~~~ Black veil brides - Lost it all ~~~

Dívala jsem se, jak svádí boj sám se sebou. A dokonale jsem ho chápala. Střídavě se díval ze mě na hrobku a pak zase zpět. Až mě z něj bolela hlava. I když to bylo asi kvůli tomu, že jsem si pár hodin pobrečela. Seděla jsem tady na té studené zemi moc dlouho. Byla jsem prokřehlá a slabá.

Možná proto jsem se ani nevzmohla na to, abych Adena zastavila v tom, zjistit pravdu o Damonovi. Už to bylo skoro pět minut, co nic neřekl, pokud nepočítám sprosté nadávky, které z něj vyšly po tom, co mu to došlo.

Možná bych měla být překvapená, že mě tu našel. Ale už tomu tak nebylo. Takové věci už mě z míry nevyvádějí, i když musím přiznat, že jsem asi na zlomek sekundy myslela, že před sebou vidím Damona, poté co jsem si tu vylévala svoje srdce. Pak mi došlo, že to je Aden a že musel slyšet, jaké žvásty tu ze mě lezly ven. Zastyděla jsem se. Na tom teď však nezáleží.

Dívala jsem se na jeho podmračený obličej a snažila se odhadnout, co se mu si musí honit hlavou. Jeho pohled se s konečnou platností usadil na mé tváři. Jeho oči byly rozšířené a jeho krásný obličej se utápěl ve stínu.

„Jak je to možné... jak, vysvětli mi to prosím, dřív než se usnesu na tom, že jsem zešílel," vydal ze sebe ochraptělým hlasem a upíral na mě svoje nádherné modré oči, prosící mě o logické vysvětlení. Neplánovala jsem to udělat takhle, ale tím že se tady objevil, mi to vlastně dost zlehčil. Nemusím ho přesvědčovat o tom, že mluvím pravdu. Sám vidí ty roky po Damonovým jménem.

„Nezešílel jsi. Pokud nejsem padlá na hlavu já a poslední dva roky jsem si jen tak nevymyslela," odpověděla jsem pomalu. Znovu se jeho obočí stáhlo, jako kdyby se mě už teď snažil pochopit.

„Řekni mi, kdo byl Damon, Chelsea," zamumlal ke mně. Povzdechla jsem si. Teď, nebo nikdy. Musí to být znamení, že se to děje zrovna tady.

„Damon byl lord z osmnáctého století. Byl to duch, na kterého jsem narazila v domě mé tety, když jsem se sem přestěhovala. Byl to duch, kterého jsem dokázala svým dotekem přeměnit v muže z masa a kostí. Byl to ten, do kterého jsem se během té doby co semnou byl, zamilovala," chtěla jsem pokračovat ve svém výčtu, dokud jsem se držela aspoň trochy té kuráže, co jsem dokázala v sobě najít, ale jeho výraz mě v tom zarazil. Byl v šoku. Jak jinak? Vím, co se v něm teď asi děje. Snaží se si poskládat všechny úlomky toho, co ví a co čím jsem se ho tu snažila nakrmit já. Stiskl víčka a zhluboka se nadechl. Natáhla jsem k němu ruku, ale váhala jsem s tím, zda se ho dotknout. Ale od něho jsem v tuto chvíli jakýkoliv náznak, čekat nemohla, byl úplně mimo sebe. Tak jsem to udělala.

Přikročila jsem k němu o něco blíž a položila svoji dlaň na jeho tvář, která již byla hrubá od počínajícího strniště. I tak však neztrácel nic na své kráse. Prudce se pod mým dotekem nadechl a nadále do mě bořil svůj pohled. Nakonec se zeptal přesně na tu otázku, kterou jsem věděla, že položí dříve, či později.

„Chelsea, proč vypadám jako přesná kopie Damona?" zašeptal a jeho teplý dec ovanul můj obličej. Moje srdce bušilo tak silně, že jsem měla potíže to ustát. Teď, nebo nikdy!

„Protože Adene, ty jsi Damonova reainkarnace," vydala jsem ze sebe přidušeně. Cítila jsem, jak jeho celá postava ztuhla pod mou rukou. Na chvíli zatajil dech a pak začal hyperventilovat. Sakra! Ještě, aby upadl do šoku! Vrhnul další ohromený pohled na Damonovu hrobku a pak zase na mě.

„Ty si neděláš srandu co?"

„Ne," přitakala jsem klidně. Silou vůle jsem se nutila, abych taky nezačala vyšilovat. Musím zůstat v klidu, ať už to Aden vezme jakkoliv. Najednou se jeho dech výrazně zpomalil a jeho tělo se uvolnilo.

„Jak je to možné? Jak..." zamumlal a já se usmála.

„To je dlouhý příběh k vyprávění, Adene. Jestli chceš, řeknu ti ho, ale musíš mi slíbit, že mě nebudeš soudit," přimhouřil na mě oči.

„Proč bych tě měl soudit. Pokud to, co říkáš je pravda... nemám nejmenší právo tě soudit. Být na tvém místě, nedokázal bych být v mé přítomnosti," ohromeně jsem na něj zamrkala. Jak mě mohl tak rychle pochopit? Spustila jsem ruku z jeho tváře a odstoupila.

„Pojď se mnou domu, jsou tam věci, které ti musím ukázat, abys všemu porozuměl," vyzvala jsem ho a na to se vydala ven. Po chvíli jsem za sebou zaslechla i jeho kroky. Vyšli jsme ven z hřbitova, kde jsme nasedli do jeho GTOčka, jelikož já jsem sem přišla pěšky. Cestu ke mně domu jsme promlčeli. Nemohla jsem se přenést přes fakt, že nevyletěl. Vypadalo to, že vybuchne, ale nakonec se tomu tak nestalo. Sem tam jsem si ukradla pohled na jeho vážný profil a snažila se vymyslet, jak pokračovat se svým dlouhým příběhem, aby zůstal takhle nenormálně klidný. Možná by bylo lepší, kdyby dal najevo, co se v něm odehrává. Tohle mě frustrovalo.

Zaparkoval před mým domem a pak jsme se společně vydali k němu. Na vteřinu jsem si vzpomněla na to, co se mezi námi odehrálo včera, pak jsem to ale hodila za hlavu, tenhle náš problém je oproti tomu, jakou bombu na něj teď házím, nicotná.

„Zůstaň tady, hned jsem zpět," ukázala jsem na salonek v přízemí a vyběhla nahoru do svého pokoje, kde jsem v jedné krabici skladovala důkazy o tom, že Damon byl skutečný. Popadla jsem ji a zase se vydala zpět za Adenem. Myšlenky o tom, jak je tohle celé postavené na hlavu mě neopouštěli, ale cítila jsem jistou euforii, že se to konečně děje. Konečně bude vědět vše a já věděla, že si budu moci oddechnout, nehledě na to, co nakonec řekne. Zastavila jsem se na prahu salonku, abych ho viděla, jak stojí u krbu a jednou rukou se o něj opírá, stále s vážným výrazem ve tváři. Znovu mě převálcoval povědomý pocit, že jsem tohle už jednou zažila.

Došla jsem k němu a podala mu krabici.

„Tohle jsou věci, které jsou upomínkou na něj. Někdy se na ně sama dívám, abych se ujistila, že tu doopravdy byl. Mohlo by ti to pomoci mi uvěřit, že ti říkám pravdu..." měla jsem v plánu ještě něco říkat, ale to jak se na mě podíval, mě umlčelo.

„Já ti věřím," řekl ochraptělým hlasem, který probudil motýlky v mém podbřišku. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co řekl. Vzal si ode mě krabici a posadil se na lenošku. Stála jsem, jak solný sloup a zpracovávala jeho přiznání. Jak...

Ani Liz tomu tak rychle neuvěřila a to jsem ho před ní zhmotnila. Nevěřícně jsem se na něj obrátila. Už vytahoval věci ven z krabice. Přešla jsem k němu. Zrovna měl v ruce zažloutlou fotografii Elizy a Eleonor.

„Předpokládám, že to nejsi ty," promluvil po chvíli zkoumání obrázku, díval se teď na mě, jak přikyvuji.

„To je Elizabeth, moje předchůdkyně. Ta černovláska, byla její nevlastní sestra Eleonor," vysvětlovala jsem roztřeseným hlasem. Pokýval hlavou a vytáhl další obrázek, na kterém byl vypodobněn Damon, ze své staré doby. Sprostě zaklel, ale nic dalšího neřekl. Chtěla jsem něco říct, ale chtěla jsem mu dát prostor to strávit. Odložil fotografie na stranu, i tu z mých narozenin, kterou jsem si vytiskla, jen proto, abych ji prostě měla.

„Proč tu byl Damon uvězněný, jako duch?" zeptal se najednou.

„Řeknu ti celou historii..." začala jsem a pak jsem to vše vyklopila. O tom, jak ho jeho snoubenka nechala zavraždit, o tom že byl předurčený Elize, která ho milovala, o tom, jak byl zaslepený, což byl ten pravý důvod jeho letého vězení, jeho vykoupení.

„A pak jsem ho tu potkala, v tu chvíli to vše začalo. Nepoznal mě hned, až když jsme si prohlíželi tyto fotky. Dokonce i existovala reinkarnace Eleonor, byla to moje spolužačka na střední, Melanie..." pak jsem pokračovala o mém vlastním příběhu a Aden, mě celou dobu trpělivě poslouchal, jeho výraz nic neprozrazoval, během celého mého vyprávění. Ale jeho oči, mluvili za něj. Dokonale jsem pod nimi roztávala. Problikávaly v nich různé emoce, především během části, o tom jak jsem byla napadena Edwinem a když jsem popisovala mé schopnosti, přeměnit Damona v muže. Když jsem se blížila, ke konci mého monologu, měla jsem už potíže udržet hlas v rovině. Ale donutila jsem se to vše ze sebe dostat. Části, během kterých jsem se s Damonem sbližovala, jsem taktně vynechala, tušila jsem, že by to nebyl ten správný krok.

„A pak zmizel a už se tu nikdy neukázal," skončila sem a pomalu vydechla. Aden v ruce třímal deník Damonova otce, který jsme během mého mluvení vytáhli. Ukázala jsem mu pasáž, která nám pomohla Damona zhmotnit na delší dobu.

„Vyznali jste si lásku a i přesto, kouzlo nezafungovalo, jak mělo..." ujasnil si to nahlas. Nic jsem neříkala.

„Řekla jsi, že patřil Elize..." dodal a podíval se na mě žhnoucím pohledem.

„Nikdy nebyl můj. Jen jsem mu pomohla, byla jsem jen prostředník," když jsem to řekla, tak se zamračil. Pak zavrtěl hlavou.

„Tolik sis toho vytrpěla..." zašeptal a já cítila, jak se mi stahuje srdce.

„Už jsem v pořádku, kdybych to měla celé prožít znovu, neváhala bych..." možná jsem řekla víc, než jsem měla. Prohlédl si mě.

„Nejsi ještě v pořádku, Chelsea," informoval mě, teď byla řada na mě se zamračit. Naklonil se ke mně. „Kdyby ses přesto už přenesla, uvědomila by sis, proč jsme se mi dva potkali," promluvil tiše a já jen otevřela ústa v ohromení. Neměl tušení, že já si to uvědomovala, až bolestně dokonale. Vždy, když jsem se podívala do jeho úžasných očí, které byly sice stejné, jako ty, patřící mé první lásce, byly jiné. Byly Adenovi. Ale nic jsem neřekla. Mlčela jsem.

„Jsem rád, že jsi mi to konečně řekla. Je to neuvěřitelné, ale věřím, každému slovu, co jsi mi řekla," řekl a ještě se nadechoval k tomu, že něco dodá, nakonec si to al rozmyslel a zavřel pusu. Přemýšlivě stáhnul obočí. Tak moc ráda bych věděla, jaké myšlenky ho napadají.

„Nemůžu pochopit, jak to bereš s klidem," přiznala jsem. Pokřiveně se usmál, což bylo poprvé za dnešek a mě v hrudi vybuchnul ohňostroj.

„To bude asi tím, že jsem to nějak musel tušit." Promnul si obličej a pak se na mě zase zadíval. „ Máme spojení, Chelsea. Tak jako jsi ho měla s Damonem," řekl, jako kdyby si tím byl naprosto jistý. Chtělo se mi smát. Aden byl prostě neuvěřitelný.

„Já vím, že ano. Proto jsi moje osobní osina v zadku, jak si sám jednou přiznal," přitakala jsem a on se uchechtl. Jsme šílenci.

„Mělas pravdu, je to celé komplikované. Omlouvám se ti za to, že jsem na tebe ze začátku tak tlačil, ale celá ta situace a ten pocit, že tě znám, byl prostě k neunesené," pokrčil rameny. Oddechla jsem si, že jsem tíhu mého tajemství byla schopná sejmout a podělit se o něj, ale na druhou stranu... jak si teď stojíme? Co bude dál. Nejistota tu nadále byla.

„Neomlouvej se. Neulehčovala jsem ti to, snažila jsem se sama sebe přesvědčit o tom, že to vědět nepotřebuješ. Ale měl jsi na to právo," uklidnila jsem ho tiše. Vložila jsem svoje vzpomínky zpět do krabice a zavřela ji. Najednou se Aden pohnul, takže byl kousek přede mnou, že seděl na kraji lenošky.

„Aby bylo jasno. Chápu teď, jak těžké to pro tebe celé je, vážím si i památky Damona, ale..." ještě o kousek se naklonil, což mě donutilo se rozechvěle nadechnout. „Nemění to nic na tom, že tě chci, Chelsea. Počkám si na tebe," dokončil svoji větu a já nemohla uvěřit tomu, co slyším. Jeho dnešní reakce mě utvrdili o tom, že ho vůbec neznám. Pořád je pro mě záhadou. Ale pár věcí mi je jasný, nevzdává se lehce. Z našeho napjatého momentu nás vyrušil domovní zvonek. Nadskočila jsem, stejně tak jako on.

„Čekáš někoho?" zajímal se, když jsme se oba najednou zvedli na nohy.

„Ne," vydala jsem se ke dveřím. Udiveně jsem se podíval na osobu stojící na mém prahu. Nate?

„Nate? Co tu..."

„Co tu chceš?" ozval se Aden za mnou. Strčila jsem do něj loktem, ale jeho podmračený pohled se nezměnil. Nate se podíval na Adena, chvíli nechápavě pomrkával a pak se vědoucně pousmál. Kriste!

„Potřebuji s tebou mluvit, Chels. A taky tě rád vidím, Adene. Koukám, že máš dobrou náladu," pobaveně na Aden mrknul. Zaslechla jsem za sebou odfrknutí.

„Jistě pojď dál, Aden už je na odchodu," pozvala jsem Natea dovnitř a taktně vykopla Adena na ulici. Zvedla jsem k němu pohled. Nelíbilo se mu to, to bylo jasné.

„Ještě jsme nedomluvili," zaprotestoval.

„Pro dnešek ano, Adene. Uvidím se zítra na Univerzitě," vypadalo to, že mě neuposlechne, váhal a tím víc, když si vyměnil svoje místo s Natem. Nakonec ale stroze přikývnul.

„Zítra," pak se otočil a zmizel ve svém autě. Úlevně jsem si oddechla a zavřela za sebou dveře. Bylo to jen mnou, nebo byly moje víkendy napěchované událostmi. Unaveně jsem si povzdechla, až po Nateově odkašlání mi došlo, že dnešek ještě nekončí.

„Copak tě ke mně přivádí?" zdvořile jsem se na něj usmála, i když jsem se už viděla v posteli. Odebrala jsem se do kuchyně, kde jsem odložila krabici, kterou jsem ještě stále svírala v prstech.

„Moc se omlouvám, že jsem sem vtrhnul tak neohlášeně. Zkazil jsem tvoje rande s Adenem, že?" opravdu zněl kajícně a nervózně. Měla jsem divný pocit, že se dneska dozvím,... něco. A nevěděla jsem, jestli jsem na ten fakt připravená.

„To nebylo rande," zamumlala jsem přemýšlivě. Normální lidi se neschází na hřbitově, aby pak šli na rande a probírali své předky. Povzdechla jsem si. Ne, to nebylo rande. Když nad tím tak přemýšlím, tak já ještě na žádném rande nebyla. Jak můžu vědět, jako jedno takové vypadá. Sakra!

„Chelsea?" ozval se Nate, zvedla jsem k němu oči. Uniklo mi něco?

„Hmm?"

„Vypadáš duchem nepřítomná, neměl jsem sem chodit, nechám to na jindy," vyskočil na nohy a už se chystal utéct.

„Nate, sedni," přikázala jsem a pak před něj položila čaj, který jsem během své mentální nepřítomnosti, udělala.

„Takže? Copak tíží našeho neohroženého Neona?" začala jsem se vyptávat. Připomnělo mi to chvíli, kdy jsem z Brana dolovala jeho přiznání. Děsila jsem se toho, aby s historie neopakovala. Dalšího nápadníka už bych nezvládla. Koukala jsem se na Natea, jak si vehementně kouše spodní ret. Takhle jsem ho ještě nezažila.

„Mám problém a potřebuji s ním pomoci," vypadlo z něj po chvíli žvýkání rtu.

„Když budu moc, určitě ti pomůžu, tak o co se jedná?" povzbudivě jsem se na něj usmála, což ho očividně trochu uklidnilo. Upřel na mě svoje velké zelené oči a natáhl vzduch do plic.

„O Landona," informoval mě. Chvíli jsem na něj jen němě mrkala.

„Co s ním? Stalo se mu něco?" zhrozila jsem se. Panika mě přimrazila na místě a netrpělivě jsem čekala, co mi Neon řekne.

„Ne! Nic mu není!" uklidnil mě rychle. Oddechla jsem si, ale nasadil mi brouka do hlavy.

„Tak, co se děje?" dorážela jsem. Proč to ze všech leze, jak z chlupaté deky? Po další chvíli plné žvýkání to konečně vyklopil.

„Mám Landona rád..." vyblekotal. Nechápavě jsem pozvedla obočí.

„Dobře, taky ho mám ráda, popravdě, kdo ho nemá rád že?"

„Ne, ty mě nechápeš. Já ho mám vážně rád!" rozhodil rukama. Zakabonila jsem se na něj. Co se mi tu jako snaží říct?

„To ráda slyším," vydal jsem ze sebe nejistě. Frustrovaně zafuněl.

„Mám ho rád tak, že chci, aby byl můj přítel. Chci s ním jít na rande. Chci s ním mít vztah. A tobě to říkám, jelikož potřebuji tvoji pomoc a doufám, že mě neodsoudíš," mluvil tak rychle, že jsem si prvně nebyla jista, zda jsem vše zachytila tak, jak to řekl. Otevřela jsem ústa dokořán a jen na něj zkoprněle zírala. Asi to trvalo delší dobu, jelikož se ke mně netáhl a prsty mi vrátil čelist zpět do zavřené polohy.

„Chelsea, pomůžeš mi?"

A/N

BOMBA!

Ok jestli tohle někdo z Vás čekal, tušil, věděl... tleskám vám tu!! hihi

Bylo tam pár náznaků, pár narážek...atd... popravdě, jedna z mých nej kamarádek to věděla už po druhé kapitole, když ji přečetla :D

Wooooohoooo!

Neklesejte na mysli, vím že Landona budete zbožňovat i tak! Je to pupík :D

Každopádně, zpět k Chelden!

Co na to říkáte? Líbí se Vám jak to Aden vzal? Možná měl prostě vyšilovat, jako normální člověk, ale řekněme si to na rovinu:P Aden ani Chelsea slovo normální, nevystihuje :D

Jsou to maniaciiiiii!!! Zachraňte se kdo můžete! :D

Ok už ... calm down :D

Sorry :D

Jsme zase v klidu, divíte se, jak můžu plodit své příběhy? Tady to máte, jsem totiž taky blázen, což se pak odráží i v těch mých salátech :D

Asi jsem měla moc kafe dneska ráno, jsem jak ten chipmunk :D

Děkuji za komenty u poslední kapitoly, i přesto že nebyla bůhví jak epesní, vyjádřili jste své pocity a názory... a já pak z toho nemohla spát :D

Love ya!!

btw... aghhhhhhh

(Aden v hrobce, když mu Chelsea položila ruku na tvář a on k ní zvedl pohled)

*slinting*