~~~ The Maine - My Heroine ~~~

Když jsem se probudila, bolela mě hlava. A mělo to hned několik důvodů.

První, spala jsem jako špalek skoro dvanáct hodin a to není normální. Vždy mě bolí hlava, když spím, déle, než bych měla. Druhý, včerejšek byl velmi, velmi náročný. A to hlavně po emocionální stránce. Vypadalo to, že můj život je předurčen mě házet sem a tam, nebrajíc ohled na to, jak se s tím mentálně poperu.

Zaskučela jsem, když jsem se převalila na druhý bok. Předchozí spánek na nepohodlné lenošce, můžete počítat jako důvod tři, k mé narůstající migréně. V hlavě se mi ještě k tomu přehrával můj bouřlivý rozhovor mezi mnou a Adenem. Znovu jsem zabručela a překulila se. Podívala jsem se na budík na nočním stolku. Byly čtyři hodiny odpoledne. Sakra! To je špatné. Musím ven z postele. Následně jsem skočila do sprchy a sundala ze sebe oblečení, v kterém jsem i spala. Ano, ani jsem se neobtěžovala se převléci.

Když jsem byla hotová, vyšla jsem zabalená v huňatém županu ven z pokoje. Neměla jsem tušení, zda tu Aden ještě stále je. Zastavila jsem se u jeho pokoje, jehož dveře byly otevřené. Nikde nebyl k nalezení. Ani v salónku, ani nikde dole. Možná odešel hned, jak jsem se odebrala k sobě do pokoje. Trochu se mi ulevilo, i přestože řekl, že už se nebude na nic ptát, pořád mohl mít zvídavou náladu. Ale i tak mi jeho blízkost scházela.

V tom jsem si vzpomněla na tu chvíli včera, kdy jsem měla pocit, že... oklepala jsem se. To nebylo možné. Už je to víc než rok, co po něm není ani památky. Jen jsem vynervovaná z Adena, proto si představuji, něco co se nemohlo stát.

Už mi začíná harašit. Jak poetické. Nemyslela jsem si na chlup to samé, když jsem se poprvé přistěhovala? To mě donutilo se usmát.

Zrovna jsem si začala připravovat něco k jídlu, když se ozval zvonek. V domnění, že je to třeba Aden, jsem celá nervózní přešla ke dveřím. Oddechla jsem si, když jsem viděla stát na prahu jen Brandona. Brandona s kruhy pod očima a s hnědými vlasy trčícími do všech světových stran. Kousla jsem se do rtu, abych se při tom pohledu na něj nerozesmála.

„Jsem ráda, že jsi přežil noc, Brandone," schválně jsem mluvila nahlas, když procházel kolem mě.

„Chelsea," zakňučel a přiložil si prsty na spánky. Zasmála jsem se a pak třískla s dveřmi. Vrhnul na mě vražedný pohled.

„Vypadáš, že ses právě probudil," tak jako já. Zamířila jsem zpět do kuchyně. „Kafe?" zeptala jsem se. Podívala jsem se na něj přes rameno, když se svalil na židli.

„To bys byla moc hodná," i jeho hlas zněl nakřáple. Ach ta rána opilcova. Vlastně odpoledne. Připravila jsem mu kotel kafe a pak ho před něj položila. Jeho oči se rozsvítily a hned se na to vrhnul.

„Máš hlad?" tak otázka byla zbytečně vyslovená, jelikož mi to bylo hned jasné. Kolikrát jsem byla donucená pro něj a jeho bratra vyvářet, když měli kocovinu.

„Velký," zamumlal mezi velkými doušky horkého kávy. Zírala jsem na něj, jak to do sebe klopí a přemýšlela nad tím, jestli jsou jeho vnitřnosti z asbestu.

„Přišel Landon už domu? Včera jsem mu volala, ale napsal mi jen, že je v pořádku s Natem,"

„Ne, ještě stále je s ním. Volal mi asi před hodinou, když jsem se probral z kómatu. Prý to včera bylo hodně zajímavé," hučel, stále mluvící potichu, aby ulevil své migréně.

„Jsem ráda, že se z toho všichni dostali v pohodě," přitakala jsem, vzpomínajíc na včerejší události. Především na šílenost, kterou jsem provedla v tom parku. Polilo mě horko. Brandon, jako kdyby se na chvíli probral ze své otupělosti a pořádně se na mě zadíval.

„Prý si jela s Adenem. Neměla jsi to dělat. Mohla ses dostat do maléru," vyčetl mi tatínkovsky a já nad tím jen protočila očima.

„Dostal nás z toho, jak vidíš, jsem tady, a ne za mřížemi," mrkla jsem na něj a dokončila svoje mistrovské dílo. Což byly pizza tousty. Když jsem před něj položila vrchovatý talíř, donutilo ho to aspoň zapomenout na náš malý rozhovor a vrhl se na to jako dravá zvěř. Ještě, že jsem si pár kousku nechala pro sebe, na odděleném talíři, když jsem viděla, jak rychle to v něm mizí. Začal se polohlasně rozplývat a já se jen usmívala, a jako normální člověk ukusovala svoji o dost menší porci jídla.

„Takže? Vyklop to," začala jsem, když jsem si byla jistá, že se v procesu, kdy by mi měl odpovědět, nezadusí jídlem, které si nacpal do úst. Polknul rozžvýkaný kousek a zvedl ke mně pohled.

„Co mám vyklopit? To jídlo? Bylo moc dobrý, abych ho..." snažil se být vtipný, ale když postřehl, jak se na něj dívám, tak okamžitě zmlknul.

„Brandone, včera ses tu ukázal dokonale pod obraz, že jsme tě s Landonem museli doslova odtáhnout domů, jelikož jsi odpadnul, jak šípková Růženka," ve zkratce jsem mu sdělila, jak na tom včera byl. Všimla jsem si, jak se jeho tváře trochu začervenaly. Uhnul pohledem a skousnul si ret. Vypadal tak, jako malý kluk přistižený u nějaké lumpárny.

„To nic nebylo, jen jsem měl chuť..."

„Vypít tátovu Whiskey, kterou víš, že miluje víc než tebe a tvého bráchu?" utrousila jsem. Kriticky si mě prohlédl.

„To není pravda," zabručel. Pak nad tím chvíli popřemýšlel a pak přikývnul. „Jo táta mě zabije," dodal.

„Mluv, Brandone. Ty s tím svým ocáskem, ze mě vždy dostaneš vše, co mě trápí. Tak mi prokaž tu samou laskavost," mluvila jsem jemně a přemlouvavě.

„Mě nic netrápí," pokrčil rameny a zakryl polovinu svého obličeje hrnkem s nedopitou kávou.

„Landon mi řekl, že jsi zamilovaný," pozvedla jsem na něj obočí. Pak se zakuckal. Zrudnul ve tváři a snažil se neudusit. Vykulila jsem na něj oči a čekala, až se zklidní.

„Já ho zabiju," zavrčel poté.

„Nebuď dramatický a řekni mi, do koho jsi zamilovaný," usmála jsem se na něj a jeho naštvaný výraz úplně zjihl. Pak se jakoby vzpamatoval a znovu uhnul pohledem. Konečně vím, jaké to je, když ti někdo nechce něco říct. Sakra frustrující.

„Brandone?" naléhala jsem. Pořád nic. Mlčel jako náhrobní kámen. „Znám ji? No tak řekni mi něco! Tohle se ještě nikdy nestalo. Vy dva, přestože jste jak modelove z reklamy na Calvin Klein, jste ani jeden nikdy nebyl ve vážném vztahu. Máš strach ze závazku?" snažila jsem se vydedukovat, co je jeho problém, tak jsem na to šlo po Landovsku. Přimhouřila jsem na něj oci.

„Chelsea..." zaprotestoval. „Na tenhle rozhovor mám moc velkou kocovinu," pokračoval s výmluvami. Popadla jsem ho za ruku a všimla si, jak ztuhnul. Zamračila jsem se.

„Brandone, víš že do tebe budu hučet do té doby, doku nepovolíš a neřekneš mi kdo to je! Je ze školy?" poposedla jsem si na místě a zírala na něj. Otráveně si povzdechnul.

„Znám ji?" pokračovala jsem. On vytrhnul svoji ruku z mého sevření a vyskočil na nohy. Udělala jsem to samé.

„Chels, prosím!"

„Brandone..."

„Do tebe!" vykřikl najednou a otočil se na mě. Jeho hnědé oči poztrácely jakýkoliv náznak po předchozí unavenosti. Upřeně se na mě díval a pak ke mě pomalu přistoupil, že byl jen pár centimetrů ode mě. Stála jsem ztuhle na místě a neopovažovala se ani dýchat.

„Co?" vypadlo ze mě natvrdle. Neodkázala jsem jeho slova zpracovat.

„Jsem zamilovaný do tebe, Chelsea," řekl a pak si vydechl, jako kdyby ze sebe shodil břemeno, které nosil už nějakou dobu.

„Ne, nejsi," odporovala jsem. Něco takového jsem nemohla přijmout. Zavrtěla jsem hlavou a až pak mi došlo, že jsem musela ranit jeho city. Jeho oči se potápěly do těch mých, snažíc se mě přesvědčit o tom, že mluví pravdu.

„Jsem, Chelsea," přitakal. Panebože! Tíha reality mi sedla na ramena.

„Proč já? Brane, neměla jsem ani ponětí," vydechla jsem ohromeně.

„Já vím, že ne. Po tom, co se ti stalo, kdo by se ti divil, že ti něco takového ujde. Nechtěl jsem ti nic říkat, jelikož jsem věděl, že tu není sebemenší naděje," zamumlala a mě došlo, jak se na mě dívá. Jeho oči klouzaly po mém obličeji, jako kdyby si prohlížel, něco co se mu hodně líbí. Rozšířila jsem na něj oči.

„To není možné," řekla jsem si jen sama pro sebe. Brandon mě váhavě vzal za ruku a stisknul moje prsty ve svých dlaních. „Proč jsi mi to neřekl dřív?" zaptala jsem se. Smutně se usmál a díval se na moje ruce v jeho držení.

„Protože jsi neviděla sama sebe, když jsme tě s Landonem potkali. Nebyla jsi připravená na něco takového. Říkal jsem si, že počkám a dám ti čas, aby ses uzdravila z toho, jakou paseku za sebou zanechal Damon. Nikdy nebyl ten správný čas," promluvil tiše.

„Panebože," vyhrkla jsem v šoku. Nemohla jsem se z něho ani za nic probrat. Zkoumala jsem jeho obličej, čekající každou chvíli, že se začne smát a řekne mi, že to byl jen vtip. Ale nestalo se tak. Hlavou mi probleskla Adenova slova. Jsi slepá k tomu, co se kolem tebe děje. Nevšímáš si hodně věcí.

To uvědomění mě málem porazilo. Moje srdce bilo, jako o závod. Co mám dělat? Jak se má člověk zachovat v takové situaci. Otevřela jsem ústa, ale nic z nich nevyšlo.

„Nemusíš nic říkat. Vím jak to je. Budu v pořádku," řekl tiše a mě z toho zabolelo srdce. Přešla jsem k němu, omotala ruce kolem jeho trupu. Možná to nebylo to nejlepší, co jsem mohla v tuto chvíli udělat, ale bylo to to jediné, co mě napadlo. Bez zaváhání mě objal nazpět a tiskl mě k sobě, jako kdyby na tom závisel jeho život. Po chvíli mě od sebe nechal odstoupit.

„Brandone, víš že jsem ti nikdy nechtěla ublížit," musela jsem se trochu ospravedlnit.

„Není to tvoje chyba, Chels. A já jsem si nemohl pomoci," uchechtl se. Pohladil mě po tváři zadní stranou svých prstů. Byla jsem v Brandonově blízkosti nesčetněkrát. Sakra, vždyť já jsem ho viděla i nahého. Přesto na mě ten dotek nezapůsobil o nic víc jinak, než tomu bylo před novým zjištěním.

„Je tu vůbec někdy naděje?" zašeptal a já celá ztuhla. Znovu jsem na něj zírala, neschopna slova. Jeho otázka mě zaskočila.

„Brane, na tohle se mě nemůžeš ptát. Teď jsem zjistila, že... To nejde," vydechla jsem rozechvěle. Zmocnil se mě třas, jelikož mi tahle celá situace přišla absurdní. Brandon je můj nejlepší přítel nemůžu ani pomyslet na to, že by ke mně mohl chovat něco víc, než jen přátelské city. Nikdy by mě to ani nenapadlo.

„Kvůli Adenovi," zkonstatoval po chvíli tíživého ticha. V jeho očích zaplál hněv, ale jen na vteřinu, pak se zatvářil jako zpráskaný pes.

„Tohle nemá s Adenem nic společného," nevím koho jsem se tím snažila obalamutit, ale muselo to být vyřčeno. V hlavě se mi přehrály všechny ty situace, při kterých mi rozum stál. Brandon rudý ve tváři, při jakékoliv zmínce o Adenovi, Brandon celý žhavý zmlátit Adena na hromadu a tak to šlo donekonečna. A jeho nevole se zdvojnásobila po tom, co jsem dvojčatům prozradila, proč Aden znenadání hraje velkou roli v mém životě. Představila jsem si sama sebe na Branové místě a dokonale jsem ho chápala. Vždyť jak já jsem se chovala, když jsem viděla Damona s Melanie. O to víc mi teď bylo Brana líto. Srdce se mi stáhlo bolestí. Znám ten pocit neopětované lásky.

„Oba víme, že to není pravda," povzdechl si. „Já jen doufám, že si tě zaslouží," dodal a věnoval mi poslední smutný úsměv, pak se otočil na podpatku a odešel. Chtěla jsem ho zastavit a probrat to s ním. Ale místo toho jsem tam stála jako solný sloup, dívající se na jeho vzdalující postavu.

Měla jsem najednou strach. Nechtěla jsem o Brana přijít. Ale nevěděla jsem, co mám dělat. Nevědomost v tomto případě, by byla sladkou odměnou. Vědět o jeho citech, mě začalo pomalu a jistě užírat zevnitř.

Sebrala jsem prázdné talíře a začala uklízet po vaření. Musela jsem chvíli přestat myslet na to, co se děje v mém životě. Strávila jsem hodinu úklidem kuchyně a pak jsem se přesunula do druhého patra a pustila se do práce pro školu. Na stole jsem zahlédla svůj text pro Branovu hru a tiše zaskučela.

Další den jsem šla do školy se staženým žaludkem a myšlenkami poletující mi hlavou, zmatené hejno vrabčáků. Málem jsem díky tomu prošvihla svoji první přednášku, jelikož jsem do jejího začátku posedávala v autě a zírala do dálky.

Polovinu dne ve škole jsem strávila jako v mlze. V druhé polovině jsem se musela vrátit na zem, jelikož se vedle mě při Americké historii posadil Aden, což nasadilo moje radary do stavu ohrožení.

„Už mě nemíníš ignorovat?" zabručela jsem, když jsem postřehla jeho široký úsměv. Moje otázka ho rozradostnila ještě víc.

„Neboj, zase budu ta osina v zadku, kterou tak zbožňuješ," mrknul na mě a já na něj zůstala koukat, jako kdyby mu přeskočilo.

„U tebe člověk nikdy neví, tvoje nálady se mění, jako počasí," zahučela jsem, když jsem se vzpamatovala. Moje průpovídky jeho dobrou náladu nezměnily. Praštil se snad během té doby, co jsme se neviděli, několika násobně do hlavy?

„A proč ty se mračíš, jako ten mrak?" zahýbal obočím nahoru dolů, což mu dodalo, výraz potřeštěného maniaka. Vyvalila sem na něj oči.

„A proč ty máš tak dobrou náladu?" začínala jsem si myslet, že se musel něčím sjet.

„Ani nevím, je tu nový týden, nedostal jsem se za mříže během víkendu, konečně o tobě vím trochu víc a mám to potěšení s tebou sdílet tuhle zajímavou přednášku," každým jeho proneseným slovem, jsem na něj civěla víc a víc. Určitě je sjetej.

„Všichni kolem mě ztrácí rozum," zašeptala jsem si sama pro sebe a odvrátila od něj hlavu. Ještě jsem zaslechla, jak se kucká smíchy.

Zbytek hodiny jsem strávila ve snaze, soustředit se na výklad a pak ignorovat Adenovi pokusy mě vtáhnout do jeho momentálního světa plného duhy a jednorožců. Šťouchal do mě a neustále něco mumlal. Několikrát jsem mu dupla na nohu, aby s tím přestal, což zabralo asi na pět minut, dokud nedoskučel a nezačal na novo. Fráze, dovádět k šílenství, teď nabyla zhola nový význam.

Když to utrpení skončilo, nalepil se mi na paty a vyšli jsme ven z posluchárny.

„Je dneska zkouška?" zeptal jsem. V duchu jsem šťavnatě zanadávala. Jak bych mohla zapomenout.

„Bohužel," přitakala jsem nevesele. Neuměla jsem si představit, jak stanu Brandonovi čelem.

„Chelsea? Co se stalo?" zajímal se. Na chvíli se snesl ze svého potřeštěného obláčku a vážně se na mě zadíval. Ok, možná bylo lepší, když byl mimo sebe veselý, jelikož jsem se mohla soustředit na to, jak moc mě to irituje. Teď na mě zase upíral ty svoje zatracené oči, které mě vždy nutily se do nich potápět, nehledíc na to, že mi dochází dech. Otevírala jsem ústa, abych něco řekla, už ani nevím co.

„Adene!" zaslechla jsem před námi. Odtrhli jsme od sebe pohledy a obrátili hlavy za hlasem. Na konci chodby stála žena s dlouhými havraními vlasy. Zrovna si sundala z nosu velké sluneční brýle a usmívala se na nás. Jelikož jsme s Adenem zastavili, tak se k nám rozešla.

„Kdo to je?" zašeptala jsem k Adenovi.

„Moje matka," zněla jeho bezbarvá odpověď.

A/N

No do háje zeleného!

Nám se tady toho ale odkrývá co? :D

Vím, že to někdo tušil, někdo podvědomě, někdo si nebyl jistý... ale teď víte, že je to pravda! Brandon je v tom až po uši! :D

Jaký z toho máte pocit???

A kdo je tu tým #Bransea ? :D

Já být na Chelsiným místě, nevím co se sebou a s těmi kluky, co se kolem ní rojí... si říkám jestli z ní nedělám nějakou neodolatelnou sirénu! Ale ne, není to tak! Věřte mi, nechci říkat víc, ale ještě se tam stane pár věcí, které až si přečtete, budete se smát jak pominutý, nebo zírat jak sůvy :D

Moc se na to těším :D

A vy asi taky, ale jelikož nemáte tucha, co na Vás chystám, tak si asi trháte vlasy :D

Ups!

Okáčko!

Jedná holčina mi poslala následující video, protože si myslí že slova písničky vystihují příběh! Napadlo mě, že kdybyste znali, nějakou hudbu, píseň, slova písně, která by se hodila k příběhu, jistě mi o tom dejte vědět! Ráda si poslechnu něco nového a aspoň uvidím, jak knihu vnímáte podle svého :)))

To je pro dnešek vše!

LOVE YA!

ps: Voty a komenty potěší! :)))):*

Btw. To ze jsem neodpovedela na komenty u posledni kapitoly neznamena ze jsem na vas zapomnela, nebo ze na vas prdim hah.. Jen jsem nemela cas a ted je nova kapca, tak sorryyyyy, ze me porad milujete? 💔😀(pisu na mobilu, tot jen k absenci hacku a carek)