neměl jsem v úmyslu, jí to nechat jen tak projít.

„Co to říkáš?" zavrtěla hlavou.

„Proč jsi u sebe neměla mobil? Celý den se ti snažím dovolat. Nikdo nevěděl, kde jsi. Byl jsem šílený strachy, že se ti něco mohlo stát. A pak od Ellen zjistím, že jsi odjela na letiště, bez jediného slova na vysvětlenou..." pomalu jsem zvyšoval hlas, díky potlačované frustraci. Její zmatený výraz se konečně trochu vyjasnil.

„Bál ses, že jsem tě opustila..." vydechla. Dopad jejích slov na mě byl očividný. Ztuhle jsem na ni zíral, když se jí na rtech rozlil úsměv. „ Adene..." zvedla ruku a pohladila mě po tváři.

„Říkáš, že se usmívám v nevhodných situacích a sama to teď děláš, jestli je to tvůj způsob, jak se mi omluvit, tak to nepomáhá. Vážně by sis zasloužila na zadek, nutíš mě k tomu svoje slova vyplnit. Chelsea, termín šílet strachy jsem dnes pochopil, až moc dobře..." mlel jsem jedno přes druhé, ale ona se usmívat nepřestala.

„Miluji tě, Adene. Nemám důvod od tebe utíkat," řekla jednoduše a já zalapal po dechu. Bylo pozdě na to si udržet nic neříkající masku, když to na mě tak vyvalila. Toužil jsem po tom, aby mi řekla, jak se ohledně mě cítí ještě dřív, než jsem to věděl já sám. Musel jsem otevřít pusu, jelikož se její ukazováček objevil na mé bradě, jak na ni poklepala, abych ji zavřel.

„Já..." dokázala jsem ze sebe dostat jen to, před tím než mi vtiskla vřelý polibek na rty a připravila mě o slova, která jsem stejně nenacházel. Nemohl jsem jinak, než ji k sobě znovu přivinout. Realita je sice někdy těžká, ale pokud mám možnost v ní prožívat to, co se semnou dělo pokaždé, když mi byla tahle krásná žena na blízku, byl jsem víc než připravený čelit čemukoliv.

„Proč jsi jela na letiště? Chtěla jsi utéct, ale pak sis uvědomila nezměrnou lásku, kterou ke mně cítíš a vrátila ses?" zeptal jsem se, když jsem zase zatoužil vidět její obličej a odtáhl se od ní. Výmluvně se na mě podívala a pak jsem zaslechl odkašlání. Odtrhl jsem pohled od Chelsea a uviděl další dvě neznámé osoby stojící kousek od nás, na druhé straně auta.

„Za to nedorozumění můžeme asi my," ozvala se světlovlasá dívka. Vrhnul jsem na ní pohled a pak sklouznul na obrýleného kluka, stojícího vedle ní.

„No to je něco..." vypadlo z brejlouna a se očividným zájmem si mě prohlížel. Stejně tak jako ta dívka. Nikdy jsem je neviděl, přesto to vypadalo, že mě znají. Ten pohled jsem rozpoznal.

„Tohle jsou moji kamarádi. Chris a Liz, přiletěli za mnou z New Yorku. Bylo to překvapení, proto o tom nikdo nevěděl. Nevěděla jsem, že z toho budeš dělat takovou vědu..." vysvětlovala Chelsea, ale hned jak jsem ji zpražil pohledem, tak přestala.

„Vypadá to, že dneska už mám tři lidi na seznamu, se kterými mám nevyřízené účty. Až si pro tebe vyberu trest, dám ti vědět," řekl jsem rezolutně. Nechápavě na mě pomrkávala, což mi dodalo aspoň trochu zadostiučinění. Pak jsem se otočil ke dvěma novým tvářím.

„Jsem Aden, Chelsein přítel. Díky za to že jste mi dnes málem přivodili srdeční zástavu. Rád vás poznávám," nemohl jsem odpustit trochu toho sarkasmu. Natáhl jsem ruku před sebe a čekal, až se osmělí a potřesou si semnou. Vypadalo to, že ten odvážnější z dvojice byla Liz, jelikož popadla moji ruku a stiskla ji tak, že jsem měl dojem, že mi ji zlomila. Při tom se jí na tváři rozlil dosti děsivý úsměv, rychle jsem se vytrhl a s obavami se podíval na Chelsea, která si z toho nic nedělala.

„Chelsea, oficiálně ti říkám, že ty máš prostě kliku. Ne jeden, ale hned dva a na chlup stejní," vypískla Liz.

„To jsou ti dva, co potkali Damona?" zamumlal jsem směrem k Chelsea.

„Potkali? Chlape... my jsme byli přátelé na život a na smrt. A to doslovně," ozval se Chris a k tomu Liz přikyvovala, při tom ji Chris objal kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. Liz ho praštila rukou do hrudi a zamračila se na něj.

„Adene, jsem ráda, že tě poznávám a no... a že existuješ," zasmála se nakonec. „Ale stejnak je to šílené, co?" dodala a já už si vážně přišel jako muzejní exponát.

„To nemáš ani ponětí," vydal jsem ze sebe, vracející svoji pozornost zpět k Chelsea, která se na mě celou dobu usmívala.

„Vážně sis o mě dělal starosti?" zeptala se tiše.

„Jak bych nemohl. Přitahuješ nehody a problémy. Myslím, že předčasně zešedivím," informoval jsem ji. Popadl jsem její ruku a poté ji políbil na její hřbet.

„Moc se omlouvám," zamumlala nazpět.

„Už jsi se mnou, odpouštím ti, ale trest tě nemine, stejně tak jako Brandona a Ariu," znovu jsem si vzpomněl, v jaké situaci jsem je našel a začala se mi vařit krev. Tázavě pozvedla obočí. „On ti to Brandon jistě rád vysvětlí, poté co mu nakopu zadek," pokrčil jsem rameny a Chelsea si povzdechla.

„Už se nemůžu dočkat. Pojďte domu, nebo tu budeme stát do nekonečna," vyzvala nás Chelsea.

„Už je to nějaká doba, co jsme do té barazbizny vstoupili naposledy," pronesl Chris. „Jsi si jistá, že už se tam neskrývá žádný další duch?" ujišťoval se. Všechny pohledy se upřely na Chelsea.

„Celkem jistá, ale kdo ví," mrkla na nás a pak jsme šli všichni dovnitř. Já s klidem v duši a s jistotou, že je Chelsea konečně jen moje. Realita je prostě vždy lepší než sen.

A/N

Ok lidi, sorry že mi to tak dlouho trvalo. Mám nabytý program hah

A sorry za to napínání! Chtěla jsem to trochu vygradovat, i když se vlastně nic nestalo, ale to byla ta pointa :P Trocha povyku pro nic hah :D

Ten pocit nejistoty, doufám že jste pociťovali to samé, co Aden v tu chvíli, kdy neměl páru, co si myslet..:P

A doufám, že se Vám scénka s Ariou a Branem líbila, ano plánovala jsem je dát do hromady, jen jsem ještě neměla jasno v tom, jak přesně... tak jsem propůjčila iniciativu Arie hihi :D

A pak nečekaný příjezd Lizzie a Chrise! Milé překvapení ne?

No a to je vše... krom Epilogu, který nevím kdy sesmolím, ale pokusím se co nejrychleji to půjde... ale tenhle týden mám napraný a o tom příštím ani nemluvně :D

A příští pátek jedu do Cardiffu na 5 seconds of summer... vím že jsou tu jedinci, co je nemusí, ale i ti co ano... takže yay for life! :D Ani nevíte, jak se těším! Už to bude skoro rok, co jsem je viděla naposledy! Umřuuuu!! :D

Každopádně to bylo jen na okraj!

Nemůžu uvěřit, že už mám vše hotové!

Děkuji Vám za ohlasy o minulé kapitoly! Všechny do jednoho se mě dotkly, vím jak všichni zbožňují Damona... o to víc si vážím faktu, že jste si k sobě pustili i Adena! A za to Vám moc moc děkuji!
A pak ze jste si zamilovali i dvojcata, jako nove postavy... Dokonaly bonus!

Nakonec ten nápad a rozhodnutí se pustit do neplánovaného druhého dílu, měl úspěch a moc mě to bavilo! Ale to jste mohli vidět na rychlosti, jakou jsem přidávala kapitoly:D

Uvidime se u Epilogu a pak Vam prozradim sve dalsi plany👍

Lova ya