~~~ Simple plan - I dream abou you ft. Juliet Simms

Tuhle si určitě pusťte! ~~~

btw. podívejte na další krásný Banner od SecretMagic98 kuji!

Zíral jsem na tu obrazovku, jako kdyby se přede mnou zjevil duch.

Co to do háje zeleného je?

Natáhnul jsem se po laptopu a přitáhl ho k sobě. Srdce mi bušilo o žebra, jako by se snažilo probojovat ven. Vůbec jsem nechápal, co to před sebou vidím.

„Do prdele!" vydechl jsem v šoku. Nemohl jsem si pomoci. Civěl jsem na tu obrazovku a snažil se přijít na to, zda vidím dobře, nebo mám halucinace. Na té fotce jsem byl já. Ale to nebylo možné! Nikdy jsem se s Chelsea nevyfotil a ty další lidi na obrázku neznám. A přišlo mi, že tam vypadám starší.

Kristepane, už to začínám ztrácet!

Ať jsem to vzal ze všech možných i nemožných úhlů, nemohl jsem přijít na to, jak tahle fotka může existovat. Ztratil jsem snad paměť? Udeřil jsem se do hlavy? Nebo je to hodně povedený photoshop.

Ne. Nic nedává smysl. Sklonil jsem se o něco blíž a zkoumal naše obličeje. Vypadali jsme dokonale šťastně, oči nám zářily, jako světla za námi. Když jsem se podívala na název složky s fotkami, které očividně byly z Chelsiných narozenin, vůbec jsem to nechápal.

Podíval jsem se na její stále spící postavu a pak složil hlavu do dlaní. Ruce mě svrběly, jak moc jsem ji teď chtěl probudit a vyžádat si od ní vysvětlení. Musí mi říct, co má tohle znamenat, dřív než ztratím i tu trošku příčetnosti.

Zaklapl jsem počítač, nemohl jsem se na sebe na té fotce dívat už ani o minutu déle. Vyskočil jsem na nohy a následně se svalil do křesla před podnožkou. Natáhnul jsem nohy před sebe a sklouznul níže. Pohledem jsem znovu zakotvil na její postavě. Bez svitu laptopu, se na lenošce až ztrácela. Krom jejích zlatých vlasů, které zářily v jemné záři měsíce, který dopadal do pokoje. Povzdechl jsem si.

Najednou mě přemohla unavenost a pomalu jsem odplouval do snového světa.

Ležel jsem na zádech na posteli. Na velmi pohodlné matraci. Přesto bylo moje celé tělo napjaté k prasknutí. Z nějakého důvodu jsem zadržoval dech. Ten důvod se najednou zjevil po mém boku. Byla to Chelsea, která položila svoji zlatou hlavu na moji hruď a její levá paže se ocitla na mém břiše. Shlížel jsem na ni, moc dobře si vědom ztuhlosti mého těla, při tom jak se ke mně tisklo její měkké, teplé a poddajné.

Hlavou mi probleskla vzpomínka na události dnešního večera. Už nikdy ji nespustím z očí. Vztek mě ještě stále neopouštěl, ještě stále jsem měla chuť vymlátit duši z toho hajzla, co se na ni opovážil vztáhnout ruku.

Myšlenky na pomstu, mě ale rychle opustily, ve vteřině, kdy se její prsty pohnuly a já cítil, jak na její dotek reaguji. Musela si všimnout, toho jaký špalek se ze mě stal, jelikož zvedla hlavu, aby se na mě podívala. Moje touha se odrážela v jejích očích. Posunula ruku z mého břicha na místo na hrudi, kde se nacházelo moje srdce, které bušilo tak zběsile, že jí to nemohlo uniknout. Zíral jsem na to, jak se jí do tváří hrne horkost, nad tím, když poznala, jaké myšlenky mi teď kolují hlavou. Jednal jsem impulzivně. A ona, jako kdyby mi rozuměla, se položila na záda, přičemž jsem ji následoval a částečně ji překryl svým stínem. Chtěl jsem jí pomoci. Chtěl jsem, aby zapomněla na to, jak s ní bylo dnes zacházeno. Beze slova na mě koukala těma svýma velkýma modrýma očima. Bez váhání jsem se k ní naklonil a políbil ji. Prsty jsem zamotal do dlouhých pramenů jejích vlasů a ústy naléhal na její. Okamžitě na mě zareagovala a poddala se mému laskání.

Miloval jsem její chuť, nikdy jsem nechtěl přestat, ale po chvíli jsem se o ní odtáhnul, zanechávajíc sebe i ji bez dechu. Vnímal jsem, jak se chvěla po celém těle, když její ruce doputovaly k mému obličeji, aby jej něžně hladily. Přivřel jsem oči.

„Jen jsem chtěl vymazat vzpomínky na to, jak s tebou bylo zacházeno," zašeptal jsem a díval se do jejích cituplných očí.

„To se ti povedlo," vydechla omámeně. Pousmál jsem se.

„Teď už spi," odtáhnul jsem se od ní a lehnul si na svoji stranu postele. Neměl jsem v plánu odejít, dokud mě o to sama nepožádá. Čekal jsem, dokud se její dech nezklidní a když jsem si byl jistý, že spí, tak jsem se na ni otočil. Pozoroval jsem ji ve spánku, nesčetněkrát, i během doby, kdy jsem byl jen přelud. Nedokázal jsem se v tom zastavit, ať jsem si v duchu nadával, jak jsem chtěl. Prsty jsem ji lehce pohladil po tváři.

„Damone," zamumlala tiše a pak se sladce usmála. Srdce mě z toho pohledu zabolelo.

Pak jsem se s trhnutím probudil. Zmíněné srdce se mi ještě stále stahovalo v hrudi, nenechávajíc mi chvíli k vzpamatování. Jak moc jsem byl zmatený ze svých snů, vždy jsem se probudil se sladkým pocitem, který se ještě umocňoval, pokaždé, kdy můj zrak spočine na Chelsea. Vrhnul jsem na ni pohled, ještě stále spala a zrovna se taky usmála. Dokonale identicky tomu, jak to udělala ve snu.

„Damone," zašeptala, skoro tak, že jsem si nebyl jistý, zda to opravdu řekla. Napřímil jsem se ve své pozici a zíral na ni, jako kdyby právě řekla zakázané slovo.

V tu chvíli jsem začal vyšilovat.

Sakra! Buď to byla jen velká shoda náhod, nebo má právě teď ten samý sen. A zase ten Damon! Vyskočil jsem na nohy a začala pochodovat po obvodu salónku. Venku se začalo rozednívat, jelikož jsem spal několik hodin. Vrhl jsem pohled na Chelsea, která změnila pozici na svém místě. Přešel jsem k lenošce. Už to déle nevydržím. Naklonil jsem se přes opěrátko a dotkl s jejího ramene. Přes obličej měla přehozenou svoji hřívu a končetiny poskládané do divných úhlů. Vypadalo to vtipně a jistě bych se nad tou scenérii zasmál, kdybych právě teď neprožíval krizi.

„Chelsea," pokusil jsem s ní trochu zatřást, přes její vlasy jsem postřehl její mírné zamračení.

„Chelsea, čas vstávat a přesvědčit mě o tom, že to mám v hlavě v pořádku," zahučel jsem těsně u jejího ucha. Najednou otevřela oči a střetla se s mým pohledem.

„Sakra! Já tu usnula?" zamumlala. Její hlas zněl ochraptěle, ale z nějakého důvodu, se mnou ten zvuk dělal divy. Ztraceně, musím se soustředit.

„Ano. Chelsea. Musím s tebou mluvit," řekl jsem na rovinu, obešel jsem lenošku a posadil se na podnožku, jako předtím, abych byl u ní blízko. Popřípadě být dostatečně blízko na to, ji zastavit v útěku. Žaludek se mi nervózně stáhnul, když na mě podezřívavě přimhouřila oči.

„Adene, je moc brzo na vážné rozhovory," zahučela.

„Mě je to jedno. Už to déle nevydržím, celá tahle situace mě dovádí k šílenství a já už to prostě nedávám. Chápu, že chceš chránit svoje soukromí, ale pověz mi Chelsea. Jsem součástí tvého soukromí? A nelži mi," můj hlas se autoritativně prohloubil.

„Já nevím o čem to..." nenechal jsem ji domluvit a popadl jsem její laptop, moc dobře si vědom toho, jak sebou škubla. V očích se jí mihla panika a otevřela ústa, ale něco ji muselo zastavit v tom, jednat. Jen na mě zírala, jak otevírám notebook. Na obrazovce se nezaměnitelně objevila stejná fotka, kterou jsem viděl v noci. Důkaz toho, že si to moje mysl nevyfantazírovala.

„Nevíš? Tak my vysvětli tohle," zachraptěl jsem a otočil k ní její macbook. Přerývavě se nadechla a pomalu se vytáhla do sedu, spouštějící nohy na zem.

„Já... kdo ti dal právo se mi procházet věcmi?" vyhrkla. Bylo na ní vidět, jak se snaží najít jakoukoliv výmluvu, která by ji zachránila před mými otázkami.

„Vážně se teď budeme bavit o tom, že jsem sem přišel, zachránil tvůj počítač před pádem z tvého klína, přičemž jsem viděl tuhle šílenost?" zavrčel jsem netrpělivě. Konečně zavřela pusu, jelikož netušila, co by měla říct. „Ten na té fotce... to nejsem já. Jsem si jistý, že to nejsem já, tak jaktože vypadá úplně stejně jako já?" naléhal jsem. Odvrátila ode mě hlavu a kousala se do spodního rtu. Ještě chvíli a začne jí nepopiratelně krvácet. Posadil jsem na uvolněné místo vedle ní. Všiml jsem si, jak ztuhla.

„Adene, tohle jsi neměl vidět... sakra," zašeptala a dala si hlavu do dlaní. Udiveně jsem se na ni díval, plný rozporuplných pocitů.

„Chelsea, ale viděl jsem to. Musíš mi to vysvětlit, už nevím, zda jsem šílený, nebo to všechno, co se mi děje v hlavě, něco znamená. Prosím, řekni mi, kdo je ten kluk na fotce," naléhal jsem nadále, jak jen to šlo. Viděl jsem, jak váhá a přemýšlí nad tím, co mi říct. Zíral jsem na ni a doufal, že už neuteče. Chtěl jsem se jí dotknout, ale nějak jsem vytušil, že bych ji tím spíš vyplašil. Zůstal jsem tedy nehnutý a čekajíc na drobky, které mi možná hodí, nebo ne.

„Co se ti děje v hlavě?" tázavě ke mně stočila pohled, zkoumající moji tvář.

„Tomu bys nevěřila," povzdechl jsem. Odvrátil jsem od ní hlavu.

„Věř mi, že já už věřím úplně všemu, potom co..." zasekla se, což mě donutilo se na ni zase zadívat. Frustrovaně jsem se nadechl a stočil prsty do pěstí, kdybych teď byl sám, pravděpodobně bych si dopřál pár ran do zdi.

„Chelsea, sakra! Nemůžeš mě takhle trýznit, od té doby co jsem tě potkal v té knihovně, se můj život obrátil vzhůru nohama!" vykřikl jsem zoufale. Znovu jsem vyskočil na nohy. Neměl jsem stání. Cítil jsem na sobě její ohromený pohled.

„Počkat... ty si mě pamatuješ z té knihovny?" její hlas zněl nestále, vrhl jsem na ni pohled, abych ji viděl, jak její tvář úplně zbledla. Její prsty se klepaly, když vztáhla ruku ke svým ústům.

„Jak bych nemohl?" zasmál jsem se nevesele. „Taky si pamatuji na to, jak jsi utekla dřív, než jsem se vrátil, dřív než jsem si uvědomil..." nechal jsem větu vyznít do prázdna a poznal na ní, jak prahne po těch samých informacích jako já. Jeden z nás však bude muset povolit jako první.

„Proč jsi nic neřekl, nenaznačil. Proč ses na mě tedy tak vrhnul po tom závodě?" vykřikla najednou podrážděně.

„Já se ptal jako první," opáčil jsem a založil si při tom ruce na hrudi. Byl jsem si vědom toho, jak dětinsky tohle asi vyznělo. Ale stres mě doháněl k takovému jednání. Už se to nedalo unést. „Proč jsi z té knihovny utekla?" dodal jsem. Uhnula pohledem a stiskla čelisti. Věděl jsem, že je na tom stejně jako já, když tohle dělala.

„Tohle nikam nevede," povzdechla si a taky se zvedla. Myslel jsem, že se chce zase vytratit, tak jsem jí rychle zatarasil cestu. Unaveně ke mně vzhlédla, ale nevypadala, že by se vážně chystala uniknout.

„Chelsea. Řekni mi, kdo je Damon?" promluvil jsem co nejtišeji a nejjemněji jsem v tuto chvíli svedl. Zachvěla se a dívala se mi při tom do očí. V těch jejích se odrážel neskonalý smutek a mě to ničilo. I když jsem neměl ponětí, co je jeho příčinou. Instinktivně jsem zvedl ruku a pohladil ji po tváři, jako mnohokrát před tím. Nikdy mě nepřestane bavit cítit její jemnou pokožku proti mé kůži. Jen tohle mě dovedlo donutit, zapomenout na své trable a nezodpovězené otázky.

„Damon... je ten kluk na fotce," řekla přiškrceným hlasem po chvíli úplného ticha, při kterém jsme se jen navzájem dívali do očí. Zpracovával jsem novou informaci asi půl hodiny a pak jsem vypustil zadržovaný dech. Nechápavě jsem se zamračil a hodil pohledem po fotce zářící na obrazovce. V hlavě mi to šrotovalo, jak jsem se snažil rozházené myšlenky pospojovat a zjistit, co se mi tu Chelsea snaží říct.

„Damon je... ten na fotce..." myslel jsem, že když to řeknu nahlas, tak to snad pochopím. Ale nepomohlo to. „Damon, ten bývalý, co ti zlomil srdce, je na té fotce..." zopakoval jsem to ještě jednou s pár důležitými detaily. Jen přikývla, když jsem k ní zvedl oči.

„Proč sakra vypadá, jako já?" vyjekl jsem konečně, otázku, kterou jsem měl vypálenou na čele.

„Spíš, proč ty vypadáš jako on," zamumlala Chelsea po dlouhé době zarytého mlčení.

„Jaký je v tom rozdíl," zahučel jsem netrpělivě.

„Vlastně žádný..." vydechla skoro vyčerpaně. Přešel jsem k ní a položil jí ruce na ramena. Vzhlédla ke mně a já si všiml, jak se jí oči plní slzami. Rozšířil jsem a nevědomky stiskl její ramena.

„Chelsea. Vím, že tě to tíží a vím, že když mi řekneš, cokoliv, co tak vehementně chráníš, uleví se ti," zašeptal jsem klidně. Pomalu jsem ji k sobě přitáhnul a schoval ji v náručí. Miloval jsem ten pocit, kdy mě obklopovala její omamná květinová vůně. Najednou mi na mysli vytanula její slova, při jedné z našich hádek během přednášky na Univerzitě. Očekáváš, že já se svěřím se svými tajemstvími, když ty mi nechceš prozradit svoje?

Povzdechl jsem si a zmáčknul její drobnou postavu v mých pažích.

„Po tom závodě jsem tě políbil proto, že jsem se chtěl přesvědčit o tom, že jsi skutečná," zamumlal jsem do jejích vlasů. Ona se ode mě odtáhla a zaklonila hlavu, aby mi viděla do obličeje. Zkoumala moji tvář, udiveným pohledem.

„Proč bys to dělal?" vydechla, stále na mě valící ty svoje velké modré oči. Nemohl jsem se kvůli tomu pořádně soustředit.

„Protože od té doby, co jsme se poznali v té knihovně, nebyla noc, kdy se mi o tobě nezdálo," řekl jsem popravdě. Její oči se ještě víc rozšířily, pokud to bylo možné. Její pobledlá tvář konečně nabyla nějakou barvu ve tvářích. A oči jí trochu zazářily.

„Proč?" zeptala se, ale jako kdyby odpověď na svou vlastní otázku znala. „Sakra tohle je šílené," dodala, což mi moc na náladě nepřidalo.

„Já vím, ale chtěla si odpověď a tohle je pravda. Každou noc tě před sebou vidím a co jsme se znovu potkali, se ty sny stávají ještě víc živější," rozhodil jsem rukama zoufale kolem sebe a odstoupil jsem od ní.

„Já ti věřím," zaslechl jsem ji. Její prohlášení mě zahřálo kolem srdce.

„To je dobře, jelikož už mám delší dobu dojem, že šílím," usmál jsem se nevesele, znovu jsem si promnul obličej.

„Taky mám někdy ten pocit," zahuhlala si pod vousy, ale mě to neuniklo.

„Jak je možné, že jsem Damovi tak podobný. Jediné teorie, která mě napadá, že je to moje zlé dvojče, od kterého mě oddělili po narození. Mamka sice nikdy nic nezmínila, ale já už bych věřil snad úplně všemu," bručel jsem jedno přes druhé, dokud jsem nezaslechl, jak se hihňá. Zamračil jsem se na ani, ale to s ní neudělalo zhola nic. Nadále se smála.

„I kdyby byl tvé dvojče, jak si můžeš být jistý, že ty nejsi to zlé?" založila si ruce na hrudi, když se uklidnila a vyzývavě se na mě zadívala.

„Já ti to srdce přeci nezlomil," bránil jsem se, ale moje prohlášení, vymazalo její pobavený výraz a znovu se objevila ta bolest. Sakra. Jsem hlupák. Je evidentní, že svým vyptáváním, otevírám staré rány. Bylo mi to proti srsti. Nelíbil se mi ten pohled na ni.

„Nebyla to jeho chyba, neudělal to úmyslně... prostě jsme spolu neměli být," po jejích slovech se na mě tak divně podívala, až to rozechvělo každý nerv v mém těle, který ještě nebyl do té doby napjatý. Jako kdyby se zadívala přímo do mé duše. Úplně mě to přimrazilo na místě. Jako kdyby se vzduch kolem nás ochladil. A nebyl jsem jediný, kdo si toho všimnul. Chelsea najednou vypadala velmi zaskočená a těkala očima kolem sebe. Ne vyděšeně, ale s očekáváním. Otřásl jsem se.

„A kde je teď?" slyšela jsem se říkat, rozhlížejíc se kolem sebe, ve stejném stylu jako ona. Nevím však, co jsem hledal.

„Je pryč," odpověděla bezbarvě. „Není tu," zašeptala a stiskla víčka, jako kdyby se snažila sama sebe uklidnit.

„Kde pryč, Chelsea?" naléhal jsem. Zvedla ke mně pohled, ve kterém se odrážely všechny vzpomínky na něj.

„Je mrtvý," osvětlila a já na ni mohl jen zírat a snažit se ovládnout šok, který se převalil přes moji osobu.

„To mi je líto," dokázal jsem ze sebe vydat přiškrceně. Není divu, že se jí o tom mluví špatně. Opět vypadala, jako kdyby se měla každou vteřinou sesypat. Zavrtěla hlavou a její rty se stiskly do tenké linky.

„Adene, nenuť mě ti teď říkat víc, dej mi ještě trochu času... já..." rychle jsem k ní skočil a znovu ji schoval ve svém objetí. Třásla se jako osika. Šeptal jsem uklidňující nesmysly do jejího ucha. Její ruce se ocitly na mých zádech, kde prsty stočila do pěstiček a tiskla se ke mně. Nebrečela, jen čerpala sílu, kterou jsem ji v tuto chvíli poskytoval.

„Počkám," všechna moje přesvědčení z ní dostat odpovědi, vyletěla oknem. Její tělo se okamžitě uvolnilo.

„Děkuji," zašeptala.

„Přísahám, že bych stejnak udělala vše, co ti na očích vidím," přiznal jsem se beze studu. Odtáhla se ode mě a věnovala mi malý úsměv. Věděl jsem, že ji tím potěším.

„Když dovolíš, půjdu si ještě na chvíli lehnout do své postele," opustila moje držení a bez dalšího slova se vydala k sobě do pokoje.

Měl jsem tušení, že v tom všem mám ještě větší zmatek, než před tím. Mám nad tím přemýšlet, ale jsem na dobré cestě. Nikdy by mě nenapadlo, že budu moci být tak trpělivý, ale Chelsea mě nutila být krotký jako beránek v její přítomnosti. Kupodivu mě to ani neiritovalo.

Brzy zjistím celou pravdu, už se od ní nenechám oddělit.

A/N

Ey Amigos!

Vím, že se v podstatě nic moc v této kapitole nestalo... teda krom toho, že oba dva dostali pár odpovědí na své otázky!

A že oba snili ten samý sen... hihi, jistě všichni ví, která scéna to byla! A mimochodem v 1. díle byla z pohledu Chelsea, teď byla z Damonovo/Adenovo :P

Ale nemohla jsem to vyklopit hned vše, ještě je tam tolik nedořešených záležitostí! Ale v budoucích kapitolách se zase dozvíme víc od Adenovi a o jeho minulosti! Tak se těšte!

Každopádně, někdy mi přijde, že nejsem dostatečně vděčná za to, že mě tak podporujete hah! Snad víte, že si vážím každého votu a komentu, který mi tu zanecháte! Ty úžasné komentáře mě někdy fakt doženou k slzám hah! Jak pateticky to zní, tak je to pravda! Ale nebudu tu přehnaně emocionální!!

Prosím nezapomínejte na ty VOTES! jsou důležité, posouvá to knihy nahoru po žebříčku a dělá je to víc viditelné pro nové čtenáře! moc DĚKUJI!

To je pro dnešek vše!

LOVE YA