~~~ Ghost Town - Human ~~~

Díval jsem se na její spící postavu. Vypadala tak křehce, rozbitelně. Říká, že není z porcelánu, ale skolí ji jediný bacil. Zvedl jsem se ze židle, kterou jsem si postavil ke svojí posteli, kterou právě obývala ona. Sebral jsem ledový obklad z jejího čela a šel ho vyměnit za nový. Když jsem ji odnášel do svého auta, nařídil jsem Landonovi, aby dali vědět její tetě, že je u mě, s tím že ji odvezu domů, až si budu jistý, že je na tom lépe. Zatím má horečku a pokašlává.

Dováděla mě k šílenství.

Pousmál jsem se, když jsem posadil zpět na svoje místo vedle postele a přiložil ledový obklad zpět na její žhnoucí čelo. Roztomile nakrčila nos, zjevně proto že se jí to moc nelíbilo, ale nadále podřimovala. Ještě se ani jednou, co jsem ji sem přinesl, neprobudila. I když se mnou vedla jisté rozhovory. Při vzpomínce na její žvatlání jsem se zase usmál.

Přestože, od té doby co ji znám nemám jeden den klid. Neuvěřitelně jsem si to užíval. Natáhl jsem se k ní smetl z obličeje jeden zlatý pramen. Tohle nachlazení jí skolilo hodně rychle. Ale už jsem do ní byl schopný dostat prášek na sražení teploty a pokusil jsem se i udělat vývar, ale podle toho, jak ta hmota vypadá, jsem se rozhodl jí to radši nedávat. Sebral jsem z nočního stolku sklenici s vodou.

„Chelsea, musíš se napít," zašeptal jsem k ní. Neklidně se zavrtěla. Jendou dlaní jsem jí sklouznul pod hlavu a trochu ji nadzvednul. Pár kapek ji při mém manévru steklo po bradě, tak jsem palcem utřel. I když se mi nelíbilo, že jí není dobře, užíval jsem si tohle pečování o ni. Tak jako jsem si užíval, když se starala ona o mě.

Uběhlo několik hodin, při kterých jsem absolvoval telefonát s Ellen, skrze Chelsein mobil. Byla víc než ochotná nechat Chelsea v mé péči. Pak mi ještě volal Landon, přičemž jsem v pozadí slyšel Brandonovo vrčení. Nakonec se usnesli na tom, že mi přinesou ten vývar a zásobu pomerančů, tak jsem jim podal svoji adresu.

Když se ozval zvonek dveří, tak jsem nechal spící krásku spát a šel otevřít.

„Čau bratře," zahalekala Aria, která stála opřená o zeď před mými dveřmi. „Co to máš s obličejem?" dodala udiveně

„Ario, co tu děláš?" vyhrkl jsem a ignoroval její otázku.

„Řekl jsi, že se mám někdy stavit, tak jsem tu a neříkej, že nemáš čas! Kdo ti dal nosu?" vztáhla na mě ukazováček a hrozivě se zamračila, přičemž vypadala přesně jako mamka, když se zlobí.

„Opravdu sis nevybrala tu nejlepší chvíli. A Chelsea je vinna ze můj barevný obličej," řekl jsem popravdě. Frustrovaně jsem si promnul obličej. Moje sestra na mě vyvalila oči.

„Cože?" zahučela nabručeně, i když bylo zjevné, že bojuje s nutkáním se rozesmát. Založila si ruce a zrovna v tu chvíli se po schodech k mým dveřím vyřítili Landon s Branem.

„Jsme tu a máme donášku," vyjekl Lan, když přistál vedle Arii.

„Kde je, Chels?" domáhal se Brandon. Zastoupil jsem cestu do mého bytu.

„Spí a vy přestaňte křičet jako na lesy, dejte mi to a pak zase běžte!" rozkázal jsem panovačně.

„Chelsea je u tebe doma? Už jsi to urovnal?" Aria se zase usmívala, poté co se s kluky zběžně uvítala, asi jim ještě neopustila to jejich řádění na pláži.

„Co měl urovnat, cos jí udělal?" zavrčel Bran. Umí ten kluk něco jiného. Unaveně jsem si povzdechnul.

„Nic a do toho ti mimochodem nic není. Musím jít zpět k ní, kdyby se probudila. Vemte sebou Ariu. Ario, zavolám ti a vynahradím ti to," vytrhnul jsem papírovou tašku z Lanovo držení a zabouchnul jim dveře před nosy.

Naštěstí se už dovnitř nedobývali. Připravil jsem ještě stále teplý vývar a přinesl ho ještě stále tvrdě spící blondýnce.

„Chelsea, musíme do tebe dostat nějaké živiny, tak se na chvíli probuď," šťouchnul jsem do jejího ramene, ale ani to s ní nehnulo. Tak jsem to zkusil znovu. Pořád nic. Pohladil jsem jí teplé tváři, přičemž našpulila ústa. Panebože! Rychle jsem stáhnul ruku a protočil sám nad sebou oči.

„Adene..." vydechla. Zvednul sem k ní pohled, ale oči měla zavřené, takže ještě stále byla mimo sebe.

„Proč mě sakra nutíš cítit..." pokračovala. Vypadalo to na to, že je tu další dávka jejího povídání ze spaní. Předtím mi říkala, že voním, jako duha a že má na mě chuť. Nevím, jak ví, jak voní duha, ale nebudu se s ní přít, že?

„Bolí to..." ale tenhle rozhovor trochu jinačí. Její obličej se změnil v zoufalou masku, rychle jsem se nad ní naklonil.

„Co tě bolí, Chelsea? Kde?" zeptal jsem se jí se starostí.

„Srdce," uvedla na pravou míru a já stiskl čelisti. Vím, že jsem svojí přítomností musel otevírat starou ránu, teď když to konečně celé chápu, ale nemohla jsem ji nechat jít. Nevzdám se jí. Dal jsem sám sobě slib.

„Já ti od té bolesti pomůžu, jen mě nech," zašeptal jsem k ní. Po chvíli se její obličej trochu vyhladil a i její dýchání se výrazně zklidnilo. Řasy rozložené na tvářích jako vějířky se zatřepotaly a pak pomalu otevřela oči, přičemž se podívala rovnou na mě. Její tváře nadále hořely, i když jsem za to tentokrát nemohl já, ale její nemoc.

„Adene? Co se stalo?" zachraptěla. Jistě měla vyprahlé hrdlo, zavrtěl jsem hlavou a ukázal na misku s vývarem.

„Prvně jez a pak ti vše řeknu," byl jsem rád, když neprotestovala a nechala si pomoci se vytáhnout do sedu. Vzal jsem lžíci plnou teplé tekutiny a nasměroval ji k jejím ústům. Mračila se a upírala na mě skelné oči.

„Nebuď umíněná a nech mě tě nakrmit," naléhal jsem. Na chvíli stiskla víčka a pak najednou otevřela ústa. Já na nic nečekal a dokončil svůj úkol. Neuměl jsem potlačit tu radost, která mě popadla, když jsem o ni mohl takhle pečovat a už vůbec jsem nemohl zastavit sám sebe v tom, abych se neusmíval, jako idiot.

„Víš, že máš špatnou vlastnost v tom, se vždy usmívat v nevhodnou chvíli?" informovala mě tiše, když jsem odložil prázdnou misku na noční stolek vedle postele. Můj idiotický úsměv se ještě prohloubil.

„Že by se tvoje schopnost vnímat svoje okolí vypilovala?" vyzývavě jsem povytáhnul obočí.

„Učím se od toho nejlepšího," koutky jejích úst zacukaly. Nečekal jsem, že by taky mohla být tak přímočará.

„Jsem rád, že si bereš mé rady k srdci. Když tomu tak je, tak proč jsi mě dneska neposlechla, když jsem ti řekl, že bys měla jít domů a odpočívat?" zajímal jsem se. Podal jsem ji nově doplněnou sklenici, tentokrát s pomerančových džusem. Vzala ji do obou rukou a pomalu z ní upíjela.

„Uznávám, že jsem tě asi měla poslechnout," kuňkla nakonec. Měj jsem chuť se smát.

„Přiznala jsi právě, že jsi udělala chybu?" vydal jsem ze sebe šokovaně.

„Zase bych to nepřeháněla," zahučela polohlasně. Její hlas zněl jinak než normálně, ale dával jsem to za vinu její náhlé nemoci. Popadl jsem teploměr a vyměnil jsem ho za prázdnou sklenici.

„Volal jsem tvojí tetě. Ví, že jsi tady a máš tu prý zůstat, dokud ti nebude lépe. Dvojčata se stavila taky, ale poslal jsem je pryč i se svojí sestrou," pověděl jsem jí, co se dělo po dobu jejího bezvědomí. Jen přikyvovala, jelikož v ústech ještě stále držela pracující teploměr. Když začal pípat, sebral jsem ho. Zamračil jsem se na dispej ukazující, že ještě stále měla horečku.

„Jak to, že jsi najednou tak nemocná?" zamumlal jsem.

„Měla bych už jí. Děkuji, že ses o mě postaral, ale měla bych jít domů a..." nenechal jsem ji domluvit a odebral se do kuchyně, kde jsem připravil další dávku tabletky na snížení teploty a vodu.

„Adene..." promluvila znovu, znějíc velmi unaveně. Podal jsem jí lék a byl jsem rád, když si ho beze slova vzala a zapila ho.

„Teď mě poslouchej. Z téhle postele se nehneš, i kdybych tě k ní měl přivázat. Takže zavři ta svá krásná ústa a oči. Až se usnesu na tom, že jsi schopná se přesunout k sobě domů, tak tě o tom informuji," dal jsem ji přehled toho, co se bude v nejbližší budoucnosti dít. Chvíli to vypadalo, že se semnou bude přít, ale jen něco zamumlala a založila si ruce na hrudi.

„Mě se ale nechce spát," vypadala teď jako malá holka, která chce dělat potíže. Nemohl jsem se dočkat ji přesvědčit o tom, že to já tu teď rozkazuji.

„Neboj, ten prášek za chvíli zabere a zase budeš zařezávat," mrknul jsem na ni. Všiml jsem si, jak zatnula čelisti a odvrátila ode mě pohled.

„Nudím se," pokračovala dál.

„Hmm, co bychom s tím mohli dělat?" ukazováčkem jsem si poklepal na bradu, moc dobře si vědom toho, že jsem ji tak donutil se na mě zase podívat. Věděl jsem, že během chvíle usne, tak jsem si došel pro svůj Macbook a zapojil ho do zásuvky. Pak jsem jej položil doprostřed postele a otevřel složku s filmy a seriály.

„Vyber si," vybídl jsem ji dobrosrdečně. Chvíli na mě jen pomrkávala, zjevně v překvapení. Pak sklopila oči k mému laptopu. Posadil jsem se na opačném kraji postele, než na kterém ležela Chelsea. Díval jsem se, jak rozklikává soubory, dokud se nezastavila na The Walking Dead.

„Jsi si jistá, že tohle skousneš?" zeptal jsem se pochybovačně. Ale její výraz mě zastavil v dalším popichování. Zapnul jsem přehrávač s první epizodou a pak se pohodlně usadil vedle Chelsea. Mohl jsem slyšet, jak zatajila dech.

„Co děláš?" vyjekla, tak jsem k ní otočil hlavu. Upírala na mě doširoka otevřené oči. Byl jsem od ní několik centimetrů vzdálený a dokonce jsem cítil teplo sálající z jejího těla.

„Jdu se taky dívat," pokrčil jsem rameny. Zamračila se.

„Já..."

„Přestaň si stěžovat. Jdeme se jen dívat a jen abys věděla, jsi na mojí straně postele, nikdo nikdy není na mojí straně, tak si toho važ," spiklenecky jsem na ní mrknul a ona jen protočila oči. Odtrhla ode mě pohled a zaměřila se na obrazovku Macbooku.

Já se na ni dívat nepřestal. Nerušily mě ani zvuky, které vydávaly zombie, ani výstřely z pistolí. Seděli jsme oba v polosedu, opření o pelest postele a s rameny jen kousek od sebe. Byla dokonale vtáhnuta do děje seriálu, že mě ani nevnímala, nebo mě jen ignorovala. Ale mě to poskytlo možnost si ji prohlížet. Jak jí žhnou tváře a po spáncích jí stékají kapky potu. Byla to známka toho, že lék zabírá. Za což jsem byl rád. Po nějaké době jsem zaznamenal, jak se jí zavírají víčka. Několikrát jí hlava klimbla dopředu, dokud se zase nevzpamatovala a na pár minut nesledovala dění na obrazovce, ale pomalu usínala. Nakonec se její hlava svezla do strany a přistála na mém už připraveném rameni. Ještě pár vteřin jsem setrval a pak zaklapnul svůj laptop. Zaposlouchal jsem se do jejího zpomaleného dechu.

Pohledem jsem klouzal po jejím uvolněném obličeji a setrval jsem ve stejné pozici, abych ji neprobudil. Vytáhnul jsem přikrývku o něco výše, aby ji pokrývala až ke krku. Pak jsem se taky uvolnil. Než jsem se nadál, taky jsem se pohroužil do světa snů. Už jsem se ho nestrachoval, nýbrž jsem ho vítal s otevřenou náručí.

Ale hned jak jsem zavřel oči, věděl jsem, že tentokrát je něco jinak.

Stál jsem ve vstupní hale Chelseinýho domu. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale byl jsem tu očividně sám, přesto mě doprovázel divný pocit, že tomu tak ve skutečnosti není.

Dal jsem se do pohybu a moje kroky mě donesly k velkému zdobenému zrcadlu. Když jsem však zvedl svůj pohled ke svému odrazu. Nebyl jsem to já, koho jsem viděl, ale někdo jiný.

Někdo, kdo sice vypadala stejně jako já, ale při pohledu do jeho očí, jsem okamžitě poznal, že tu něco nesedí. Zvedl jsem ruku a prsty si přej po tváři, ale můj odraz se ani nehnul.

Jeho oči klouzaly po mé postavě, tak zvědavě, jako ty mé. Až teď jsem si všiml, že jeho černé vlasy, jsou o něco málo delší než ty mé a ledabyle svázané sametovou mašlí v týle. Několik pramenů mu spadalo do obličeje, který znám tak důvěrně.

„Adene," promluvil odraz. Ani mě to nešokovalo. Věděl jsem, že jsem ve snu. A že mé sny jsou po většinu času divné. Ale tenhle se mi ještě nezdál. Nikdy jsem neměl sen, ve kterém jsem nebyl zároveň v Damonově těle. Tohle je jiné.

„Damone," vydal jsem ze sebe. Tohle je zatraceně divné. Pak se můj odraz najednou pokřiveně usmál.

„Už jsem si myslel, že se toho nikdy nedočkám," promluvil Damon po chvíli ticha. Zmateně jsem stáhnul obočí.

„Co tím myslíš?" nechápavě jsem se mu díval do očí, snažící se potlačit pocit, že jsem se zbláznil.

„Já myslím, že ty víš. Přeci jenom máme stejnou krev," mluvil v hádankách. Není to něco, co se ve snech děje normálně. Nemají mi něco říct?

„Proč tě najednou vidím?" vyzvídal jsem. Damon se znovu pousmál.

„Tohle je první sen, který není zároveň mou vzpomínkou, není-liž pravda?" opravdu mi teď odpověděl další otázkou?

„Ano," přitakal jsem rádoby trpělivě.

„Přestože mě Chelsea vysvobodila, ještě stále jsem k ní vázaný. Nebo přesněji řečeno, s tebou," vysvětlil. Ale já nadále tápal. Stáhnul jsem obočí a snažil se jeho slova poskládat, tak abych je pochopil.

„Co to má co dělat s mými sny?"

„Moje vzpomínky ti měly pomoci, najít si cestu k Chelsea," informoval mě suše. Najednou mě popadl pocit uvědomění.

„Tohle není vzpomínka," zamumlal jsem skoro jen sám pro sebe. Všiml jsem si Damonovo výmluvného pohledu. „Proč?"

„Něco se muselo změnit... nemyslíš?" nemohl mi dát přímou odpověď? Snažil sem se přijít na to, co se mi tu snaží říct. Co se změnilo? Co se stalo, že to zarazilo tok vzpomínkových snů a teď tu mluvím se svým předkem. „Vím, že to někde hluboko v sobě máš. Chelsea k tomu bodu ještě nedošla, proto s ní musíš zůstat a pomoci jí. Už jsi ušel dlouhou cestu, nevzdávej to," řekl Damon vážně. Něco na tónu, jakým ta slova vyslovoval, ve mně něco probudilo. Byl jsem si vědom toho spojení. Jak by taky ne, potom všem co jsem skrze Damonovo myšlenky zažil. Z nějakého důvodu mě to činilo šťastným. Ta chvíle, kdy jsem si uvědomil, že všechny ty nesmysly, které jsem myslel, že jsem si jen tak vyfantazíroval, dávají vlastně smysl.

„Nemám v plánu to vzdávat," slyšel jsem se říkat. Můj odraz potěšeně přikývnul.

„Ani, i když to bude vypadat beznadějně, nesmíš Chelsea pustit. Už tu nezáleží jen na vašem osudu," pověděl mi Damon naléhavě.

„A ty jsi s tím smířený?" vím, že jeho a Chelsein vztah byl komplikovaný a jakkoliv jsem si nad tím lámal hlavu, nemohl jsem si ujasnit, co si o tom myslím.

„Chelsea je pro mě důležitá, ale ty už víš, jak to bylo a jak to mělo být od úplného začátku. Jsem tu s Elizou, ale dokud Chelsea nepřekoná svoji bolest, nikdo z nás se nemůže pohnout..."

Pak jsem se probudil s menším trhnutím. Chelsea vedle mě se zavrtěla a otočila na bok čelem ke mně. Její ruka se ocitla na mém pasu, čehož jsem si byl vědom, téměř okamžitě. Jedna moje paže byla obtočená kolem jejích ramen, tak jsem si ji k sobě přitáhnul blíž. Volnou rukou jsem jí sáhnul na čelo, abych se ujistil o jejím momentálním stavu. Lék zatím zabíral.

Vdechoval jsem její vůni a užíval si tu chvíli klidu, kdy jsem se nemusel bát, že mi každou chvíli zmizí.

„Chelsea..." zašeptal jsem a vtiskl jí lehký polibek do vlasů. „Miluji tě,"

A/N

Zdravím pozemšťané :D

Jsem zpět, zas tak dlouho jste čekat nemuseli ne?

27. kapitola vážení... už to nebude dlouho trvat, někdo nějaké návrhy na to, jak by to mělo skončit? Já už tedy vím, ale zajímalo by mě, co si myslíte Vy... kort po těchto dvou matoucích snech, které měli naši dva hlavní hrdinové :P

A nebo to nebyly sny?????

Sem s Vašimi myšlenkami a teoriemi:P

No nic, lidi koncert byl dokonalý... nevím jak, ale dostala jsem se do první řady po třech hodinách čekání v dešti (ach to anglické počasí), tak jsem měla možnost si osahat pár kytaristů a zpěváků hah :D

Jen abyste věděli!

Všem přeji krásné Velikonoce a víte co? Já nedostanu našupáno muhahahaah... mimochodem, všem co jim tady řeknu, co se v Čechách děje na Velikonoce na mě zírají, jako kdybych byla mentálně zaostalá:P Já jdu hledat vajca na zahradě :P (a po pár letech bez pomlázkou zmalované zadnice, jsem ještě neuschnula, jen abyste věděli :D)

To byly jen takové menší vsuvky pro pobavení!

Ok mějte se fajnově!

Nezapomeňte na VOTEs a Comments :P

Love ya the most!