~~~ 5 Seconds of  Summer - Wherever you are ~~~

Když jsem po pár hodinách vyšla ven, nikde jsem svoje přátele nenašla. Na mobilu mi jen zanechali zprávu, že se zítra uvidíme ve škole. Bylo mi líto toho, jak jsem se chovala. Ale někdy je toho moc na zpracování a teď, když se Aden vetřel do mého života, toho bylo víc než dost.

Zbytek neděle jsem se zahltila prací pro školu a pokusila se zapomenout za události tohoto víkendu. Věděla jsem předem, že následující týden bude hektický a že jestli ho přežiju ve zdraví, tak to bude zázrak. A to se mi potvrdilo.

Další den jsem se do školy sice svezla s kluky, ale ani jsem s nimi nepromluvila. V hlavě jsem si udělala poznámku, že se musím zeptat Adena, jak je na tom moje auto. Nutně ho potřebuji. Utvrdila jsem se v tom, že jediný podnět k rozhovoru s ním, bude právě moje auto. Nic víc. Rozhodla jsem se pro strategii ignorování. A to teď platilo i pro dvojčata. Všichni na mě tlačí a já potřebují prostor.

„Chels, dneska je první oficiální setkání souboru. Začíná to ve čtyři, tak tam buď," Bran promluvil, když jsme se dostali na pozemky školy a vystoupili po velmi tiché jízdě z auta. V hlavě jsem sprostě zaklela. Úplně jsem na tuhle šílenost zapomněla. Jak se mám všem vyhýbat, když si musím jít hrát na Julii?

„Dobře," zamumlala jsem a pak jsem na ně jen zamávala a vydala se na první přednášku. Ještě jsem si stihla všimnout, jak si vyměnili starostlivé pohledy. Rychle jsem uháněla pryč, ještě předtím, než si tuhle trapnou léčbu tichem rozmyslí oni, nebo já. Když jsem jim neřekla celý příběh o Damonovi, jen jsem se ujišťovala, že jim to možná povím později, někdy jindy, až když o tom budu moci mluvit bez toho, abych se znovu sesypala. Zaslouží si to vědět, potom všem, co pro mě udělali. Jsem si toho vědoma. Jen musím najít odvahu.

Doháněla jsem sama sebe k šílenství. Hned jak jsem se dostala do posluchárny a spatřila ho sedět na mém obvyklém místě, měla jsem neodolatelnou touhu udělat jednu, nebo dvě věci. Buď ho slušně vyzvat, aby si přesednul, nebo spolknout svou pýchu a sednou si na opačnou část místnosti. Přešla jsem však k němu a sedla si na sedadlo vedle něj. Nedokázala jsem provést ani jedno. Vytáhla jsem si věci a začala si zapisovat výklad do laptopu. Jeho jsem absolutně ignorovala. I když jsem na sobě cítila jeho pohled.

„Neříkala jsi, že jsme přátelé? Neměli bychom se družit?" zašeptal asi po půl hodině mého zarytého mlčení. Potlačila jsem popud mu nějak odseknout a nadále pokračovala v práci. Zaslechla jsem jeho povzdech. Tohle bude těžší, než jsem předpokládala.

„Chels, nebudu na tebe tlačit, jen mě nech tě poznat," zamumlal, skoro zoufale. Neodolala jsem a podívala se na něj. Do pekla, proč musel vypadat, jak vystřižený z reklamy na sex.

„Rozmyslela jsem si to, Adene. Nezvládnu ani to přátelství," řekla jsem jen a sebrala všechnu sílu v sobě, abych od něj odtrhla zraky. Ještě jsem zachytila, jak stahuje obočí. Chvíli bylo ticho, při kterém jsem myslela, že jsem vyhrála.

„Myslel jsem, že nejsi zbabělec," on přesně věděl, co dělá. Přesně tušil, jak na mě tahle věta zapůsobí. Trhla jsem k němu hlavou a věnovala mu znechucený pohled. Tvářil se vážně.

„Ty mluvíš o tom, že jsem zbabělá, ale kdo utekl, když jsem se začala vyptávat já? Chceš vědět všechno o mně a nejsi ochotný se svěřit se svými tajemstvími? Je mi líto, ale takhle to nefunguje," zasyčela jsem zadýchaně. Měla jsem chuť na něj křičet. Začala jsem si balit věci, když jsem zahlédla šok v jeho očích.

„Kdo utíká teď?"

„Látku už znám, nemám potřebu tu být. Uvidíme se na zkoušce," zavrčela jsem a pak opustila posluchárnu, jak nejrychleji to šlo. Když jsem vyšla na chodbu, měla jsem co dělat, abych kolem sebe nezačala vztekle kopat. Proč ho nedokážu ignorovat. Proč mě musí za každou cenu vyprovokovat!

Zbytek dne do začátku zkoušky jsem strávila ve studovně. Snažila jsem se svoji mysl zaměstnat, ale každá chvíle nepozornosti patřila Adenovi. Za to jsem ho proklínala, jak jen to šlo. Ve chvíli, kdy jsem se došourala na setkání souboru, byla moje nálada pod bodem mrazu. Posadila jsem se na pódium mezi dvojčata, už se ani nesnažíc předstírat, že jsem celá nažhavená strávit několik hodin předčítáním středověkého textu, a kdo ví, co dalšího. Aden už tu byl taky, sedící hned vedle Landona. Ani jsem se na něj nepodívala, což neznamenalo, že on se nějak ostýchal. Co má pořád s tím zíráním!

Brandon se ujmul úvodního slova a začal rozdávat rozkazy a úkoly všem přítomným. Ještě ani nepadlo slovo o hlavních aktérech hry a už jsem spřádala plány na útěk. Když se všichni rozutekli, aby splnili každé Branovo přání, se Bran odlepil od pódia a stoupl si před nás.

„Ok. Co se týče vás dvou. Počítám s tím, že jste si scénář již přečetli. Chci, abyste si svoje pasáže prošli společně, našli ty, které vám asi budou dělat potíže, s těmi vám pak pomohu já. Chci jen vidět, jak se s tím poperete sami," pronesl autoritativním hlasem. Vyvalila jsem na něj oči. Čekala jsem všechno, jen ne, že to nechá na začátku na nás. Pocit, že to nedopadne dobře, se ještě umocnil. Ve stejný okamžik jsem spojila pohled s Adenovým. Myslím, že měl na mysli úplně to samé.

„Tak na co čekáte?" popohnal nás Bran, když už mu přišlo, že sedíme nehnutě moc dlouho. Musela jsem uznat, že i přesto, že jsme se v téhle situaci ocitli všichni tak nějak nedobrovolně, přistupoval k tomu Brandon pořád profesionálně.

Aden ke mně tedy přešel a sedl si naproti mně. Brandon se s Landonem odebral, podívat se na jeho připravené návrhy kostýmu a nechal mě s mým Romeem o samotě.

~~~

Díval jsem se na ni, jak se ošívá, díky tomu, jak blízko ní jsem se teď nacházel. Rozevřel jsem před sebou scénář, který jsem kupodivu prošel několikrát během té doby, co se mi dostal do ruky. Věděl jsem, jak moc jí je tohle nepříjemné, i já jsem tím nebyl nadšený. Jediný rozdíl v tom všem byl, že jsem s ní mohl trávit čas bez toho, aby přede mnou utíkala. Protože, to dělala neustále a já ji nechal. Všechno ve mně se tomu vzpíralo, ale nemohl jsem jinak.

Díky nějakému divného tušení jsem věděl, že na ni musím jít pomaleji, jinak hrozí, že ji ztratím. Protočil jsem mentálně sám nad sebou oči.

„Četls to?" zamumlala, skoro proti své vůli. Měl jsem chuť s ní zatřást. Proč se její chování tak změnilo. Včera ode mě vystřelila jako šíp a to jsem si myslel, že jsme na dobré cestě. Včera se muselo stát ještě něco dalšího, co ji donutilo se zase úplně uzavřít. Skoro se na mě ani nepodívala, a když ano, tak rychle uhnula pohledem.

„Několikrát," přiznal jsem se. Zvedla ke mně oči v nelíčeném ohromení. Ani jsem se jí nedivil, kdo by si myslel, že někdo jako já by byl celý nadšený do něčeho takového. Ale ještě před tím, než jsem zanevřel nad možností vyššího vzdělání, jsem byl pilný student. Tolik se toho ale od té doby změnilo. Teď jsem byl spíše donucen k tomu se vrátit ke svému starému já, jinak hrozilo, že můj nevyvedený strejda vše zkazí. Sice jsem úplně nevěřil, že by mě udal, ale u Luka nikdo neví.

„To si děláš srandu?" zahučela sama pro sebe, neodolal jsem a zazubil se na ni.

„Projdeme to spolu ne?" navrhnul jsem smířlivě. „Začneme tou první scénou, kterou spolu sdílíme, po odchodu Tyba?" navrhnul jsem. Pořád se na mě dívala, jako kdyby nevěřila, že ze mě opravdu vycházejí ta slova. Jen přikývla. Měl jsem za to, že asi neví, o jaké scéně to mluvím, jinak by mi ten text asi omlátila o hlavu. Vzal jsem její listy a obrátil je na stranu, kde začínala naše první interakce.

„Když znesvětím ten oltář zářící

snad rukou smělou, mírný jest hřích její:

mé rty, dva uzardělí poutníci,

to drsné tknutí něžně slíbat chtějí." Promluvil jsem k ní tiše, jak jsem si představoval, že by to vyšlo z Romeových úst, kdyby chtěl políbit svoji Julii. Upírala na mě svoje průzračné oči, které donutily moje srdce se na chvíli zastavit a ocenit ten moment. Pak najedou rychle zamrkala a sklonila svůj zrak k textu.

„Poutnice milý, křivdíš velice

té ruce své; v tomť pravá zbožnost její:

když poutník tkne se ruky světice,

tak ruka s rukou líbati se smějí." Přečetla rozechvělým hlasem a hned nato se na mně zase zadívala. Musel jsem se nutit násilím do klidu. Neměl jsem daleko od toho, abych udělal něco, co by mi zhatilo jakoukoliv šanci, pomoci Chelsea se uvolnit. Vím, že tam někde uvnitř je ta dívka, kterou znám ze svých vyšinutých snů. Lámal jsem si hlavu nad tím, co jí donutilo být taková, jaká je teď.

„Či svatá nemá rtů a poutník též?" pokračoval jsem tlumený hlasem.

„Jich užit jenom k modlitbě si troufá." následovala. Očima jsem sjel na její rty.

„Ó svatá, rty co ruce učiň též;

rty prosí, vyslyš je, sic víra zoufá." Chelsea neměla tušení, kam tenhle akt směřuje, o to víc to celé nabíralo na reálnosti. S jakou nevinností na mě pomrkávala.

„I prosbu plně, světec tich jest věru." Zamumlala omámeně.

„Tož ticha buď, když, oč jsem prosil, beru;

tak tvými rty má vina s mých je sjata." Na nic jsem nečekal a dál následoval cestu své role. Naklonil jsem se k ní dřív, než mohla jakkoliv reagovat a vtiskl jsem jí žhavý polibek na pootevřená ústa. Myslel jsem, že se okamžitě odtáhne, ale tak jako při našem prvním polibku, tak ani teď se nehnula. Její rty se vpily do těch mých, jako kdyby čekaly celou tu dobu jen na to. Pak jsme se od sebe oba v tu samou chvíli oddělili. Při pohledu do jejího obličeje, jsem málem ztratil sebeovládání a znovu jsem se na ni vrhnul. Její oči byly stále přivřené, dokud se nevzpamatovala.

„Co to mělo do pekla být?" zachraptěla.

„Část našeho hereckého výkonu," mrknul jsem na ni hravě, když i já jsem našel ztracenou půdu pod nohama. Nechápavě si mě prohlížela, dokud se její oči nerozšířily.

„To si snad Bran dělá prdel..." vydechla nakonec, přičemž jsem vyprskl smíchy.

„Evidentně ne. Ale myslím, že bychom na tom polibku měli zapracovat," pronesl jsem přemýšlivě, postřehl jsem, jak se v jejích očích mihla nevole, kterou nahradila další emoce. Chtíč. Tak mě to překvapilo, že mi na chvíli docházel dech. Vím, že mě chce stejně tak, jako já ji, ale že by povolila svoji obranu a bez okolků mi ukázala, co se v ní odehrává, jsem nečekal ani náhodou. Jak jí má člověk odolat? A jak jí má stačit, když mě jednu chvíli odstrkuje a další mě k sobě láká tím svým nevinným výrazem a očima, které mě nabádaly, abych jí podlehnul. A já tak moc chtěl.

Naklonil jsem se k ní blíž, abych zmenšil vzdálenost mezi námi. Znovu se ani nehnula. Nikdy se ode mě neodtáhla. Jen svými slovy mě od sebe odháněla. Díval jsem se na ni, když její pohled zakotvil na mých rtech. Zatraceně! Ještě víc jsem se přiblížil, tak že byly naše obličeje jen několik milimetrů od sebe. Zarazil jsem se, když jsem postřehl, jak zatajila dech, ještě stále nedělající nic proti tomu, abych přestal s tím, co jsem dělal. Kolikrát jsem nad tímto momentem snil. A doopravdy. Nad těmito sny jsem měl vládu. Tohle byl výsledek mé potlačované touhy. Od té chvíle, kdy jsem ji políbil po tom závodě, jsem nechtěl nic jiného, než to udělat znovu. Včerejšek u mě doma k tomu rozhodně směřoval. Vlastně, každá chvíle s ní o samotě. To, že jsme teď nebyli sami, byl jen detail.

Poté, co zavřela oči, jsem už na nic nečekal a nechal svoje rty překrýt její dokonale měkké. Nikde jinde, než na ústech jsem se jí nedotýkal. Přesto to neměnilo nic na faktu, jak úžasně jsem se při tom cítil. Lačnil jsem po tom, prohloubit moje laskání, ale držel jsem se při zdi a nechal jsem ji vést. Maličko naklonila hlavu na stranu a přitiskla se ke mně. Mě při tom slastně zatrnulo v žaludku. Už jsem se nedokázal déle držet na uzdě. Vzal jsem její spodní ret mezi zuby a slabě stiskl, přičemž se jí z hrdla vydral sten.

„Když jsem říkal, abyste si prošli ten text. Neměl jsem na mysli přejít rovnou k nácviku milostných scén!" zaslechl jsem vedle nás zavrčení, což mě donutilo se odtáhnout od anděla před sebou. Chelsea se podívala na svého kamaráda, jako kdyby ho ani nepoznávala. Její zrak byl zastřený a její tváře byly zbarveny do sytě růžové. Miloval jsem ten pohled na ni. Pak se však vzpamatovala, když si uvědomila, v jaké situaci jsme byli právě vyrušeni. Vrhla na mě rozzuřený pohled, jako kdyby to bylo celé jen moje chyba. Nevinně jsem pokrčil rameny a usmál se na ni, což ji vydráždilo ještě víc.

„Brandone, neříkal jsi nic o milostných scénách," vyjekl. Cítila jsem na sobě pohled dvojčete navlečeného do šedivého vlněného svetru. Ten kluk mě vážně neměl v oblibě.

„Věř mi, že z toho taky nejsem nadšený," zasyčel Brandon podrážděně. Proč se na mě všichni dívali, jako kdybych to byl já, kdo tuhle hru napsal?

„Co? Já mám jen rád nazkoušeno dopředu. Jak se ti to líbilo, Brandone?" obrátil jsem se na jednu polovinu dvojice. Nečekal, že na něj takhle udeřím, moc dobře jsem věděl, o co mu jde. Nechal jsem svoji otázku vyznít všedně, i přesto že jsem na něj upíral vše říkající pohled. Bran se vzpamatoval z ohromení a zamračil se na mě, přičemž si založil ruce na hrudi. Jako kdyby se mě snažil zastrašit. Zvedl jsem obočí vzhůru a čekal na jeho odpověď.

„Chelsea to zvládla na jedničku. Ty bys na tom měl zapracovat, vypadals při tom, jako uslintaný panic," věnoval mi vítězný úsměv, slyšel jsem jak Chels zalapala po dechu a vrhla na svého kamaráda šokovaný pohled, to už se po jeho boku objevilo jeho dvojče. Zkroutil jsem svoje prsty do pěstí, ale zůstal v klidu.

„Jak si přeješ, Brandone. Určitě to s Chelsea ještě několikrát zkusíme, jistě si tu svoji techniku vypiluji," vrátil jsem mu stejnou mincí, vědom si toho, že ho ženu k pomyslné hranici, když se ke mně najednou pohnul v bojovném duchu. Vyskočil jsem na nohy, připravený se bránit, ale k ničemu nedošlo a to hlavně díky Landonovi, který zabránil svému bratrovi ve vystartování. Chelsea už byla na nohách taky a to proto, aby si stoupla přede mě.

„Co to sakra děláte?" zasyčela naštvaně. Díval jsem se na Brandona. Věděl jsem, o co tu jde, ale nebyl jsem si jistý, zda to ví i on. Neměl jsem ho tak provokovat, ale pocit že musím bránit svoje území, se nedal jen tak utlumit. Landon šeptal něco svému dvojčeti do ucha, tak aby ho to donutilo se stáhnout zpět. Jen přikývnul, ale nespouštěl ze mě oči.

„Tak se všichni uklidníme, ano?" promluvil Landon tiše. Souhlasil jsem. Nestál jsem o rvačku a rozhodně ne s jedním z jejích přátel. O krok jsem ustoupil a zvedl ruce v němé rezignaci. Chelsea se na nás dívala se staženým obočí, jako bouřkový mrak. Aspoň, že to nedávala za vinu jen mě.

„Já jsem v klidu, jen nedokážu vystát někoho takového..." zabručel Brandon. Jeho bratr ho už nemusel držet, za to já jsem měl pocit, že brzy budu potřebovat někoho, kdo mi ten luxus poskytne. Narovnal jsem se do své výšky a propaloval kluka ve svetru, žhnoucím pohledem.

„A jakého takového přesně, máš na mysli?" promluvil jsem tiše, ale něco v mém hlase je všechny tři donutilo mi věnovat svoji plnou pozornost. Chelsea ke mně pozvedla pohled.

„Bran tím nic zlého nemyslí. My jen neradi přihlížíme tomu, jak si pohráváš s naší kamarádkou," promluvil Landon varovně, ale stejně tak klidně, jako já. Stočil jsem k němu zraky.

„A kdo říká, že si s ní jen pohrávám? Měli byste nechat rozhodnout ji, co je pro ni dobré a co ne. Já se ji jen snažím poznat blíže," řekl jsem jim pravdu. Sklouznul jsem očima na Chelsea, jejíž modré teď krásně roztály. Měl jsem chuť schovat její drobnou osobu do své náruče.

„Myslíš, že někomu s tvojí pověstí budeme věřit, že ji chceš jen poznat blíž?" vyplivnul Brandon. Ten kluk rozhodně ztrácel sebeovládání.

„Brandone, co to s tebou sakra je?" ozvala se Chelsea konečně. Nečekal jsem, že by se mohla postavit na moji stranu, ale díval jsem se jak odtrhla zrak ode mě a starostlivě si prohlížela svého kamaráda, ten už jí taky věnoval pozornost. Viditelně se uklidnil, přičemž jsem zahlédl vinu, mihnout se v jeho výrazu.

„Jde nám jen o tvé dobro, Chelseam vždyť to víš," zamumlal tiše a vyhnul se jejím očím. Jeho tváře se zbarvili do nachově rudé. Brandon v tom byl až po uši a ani o tom nevěděl. Jak patetické. Potlačil jsem touhu omotat ruku kolem Chelsiných ramen a přitáhnout si ji k sobě, abych mu dal jasně najevo, že přišel s křížkem po funuse.

„Já vím. Brandone? Tohle byl ale tvůj nápad. Jsem tu kvůli tobě," řekla tiše.

„Přišel mi to, jako dobrý nápad... dokud se tu neobjevil on," utrousil rozladěně.

„Teď už s tím nic nenaděláme, tak co kdybychom to hodili za hlavu a vrátili se ke zkoušení. Je to jen hra, Brane," mile se na něj usmála. Ani ona neměla nejmenší tušení. Copak jsem tu byl jediný, kdo měl otevřené oči a díval jsem se kolem sebe? Bylo to tak do očí bijící.

„Dobře. Jen nechceme, aby se opakovalo to samé, co s Damonem," přitakal Landon najednou. Byla to jen obyčejná věta, plná starosti o kamarádčin osud.

Ale já dokonale ztuhnul a zíral na Landona, jako kdyby mu na rameni vyrostla druhá hlava.

„Landone!" zavrčela Chelsea vedle mě, Landonovi oči se rozšířily a pak se najednou zamračil. Podíval se na svoji přítelkyni a pak na mě, přičemž to pak ještě několikrát opakoval. Ale já už jsem mu nevěnoval žádnou pozornost.

Damon?

To jméno jsem znal, jako kdyby bylo moje vlastní. 

A/N

Chtěla jsem přidat další kapitolu, až zítra, jelikož jsem vycucnutá, jak rozinka :D

Ale potom, jak jste reagovali včera na Q&A jsem si řekla, že si zasloužíte nášup! :D

Děkuji moc za všechny komenty, jak u poslední kapitoly tak i u Q&A! Vím, že jsem neodpověděla na všechny komentáře, ale není to kvůli tomu, že bych nechtěla, ale neměla jsem vůbec čas:)) Doufám, že se nezlobíte! Musela jsem dopsat tuhle kapitolu! :))

Každopádně jsem ráda, jakou odezvu jsem dostala! Ani nevíte jak!!

Ok a teď k příběhu!

Jak se vám to líbí! Pár věcí se nám tu pomalu a jistě vyhrocuje!

Kdo by komu fandil, kdyby se do sebe Bran a Aden pustili?? :D To by mě fakt zajímalo :D

Kdo se usmíval jak blbec, když Aden využil situace a vlepil Chels hubana? :D

A teď!!

Landonovi to uklouzlo... jak tohle dopadne!?

btw. nejsou prostě tihle dva taky k pokukání? Kdo miluje Supernatural? Zakřičte :D

No nic, tak já zase jdu, něco smolit, abych Vás nenechala čekat dlouho, kdo si láme hlavu nad tím, jak trávím svého valentýna, tak mám rande se svou fantazií :D A že já tam těch chlapů mám! :*

A vy víte, že vy jste lásky mého života :D

LOVE YA!

*** Text v kurzívě, zavržen v textu kapitoly, nepatří mě. Ale dílu Rome a Julie.