~~~ The Maine - Misery ~~~

Mnohokrát ve svém životě jsem se cítil, jak naprostý idiot. Teď to platilo ještě dvojnásob. Měl jsem chuť křičet vzteky. Měl jsem chuť do něčeho praštit. Stál jsem na opuštěné terase a díval jsem se dolů na pláž. Můj pohled byl přilepený na jedné jediné osobě, které jsem neměl sílu odolat. Pozoroval jsem ji, jak si užívá života a skotačí s jejími přáteli. Kdybych nebyl idiot, tak by ještě stále byla se mnou, nebo bych mohl jít dolů. Ale na něco takového jsem ztratil právo, jelikož jsem ji od sebe mistrně odehnal.

Sprostě jsem zaklel. Ohlédl jsem se kolem sebe. Už tu nikdo nebyl. Mamka se odebrala do postele a dole na pláži už bylo jen pár jedinců. Slyšel jsem vřískot své sestry až sem nahoru a i tak mi to trhalo uši. Odlepil jsem se od zábradlí a šel zpět do domu. Tušil jsem, že není ten nejlepší nápad, jít a žádat o odpuštění. Nechám ji na chvíli být.

Posadil jsem se do křesla v pavilónku a jen poslouchal vzdálenému lámání vln, které bylo rušeno křikem mladých lidí. Musel jsem se hodně přemáhat, abych nešel tam dolů. Chtěl jsem popadnout Chelsea a vysvětlit jí to. Nechci, aby si o mně myslela něco takového, nechci aby si vůbec myslela cokoliv špatného. I když se v tomhle domě jisté věci staly. Nikdy bych ji nemohl zařadit do stejné kategorie, jako jiné dívky. Ona je jiná. Ona je moje. Jen moje.

Žádný jiná holka, ve mně nikdy neprobudila maniaka, který si chce svoji vyvolenou připoutat k sobě a už nikdy ji nenechat odejít. Nebudu lhát. Nikdy by mě ani nenapadlo se takhle chovat. Ale s Chelsea si nemůžu pomoci.

To uvědomění mě ani nešokovalo. Jako kdybych na tuhle chvíli čekal, celý život...

„Adene!"

„Adene, prober se sakra!" někdo mě nevybíravě štípnul do ramene. Nespokojeně jsem zamručel a smetl tu agresivní ruku pryč. Když jsem však nadále neotevíral oči, vrátila se zpět a tentokrát mi vrazila políček. Bolestně jsem vyjekla a narovnal se ze své podivně skrčené pozice.

„Co je? Nech mě spát!" vyjekl jsem a otevřel jedno oko.

„Za prvé, je ráno, za druhé, jsi tady v tom křesle skrčený v tak divné pozici, až mě samotnou to bolí a za třetí, neopruzuj tu už, běž k sobě domů," otravný hlas mé sestry se mi probojoval do mozku, tak jsem se uráčil otevřít i druhé oko. Nacházel jsem se na místě, kde jsem se včera rozhodl počkat, až oslava skončí. A musel jsem usnout.

„Proč jsi mě neprobudila dřív. Kde jsou všichni?" zasténal jsem, když se postavil na nohy a litoval toho, že jsem usnul na tak nepohodlném místě. Všechno mě bolelo.

„My se snažili, ale spal si jak dřevo. Tak Chelsea řekla, ať tě necháme, po té co jsem ti párkrát vrazila facku, což byla mimochodem strašná sranda. Donce i Bran se nabídl, že mi pomůže..." pak jsem ji přestal poslouchat, jelikož mě mimo celého svalstva bolela i hlava.

„Kde je Chelsea?" přerušil jsem Ariino žvatlání.

„Dvojčata ji odvezla," tohle sdělení mě donutilo se zamračit, což na Ariine rtech vykouzlilo otravný úsměv. „Netvař se, jako kdyby ti uletěly včely. Zítra ji zase uvidíš," zasmála se a já ji zpražil pohledem.

„Drž hubu," zamumlal jsem polohlasně.

„A nebo bys mohl jet za ní rovnou a urovnat to, co jsi u ní podělal," navrhla, jako kdybych jí právě nepožádal o to, aby držela pusu zavřenou.

„Ario, nemám náladu na tvé vtípky,"

„Já ale nevtipkuji, Adene. Chelsea je úžasná holka, takovou si musíš zasloužit," pokračovala ve svých moudrech a já s ní nemohl nic než souhlasit. Pokrčil jsem rameny.

„O to se postarám. Já jdu. Pozdravuj mamku. Měj se a všechno nejlepší, skvrně," mrknul jsem na ni, když se zakabonila, po mém obvyklém oslovení, které jsem pro ni používal. To že jí je osmnáct, na tom nic nemění, vždy pro mě bude malá holka. Pamatuji si, když se narodila, tak jsem si myslel, že je to panenka na hraní, co mi přinesli moji rodiče.

„Slib, že mě zase brzy navštívíš," křikla, když jsem byl u vchodových dveří. Povzdechl jsem si, když jsem si vzpomněl na Chelseiny slova. Neodstrkuj od sebe svoji rodinu!

„A nebo můžeš navštívit ty mě," věnoval jsem jí malý úsměv. Malé krůčky. Pak jsem nasedl do svého GTOčka a vydal se na cestu k sobě domů. Když jsem byl v polovině cesty, rozhodl jsem se jinak. Neodbočil jsem k sobě domů a jel druhým směrem. Za pět minut jsem zastavil na parkovišti před menší kamennou zídkou a otevřenou bránou. Vypnul jsem motor a zhluboka se nadechl. Rozepnul jsem si dva vrchní knoflíky na zmačkané košili. Pak jsem se vytáhnul ven z auta a vložil ruce do kapes kalhot. Prošel jsem otevřenou branou a pokračoval po upravené štěrkové cestičce. Byla neděle ráno a nikdo, krom pár osamělých jedinců tu nebyl.

Už jsem tu delší dobu nebyl, ale po rozhovoru s Chelsea, jsem se cítil tak, že bych sem měl zavítat. Dříve jsem tu byl pořád. Pokýval jsem hlavou na správce, kterého jsem míjel a dál jsem postupoval ke svému cíli. Pak jsem se zastavil a snažil se ukočírovat zrychlený dech a svírající se hrdlo.

„Ahoj tati," zašeptal jsem tiše. Jako odpověď se kolem rozprostíralo jen ticho. Tak jako vždy. Nikdy nikdo neodpověděl.

„Promiň, že jsem tě přišel navštívit po tak dlouhé době. Ale věci se nějak komplikují..." začal jsem se svým vyprávěním. Pověděl jsem mu o své nehodě při závodech na rovince, o tom že jsem zpátky na škole.

„A potkal jsem holku," pousmál jsem, když mi myslí prolétlo hned několik okamžiků, které jsem sdílel s Chelsea a při kterých jsem měl dojem, že vypadá jako opravdový anděl. „S Chelsea je to komplikované. Někde uvnitř cítím, že s ní mám být a opravdu si nepřeji nic jiného. Ale její minulost to celé stěžuje. Nevím, co s tím. Kdybys tu byl, mohl bys mi poradit, jak ji získat a neublížit jí při tom," unaveně jsem si promnul obličej a díval se dolů na tátův hrob. Kdyby tu byl, jistě by přišel s nějakou úžasnou radou. „Myslím, že je ta pravá," dodal jsem, jako kdyby mi tahle informace mohla dopomoci k vymáčknutí odpovědi ze vzduchu. Cítil jsem se teď ještě víc frustrovaný, než před tím. Nevím, co jsem čekal, že se stane.

„Doufám, že se tam někde, kde teď jsi, máš dobře. Moc se na mě nezlob, když to poseru," zamumlal jsem. Najednou se kolem mě zvedl vítr a sebral ze země popadané listí ze stromů. Chvíli jen poletovalo kolem a pak se zase sneslo na zem. „Dobře, pokusím se to neposrat," zasmál jsem se. Setrval jsem u táty delší dobu. Dokonce jsem se posadil do trávy a jen tak rozjímal v tichosti. Musel jsem tam posedávat několik hodin. Vzpomněl jsem si na dny po pohřbu, kdy jsem tu trávil celé dny i noci. Nikdo o tom nevěděl, nechtěl jsem, aby si mamka dělala starosti. Ale nemohl jsem se jen tak oprostit. Nakonec jsem se úplně uzavřel, odstěhoval, přestal chodit do školy a soustředil se na to, abych vyhrál každý závod.

A teď se najednou můj život změnil. Od základu. Vracím se zpět. Je možné, že by mě Chelsea opravdu zahraňovala? Na rtech mi ta myšlenka vykouzlila malý úsměv. Musela to být pravda, jinak bych se nechoval, tak jak se chovám. Dokonce i teď chci být s ní. A bylo mi jedno, zda mi řekne svá tajemství. Prostě jsem chtěl být s ní, i kdyby to znamenalo, že mohu být jen její přítel. Zamračil jsem se.

Vyskočil jsem na nohy a oklepal si kalhoty. Poté jsem se rozloučil s tátou a vydal se ven z hřbitova. Když v tom jsem se zastavil a ani nevím proč, ale podíval na druhou stranu pozemku, kde se uprostřed nacházel malý domek, natřený bílou barvou, vypadající velmi udržovaně a na jeho střeše se nacházel nevelký železný kříž. Chvíli jsem váhal a pak jsem vyšel tím směrem. Pomalu jsem se přibližoval k tomu místu, přičemž moje srdce bilo o žebra.

Ten pocit, co se mi usadil v žaludku, jsem mohl přirovnat jen k tomu, který jsem měl, když jsem se ocitl v Chelsiným domě. Tohle je šílené. Tenhle domek jsem tu viděl pokaždé, už dávno jsem si ho všimnul, ale ještě nikdy mě to k němu netáhlo, tak jako se to dělo právě teď. Když jsem došel před jeho dřevěné dveře, zarazil jsem se. Byly pootevřené a já chtěl vědět, co je za nimi. Už jsem natahoval ruku, že do nich zatlačím, abych mohl jít dál, když jsem zaslechl něčí hlas, vycházející zevnitř. Zarazil jsem se v polovině pohybu a ani se nehnul. Nastražil jsem uši. Nikdy bych nic takového neudělal, kdybych ten hlas neznal. A kdybych mezi slovy nerozeznal vzlyky. Naklonil jsem se dopředu, abych byl blíže ke škvíře, kterou jsem mohl slyšet ten hlas a rukou jsem se opřel o ledovou zeď.

„Nevím, co mám dělat!" teď jsem si byl jistý, kdo za těmi zdmi domku je. Chelsea. Jako kdybych ožil, chtěl jsem se ukázat, aby věděla o mé přítomnosti, ale její další slova mě v tom zadržela. „Aden mě dovádí k šílenství! Kéž bys tu byl, Damone, tolik mi chybíš," vydechla tlumeně. Dokonale jsem přimrznul k zemi. Z jejího hlasu přímo odkapávala bolest, kterou v sobě musela nosit a já se snažil přemoci touhu tam vtrhnout, vzít ji do náruče a pokusit se aspoň trochu té váhy, z ní sejmout.

„Jste tak odlišní, přesto máte ten samý talent mě připravit o rozum... a to mě tak mate," pokračovala dále šeptem ve svém výlevu. Cítil jsem se provinile, že tu tak stojím a poslouchám její nejniternější myšlenky, které právě teď vyslovovala nahlas. Přesto jsem se nedokázal donutit k odchodu. Potřeboval jsem slyšet, co má Chelsea na srdci. Závisel na tom můj život.

„Snažila jsem se ho od sebe odehnat, ale vždy na sebe někde narazíme. Proč tu nejsi, abys mi řekl, co mám dělat? Aden už ví tolik a chce vědět víc. A já mu to chci říct, ale bojím se toho, jak to unese. Vždyť jak já jsem se s tím prala..." povzdechla si tiše. Její slova ve mně vyvolávala malou bouři a vytvářela v mé hlavě tolik otazníků. Proč se tak bála? Co za tím může být? Co může být víc šílenější, než se mi o ní neustále zdá. A že ty sny jsou s největší pravděpodobností, víc než jen sny.

„Chápu, proč tu nejsi a proč je tu místo tebe on, ale já nevím, jak se mám od vzpomínky na tebe odpoutat! Proč jsem tě v tom domě potkala? Sakra... já vím proč, ale stejně... proč jsem se do tebe musela zamilovat. Ani nevíš, jak to můj život i teď, dělá těžký," teď se do jejího hlasu dostalo i trochu vzteku. Její zmínka o tom, že Damona milovala... miluje, byla jako kopanec do žaludku.

„Jsem tak zmatená," zahučela. Což dokonale vystihovalo moje vlastní pocity. I když já měl v jistých ohledech dost jasno. Ale vědět přesný důvod toho, proč byla tak chladná, a někdy vlastně pořád i je, se mi nelíbil ani za nic. Ale co jsem mohl čekat. A teď jsem neměl nejmenší tušení, jak se s tím zjištěním vypořádat.

Proč mi neustále říká, abych počkal? Myslel jsem, že to je kvůli tomu, že mi nechce říct, co se to v jejím a mém životě děje. Důvod byl ale takový, že si myslela, že postupem času na Damona snad zapomene a pak... Protočil jsem nad sebou oči. Vůbec nic jsem nechápal.

„Do pekla se vším!" zanadávala, když se její hlas zlomil. Dal jsem obě ruce do pěstí a snažil se uklidnit. Nesnášel jsem, když brečela, tím víc, když brečela pro jiného muže. Který sakra vypadá, jako já. Nebe já jako on. Ach!

Už jsem to déle nevydržel a zatlačil do dveří, které jen trochu zavrzaly, dokud jsem je neotevřel dokořán. Uvnitř plápolalo několik zapálených svíček, a dalším zdroj světla šel teď z venku, díky mě. Jinak vevnitř panovalo šero. Chelsea klečela na zaprášené zemi, s rukama v klíně a s hlavou skloněnou. Když si uvědomila, že jsem narušil její soukromý monolog, zvedla ke mně uslzený obličej. Chvíli to vypadalo, jako kdyby upadla do šoku a jen na mě zírala s otevřenými ústy. Pak se jí z očí spustil další vodopád a odvrátila ode mě hlavu, tak abych na ni neviděl.

„Chelsea..." ztratil jsem tu kuráž, se kterou jsem sem vtrhnul. Jen jsem postával ve dveřích a vrhal stín na její malou postavu.

„Adene, co tu děláš?" zachraptěla. Opřela se jednou rukou o kamenný stůl před sebou, aby se zvedla ze země. Konečně jsem se odhodlal k pohybu a rychle k ní přešel. Podal jsem jí ruku a pomohl jí na nohy. Očima jsem zavadil o jeden z kamenných stolů a ztuhnul jsem. To nebyly žádné stoly, ale hrobky. A byly čtyři.

„Adene?" ozvala se Chelsea znovu. Sklouznul jsem pohledem zpět na ni a snažil se ignorovat fakt, že jsme stáli uprostřed domu, se čtyřmi nebožtíky.

„Hmm?" zamumlala jsem.

„Co tu děláš?" zeptala se znovu a umírala na tom svoje slzavé oči. Musel jsem uznat, že i když pláče, vypadá naprosto dokonale. Její nos byl trochu načervenalý a oči opuchlé, ale vypadala zranitelně, tak že mě to opět nabádalo ji obejmout a ochránit před vším.

„Byl jsem navštívit tátu a pak jsem nějak skončil tady," vysvětlil jsem. Divný pocit mě neopouštěl a já se přistihl, jak civím na jednu z těch mramorových kobek. Moje tepová frekvence se zvýšila, že jsem měl dojem, že dostanu infarkt.

„Jistě, že," zamumlala, což mě donutilo se na ni zase podívat.

„Neměl jsem tušení, že tě tu najdu..." ospravedlnil jsem se rychle.

„Já vím," ujistila mě s malým smutným úsměvem na rtech. Zamračil jsem se. „My na sebe vždy narazíme, i když si to nepřejeme," dodala tajemně. Nechápavě jsem se zamračil ještě o něco víc. Na vteřinu se kolem nás rozprostřelo ticho. Díval jsem se na ni a ona zase na mě. A já jejím slovům věřil, jako kdybych je vyslovil sám, i když jsem je zas tak moc nechápal. Nevěřím na náhody, ani na osud.

„Je tohle Damonova hrobka?" zeptal jsem se znenadání.

„Celé jeho rodiny," přikývla. Trochu jsem od ní odstoupil a rozhlédl se kolem sebe. I když se na zemi nacházel prach, jako kdyby sem nikdo normálně nechodil, bylo tohle místo hezky udržované. Hrobky byly čisté a v každém rohu se nacházely květiny, které sice trochu povadaly, přesto bylo znát, že musejí být pravidelně vyměňované. Pohledem jsem znovu zakotvil na hrobkách.

„Celá jeho rodina je už mrtvá?" divil jsem se. Její oči se trochu rozšířily, ale nic neřekla. Přistoupil jsem blíže k deskám mramoru, do nichž byla vyrytá jména mrtvých. Zaslechl jsem, jak Chelsea zatajila dech, ale nechala mě. Došel jsem ke straně jedné z okrajových hrobek. Naklonil jsem se, abych si mohl přečíst, kdo v něm leží.

Damon Lord z Wussex

1764 – 1789

Svraštil jsem obočí a díval se na rytinu. Snažil jsem se to zformulovat v hlavě, ale nedávalo to smysl. Vydal jsem ze sebe zadržovaný dech. Ještě stokrát jsem si přečetl jméno na hrobce a pak rok jeho narození a úmrtí.

Obrátil jsem se Chelsea, které se v očích leskly slzy a rukama si překrývala ústa. Nechala mě schválně dojí k Damonově hrobu a přečíst si, co na něm je.

„Chelsea, je tohle ten Damon, o kterém jsi mi říkala? Ten Damon na té fotce? Ten, co ti zlomil srdce," zeptal jsem se potichu. Propaloval jsem jí pohledem, když spustila ruce dolů. Roztřeseně se nadechla a pak přikývla. Myslím, že se sebou zamotal celý svět. Musel jsem se rukama opřít o Damonovu hrobku, když jsem tak udělal, hned jsem se zase odtáhnul.

„Do prdele!" vydal jsem ze sebe a opřel se o zeď za mnou.

„To není možné!" vrtěl jsem hlavou, když ke mně přešla krásná blondýnka. Chvíli jsem měl potíž si uvědomit, zda je tohle sen, či realita.

„Sám tušíš, že to možné je," zaslechl jsem ji říkat. Podíval jsem se do jejích průzračných očí. Říkala pravdu a já ji někde hluboko uvnitř věřil.

Sakra!

A/N

Hey peeps!

Další kapča pro Vás! Které by nebylo, kdyby moje věrná @SecretMagic98 , neobětovala trochu svého času a nevypátrala mi jistou informaci! Mé díky patří tobě! Ty naše rozhovory s postavami se prostě vyplatily! Kdo ji miluje?

Každopádně tenhle díl, sice není moc záživný, nebo dlouhý, ale potřebovala jsem dojít k té chvíli, kdy na ni narazí na hřbitově a takhle mi to vychází!

Ten moment konečně nastal! A teď, jak se s tím Aden asi popere, hmm?

Ale i když se v téhle kapitole moc nestalo, pořád jsou tam momenty, které stály za to... Adenův rozhovor s tátou o Chels, je důležitý! :))

Zajímalo by mě, jak by reagoval každý z Vás, kdyby jste se dozvěděli takovou šokující informaci, jako Aden... takovou, kterou nemůžete vysvětlit logicky!

Já bych asi s křikem zdrhla a nebo by to se mnou seklo! :D Počítám s tím, že to by se stalo většině z vás! 

Okáčko minulou kapitolu mě napadl nějaký šotek a sebral mi všechny gify potom, co jsem to zveřejnila, kdyby se to stalo znovu...tak sorry, obrať se na černou díru, která někdy pohlcuje Wattpad  a vyřiďte si to s ní :D

Ale jinak všichni Wattpad milujeme! :D

btw! TEĎ mi došlo, že už jsem tu rok! A tolik se toho stalo, moje polská kamarádka ( jediná, jelikož jinak poláky nemusím... tím nechci nikoho urazit, ale mám s nimi špatné zkušenosti,... pfff ani se neptejte!) mě k tomu přemluvila! Díky ní tu jsem, jinak bych se doteď ještě stále plácala a psala si jen tak pro sebe!

Zvolejme hurá a tři dny se radujme :D

už zase slovně zvracím! ach jo :D

no nic! 

zase příště, jako vždy tady!

btww. dostala jsem pár dotazů na to jak na tom jsem s vydáním 1. dílu, editace už je skoro dokončená a na obálku se jde hned potom! Hned jak budu vědět, co a jak! Dám Vám vědět! Napíšu na sém profilu tady, na fb i do oddělené kapitoly a pak přidám odkaz na stránku, kde si ji můžete objednat! :) 

Excited as hell!!!!!!!

ok paaa

lova ya!