~~~Saint the Sinner - cover  of  Sam Smith's  Writings on the wall~~~

Obrátila jsem se na podpatku a začala se prodírat namačkaným davem všude kolem mě. Lidi už se vzpamatovali z šoku a znovu začali s výkřiky slávy. Ale já už tomu nevěnovala pražádnou pozornost. Nemohla jsem dýchat. Odstrkovala jsem od sebe lidi a snažila se dostat ven z ringu. Asi tak po hodině, jak mi to přišlo, se mi to podařilo. Dostala jsem se za tribuny, kde bylo jen pár osamělých skupinek. Odklopýtala jsem k bráně, kterou jsme sem přišli. Chtěla jsem se dostat ven, ale roztržitostí jsem prostě nemohla přijít na to, jak ty zatracené dveře otevřít.

Frustrovaně jsem kopla do kovového rámu a pak se o něj opřela.

„Panebože... sakra... sakra..." mumlala jsem si sama pro sebe. Jak se to mohlo stát?

Tentokrát jsem si ho už nespletla s Damonem. Už jsem věděla, že takové štěstí mít nemohu. Přesto semnou jeho zjev otřásl.

Co si to namlouvám.

Ten nečekaný polibek mě dostal do kolen. Mimoděk jsem zvedla ruku a prsty přiložila na naběhlé rty.

Už to bylo víc než půl roku od našeho setkání v knihovně. A od té doby jsem ho neviděla, až do teď. Pamatovala jsem si na to, jako by se to stalo včera. Vybavovala jsem si svoje zmatené pocity, když jsem se přenesla přes fakt, že jsem potkala Damonovo reinkarnované já, napadlo mě mnoho věcí.

Nakonec jsem se ale usídlila na plánu, odejít. Ať už naše setkání mělo znamenat cokoliv, dopěla jsem k názoru, že nejsem připravená se pouštět do hlubšího seznamování. Tím méně s někým, kdo mu byl tak šíleně podobný.

Ale jak se to mohlo stát. Že se přesto, že jsem znala jen jeho obličej a jeho jméno. Jak to bylo... Aden? Zkrátka, že se znovu potkali. A ještě k tomu na tak nepravděpodobném místě.

„Tohle je šílenost," zašeptala jsem sama pro sebe.

„Chelsea?" ozvalo se za mnou. Prudce jsem se obrátila, abych čelila dvojčatům. Úplně jsem na ně zapomněla. Pak jsem se zhrozila. Byli toho svědci! No a kdo taky ne? Všichni viděli, co se tam stalo.

Otázka zní... Proč to zatraceně udělal?

„Sorry, že jsem vás tam tak nechala. Potřebovala jsem..." co jsem vlastně potřebovala? Utéct, bylo to správné slovo. Najednou se stalo tolik věcí a já nevěděla, kterou bych se teď měla zaobírat.

„Ty znáš Dragona?" vystřelil Brandon s první žhavou otázkou a ani jsem se nedivila, když se Landon hned na to hlásil o slovo.

„Odkud ho znáš?

„Jaktože se k tobě tak měl?"

„Máte spolu něco?" Ani jsem nestíhala sledovat, který z nich položil, jakou otázku. Povzdechla jsem si.

„Ne neznám ho, nevím, jaktože se ke mně měl a nic spolu rozhodně nemáme," shrnula jsem všechny odpovědi do jedné věty. „Otevřete tu bránu, chci odtud vypadnout," zahučela jsem najednou podrážděně. Na jednu stranu jsem se tam chtěla vrátit a zeptat se ho, co to mělo znamenat, ale neměla jsem na to odvahu. Nechtěla jsem mu čelit. Rozhodně ne potom, co udělal. Proč to udělal? Pamatuje si mě?

Chtělo se mi křičet. Ta potřeba se otočit a konfrontovat ho se zvyšovala, ale pak jsem postřehla, že Landonovi se podařilo otevřít bránu. Možnost teď utéct, za mě rozhodla a už jsem se prodírala ven. Za zády jsem tušila dvojčata, jak si vyměňují starostlivé pohledy. Rázovala jsem pryč od závodní dráhy, jak nejrychleji to šlo. Až po pár minutách bezcílné chůze mi došlo, že nemám nejmenší ponětí, kam jdu. Zastavila jsem se a počkala, až mě kluci dojdou.

„Řekli jsme si, že asi potřebuješ prostor,"

„No po tom, co se právě stalo,"

„Potom, co tě Aden Clarke políbil,"

„Což ještě nikdy neudělal, jen tak mimochodem," odbyli si svůj menší proslov, dívající se na mě, jako kdyby se mi podařilo zkrotit divokého koně.

„Kde je to zatracené auto," utrousila jsem, absolutně ignorujíc jasné otázky v jejích očích. Neměla jsem na to teď nervy.

„To se nedozvíš, dokud nám pěkně všechno nevyklopíš," Landon si opět založil ruce na hrudi. Počkat nestalo se tohle už dneska? Proč má divný pocit? Ach ano, protože mě zase vydírají.

„Chelsea, vážně nemůžeš očekávat, že nebudeme chtít vědět, co za tím je!" přidal se Brandon, z nějakého důvodu jsem z jeho postoje vyčetla trochu vzteku, ale neměla jsem ponětí, proč zrovna on by se měl mít vztek.

„Mě je jedno, co očekáváte! Chci domů a vy mě tam buď dovezete, nebo tam prostě dojdu pěšky," zavrčela jsem rozčíleně. Opřela jsem si ruce o boky a zírala na ně. Najednou se přes jejich tváře převalilo pochopení. Podívali se na sebe navzájem a pak na mě. Soucitně? Co to sakra...

„To je on!" vykřikl Brandon. Jeho obočí se stáhlo a celý jeho obličej se podmračil.

„Co?" vyjekla jsem.

„To je ten, co ti zlomil srdce!" zvolal Landon a už se ke mně hnal. K mému překvapení jsem skončila v jeho objetí, přičemž mě poplácával po zádech a mumlal něco o tom, že to bude zase dobré, že někoho zabije a ještě předtím mu ufikne kou... počkat, cože to řekl?

„Ne! To není on," zasténala jsem do Landonovi hrudi.

„Co? Není? Jsi si jistá?" ozval se Bran a podezřívavě si mě prohlížel. Jak mu mám asi tak vysvětlit, že právě kluk, který vypadal na chlup stejně, jako Aden, měl to potěšení si vzít moje srdce sebou do záhrobí.

„Jo naprosto!" přitakala jsem tiše a odtáhla se od Landona.

„Tím pádem, jsem dokonale zmaten," připustil.

„To nejsi sám," přidala jsem se k němu.

„Ty vážně nevíš, proč to udělal," divil se Brandon. Jeho obočí se pro změnu vytáhlo nahoru. Zavrtěla jsem hlavou a prsty si prohrábla vlasy.

„Vezměte mě domů prosím," zamumlala jsem. Kupodivu, už ani jeden z nich nic neřekl a poté mě odvedli k autu, které bylo, jak se ukázalo za dalším rohem. Cesta ke mně domů proběhla v tichosti. Když jsme se dostali na místo, vysoukala jsem se ven z auta. Neušila jsem, co bych měla říct. Oba dva taky vylezli ven z auta.

„Jsi v pořádku, Chelsea?" zeptal se Brandon se starostí v hlase. Ne moc přesvědčivě jsem se na něj usmála a přikývla.

„Jestli chceš, můžeme jet zpět a mi mu rozbijeme ten jeho ohyzdný ksicht," navrhl Landon se vzrušením svítící mu v očích. Při pohledu na něj, jak si prokřupává klouby na rukou, jsem se málem rozesmála. Tím víc, když mi došlo, cože to řekl. Ohyzdný ksicht? Jen stěží jsem potlačovala zvedající se koutky svých úst.

„To zní vážně lákavě, ale nedělejte si starosti. Toho kluka už neuvidím, a jestli ano, postarám se o to, aby věděl, že si semnou není rady zahrávat," pozvedla jsem vyzývavě obočí a dvojčata věděla, že to myslím vážně. Jen abyste věděli, od té doby, co jsem se stala Edwinovou obětí, jsem se poučila. Byla jsem na pár kurzech sebeobrany. Edwin není jediný, kdo se na mě kdy odvážil položit ruku, bez mého souhlasu. Asi mám nějakou špatnou karmu.

Aden mě políbil bez mého souhlasu. A jestli ho ještě někdy uvidím, je mi jedno, že vypadá, tak jak vypadá, už mu to neprojde!

Nebo jsem si to aspoň snažila v hlavě namlouvat.

„To rád slyším," Brandon se na mě ze široka usmíval, jako kdyby ho moje slova víc než potěšila.

„Uvidíme se zítra, kluci. Díky za tenhle večer. I tak jsem si to užila," oba jsem je objala a pak se vydala po schodech domů.

„Pořád s tebou sdílím názor, že bychom si ho měli podat," zaslechla Branův šepot

„Buď ticho... a ano podáme," dodal Landon. Chvíli jsem přemýšlela, zda by jim jejich násilnické choutky neměla přece jen rozmluvit, ale pak jsem zapadla za dveře a rozhodla jsem se to nechat být. V bezpečí mého domu se moje srdce trochu uklidnilo, ale vzpomínka na Adenovi rty na mých, mě pronásledovala i ve snech tu noc.

A to i po dobu několika dalších dnů. Moje sny se většinou týkaly jen jedné věci a to právě Damona a našeho společně stráveného času. Jak jsem ve snu rozeznala jednoho od druhého? Odpověď je jednoduchá. Při pohledu do Damonových očí jsem cítila, jak mě objímá teplo jeho lásky.

Při pohledu do Adenových, jsem cítila jen chlad. Který vycházel právě z jeho modrých očí. Vzpomněla jsem si na naše první setkání. Rozhodně tam nic takového nebylo. Jeho oči byly dokonalé. Stejně teplé jako byly ty Damonovy. Co se stalo? Nebo jsem si to pamatovala špatně?

Nedokázala jsem na to přijít.

„Polibek pro vítěze?" pronesl bezbarvým hlasem, předtím než se jeho rty snesly na mé....

„Chelsea... Chels! Posloucháš mě vůbec?" ozvalo se těsně vedle mého ucha. Trhla jsem sebou tak, že i Landon nadskočil. Seděli jsme v univerzitní studovně, kde jsem se snažila napsat esej o životě Williama Shakespeara a o tom, co si myslím o jeho tvorbě. Musela jsem úplně vypnout. Ne že bych usnula, jen jsem snila s otevřenýma očima. Už uběhl týden od tech zpropadených závodů. Nemohla jsem zastavit svůj mozek v myšlenkách, točící se kolem jistých událostí.

„Myslím, že jsi nemocná. Měla bys jít domů," promluvil ke me Landon klidně. Zvedl ruku, aby ji přiložil na moje dokonale studené čelo, tak jsem ji smetla pryč a výmluvně se na něj zakabonila.

„Jsi duchem úplně mimo sebe," pokračoval nadále. Kde je Brandon, když ho člověk potřebuje. Ach ano, zmiňoval se o tom. Nemohla jsem si vzpomenout.

„Promiň, co jsi říkal?" musím se vzpamatovat. Promnula jsem si spánky a zasoustředila se na Landonův obličej. Dělal si starosti. Jistěže. Chovám se jak lunetik.

„Brandon mi napsal, že tu bude za pár minut a má pro nás překvápko," informoval a mě prohlížel si mě zkoumavým pohledem.

„Nemůžu se dočkat," zamumlala jsem, ale asi ne s dostatečným nadšením v hlase, jelikož mě najednou popadl za ruku. Ach ne!

„Něco tě trápí, Chelsea a nesnaž se to popřít. Od minulého týdne jsi, jak vyměněná," promluvil tiše, jako k raněnému zvířeti. Landon to s lidmi uměl. Dokonale jsem pod jeho soucitným pohledem roztávala. Moc ráda bych mu vysvětlila, co všechno mne trápilo, ale šlo by to dost těžko. Bylo tu tolik věcí, které nešlo tak jednoduše vysvětlit.

„Nedělej si starosti, Landone. Mám jen potíž se soustředit a dokončit tuhle podělanou esej. Nic víc v tom není," snažila jsem se do svých slov vložit co nejvíc upřímnosti, aby se tím už nemusel zaobírat. Viděla jsem, jak zaváhal, ale pak se na mě usmál. „Jak to jde s tvým návrhem?" pokusila jsem se změnit téma, což se při zmínce o jeho návrhu, podařilo dost lehce.

„Podívej se sama," pyšně přede mě položil jeho načrtnuté dílo. Se zájmem se dívala na obrázek. Byla na něm dívka, ale o to tu nešlo. Landon se snažil navrhnout svoji vlastní kolekci oblečení, jako část práce pro univerzitu. Někdy jí docházela slova přitom, když si uvědomila, jak talentovaný je. Prohlížela jsem si jeho návrh večerních šatů. Byly dlouhé až na zem, doplněny vlečkou, lnoucí těsně k tělu. V pase měly několik promyšlených detailů. Po jeho obvodu jsem mohla vidět kruhovité díry, které ale vypadaly, jako by tam měly být. Když očima klouzala výše, všimla si, že šaty měly jen jedno ramínko, které bylo poseté svítivými kamínky, modré barvy, kdežto celé šaty byly provedené ze stříbrné lesklé látky.

Zvedla jsem oči k Landonovi, který netrpělivě očekával moje zhodnocení.

„Landone, ty šaty jsou naprosto perfektní," vydechla jsem a mínila každé moje slovo. Oddechnul si a teď zářil jako sluníčko

„Jsem rád, že se ti líbi. Nějak jsem se inspiroval minulý týden a..." pak zmlknul, přičemž na mě vrhnul jeden rychlý divný pohled. Poté se začal zase usmívat, jako kdyby se nechumelilo.

„Jsem tu, jsem tu! Provolávejte slávu!" na místo vedle mě se znenadání svalil Brandon.

„Pšt!" z druhé strany místnosti na nějaká, dívka házela vražedné pohledy. Brandon si jen odfrknul a nevěnoval tomu pozornost.

„Tak jaké překvápko pro nás máš?" Landon si poposedl na místě a visel na svém bratrovi očima.

„Mám pro vás práci," zvolal, za což vysloužil další vzteklé zahučení od dívky.

„To má být jako to překvápko?" zasténal Landon, skládajíc hlavu do dlaní.

„Tohle se vám bude líbit, přísahám!"

„Tak to vyklop," popoháněla jsem ho, jelikož probudil moji zvědavost.

„Víte, že jsem dnes měl schůzi s děkanem a dalšími aspirujícími režiséry..." ah to byla ta věc, kvůli které mě tu nechal samotnou s Landonem a jeho našpicovanou empatií. „Bylo to o divadelní hře, kterou chce, abychom zorganizovali. Každý z nás dostal za úkol něco jiného. A já..." pomalu mi docházelo, kam jeho proslov mířil a začala jsem z toho mít nepříjemný pocit. „Já jsem dostal Julii a Romea! Není to super?" on si opravdu myslel, že je to super? Neberte mě špatně. Víte, že miluji čtivo všeho druhu, ale problém byl právě v poezii. Vím, Will je mistr. Rozhodně mám z jeho práce respekt. Ale nejsem jeho největší fanoušek. Jeden z důvodu, proč se tu patlám s tou esejí.

„A co z toho máme my?" zeptala jsem se ostražitě.

„Landona pasuji na vrchního módního návrháře," prozradil nám. Na to Landon vyskočil na nohy a běžel ke svému dvojčeti, kde ho málem přidusil v objetí. Pak odpelášil zpět a vzrušeně si něco mumlal pod vousy. Asi už spřádal plány na to, do čeho ubohé herce navlékne. Pak se Brandon obrátil na mě a v tu chvíli jsem věděla, jaký osud mě čeká. Zděšeně jsem začala vrtět hlavou.

„Ne," řekla jsem rázně. „Ne!"

„Ale ano! Nesmíš mě nechat ve štychu, Chelsea! A nemluvně o tom, že musíš překonat tu svoji averzi k jeho tvorbě!" Brandon moc dobře věděl, jak správně argumentovat. A taky věděl, že můj vztah s Willem není moc dobrý. A Brandon nikdy nebral „Ne" jako odpověď. Do pekla s ním.

„Brandone, nikdy jsem nic podobného nedělala. Bude to fiasko!" oponovala jsem, jak nejlépe to šlo. Snad ho představa pohromy odradí, ale podle toho, jak odhodlaně se tvářil, mi to moc nevycházelo.

„Prosím," a bylo to. Když na mě upřel ten svůj zatracený pohled ztraceného štěněte, věděla jsem, že jsem prohrála.

„Ty bys přesvědčil i mrtvého, aby byl tvůj osobní otrok," stěžovala jsem si polohlasně.

„Taky tě zbožňuju, óóó Julie," ďábelsky se na mě zakřenil. Čím jsem si to vysloužila?

„Musím jít," zahučela jsem a začala si uklízet věci do tašky.

„Počkej, ještě jsem ti neřekl všechny podrobnosti!" snažil se mě zastavit, ale já věděla, že nastal ten správný čas zařadit zpátečku.

„Jsem si jistá, že mi to milerád, vše povíš později. Musím jít do knihovny. Potřebuju víc materiálů," mile jsem se na něj usmála, aby nepoznal, jak moc teď chci od něj utéct.

„Tak dobře. Vstřebej tu informaci, že jsi hvězda mé hry. Později ti vše do detailů řeknu, dám ti tvůj scénář a pak ti najdeme Romea..." měl v úmyslu pokračovat ve svém monologu, ale já mu připlácla ruku na ústa, abych ho zastavila.

„Mhmpff mhppf..." zahuhňal do mé dlaně.

„Brandone. Řekla jsem později," mrkla jsem na něj a pak pomalu spouštěla ruku z jeho pusy. Ústa měl semknutá, jakoby se bál, že když je otevře, začne znovu mluvit.

„Postarej se o to, ať ani necekne, než přijdu," pobaveně jsem se obrátila na Landona, který stěží potlačoval chuť se smát. Brandon na druhé straně vypadal, že za vteřinu vybuchne, když nebude moci mluvit. Protočila jsem oči. To je ale komediant!

„Uvidíme se později!" zamávala jsem na ně, přehodila jsem si tašku pře rameno a pak se vydala ven ze studovny. Bylo kolem poledne a všichni studenti byli někde na obědě. Chodby hlavní budovy kampusu byly dokonale vylidněné.

Když jsem procházela prázdnými chodbami, uvědomila jsem si, že Bran a Lan to zase dokázali. Donutili me přestat myslet na moje problémy. Usmála jsem se jen tak pro sebe. Měla jsem štěstí, že je mám. Co bych si bez nich počala?

Dostala jsem se ven z hlavní budovy a procházela kolem studentského parkoviště, za nímž se nacházela univerzitní knihovna. Asi bylo celkem staromódní vyhledávat informace zrovna tam, ale nějak už jsem na to byla zvyklá. Přemýšlela jsem zrovna nad tím, do čeho mě to ten Brandon nutí, když mě divný pocit okolo žaludku zastavil na místě.

Byl slunečný den, i když se teplota vzduchu pomalu snižovala, díky blížící se zimě. Proto ani venku nebylo moc lidí. Přesto jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje. Potřásla jsem hlavou a pokračovala dál v chůzi. Pak jsem to uviděla. Srdce se mi dostalo až do krku.

Na parkovišti přímo předemnou stál zaparkovaný stříbrný mercedes. Na tom by nebylo nic tak zajímavého, kdyby neměl po stranách tyrkysové pruhy.

Nevěřila jsem na náhody, tudíž to auto muselo patřit jemu. I přesto se můj mozek snažil najít jinou odpověď na otázku, proč před sebou vidím to zatracené auto. Můj dech se rapidně zrychlil, když jsem se jako šílenec rozhlížela kolem sebe.

Nikde jsem ale majitele auta neviděla.

Co tu dělá?

Rozklepaně jsem si prohrábla vlasy a ostražitě procházela kolem lesknoucího se auta, jako kdyby se snad mělo proměnit v transformera. Holka ty se musíš dát dohromady. Nabádala jsem se v hlavě. A hlavně přestat mluvit sama se sebou!

Přidala jsem na kroku, jen pro jistotu. Nemohla jsem na něj narazit, ať už tu byl nebo ne. Nemohla riskovat se s ním znovu potkat. Ne, jestli se zase rozhodne se na mě vrhnout.

Zapadla jsem do knihovny, jako kulový blesk. Kývla jsem na recepční a pak zmizela v uličkách knihovny. Připadala jsem si jako pronásledovaná. A oprávněně. Když jsem položila svoji tašku k nohám, rozhodnutá se pustit do práce, znovu jsem na sobě cítila něčí pohled.

Předem jsem věděla, koho na konci uličky uvidím stát, až se tam otočím, přesto mě ten fakt znovu ohromil. Srdce se mi na vteřinu zastavilo, aby hned na to začalo být jako splašené.

Už na sobě neměl závodnickou kombinézu, ani mi ve výhledu na jeho obličej částečně nebránila helma. Taky, proč by sem taky tak chodil oblečený? Vlastně, proč by sem vůbec chodil?

Očima jsem zkoumala jeho osobu. Měl na sobě černé úzké kalhoty, bílé tričko, které bylo doplněné koženou bundou. Kdybych teď nebyla přehlcená tím, že ho před sebou zase vidím, asi bych se nad jeho výběrem šatstva, začala smát. Měl na sobě to samé, co já minulý týden.

Ruce měl ledabyle zastrčené v kapsách kalhot a stál tam v celé své kráse. Vlasy černé jako uhel, rozčepýřené, krátce střižené. Jeho bezchybný obličej, s nezaměnitelnými aristokratickými rysy, i když poněkud mladšími, než jakými oplýval jeho předek, když jsem měla to štěstí ho poznat. Došlo mi, že jsem si ho předtím vlastně ani nestihla pořádně neprohlédnout. Taky jsem neměla čas, když se na mě bez varování vrhnul.

Když jsem se setkala s jeho očima, tak nějak jsem doufala, že nezažiji to, co naposledy. Moje prosby však nebyly vyslyšeny. Jeho oči byly krásné. Azurově modré, takové, které bych si nikdy nemohla s žádnými jinými zaměnit. Přesto jsem se otřásla, když jsem se s nimi střetla. Byly jako kus ledu. Proti mé vůli se mi po celém těle vytvořila husí kůže.

Všimla jsem si, že si mě taky bez okolků prohlíží a z nějakého důvodu přimhouřil oči, jako kdyby se mu něco nezdálo. Pozvedla jsem obočí. Uvědomila jsem si, že ani jeden z nás ještě nic neřekl. V hlavě jsem měla moc velký zmatek na to, abych byla schopná zformulovat nějakou smysluplnou větu. Jediné, co mě teď činilo celkem klidnou, bylo, že se nepohnul z místa. Pořád nás od sebe dělilo několik metrů, ne že by to něco měnilo na faktu, že moje hormony se při pohledu na něj, rozhodly uspořádat velkou party.

„Kdo jsi?" promluvil najednou. Tak mě to šokovalo, že mi na chvíli došel dech. Jeho hlas byl tak stejný, jako Damonův, přesto na něm bylo něco jiného. Každopádně... co to mělo být za otázku? Nepamatoval si mě snad? Žádný pozdrav, ani omluva za to, co udělal minulý týden? Moje nevraživost se vrátila v plné síle.

„Co je to za otázku? Chodíš po okolí a líbáš lidi na potkání, a až pak se ptáš, kdo jsou?" byla jsem překvapená, že jsem byla schopná říct to bez zakoktání. Bylo těžké se soustředit pod jeho přímým pohledem, ani s ním neuhnul.

„Ptám se tebe!" možná bych s ním mluvit neměla, protože tím způsobem, jakým vyslovuje každé slovo, mě vytáčel. Co to říkám... ten pocit, že jsem tohle už jednou zažila, mě ničil. Do teď jsem čelila jeho ledovému pohledu, ale dál to nešlo. Sklopila jsem oči a snažila se najít ztracenou rovnováhu.

„Co po mě chceš?" znovu jsem zvedla zrak a znovu se střetla s jeho, jen abych zjistila, že udělal jeden krok vpřed. Musím pryč! Smršť protichůdných pocitů mi dělal v hlavě paseku.

„To je právě to. Já nevím," pronesl přemýšlivým hlasem. Ten kluk nedával žádný smysl! Pak mi došlo, co jiného je na jeho hlase. Nebo spíš na to způsobu, jakým mluvil. Jeho přízvuk! Co je to k čertu za přízvuk?

„Co je to sakra za odpověď?" zahučela jsem nespokojeně. Měla jsem dojem, že jsem zahlédla, jak se jeho rty zaškubaly, ale to se mi asi zdálo. Jeho výraz se nezměnil. „Proč jsi mě políbil?" rozhodla jsem se naposledy z něj dostat normální odpověď.

„Další otázka, na kterou neznám odpověď. A teď mi řekni svoje jméno," rozkázal. Rozšířila jsem na něj oči v ohromení.

„Nic ti nemusím říkat. Rozhodně ne takovému hulvátovi, jako jsi ty," vyhrkla jsem dřív, než jsem si to mohla rozmyslet. Neměla jsem v úmyslu být tak příkrá, ale když se jeho rty najednou zvlnily do pokřiveného úsměvu, byla jsem ráda, že jsem řekla, co jsem řekla. Vliv náhlé změny jeho výrazu na mou osobu byl velký. Nemohla bych to popřít. Zalapala jsem po dechu a cítila jsem, jak se mi do tváří krade horko.

„Chceš mi snad říct, že se ti ten polibek nelíbil. Nijak sis nestěžovala," schválně prohloubil tón svého hlasu a já na něj zírala s pootevřenými ústy.

„N-ne," vydechla jsem. Super! Chelsea, lépe jsi mu vážně odporovat nemohla!

„Ne? Jsi si jistá? Mohl bych ti osvěžit paměť," jaktože jsem si až teď všimla, jak blízko mi je? Jeho slova spustila poplach v mém mozku, konečně jsem se na něj byla schopná zamračit.

„To nebude nutné. Nemá cenu opakovat něco, co stálo za starou bačkoru," zasyčela jsem, se znovu nabitým sebevědomím. Bohužel to na něj nemělo pražádný vliv.

„Kdo jsi?" zeptal se znovu s vážným hlasem. Jistě si mě pamatuje z minulého týdne, ale vypadá to, že ne z našeho přechozího setkání. Jak je to možné? Co se s ním stalo?

„Chelsea," zamumlala jsem. Jeho obličej se poněkud napjal, o krok ustoupil a odvrátil ode mě oči. Absolutně jsem nepobírala, kam tímhle svým chování míří. „Adene, co tu děláš?" zeptala jsem se tiše. Ve vteřině ke mně zvedl oči, vypadalo to, že mi chce odpovědět, ale byli jsme přerušeni.

„Pane Clarke?" ozvalo sena konci uličky, kde ještě před chvíli stál Aden. Ten se teď otočil, aby čelil našemu narušiteli. Podívala jsem se před Adenovo rameno. Byl to děkan Thompson. Sakra!

„Pane Thompsone?" odpověděl mu Aden stejným způsobem. Tohle bude průšvih. Zabiju ho, jestli kvůli němu...

„Jaké překvapení, vás zase po nějaké době vidět na pozemcích univerzity," promluvil k němu děkan.

„Ojedinělá situace, pane. Nemusíte se bát, zase se rychle vypařím," ujišťoval ho Aden. Oddechla jsem si.

„To nebude nutné. Ať už to bylo cokoliv, co vás sem nalákalo..." děkan se naklonil, tak aby na mě viděl. Dvakrát sakra! Pak se pohledem opět vrátil na Adena. „Jsem za to rád, už vás nemusím nahánět po celém LA. Chci s vámi mluvit. Ve své kanceláři. Byl byste tak laskava doprovodil mě tam?" pokračoval. Zaslechla jsem, jak si Aden povzdechnul, ale z nějakého důvodu se dal do pohybu a přidal se k panu Thompsonovi.

„Slečno Maloren, nenechte se rušit," děkan k ní promluvil a pak se i s Adem vydali pryč. Ještě než zmizeli za rohem uličky, se na mě Aden naposledy podíval. Ale jako předtím, nic jsem z jeho výrazu nemohla vyčíst.

Zírala jsem na místo, kde ještě před chvíli byli.

Proč mám pocit, že opět nevím, co se to teď právě stalo. A to mě tentokrát ani nepolíbil. 

A/N

Myslím, že by stálo za to, kdybych se jednoho dne, kdy čtu vaše komentáře u kapitol, natočila, nebo vyfotila! Protože ten úsměv, co se mi usadil v tom mém ksichtě, způsobený Vašimi nadšenými výroky a hledáním čelistí, je vážně k pokukání.

Křením se jak ten idiot i teď, jelikož vím jak jste natěšení!

Doufám, že Vás kapitola pobavila a ještě víc zmátla muhehehe!

Můžete se těšit, že v dalším díle se podíváme Adenovi pod kapotu ( ehm, ne doslovně, samozřejmě) v překladu, bude to z jeho pohledu. Takže o něm přece jenom zjistíte trochu víc.  Těšíte se?

Ani jsem se Vás nezeptala, jak se Vám líbí obálka?! Mě totiž moc! :D

btw. kdo by cítil potřebu se ze své frustrace vykreslit, žádný problém! Ráda se podívám i na nějakou Vaši tvorbu, jako u jedničky!

Tak zase příště!

Au revoir!

love ya!