~~~ Twenty two one - Pillowtalk (cover) ... nejsem fanoušek originálu, ale tohle je dokonalost ~~~

BTW další dokonalý Banner od stejné osůbky!!:*

Warning: Jistá scéna v kapitole není tak vhodná pro mladší čtenáře, jen varování! :P

Taky jste někdy měli pocit, že jste se nedopatřením ocitli ve špatném akčňáku? Ne? Ani bych se nedivila. Přesto nic nezabránilo tomu, aby se to stalo mně. S neblahým tušením jsem se zadívala na Adena, který jakoby ani nepostřehl, že něco narušuje, jinak hladký závod. Ale jen hluchý by nezaznamenal zvyšující se zvuk otravných sirén, které se zdáli být každým úderem mého srdce blíž.

„Adene..." třeba mu to vážně ušlo. Cítila jsem zárodek paniky, těžknoucí mi v hrudi, jako balvan.

„Dostanu nás z toho. Věř mi," zavrčel jen. Měla bych teď asi ztratit nervy, ale místo toho, jsem se pevně chytla madla dveří a snažila se uklidnit divoce bušící srdce. Dostane nás z toho! Zamrazilo mě, když jsme zahnuli v další zatáčce a svištěli dlouhou ulicí. Neměl jsem ponětí, kde jsou další závodníci, ale to se mi vypařilo z hlavy v další vteřině, když jsem viděla, jak se jedno policejní mihlo na křižovatce před námi. Tiše jsem vyjekla, ale trochu se mi ulevilo, když jen projelo napříč křižovatkou, nebrajíc nás vědomí. Jeho houkání se zdálo být méně hlasité, dokud jsem nezaslechla další, které se nepopiratelně přibližovalo. Z Adenových úst splynula šťavnatá nadávka a pak nejdou nečekaně dupnul na brzdu a já děkovala za pás, držící mě pevně na místě, jinak bych už dávno prolétla předním sklem. Jen jsem zaskučela a držela se jako o život, když Aden strhnul volant doprava, kde se nacházela úzká ulička. Měla jsem podezření, že se jí neprocpeme, nebo narazíme do zdi, ale Aden to měl vypočítané, když nás od cihlových zdí dělilo jen několik centimetrů. Bez zaváhaní projel až na konec, kde se na chvíli zastavil. Vysoká budova na nás házela stín.

„Jsme tu jako pěst na oko," zahučel si Aden pod vousy, dívala jsem se, jak se jeho dlouhé prsty napjatě obtočily kolem volantu. Čekali jsme. Už jsem otevírala pusu, abych se zeptala na co, když znovu vystřelil vpřed. Sakra, jestli se mi podaří udržet večeři na místě, až z tohoto auta vylezu, bude to zázrak.

„Chelsea, až zastavím, chci aby ses mě chytla za ruku a běžela," do panikou zamrzlého mozku se mi probojoval jeho hluboký hlas. Ztuhle jsem přikývla. Během další minuty jsme zastavili na rozlehlém parkovišti u jakéhosi obchodního domu. Rozklepanýma rukama jsem se snažila rozepnout svůj pás, když Aden vyskočil z auta a už otevíral dveře na mé straně. Jedním rychlým pohybem mě odepnul a pak mě vytáhnul ven. Do mých horkých tváří udeřil studený noční vzduch, ale moc dlouho jsem rozjímat nemohla, jelikož jsem cítila jeho prsty v mé dlani.

„Chelses, tak pojď," zavelel a už mě táhnul pryč od dokonale zaparkovaného Cadillacu. Nasadil šílené tempo a já za ním vlála. Měla jsem pocit, že snad vyplivnu plíce, když konečně přestal běžet. Po zádech mi tekl studený pot a byla jsem si jistá, že můj obličej je splavený a zarudlý. Pořád mě ještě držel za ruku a já si toho byla víc než vědoma. Mohla jsem ale aspoň zklidnit svoje astmatické dýchání, když jsme opravdu zpomalili do chůze. Až teď jsem dávala pozor na to, kam jsme doběhli. Byli jsme v parku. Prošli jsme jeho vstupem, kolem dětského hřiště. Ani jeden z nás nic neříkal. A to hlavně proto, že se Aden neustále obezřetně rozhlížel kolem nás. Dalších pět minut uběhlo a nic zajímavého se nestalo. Moje srdce by už mělo běžet normálním tempem, ale nedělo se tak. Zvedla jsem oči k jeho obličeji, když jsme se zastavili před staře vypadající lavičkou.

„Myslím, že jsme v pohodě," pronesl, když se naposledy podíval, zda nás někdo nesledoval, pak se jeho zrak sklonil k mé tváři. Jeho stažené obočí se trochu uvolnilo a jeho ledové oči poněkud roztály, společně semnou.

„Vypadá to, jako kdyby si už před policií někdy prchal," řekla jsem první, co mi přišlo na mysl. Jeho výraz se nezměnil.

„To je úděl nezákonných závodníků," přiznal.

„Myslíš, že se podařilo utéct i dalším?" pomyslela jsem na Natea a Landona. Úplně jsem na jejich osudy zapomněla.

„Nemám tušení, ujel jsem jim ještě před tím, než se na nás nalepili policajti," pokrčil rameny. Pohledem jsem sklouzla na naše ještě stále spojené ruce. Měli jsme propletené prsty a mě se vjem jeho kůže na mé, zdála být tak správná. Když jsem se na něj zase podívala, tak se díval na naše ruce.

„Proč se mnou ve škole vůbec nemluvíš?" vylétlo to ze mě, dřív než jsem mohla tu svoji pusu zavřít. Proč před ním vyklopím, vše co se mi v mém zamlženém mozku odehrává.

„Tuhle konverzaci už jsme vedli minulou sobotu, Chelsea," povzdechl a odtáhl ode mě svou ruku, i když velmi zdráhavě. Vím, co je špatně, i tak jsem se nedokázala přestat cítit odstrčená. Myslím, že potřebuji odbornou pomoc. Moje šílené myšlenky přehlušily hlasy, které se k nám blížily. Oba jsme vrhli ostražité pohledy k zatáčce cesty, která vedla k nám. V hrudi se mi už po několikáté vzedmula vlna paniky.

„Chelsea, uteč," rozkázal mi Aden, poté co se ke mně zase obrátil. Zamračila jsem se na něj, když se hlasy nabíraly na hlasitosti, ale znějící nějak divně. Došlo mi, že se linou z vysílaček. Našli nás. Pak mě ale napadlo, že kdyby nás našli, jistě by nešli tak pomalu. Přihnali by se sem.

Jen prohledávají oblast.

Najednou mě něco napadlo.

„Ne," odpověděla jsem na jeho snahu mi poskytnout volnou cestu k útěku. Rozšířil na mě ty svoje nádherné oči, ohraničené černými, dlouhými řasami.

„Sakra, Chels..." neposkytla jsem mu už další prostor k povídání a jistě toho měl na srdci hodně. Položila jsem mu ruku na rameno a naposledy jsem hodila pohled k ještě stále liduprázdné cestě. Panika se mísila se vzrušením a adrenalinem. Což pro mě byla nebezpečná kombinace, která mě donutila jednat. Zatlačila jsem do něj, napolo čekajíc jeho odpor, ale k mému překvapení se nechal dostrkat až k lavičce za ním, dokud nenarazil na její hranu. Nezbylo mu nic jiného než se na ni s žuchnutím posadit. Nechápavě mě propaloval svým pohledem, ale nenechala jsem se odradit od toho, co jsem se chystala udělat.

„Chelsea?" zkusil to znovu.

„Buď ticho a spolupracuj," zašeptala jsem a dřív než mohl cokoliv říct, jsem se k němu sklonila a přikryla jeho rty svými. Věděla jsem, že to se mou zamává, ale netušila jsem jak moc. Jeho měkká ústa obklopila ta má, pohlcujíc mě ve své sladkosti. Byl to jednoduchý, ale i tak dost vášnivý polibek na to, nás oba schopný zanechat bez dechu. Odtáhla jsem se od něj jen na vteřinu, kdy jen nasál vzduch do plic. Ani jsem si nevšimla jeho dlaní na mých bocích, dokud nenásledoval moje odtáhnutí pohybem svého těla v souladu semnou. Na chvíli jsme spojily naše pohledy.

~~~

„Ah sakra," zamumlal jsem, při pohledu do jejích jasných očí. Obtočil jsem svoje paže kolem jejího útlého pasu a tím ji k sobě stáhnul. Nepatrně jsem nadzvednul její drobnou postavu, pochopila moje pobídnutí a obkročmo se na mě posadila. Byl jsem jí takhle blízko několikrát. Přesto mě její nečekaný polibek, doslova posadil na zadek. Už jsem nemohl déle čekat, potom co jsem ucítil jejích chvějící se ruce na mých ramenou. Její prsty byly studené, díky chladnému večeru, ale její tělo, které se teď tisklo ke mně, sálalo žárem, který stravoval i mě.

Tentokrát jsem převzal inciativu a zmocnil se jejích úst. Málem jsem ztratil příčetnost v momentě, kdy jí z hrdla vyšel zvuk, připomínající zavrnění kočky. Stisknul jsem její boky a její odpovědí na to mi byly, prsty prodírající se mými vlasy. Nemilosrdně jsem si bral, co mi tak bezostyšně nabídla. To, že jsme teď byli v hledáčku policie, mi s lehkostí vyklouzlo z mysli. Všechno racionální myšlení bylo nahrazeno touhou.

Byl jsem si vědom toho, že si na ni vybíjím svoji frustraci. Která začínala někde mezi tím, kdy jsem se ji po dobu dvou týdnu pokoušel nebrat na vědomí, až po moment, kdy mi ji její kamarádi předali jako trofej, kterou jsem měl po závodě v plánu si odvést z domu.

Doma jsme sice nebyli, ale na tom vůbec nezáleželo. Náš polibek měl od něžného oťukávání daleko, ale nedokázal jsem si pomoci. Zasloužila si, abych na ni šel pomalu, ale to jakým způsobem mi jej oplácela a jak se její tělo chvělo stejnou potřebou, jako to moje, bylo prostě moc na to, abych se dokázal ovládat do takové míry. Moje dlaně se přesunuly na její oblé pozadí, kde jsem jej stisknul. Na zlomek sekundy se ode mě odtrhla, aby zlapala po dechu, ale nedal jsem jí prostor k uvažování a znovu na ni zaútočil. Pravděpodobně si sama neuvědomovala, že její prsty mě náruživě tahají za vlasy v souladu s dychtivou pozorností, kterou jsem věnoval jejímu dokonalému, přesně do rukou padnoucímu zadečku.

Odtrhnul jsem se od jejích svádivým rtům, které zůstaly pootevřené a naběhlé, od mých polibků. Ale já ještě neměl dost, někde v pozadí jsem slyšel hlasy, ale nevěnoval jsem jim pozornost. Všechnu svoji soustředěnost jsem vkládal do probíhající činnosti. Zuby jsem přejel po její jemné čelisti, něco tiše zamumlala, ale nerozuměl jsem jí, nemohl jsem přestat. Vzpomněl jsem si, jak na mě reagovala, když jsem se na ni v domnělém spánku vrhnul u mě v posteli. Ústy jsem sklouznul na místo na jejím krku, kde jsem si byl jistý, že ji dovedu k šílenství. Jazykem jsem lehce přeběhnul po hebké pokožce, užívající si další její záchvěv a vůni, která z ní stoupala. Voněla jako květiny, nevím který druh kytky to byl, ale byl sakra unikátní. Zamručel jsem oproti její kůži a líbal každý centimetr citlivé šíje. Když se její boky pohnuly směrem ke mně.

Sakra!

„Panebože," zasténal jsem, když to udělala znovu. Neměl jsem možnost ke vzpamatování, jelikož se její rty znovu snesly na mé a já se rozhodl, že ji nechám dělat si semnou co jen chce.

„Co to semnou děláš?" zaslechl jsem její tiché povzdechnutí. Mohl jsem se zeptat na to samé. Stačilo se jí jen letmo dotknout a ztrácel jsem všechno svoje sebeovládání. Její prsty teď zkoumaly můj obličej. Její počínání mě zastavilo v dalších šílených postupech, které jsem s ní měl v plánu. Zvedl jsem k ní oči a zadíval se do těch jejích. Zářily ještě víc, než před tím, jako měsíc, který na nás svítil z oblohy. Lehce přejížděla ukazováčkem po linii mé čelisti a pak palcem po mých rtech. Byl to opak toho, jak dravě jsme si počínali ještě před vteřinou, ale i tak mě její hlazení rozechvívalo do morku kostí.

Můj mozek se najednou zcela rozjasnil a tak i její, když se mlžný opar, zastírající její zasněný pohled vypařil. Oba jsme se rozhlédli kolem sebe. Nikdo tu nebyl. A kolem nás se rozléhalo naprosté ticho.

„Myslím, že to zabralo," promluvila tiše. Ještě stále sedící na mém klíně. Mé tělo si bylo stále vědomo její blízkosti. Tohle jen tak nerozchodím. Pak mi došlo, co řekla. Zúžil jsem na ni své oči. Uvědomil jsem si, proč se na mě tak bez zábran vrhla.

„Nemuselas to dělat, mohla jsi utéct," zahučel jsem, když se začala zvedat. O krok ode mě odstoupila a ruce si přiložila na žhnoucí tváře.

„Myslím, že by bylo na místě, kdybys mi poděkoval, že jsem zachránila tvůj zadek," její krásný obličej byl teď rozzuřeně stažený, ale to ji činilo ještě víc sexy. Postavil jsem se taky a upravil si kalhoty, které se zdály být těsnější než kdykoliv před tím. Zatraceně.

„Díky za tvou obětavost," utrousil jsem. Nevím, proč jsem byl tak naštvaný. Myšlenka, že nebyla řízená neodolatelnou touhou být semnou, ale proto aby se nás pokusila zachránit, mě ranila. „Jen to už nikdy nedělej," vyštěkl jsem a začal rázovat pryč od ní. Sakra!

„Co je zase tvůj problém?" doběhla mě.

„Řekla jsi, že chceš sakra prostor. Snažím se ti ho poskytnout, ale ty se prostě vždy někde objevíš a pak uděláš tohle," rozhodila jsem rukama, připomínka jejího vstřícného počínání v mých pažích mě nechtěla opustit. Nemohl jsem se na ni ani podívat, jelikož bych pak udělal něco neuváženého. Jako třeba ji popadnout a běžet s ní do nejbližšího křoví. Tohle s vámi udělá nenaplněná touha. Nikdy jsem problém s ovládnutí svých choutek neměl.

„Snažila jsem se jen pomoci. Už to nikdy neudělám, neboj. Stejnak to stálo za nic," vyprskla nakvašeně, to už jsem to nevydržel a otočil jsem se na ni. Popadl jsem ji za ramena a přitáhl si ji k sobě. Její oči se rozšířily, ale ne strachem, ale přesně jak jsem předpokládal, vzrušením.

„Nesnaž se tu předstírat, že se ti to nelíbilo, stejně tak jako mě, zlato," zavrčel jsem jen několik centimetrů od její tváře. Její dlaně byly opřené o moji hruď, nevím jestli se mě k sobě snažila přitáhnout, nebo naopak odstrčit. Vypadalo to, že sama se sebou svádí boj.

„Ne," zabručela dosti nepřesvědčivě. Odfrknul jsem si a propustil ji ze svého držení. Pak jsem rukou prohrábl vlasy a snažil se uklidnit.

„Nalhávej si to, ale nečekej ode mě zdrženlivost, když se ke mně takhle přiblížíš. Dal jsem ti jasně najevo, že tě chci. To jak se ke mně dychtivě tiskneš pokaždé, když se ocitneš v mém náručí, v tvém případě mluví o tom samém, tak mi aspoň nelži," vytknul jsem jí. Znovu vypadala ohromeně mou přímočarostí. „Musíme pryč z ulic. Bude lepší, když půjdeme k tobě domů. Potřebuji alibi a ty taky. U tebe doma nás hledat nebudou, když zjistí, jména závodníků," pokračoval jsem, zatím co byla ticho, kráčející vedle mě. Očekávala jsem námitky, ale nic se nestalo. Vyšli jsme ven z parku. Musel jsem nechat svého cadillaca na parkovišti. Když jsme se dostali na hlavní ulici, zastavil jsem taxíka. Zadal jsem řidiči Chelsiinu adresu a pak jsme si sedli na zadní sedadlo. Zírala ven z okna na své straně, s rukama založenýma na hrudi, ignorujíc moji přítomnost.

Dal jsem ruce v pěst a pomalu dýchal. Proč to s ní musí být tak složité? Vážně jsem se snažil, proti vlastnímu přesvědčení zpomalit. Nechat ji být. Ale jako kdybychom si k sobě tu cestu pokaždé našli a vždy to skončí hádkou, nebo zuřivým odchodem jednoho z nás.

Od té doby, co jsem ji znovu uviděl na tom závodě, se moje sny stávaly ještě víc frekventovanými. A především nabíraly na reálnosti. Měl jsem pocit, že šílím a situace s Chelsea tomu nenapomáhala. Už je to skoro měsíc, co jsem s ní v kontaktu, když nepočítám ten čas, kdy jsem se ji marně snažil vymazat ze svého života, i přesto že ji sakra vídám každý den. A neulehčovala mi to ani ta zpropadená hra. Je celkem těžké, od ní odrhnout pohled, když musíte nacvičovat svoji roli. To, že na mě ještě k tomu, mohla dvojčata oči nechat.

Už jsem neměl problém je rozeznat. Jelikož Brandon byl ten, co se na mě věčně mračil a házel po mě vražednými pohledy a Landon byl krotký, jak beránek, jen si mě prohlížejíc, jako muzejní exponát. Ti dva byli na hlavu. Kdyby na to přišlo, asi bychom mohli být dobří kamarádi.

K Chelsiinýmu domu jsme dojeli během pěti minut. Zaplatil jsem řidiči a pak šel s Chelsea ke dveřím. Divný pocit, co jsem měl poprvé, co jsem se tu ocitl, se vrátil. Chels začala odemykat, když v tom se zatavila a podezřívavě se na mě zadívala.

„Jak jsi věděl, kde bydlím?" vydechla.

„Vezl jsem tě sem potom, co se ti rozbilo auto, pamatuješ?" nenechal jsem se vyvést z míry, to že jsem sem trefil i předtím se dozvědět nemusí.

„Nepamatuji si, že bych ti i předtím řekla svoji adresu," prohlížela si mě jak, osmý div světa.

„Co na tom záleží, můžeme jít dovnitř? Jsem unavený," utnul jsem její vyšetřování. Vešel jsem s ní dovnitř a pokoušel se ignorovat svoje na hlavu postavené pocity. Pronásledoval mě její prozíravý pohled, tak jako to dělala celé ty dny, co jsem s ní neprohodil ani slovo. Možná bych měl jít domů a riskovat, že mě tam chytí, než tu zůstávat s ní a být pokoušen.

„Jak dlouho tu musíš zůstat, taky jsem unavená a ..." obrátil jsem se k ní a pozvedl obočí.

„Moje milá Chelsea, budeš mě tu muset ubytovat přes noc," dobře, líbil se mi ten triumf, když se její čelist málem ocitla až na zemi. Zůstanu tady, na to mě ji baví provokovat až moc, abych zase utekl. „Sama jsi říkala, že mi zachraňuješ zadek, tak to dotáhni do konce," jo, rozhodně jsem si užíval ten šok, zračící se v její tváři. Málem jsem vybuchl smíchy, ale zadržel jsem to, jinak by asi hrozilo, že mě něčím přetáhne přes hlavu.

„Ty ses zbláznil, že?" vyprskla.

„Oba potřebujeme krytí, Chelsea," podotkl jsem a pak jsem se vydal do útrob domu. Věděl jsem přesně, kam jdu, na pravé straně se nacházela kuchyně na druhé straně, přes vstupní halu, byl salónek, kam teď právě vedly mé kroky. Už jsem tu byl. Nesčetněkrát. Zastavil jsem se u krbu. Viděl jsem v něm plápolat oheň, ne teď, ale ve svých snech.

„Přece to není tak vážné," zamumlala za mými zády, tak jsem otočil. Dívala se na mě s divným leskem v očích. Rychle zamrkala a odvrátila ode mě pohled.

„Taky jsem tě nechal spát u sebe, to mi nemůžeš poskytnout jeden z pokojů pro návštěvu?" zabroukal jsem. Okamžitě se na mě zase podívala.

„Třeba žádný volný pokoj nemám!" odsekla.

„A já si myslím, že ano. Když ne, tak se vždy můžu uvelebit u tebe v posteli, ne?" narážel jsem na její přespání a ona si toho byla vědoma, jelikož se zase rozkošně červenala. Zbožňoval jsem ji tak vidět. Před očima se mi mihlo tolik příležitostí, při kterých na mě koulila ty svoje velké modré oči, s tvářemi zrůžovělými studem.

„Můžeš zůstat v jiném pokoji," zavrčela rozzuřeně a tenhle pohled na ni, se mi líbil snad ještě víc. Pak jsme spolu vyšli do druhého patra domu, Chelsea zamířila ke dveřím svého pokoje. Že je to její pokoj jsem věděl, ještě před tím, než otevřela a vešla dovnitř. Zastavil jsem se na prahu a podíval se na postel. Na sucho jsem polknul. Vše tu vypadalo stejně, jako v mých snech. Úplně vše. Tohle je šílené. A děsivé zároveň.

„Děje se něco?" Chelsea se objevila předemou a přistihla mě, jak civím do jejího pokoje, jako do jeskyně plné zlata.

„Tvůj pokoj mi připomíná místo, na kterém jsem jednou byl," zamumlal jsem nepřítomně. Když Chelsea zůstala ticho, obrátil jsem k ní zrak. Její obličej byl najednou bílý jako stěna a v náručí drtila laptop, nakonec se vzpamatovala a křečovitě se na mě usmála.

„Tvůj pokoj je hned vedle. Musím jít odepsat na pár emailů a zavolat Landonovi, zda se z toho dostali, tak si klidně dej sprchu, ručníky tam jsou. Kdybys měl hlad, lednice je plná jídla," rozdala mi instrukce a pak předemnou prchala. Zmizela ve dveřích salónku druhého patra. Frustrovaně jsem vydechl a pak zapadl do svého pokoje. Jakmile jsem se tam ocitl, hned mě přepadla vlna vzpomínek... vzpomínek? Ne sny!

Promnul jsem si obličej. Tenhle den se opět ukázal být až moc zážitků plný. Bylo kolem půlnoci, tak jsem se rychle osprchoval a odstrkával otravné myšlenky do kouta své mysli. Nemohl jsem si teď dovolit přemýšlet nad těmi šílenostmi. Ne s Chelsea hned vedle v místnosti. Jistě bych ztratil zábrany a znovu na ní udeřil. Zvědavost mě užírá už několik týdnů v kuse, jistě to vydržím i déle. Když jsem se však uvelebil v posteli jen v kalhotách, nedokázala jsem zamhouřit oči. Posedával jsem tam takhle asi další půl hodinu a pak jsem vyskočil na nohy.

Vyšel jsem ven ze svého pokoje, ani nevím proč a rovnou jsem zamířil do salónku. Chelsea tam ještě stále byla. I když ne při smyslech. Má ve zvyku usínat na náhodných místech? Hlavu měla zvrácenou dozadu a opřenou o kraj lenošky, na které seděla. Nohy měla natažené a na nich měla položený svůj laptop, který se každou vteřinou, kdy se její hrudník zvedal nahoru a dolů, blížil k pádu na zem. Rychle jsem k ní přešel a vzal jí laptop z povoleného sevření jejích prstů a položil ho na konferenční stolek vedle. Přemýšlel jsem, co s ní. Mohl jsem na ní oči nechat. Rty měla pootevřené, když něco tiše zavzdychala. Pak se usmála. Byla dokonalá.

Posadil jsem se na podnožku od vedlejšího křesla, abych na ni měl hezký výhled. Asi to zní docela ujetě, ale jak bych si mohl nechat ujít takovou příležitost se na ni dívat a nebýt přistižen. Jenže pak moji pozornost přitáhlo něco jiného. Můj zrak sklouznul na obrazovku otevřeného macbooku.

Dech se mi zasekl v krku.

Díval jsem se totiž na fotografii mě samotného, s Chelsea a další neznámou dívkou a klukem.

A/N

Žádná petice se ke mě nedostala, takže jsem to beze studu udělala znovu :D

Část kterou na kterou jste se tak třásli, je tu... vyjde pravda najevo?? No po tom, co vidí důkaz přímo před sebou, to asi jinak nepůjde co? :D

Jo na tuhle část jsem se taky těšila (ne že bych to takhle měla naplánované od začátku) :D

Ale je to tu :D

I té policii unikli, což nás přivádí k dosti radikální scéně mezi Chelden...uhuuu... není tu najednou nějako horko?

:DDDDDDD

Tohle mě dostalo :D Castiel to rozčísnul :D

Doufám, že jste si to užili, na začátek jsem dala varování, jelikož vím, že je tu dosti mladých čtenářů a nebyla jsem si jista zda to to bylo vyloženě vhodné :D I když u něj doma jsem Vás nevarovala, takže no, tohle ale bylo přeci jen něco :D

Hoooook!!! Nevím, co přesně dělá, ale i tak se mi to líbí :D Ani nevím proč to sem dávám, ale neodolala jsem :D

Každopádně, tohle neplánované pokráčko jsem začala psát kdy? V polovině Ledna? A je konec února... a jsme v polovině knihy... tohle musí být rekord v historii Wattpadu ne?? Nechci nic říkat, ale jsem na sebe pyšná, smrdím samochválou?:D Pff možná, ale who cares! :D Je to sranda! A Vámi po boku mě to baví ještě víc! Jste nej! Ale to vy vítě!

Přístě!

Love ya!