~~~ Panic at the disco - House of Memories~~~

Podívala jsem se na hodiny na stěně salónku. Už se blížila osmá hodina. Byla jsem připravená, i když jsem neměla tušení, na co přesně. Uvědomila jsem si, že mi ti dva potřeštěnci, ani neřekli, kam jdou, nebo co mají v plánu. Z nějakého důvodu jsem byla nervózní.

Podívala jsem se na svůj outfit a doufala, že je dostačující. Měla jsem na sobě černé úzké jeany, doplněné obyčejným bílým tričkem, nedbale zastrčeným do kalhot. Připravila jsem si i černou koženou bundu, jelikož jsem neměla ponětí kam půjdeme a už se celkem ochlazovalo.

Bez varování se ke mě moje vzpomínky na minulý rok vrátily, jako lavina. Po zádech mi přeběhl mráz, tak jak to bývalo, když tu ještě byl. Vždy se objevil, nebo byl na blízku, když jsem se takhle cítila. Přejela jsem rukama po pažích a nakonec jen objímala sama sebe. Musím být silná. Je to jen další den v týdnu.

Z myšlenek mě vytrhl zvonek u dveří. Popadla jsem svoji bundu a vydala se otevřít těm mým nezbedníkům.

„No to mě podrž, brácho. Ona otevřela,"

„A je připravená,"

„Čumim,"

Nic jiného jsem od nich neočekávala, než tohle. Ze široka jsem se na dvojčata usmála a zabouchla za sebou dveře. Nechala jsem za nimi i svoje vzpomínky i smutek. Kluci měli pravdu, musím se odreagovat a trocha zábavy mě taky nezabije.

Možná si myslíte, že je celkem morbidní, zůstávat v tom domě i potom, co se tam stalo. Ale nějak jsem se nedokázala přesvědčit k tomu odejít. A šancí jsem měla dost. Mohla jsem jít bydlet na kampus, nebo si najít malý byt. Ale prostě to nešlo.

„Tak hlavně, aby ti ty oči nevypadly z důlků," zabroukala jsem sladce, když jsem procházela kolem Landona.

„Vypadáš dnes večer dokonale, krásná paní," zamumlal Brandon a přitom na mě hraně mrkl. Nemohu tvrdit, že mě jeho slova nezasáhla. Ale nebylo to kvůli tomu, že by mě ta jednoduchá věta nějak okouzlila. Byl to ten způsob, jakým to řekl. Moje srdce se na okamžik bolestivě stáhlo, ale rychle jsem to hodila za hlavu.

„Díky, Brane," pousmála jsem se. Poté jsme společně sešli těch pár vchodových schodů, kde mi došlo, že ještě stále nevím, kam máme namířeno.

„Kam tedy jdeme?" vyzvídala jsem.

„To je překvápko," řekl Lan rádoby tajemně.

„No tak to prrr. Nikam nejdu, dokud mi to nevyklopíte!" trvala jsem na svém, když mě oba popadli za ruku a táhli k jejich autu.

„Nebuď tak upjatá, Chelsea. Důvěřuj nám. Určitě se ti tam bude líbit," ujišťovali mě oba najednou, ale měla jsem z toho nadále divný pocit kolem žaludku. Dostrkali mě zbytek cesty k autu, kde mě pak skoro proti mé vůli strčili dovnitř. Pro jistotu mě i připnuli bezpečnostním pásem k sedadlu spolujezdce. Většinou oni dva sedí vpředu a já se vezu vzadu.

Nejeli jsme moc dlouho. Představovala jsem si všechna možná místa, kam by mě teď mohli vézt. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude tam, kde jsme se nakonec doopravdy ocitli.

Dojeli jsme do pustější části LA, kde se nevyskytovalo tolik obytných domů, nebo turistické centrum. Nikdy jsem v téhle části města nebyla, tudíž jsem ani nepoznávala okolí. Landon zaparkoval auto v neoznačené ulici a už se soukal ven. Podezřívavě jsem si prohlížela prostředí, v jakém jsme se teď právě nacházeli. Na sucho jsem polkla. Pravděpodobně už jim lezu dost krkem, když mě sem vzali, aby mě zavraždili. Ulice byla až podezřele liduprázdná. Jediná pouliční lampa na rohu, jen mdle poblikávala a společně s jakýmsi neonovým nápisem, byla jediný zdroj světla.

Sakra!

„Na co čekáš?" ozval se Bran, který už mi dávno otevíral dveře od auta. Ani jsem si neuvědomila, že tam sedím, jak zařezaná a ani se nehnu.

„Jestli už mě nemáte rádi, mohli jste mi to říct. Nemuseli jste mě vláčet až sem, abyste mě mohli odprásknout," podotkla jsem suše, ale přece jenom ve mně byl kousek dušičky, která se třásla jak osika. No tak, prošla jsi horšími věcmi!

„Co to plácáš, ty trdlo! No tak honem, nebo zmeškáme začátek," popoháněl mě Brandon. Popadl mě za ruku a vytáhl ven z auta.

„Dobře, zda mě nechcete zavraždit, tak ale doufám, že nějakou zbraň máte. Jelikož mám pocit, že za několik sekund nás někdo přepadne," neodpustila jsem si. Teď byla řada na klucích, protočit oči.

Chvíli jsme se proplétali tmavými ulicemi, než jsem mohla slyšet, jakýsi šum. Dostali jsme se k rezavé bráně, která byla na první pohled dokonale zabarikádovaná a zamčená, ale když jsme došli až k ní a Landon zatlačil na jednu stranu plátnem zahalené brány, tak se tam najednou objevila dostatečně velká škvíra, kterou jsme se mohli protáhnout.

Z neznámého důvodů mi srdce bušilo, jak splašené. Ale kdo by se mi divil, nikdo mi nechtěl říct, co je na druhé straně. Byl to jako krok do neznáma.

Když jsem se ocitla na druhé straně, bylo toho dost na vstřebání. Mohla jsem jen mlčky zírat.

Pokud venku bylo liduprázdno, tak to bylo asi proto, že všichni byli tady. Kam jsem se podívala, viděla jsem skupinky lidí. Ale ne jen tak ledajakých. Něco na nich, mě nutilo zatajit dech.

Ocitla jsem se nedopatřením na gangsterské konferenci?

„Kluci, kde to do pekla jsme?" zašeptala jsem směrem k dvojčatům. Ti vypadali dokonale spokojení s jejich současným prostředím.

„Trpělivost a netvař se tak vyděšeně," zamumlal Bran směrem ke, zanechávajíc mě ještě víc zmatenou. Nechala jsem se odvádět skrze dav lidí, který vypadal, že na něco čeká.

„Hey, twinies jsou tu!" zahalekal hlas. Zabloudila jsem očima na dotyčného. Viděla jsem modrookého blonďáka, jak se k nám snaživě prodírá.

„Nazdar, Markusi! Dneska to tu vypadá nabitě, chlape!" oplatil mu Landon stejnou hlasitostí hlasu. Padli si do náruče a poplácávali se jak staří známí. To samé tenhle Markus provedl i s Branem, s dalšími slovy na uvítanou.

„Dneska to bude síla, kluci. Přijelo pár kluků ze San Dieaga a Las Vegas," vychloubal se Markus, dokud jeho pohled nepadl na mě. „Koukám, že jste si dneska přivedli i holku. Ke kterému ty patříš maličká?" promluvil na mě. Pozvedla jsem obočí, při jeho pitomé přezdívce.

„K oběma," vydala jsem ze sebe a až pak mi došlo, co tím myslel. Všichni tři se naráz začali smát, jak šílenci. Čekala jsem tedy, dokud se neuklidní.

„Je to naše kamarádka a partner ve zločinu," uvedl Lan věci na pravou míru a přitom mě zmáčknul v bratrském objetí.

„Tím lépe pro nás okouzlující svobodné krasavce," zamrkal na mě Markus a já málem nechala svůj obličej dát najevo, co si o jeho proslovu myslím.

„Ani se nesnaž," zahučel Brandon. Když jsem se na něj podívala, vypadalo to, že to myslí smrtelně vážně.

„Ok, je mi to jasné. Ale svoje jméno mi můžeš říct ne? Maličká," otočil se na mě Markus znovu. Co má s tou „maličkou"? Zas tak malá nejsem. Nebo si to aspoň ráda myslím.

„Chelsea," prozradila jsem mu a natáhla k němu ruku. Rychle ji popadl. S ohromením jsem ho pozorovala, jak obrací moji ruku hřbetem vzhůru, jak se naklání a přikládá na něj rty. Málem jsem se mu vytrhla, ale donutila jsem se to přetrpět. Co to dneska je s těmi kluky? Proč se tak chovají, copak nemůžu mít chvíli klid? Hned, jak mě zase propustil, schovala jsem svoje ruce do kapes kožené bundy a kabonila se jak mrak. „Tak o co se tu tedy jedná?"

„To hned uvidíš," promluvil Landon s evidentním nadšením v hlase. Markus se na nás ze široka usmál. Pak na něj zavolala nějaká holka a on rychle odspěchal za ní. Oddychla jsem si, z nějakého důvodu jsem se díky jeho projevu náklonnosti necítila moc pohodlně.

Pohnuli jsme se.

Až teď jsem si všimla, že jsme stáli přímo za jakýmisi tribunami. Tyčily se nad námi a házely na nás stín. Ale hned za nimi jsem viděla, že na druhé straně je světla víc než dost. Obcházeli jsme jejich roh, když se tepová frekvence mého srdce rapidně zvýšila při pohledu na prostranství před námi. Všude bylo stále hodně lidí, ale to nebylo to hlavní. Po obvodu celého oválného prostoru se nacházela auta.

Závodní auta. Abych byla úplně přesná. Vozidla se leskla pod světly reflektorů, které lemovaly celé tohle místo, takže to skoro vypadalo, že je denní světlo. Společně s dvojčaty jsem došla doprostřed toho hemžení a mohla oči nechat na každém tom obdivuhodném pojízdném kousku.

„Chcete mi tu teď vážně říct, že jsme se přišli podívat na závody aut?" vyhrkla jsem stěží ovládající pocit vzrušení, který se mi rozléval celým tělem.

„Přesně to!" zazubil se Bran, který na mě zíral a rozhodně si užíval moje vytržení.

„No tomu říkám rozptýlení," zamumlala jsem.

„Já a Landon sem chodíme už od nepaměti. Řekli jsme si, jaktože jsme sem Chels ještě nikdy nevzali? Věděli jsme, že by se ti to mohlo líbit," vysvětloval Bran.

„Ještě jsem nikdy na žádném takovém závodu nebyla," přiznala jsem poněkud zahanbeně.

„Polovina lidí, která sem vždy přijde, nic podobného nikdy neviděla. Ono to totiž není úplně legální," přidal se Landon k výkladu, jako kdyby to co právě řekl, nebylo nic neobvyklého.

„Co to má jako znamenat „ne úplně legální"?" zhrozila jsem se, ale kluci už mi neměli čas odpovědět. Jelikož se jedno z aut nastartovalo a zvuk jeho motoru, přehlušilo všechno, dokonce i moje myšlenky. Otočila jsem se po tom randálu. Jelikož všechna další auta následovala příkladu a ukázala, co je v nich. Měla jsem pocit, že ohluchnu. Byly tu všechny možné značky aut, ale bylo evidentní, že to nejsou závodnické kousky hned od výroby. Byla to upravená vozidla. Mohla jsem na nich oči nechat. Nikdy jsem se o nic podobného nezajímala, právě proto jsem z toho asi měla respekt. Hlavně z těch dotyčných, co uměli něco podobného ovládat a dokonce s tím závodit. Proti mojí vůli jsem pocítila, ještě větší vzrušení.

„Pojď!" křikl Landon, přes řvaní motorů aut. Popadl mě za ruku a kamsi táhnul. Přes rameno jsem se dívala na řidiče, připravující se na výjezd. Ale nebyl mi dopřán dostatek času si je všechny prohlédnout, jelikož jsme zašli za roh, kde se rozprostíral závodní okruh.

Dvojčata mě nebrala k tribunám, jak jsem si prvně myslela, ale přímo k dráze. Nebo přesněji řečeno za hrazení, které bylo to jediné, co nás od silnice dělilo. Tam jsme se zastavili a dívali se, jak ta nádherná aut vyjíždějí ven z místa, odkud jsme právě přišli.

„Jak se ti to zatím líbí?" ozval se se Brandon vedle mě. Ani jsem se neobtěžovala na něj stočit pohled a dívala se na zaplňující se dráhu před mými zraky.

„Je to rozhodně něco jinýho, než na co jsem zvyklá," přiznala jsem polohlasně. Pravda byla taková, že jsem se už rok nebavila. Nikam jsem nešla, ani na naléhání Liz a Chrise, když tu byli, ani na Ellenino, která nikdy nepochopila moje divné chování. Jediný, kdo mě kdy kam vyvedl ven byla jen dvojčata.

„Tenhle okruh je jeden z nejlepších," informoval mě nadšený Landon z druhé strany. Po jeho slovech, jsem konečně odtrhla oči od aut a prohlédla si celé závodiště. Byl to široký oválný okruh. Nebylo na něm nic tak zvláštního. Už jsem chtěla něco říct, ale Lan mě předběhl.
„Jede se osm kol, jde tu hlavně načasování, než o rychlost. Můžeš být na prvním místě v prvním kole, ale to se může při konci dost dobře změnit," pokračoval dál a já jen přikyvovala, důvěřujíc jeho znalostem.

„Když říkáš, že je to ten nejlepší okruh, co to znamená?" zajímala jsem se.

„Asi před dvěma týdny začal takový menší šampionát a každý závod je jiný. Každý se koná na jiném místě. Příště to bude v ulicích, pak je to rychlostní rovina a pak..." Brandon měl v úmyslu pokračovat ve výčtu, ale byl přerušen ohlášením z reproduktorů.

„Vítejte závodní nadšenci!" rozeznělo se celým prostorem. Tenhle hlas už jsem někde slyšela. Lan do mě strčil a ukázal přes cestu. Byl tak jakýsi stupínek, na kterém se tyčil Markus. Takže on tohle uvádí?

„Dneska to bude napínavé lidičky! Máme tu všechny naše žhavé závodníky s jejich vylepšenými vozidly!" pokračoval dál, čímž si získal pozornost všech přítomných. Ozývalo se skandování a výkřiky všude kolem nás.

„Je tu „Hothead" Danny Smith!" představil prvního ze závodníků, hned na to následoval povyk ze strany jeho fanoušků a zařvání motoru jeho auta.

„Nováček „Greenie" Alan Calaghan!" jméno nováčka doprovázelo to samé bouřlivé nadšení.

„"Neon" Nate Zavik!" Markus prozrazoval jednoho závodníka za druhým, ale tomu už jsem nevěnovala pozornost, jelikož mi do ucha křičel Landon.

„Neon je naprosto dokonalý. Jsem jeho fanoušek!" prstem ukazoval na křiklavě modrý automobil, který stál uprostřed, před startovní čárou. Ten Neon si zrovna nasazoval helmu, ale stihla jsem postřehnout pohled, který hodil směrem k nám.

„Znáš se s ním?" zajímala jsem se.

„Jo no trochu ano. Poznáš se s ním po závodě," odpověděl Landon vyhýbavě, což ve mně probudilo zvědavost. Měla jsem v plánu se ho ještě na pár věcí vyptávat, ale vypadalo to, že závod byl odstartovaný. Auta se za velkého rachotu odpíchla od místa a já viděla jen barevné rozmazané šmouhy.

Dívala jsem se na to jak ve snu, ani jsem nevnímala nic kolem sebe. Bylo to naprosto fascinující.

„A do vedení se dostává Neon, hned z kraje, uvidíme, zda ho někdo sesadí!" matně pobírala hlas Markuse, který nás informoval o momentálních pozicích. První kolo dokonale ovládnul Neon, ale pak jsem si něčeho všimla. Auto na poslední pozici. Stříbrný mercedes s dvěma dlouhými tyrkysovými pruhy po stranách. Vypadal velmi nenápadně. Ale jeho řidič to tak nenechal na dlouho. Během jedné minuty bez jediného zádrhelu prokličkoval mezi šesti auty před ním a teď se držel za Neonovým zadkem.

„No tohle! On to zase dokázal! „Silver dragon" je ti v patách Neone, tak jako vždy!" vykřikl Markus do mikrofonu. Nedokázala jsem odtrhnout oči od stříbrného auta. Ať se dělo cokoliv, nenechal nikoho za ním, ho předjet a zároveň se neustále snažil oblafnout Neona před sebou. Dragon strhnul auto do vnějšku okruhu v úmyslu předjet závodníka před sebou, ale ten to opět vytušil a hned mu zatarasil cestu. Vypadalo to, že to stříbrné auto zastihlo nepřipravené, protože prudce dupl na brzy a auto jakoby ztratilo svou výhodnou pozici.

Myslela jsem si, že z toho bude malér. Obavami jsem popadla Brandonovu ruku a tiskla ji, jak smyslů zbavená. Zatajila jsem dech, když Dragon nečekaně vystřelil druhou stranou kolem Neona a s přehledem ho předjel. Vyrazila jsem ze sebe zadržovaný dech, když jsem pozorovala stříbrné auto, jak ujíždí svým soupeřům.

Bylo to jen pár metrů před koncem osmého kola. Když Dragon projel cílem, celá tribuna za námi vybuchla v nadšeném jásotu. Včetně mě a dvojčat.

„Sakra! To bylo něco," vyjekla jsem v zápalu a objímala ty moje dva identické kluky.

„Nate, bude zase nasranej," utrousil Lan, ale z nějakého důvodu mu to na rtech vykouzlilo zlomyslný úsměv. Což nevěstilo nic dobrého, měla jsem s tím osobní zkušenosti.

„Jdeme rychle do ringu, než se tam nahrne moc lidí," zavelel Bran. Následovala jsem ho a Landona, snažila jsem se přes hlavy davu zahlédnout řidiče Silver dragona, ale byla jsem na to moc malá. Možná na té Markusově přezdívce něco je.

Došli jsme do místa, které se jmenovalo ring a asi právě kvůli svému tvaru. Už tu byla zaparkovaná všechna auta, která dnes závodila a byla k dispozici k prozkoumání. Dvojčata zamířila rovnou k Neonově autu.

Stříbrný mercedes stál naproti němu.

„Nic si z toho nedělej, Nate. Na Stříbrňáka prostě nikdo nemá," utahoval si z Neona Landon hned na úvod. Což jsem popravdě nepovažovala moc za moudré. Neon si sundal helmu z hlavy a obrátil se na Landona se staženým obočím.

„Drž hubu!" zahučel, ale Nate však naštvaně nevypadal. Pěstí bouchnul do Landonova ramene a pak se na chvíli takhle pošťuchovali. Tihle dva se znali víc, než jen trochu, jak mi chtěl Lan namluvit. Vyměnila jsem si vědoucí pohled s Brandonem.

„Nazdar Brane! Jsem rád, že jste dnes přišli, i když jsem to projel na celé čáře. K čertu s tím drakem!" obrátil se k nám Nate a oslňoval nás širokým úsměvem. „A ty musíš být, Chelsea! Moc mě těší. Jsem Nate. Věčně druhý," evidentně rád mluvil. Oplatila jsem mu úsměv a potřásla si jeho nastavenou pravačkou.

„Taky mě těší, moc se mi líbí, jak svoji prohru bereš s nadhledem," zasmála jsem se, když jsem potkala s jeho rádoby smutným pohledem. Byl to pohledný kluk. Asi stejně starý jako já.

„To víš, já jsem takový ten typ, co trpí uvnitř," pronesl vážným hlasem, ale jeho oči se na mě smály.

„Soucítím s tebou," zašeptala jsem a mrkla na něj.

„Líbíš se mi," zasmál se. „Proč jste si ji schovávali jen pro sebe? Sobci!" vyčetl dvojčatům. Z naší malé seznamovací chvíle nás vyrušil rozruch naproti. Vítali vítěze. Otočila jsem se tedy tím směrem a zvědavě se dívala po tom slavném řidiči. Přicházel zpoza svého auta, ve stříbrné kombinéze a ještě se stále nasazenou helmou. Byl vysoký, štíhlý a tím způsobem, jakým se pohyboval, si vysloveně užíval svoji chvíli na výsluní. Očima jsem sjela k jeho částečně zahalenému obličeji. Nemohla jsem z něj cokoliv vyčíst.

Šok nastal, když se najednou obrátil směrem k nám.

Ve chvíli, kdy se naše oči setkaly, jsem měla velké potíže se nadechnout.

To není možné! Ty oči!

Jejich modř bych si s žádnou jinou splést nemohla. Chvíli to vypadalo, že se nic dít nebude a on jen uhne, dokud se jeho zorničky nerozšířily a celé jeho tělo se najednou zastavilo v polovině pohybu. Možná jsem si to jen namlouvala, ale byl stejně v šoku jako já. Pak se však všechno dalo zase do pohybu a já už neměla šanci to celé vstřebávat.

„Chels..." matně jsem vnímala, že na mě někdo mluví, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Silver Dragon ode mě v tu vteřinu odtrhnul pohled, ale jen kvůli tomu, aby si z hlavy sundal helmu. Moje srdce se v tu samou dobu zastavilo. Přišlo mi, že se svět zpomalil a trýznil mě tím, jak neskutečně zdlouhavě si odepínal pásek pod bradou a pak sejmul helmu z hlavy.

Měla jsem pocit, že to semnou brzy sekne. Celá jsem se rozklepala. Panebože!

Je tohle jen další špatný sen?

Stál přede mnou! V zatracené závodnické kombinéze a díval jsem na mě! Jeho výraz byl nečitelný, ale mě to bylo jedno. Nemohla jsem od něj odpoutat zraky. Lidé kolem něj ho poplácávali po zádech a snažili si získat jeho pozornost, ta ale z nějakého důvodu, patřila jen mě. Dokonale jsem ztuhla na místě, schopna se na něj jen užasle dívat.

V hlavě se mi neustále dokola opakovalo, že to není možné! To není možné.

„Chelsea, ty ho znáš?" do mozku se mi probojovala něčí slova, ale nedokázala jsem zaregistrovat, komu patřila. Pravděpodobně i moje společnost si stihla všimnout toho divného napětí, které tu najednou ovládlo ovzduší. Jako by se v ringu vytvořila tahle soukromá bublina, ve které jsem se nacházela jen já a výherce dnešního závodu, ostatní kolem nás byli jen diváci.

Co se to děje?

Černovlasý kluk naproti mně, nedal ve svém výrazu znát, co se v něm děje. Kdežto v mém, mohl každý vyčíst šok, který nechtěl opadnout. Přišla jsem si jak paralyzovaná.

Když se Dragon najednou rozhodl dát se do pohybu. A ne, nešel si po svých, ani se nevypařil jak pára nad hrncem, on šel přímo ke mně. Hlavou mi probleskl nápad, dát se teď na ústup, ale nedokázala jsem přesvědčit svoje tělo k jakékoliv reakci. Nehybně jsem se dívala, jak se ten přízrak stále přibližuje, dokud nebyl přímo přede mnou. V podpaží stále držel svou stříbrnou helmu, tyčil se nade mnou a propaloval mě svým ledovým modrým pohledem. Tolikrát jsem se do nich dívala, ale ještě nikdy jsem nezažila tohle zimomřivé zachvění až někde na dně mého žaludku.

Pak se stalo něco, co by mě ani ve snu nenapadlo. I když možná tam ano. Než jsem stihla najít nějaká slova a opravdu jsem chtěla něco říct, ale to mi bylo znemožněno dřív, než se mohla jakákoliv myšlenka v mém zahlceném mozku začít vůbec rodit.

„Polibek pro vítěze?" to bylo to jediné, co pronesl před tím, než se ke mně naklonil. Jeho volná ruka se zvedla k mému obličeji, kde mě uchopil za bradu. Přitom doteku jsem v ohromení nasála vzduch do plic, pak mě políbil.

Všechny snahy mého mozku se zapojit do hry selhaly přesně v ten moment. Nebyl to žádný něžný polibek, právě naopak. Nekompromisně si vzal moje rty, jako rukojmí. Obklopilo mě horko a podlamovala se mi kolena. Měla jsem dojem, že zda se za chvíli pořádně nenadechnu, tak se tu skácím přímo před ním. Jeho prsty na mé bradě zmizely a přesunuly se na můj zátylek, tak aby si mě k sobě mohl více přitáhnout. Tvrdě drtil má ústa a já se přistihla přitom, jak na jeho pobízení odpovídám. V tu chvíli však přestal. Pustil mě a odtáhl se. Omámeně jsem otevřela oči a na vteřinu se sekala s jeho.

Ani jsem si neuvědomila, že do nedávna vzrušený dav teď ani nedutal. Odvrátila jsem se od něj v tu samou chvíli, jako on. Sakra, co se teď právě stalo?

A/N

OLA AMIGOS!

Pokud teď právě nezíráte na obrazovku, jakéhokoliv aparátu, na kterém moji knihu čtete, s otevřenými ústy... tak budu velmi zklamaná!! :D

Řekněte mi, kdo z Vás tohle čekal?

Ať už to, že Aden je nelegální závodník!

Nebo to, že se od té chvíle v knihovně, neviděli!

Nebo to, že se potkali právě tady!

Nebo to, že ji sakra bez okolků políbil!!!!!!!

No není to síla??? :D

Aghhhhhhh!!!

Cítím tu frustraci lidi! Číst tyhle knihy, jakožto jen obyčejný smrtelník/čtenář, asi bych se rozskočila napětím s pocitem, že chci autora zabít na místě!

Chápu Vás! Přesto se tu hihňám, když píšu Autorův Note :D

TOHLE je ještě větší švanda, než v jakou jsem doufala!

Každopádně!!!!!!! Komentáře u první kapitoly byly prostě a jednoduše, dokonalé, úžasně, perfektní atdatdatd!

DĚKUJI!

Přesvědčujete mě o tom, že moje rozhodnutí Vám vyhovět a psát dál, je správné!

Ale nadále nezapomínejte klikat na hvězdičky a psát "ego zvětšující" komenty! :D

Tak příště!

LOVE YA!