~~~ All time low - The Edge of Tonight ~~~

Ne že bych si šla dát sprchu nebo ne. Pomyšlení na to, že tu ještě před chvílí byl. Nahý. Mi dávalo mírně řečeno zabrat. Hlavně potom, co se před chvíli stalo u něj kuchyni. Musela jsem uznat, že byl vážně přímočarý, pokud se jednalo to, co chtěl.

Nejhorší na tom bylo, že já to chtěla taky. Čím víc mi dával ochutnávat, tím víc jsem chtěla. Kdykoliv se vedle mě octnul moc blízko, ztrácela jsem schopnost racionálně uvažovat. Tohle muselo přestat.

Pustila jsem proud ledové vody v umyvadle a snažila se ukočírovat ten ruměnec, který se mi usadil na lících. Podívala jsem se do zrcadla nad umyvadlem a nemohla uvěřit tomu, co vidím. Moje oči se horečně leskly, přičemž jejich modrá barva zářila ještě víc. Moje blond vlasy byly, jak jsem předpokládala, rozčepýřené do všech stran. Pokusila jsem se je uhladit, jak jen to šlo. Pak jsem to vzdala a stáhla jsem je do vysoko posazeného culíku. Cákala jsem na sebe ledovou vodu a doufala, že to schladí moje rozbouřené hormony. Když si člověk myslí, že už tímhle stádiem prošel, zvrácený smysl pro humor mého osudu, se mi musí vysmát.

Netuším, jak dlouho jsem v té koupelně, ale když se ozvalo zaťukání na dveře, uklidněné srdce se rozhodlo, začít na novo. Nádech výdech.

„Chelsea, jsi v pořádku? Už tam jsi skoro půl hodiny," ozvalo se na druhé straně dveří. Naposled jsem zkontrolovala svůj odraz. S pocitem, že už to lepší nebude, jsem otevřela dveře. Za nimi jsem našla váhavého Aden. K mé úlevě se už uráčil doobléci. Bohužel ho to v mých očích nečinilo méně přitažlivým. Jeho ledově modré oči zkoumaly můj obličej, jakoby měl obavy, že za chvíli propuknu v pláč.

„Jsem v pohodě," utrousila jsem a rychle prošla kolem něj. Zadržel jsem dech, abych nemusela vnímat jeho svěží vůni. Následoval mě. Když jsem došla do kuchyně a můj pohled padl na stůl. Nemohla jsem uvěřit svým očím.

„Kam se poděly všechny ty palačinky?" zeptala jsem se, když jsem se na něj točila. Na talíři bylo pár posledních kousků, z několika desítek, které jsem udělala. Nemohla jsem zastavit úsměv tvořící se mi na rtech, když jsem postřehla jeho klukovský výraz.

„Byly vážně výborné," zamumlal, jako kdyby se styděl, že je skoro všechny zblajznul. Mě to ale potěšilo.

„To jsem ráda," odpověděla jsem tiše. Jeho oči mě znovu propalovaly skrz na skrz. Odtrhla jsem od něj pohled a zadívala se na zem. Nevěděla jsem, zda bych tu měla nadále zůstávat. Neměla jsem sama nad sebou kontrolou, bude lepší, když budu čelit dvojčatům. Chvíli mezi námi panovalo ticho, přičemž jsem na sobě stále cítila jeho oči.

„Chelsea, můžeme se promluvit..." začal. Zvedla jsem hlavu v úmyslu jeho návrh zavrhnout, když mi začal zvonit mobil v kapse. V domnění, že jsou to jen kluci, jsem to chtěl rovnou zaklapnout, ale na obrazovce svítilo Ellenino jméno. Sakra. Zapomněla jsem, že měla dneska volat.

„Tohle musím vzít. Promiň," zahučela jsem a přiložila telefon k uchu. Dívala jsem se. jak Aden obešel stůl a začal uklízet po mém vaření.

„Ahoj Ellen," promluvila jsem do sluchátka.

„Ahoj, zlatíčko! Jak se vede?" zajímala se teta. Můj zrak byl přilepený na Adenových zádech. Možná jsem se měla přesunout do jiné místnosti, ale jako kdybych přirostla k zemi.

„Mám se dobře teti. Sem u kamaráda doma. Co děláte vy?" promluvila jsem poněkud nepřítomně, ale všimla jsem si, jak Aden ztuhnul a hodil po mě nečitelným pohledem, pak nadále pokračoval v uklízení.

„Jsi u dvojčat? My s děvčaty balíme, zítra letíme do Austrálie ... ne, to není naše, to je hotelu! Jistě, že si nemůžeš zabalit... ne, to není v ceně," v polovině věty Ellen začala mluvit na jednu ze svých přítelkyň, což mě donutilo se pobaveně zasmát.

„Ne, nejsem u dvojčat. A jak dlouho budete v Austrálii? Kam tam jedete?" vyzvídala jsem. Aden se najednou otočil s pozvednutým obočím a opřel se o linku s rukama založenýma na hrudi. Nemohla jsem od něj odtrhnout zrak.

„Asi na dva týdny, chceme si projet všechny města u pobřeží. Ale nejvíc se těším na rezervaci s koalami," v pozadí jsem slyšela nadšenou diskuzi o tom, jak jsou koaly roztomilé.

„Tak mi pak pošli nějaké ty fotky s Koalami," zasmála jsem se. Na Adenově ústech taky pohrával úsměv, když mě tak poslouchal.

„A u jakého kamaráda jsi? Je doma všechno v pořádku? Co škola?" vyptávala se Ellen. Kdyby jen věděla, jak se za poslední týdny můj život změnil. Přišla jsem si jak na horské dráze. A teta moc dobře ví, že po odchodu Liz, Chrise a Damona, moji jediní přátele byli jen Bran a Lan. Možná jsem prozradila víc, než jsem chtěla.

„U Adena. Chodí se mnou na Univerzitu a je můj partner v Brandonově hře," shrnula jsem můj vztah s Adenem do jednoduché věty. Ale ta to nepokrývala ani minimálně. Musela jsem poté vysvětlit Ellen všechny podrobnosti o Branově hře a všem okolo.

„... a porouchalo se mi auto, ale Aden se mi na něj podívá," dokončila jsem svůj monolog. Zmíněný mechanik neopustil svoje místo u linky a ani se neobtěžoval ze mě spustit pohled. Bylo to zneklidňující. Měla bych na to být už zvyklá, ale nešlo to. Jeho pohled byl až moc intenzivní. A nezáleželo na tom, jak dlouho se na mě dívá. Čím déle, tím hůř pro mě.

„To musí být ale milý hoch, vzkaž mu, že mu moc děkuji, že se o tebe tahle hezky stará," zabroukala Ellen nadšeně. Protočila jsem oči. On mi pomáhá tak maximálně do hrobu.

„Dobře," utrousila jsem.

„Na co čekáš děvče?" tlačila na mě. Aden mě nechápavě pozoroval, když jsem odtáhla mobil od hlavy a zaměřila se na něj.

„Mám ti vzkázat od mé tety, že ti děkuje, že se o mě takhle staráš," dívala jsem se, jak se jeho oči pobaveně rozšířily.

„Beze všeho. Je mi ctí," vyzývavě zahýbal obočím a já dala oči v sloup.

„Jo, vzkaz předán,"

„Dobře, zlatíčko, už budu muset jít. Nemůžu nikde najít svůj kartáček. Jdu vyhlásit pátrání. Měj se dobře. Zase ti brzy zavolám," pak jsme se rozloučili a já celá rudá strčila mobil do kapsy.

„Tak to bylo zajímavé. Tvoje teta je jistě úžasná," promluvil do nastalého ticha, jeho hlas podbarvený smíchem.

„To nemáš ani ponětí. Jsem ráda, že mám aspoň ji," pousmála jsem se nostalgicky. Vždy si gratuluji, že jsem se rozhodla udělat velký krok a přestěhovat se až z Alpeny do Kalifornie. I přesto vše, čím jsem si už prošla. Ničeho nelituji. Znovu jsem zaměřila pozornost na Adena, který si mě teď prohlížel s vážným výrazem ve tváři.

„Tvoje teta, je tvoje jediná rodina?" zeptal se, jako kdyby tomu nemohl uvěřit.

„Ano. Moji rodiče umřeli při autonehodě, když mi bylo šest. Bydlela jsem s v Michiganu s babičkou, dokud i ona neumřela. Pak jsem skončila tady," pokrčila jsem rameny, jako kdybych mluvila o rutinních záležitostech. Vyšlo to ze mě tak rychle, že jsem nad tím ani neměla čas popřemýšlet. Pak jsem si všimla, jak se něco mihlo v jeho pohledu. Nebyla to lítost, jak bych předpokládala. Ne, bylo to něco jiného, jen jsem nedokázala přijít na to, co. Bylo to pryč tak rychle, že jsem to nestihla zanalyzovat. Ještě k tomu se na vteřinu vyhnul mým očím, pak se ke mně zase vrátil, s nic neříkajícím pohledemm.

„To je mi líto," jeho hlas byl bezvýrazný. Měla jsem pocit, jako kdyby se za jeho slovy skrývalo víc.

„To je v pořádku, už je to dávno a já mám Ellen vážně ráda. Miluji život v LA," ujišťovala jsem ho. Jen se na mě jemně usmál.

„S tím souhlasím. Miluji Australii, ale je tu dobře. Teď ještě lépe, než tomu bylo, když jsem se sem přestěhoval," jeho hlas se prohloubil a mě naskočila husí kůže. Proč za jeho slovy pořád vidím víc? Možná proto jakým způsobem se na mě neustále díval? Nikdy jsem si nepřála tak moc, vědět, co se odehrává někomu v hlavě.

„Doufám, že se Ellen vrátí v pořádku, při jejím štěstí ji nějaká z těch Koal sní a nezáleží na tom, že žerou listí," zavtipkovala jsem.

„Jsem si jist, že se jí tam bude líbit," přitakal s oslňujícím úsměvem. „A teď... takže jsi mě vážně šoupla do zóny kamarádů?" poukázala na můj předešlý komentář. Do tváří se mi nahrnulo horko.

„To je jediné, co teď zvládnu, Adene," vydechla jsem skoro proti své vůli.

„Já to chápu," vypadlo z něj najednou. Odlepil se od svého místa a přešel ke mně. Nebyla jsem schopná se hnout, jako vždy když jsem v jeho blízkosti. „Ale já tě přesvědčím o opaku," dodal. Moje naděje se rozplynula dřív, než jsem se jí mohla pevně chytnout.

„Ty prostě nebereš ne, jako odpověď. Můžeš jít a plácnout si s dvojčaty," utrousila jsem rozčarovaně.

„Věř mi, to by nedopadlo dobře. Ti dva tě chrání, jak medvědí mamky svoje mládě," uchechtl se a já s ním. Měl pravdu.

„Adene, co po mě vůbec chceš?" zeptala jsem se na rovinu. Odpověď se sice odrážela v jeho očích, ale musela jsem to slyšet.

„Chci tě poznat, Chelsea. Chci o tobě vědět víc. Chci o tobě vědět všechno," tak a tady to mám. Myslel to dokonalé vážně. O tom nebyl pochyb. Chápala jsem ho a to hlavně proto, že já chtěla to samé. Přesto mě jeho slova ohromila. Odhodlaně mi opětoval pohled, potvrzující tak to, co řekl. Jako kdyby se mě snažil přesvědčit, že nemá cenu před ním utíkat. A já mu na vteřinu uvěřila.

„Na mě není nic, co by stálo za to vědět," pokusila jsem se ho odradit. Byla jsem obyčejná. Nikdy jsem nepatřila k těm lidem, které by jiní chtěli bezpodmínečně v životě. Měla jsem jen pár nejbližší a to mi vždy stačilo. Všimla jsem si, jak vrtí hlavou.

„A to je to, v čem se mýlíš, Chelsea," odporoval. Jeho oči svítily něčím, co jsem nedokázala popsat. Jako kdyby už všechna moje tajemství věděl. Nevědomky jsem se otřásla pod jeho silným pohledem. Tohle je nebezpečné. Čas jít!

„Musím jít. Kluci už vyšiluji, kde jsem," vydala jsem ze sebe a pak rychle prošla kolem něj. Překvapilo mě, že se mě nepokusil zastavit.

„Uvidíme se zítra ve škole," zaslechla jsem ho ještě před tím, než jsem zmizela za dveřmi. V uších mi hučelo a měla jsem pocit, že se brzy udusím. Něco na tom, jak ke mně mluvil, jakým způsobem z něho vycházely ty věty, které měly hlubší smysl, mě nenechávalo klidnou. Skoro jsem vyběhla z apartmánového komplexu, našla jsem svoje auto a vydala se k sobě domů. Na chvíli mě přepadla vina, že jsem tak utekla a nechala ho tam. Co když ještě není v pohodě?

Kdyby nebyl v pohodě, asi by mi nebyl schopný dělat ze života peklo. Pomyslela jsem si. Ucítila jsem svůj mobil, jak se mi opět rozvibroval v kapse. Dneska jsem nějaká žádaná. Jeden problém jsem opustila, abych tomu dalšímu vyšla vstříc. Že já mám dnes ale smůlu.

Ze srdce mi spadl kámen, když jsem dojela k sobě domů a nikde neviděla ani známku po rozzuřených dvojčatech. Rychle jsem zaparkovala auto a schovala se v domě. Měla jsem tušení, že tu budou co nevidět. Zatlačila jsem myšlenky na tajemného Adena do pozadí, když se rozezněl domovní zvonek.

To zvládneš holka. Prostě si vymysli nějakou pohádku... sakra, tak moc jsem jim nechtěla lhát, ale neměla jsem odvahu na to jim říct, jak to vlastně celé je. Nikdy jsem za celou dobu co kluky znám, neprojevila zájem o opačné pohlaví, nikdy jsem netrávila čas s nikým jiným než s nimi. Jistě jim je divné, proč zrovna Aden. Sice jsou po většinu času vtipálci, ale oba, nebo především Landon, je hodně vnímavý.

Což mě opět donutilo si vzpomenout na Adena a jeho poznámku o tom, že jsem v podstatě slepá ke svému okolí. Zamračila jsem se, když jsem otevírala dveře, abych tu zvěř vpustila dovnitř. Našla jsem je tam stát s napjatými výrazy ve tvářích, když mě viděli, okamžitě jim povolily a oba se na mě najednou vrhli.

„Chelsea!" vykřikli oba dva najednou a schovali mě v obřím objetí. Neměla jsem čas jim to ani opětovat, jelikož mi přimáčkli paže k tělu. Přes jejich ramena jsem na prahu viděla stát ještě Natea, dívající se na nás s pobaveným úsměvem na rtech. Zvedl ruku a zamával na mě.

„Zdravím, Nate," zasípala jsem.

„Zdravím, Chelsea. Zachránil bych tě, ale výslovně mi to zakázali," ďábelsky se na mě zakřenil a škodolibě pokrčil rameny v náznaku, že od toho dává ruce pryč. Hraně jsem se na něj zamračila a snažila se přitom vymanit ze svěráku, který kolem mě ti dva vytvořili.

„Kluci, jak dlouho tu budeme takhle stát?" zamumlala jsem, když už mi začínalo být vážně horko a to je co říct, když je venku zima, jak na antarktidě.

„Buď ráda, že tě jen objímáme. Zasloužila bys pár na holou," zahučel jeden z nich nazpět, neměla jsem tušení který, když jsem jim neviděla do obličeje. Protočila jsem oči a zpražila Natea, který se chystal něco říct, pohledem.

„Na co máš ten zatracený mobil, když nejsi schopná nám zavolat," pokračovali. Dívala jsem se na Natea, jak proklouznul kolem nás a zavřel dveře. Povzdechla jsem si.

„Měla jsem něco na práci," ospravedlňovala jsem se vehementně. Konečně se ode mě odtáhli. Dobře, možná mi bylo lépe v jejich náruči, než abych čelila jejich oříškovým zkoumavým pohledům.

„A to co, přesně?" Bran přimhouřil oči a prohlížel si mě od shora dolů. Sakra!

„Proč máš na sobě ještě pořád věci ze včerejška?" zeptal se Landon podezřívavě.

„A proč máš rozcuchané vlasy, jako kdybys právě vstala?" přidal se Bran. Vrhla jsem prosebný pohled na Natea, ale ten dělal, že se právě ke katastrofě neschylovalo a rozhlížel se po velké vstupní hale.

„Tenhle dům, je sakra velký?" podotknul a pak se vydal na průzkum. Tak ten mi rozhodně nepomůže.

„Neměla jsem čas se převléci," tak tohle bylo hodně chabé.

„Jak je Adenovi?"

„Je jeho hlava v pořádku?"

„Postarala ses o něho hezky?" nesnášela jsem, když tohle dělali. Věnovala jsem jim otrávený pohled a pak jsem se vydala do salónku. Potřebovala jsem si sednout, zda mám tohle přetrpět.

„Aden je v pohodě, hlavu má potlučenou, ale přežil to a ano postarala jsem se o něj hezky. Spokojeni? Díky za to půjčení auta, jste nejlepší," sladce jsem se na ně zazubila a usadila jsem se na lenošku. Oba mě sice následovali, ale zůstali stát a tyčili se nade mnou, celí žhaví mi dát další poučnou lekci o tom, jak se mám od Adena držet dál.

„Pořád nemůžu uvěřit, že jsme na to přistoupili," zahučel Brandon.

„Stačí jen, aby na nás tahle mrňavá holka, upřela ty svoje velký modrý oči..." zabručel s ním Landon. Potěšeně jsem se usmála. Zvedla jsem k nim ty zmíněné oči a zkusila to znovu. Viděla jsem, jak jejich výrazy zjihly, ale hned na to se znovu vrátili k mračení. Nemohla jsem jinak, než se zasmát.

„Vůbec to nezkoušej. Je tu pár věcí, které nám máš vysvětlit, mladá dámo," začal Landon.

„Nemluv se mnou, jako s malou holkou, je to divný," snažila jsem se změnit téma, ale nebylo úniku.

„Byla jsi u Adena?" vyzvídal Bran.

„Jistě že. Odvezla jsem ho, jak jsem řekla," nedala jsem se vyvést z rovnováhy.

„Chelsea. Ty jsi u něj strávila noc," vykřiknul Landon. Můj výraz mě prozradil. Nemohla jsem lhát, mohla jsem zamlčet pravdu, ale to s těmi telepaty nejde. Zavřela jsem na vteřinu oči, abych se uklidnila a pak se na ně zase zadívala. Brandon na mě visel pohledem, jako kdyby čekal, že to popřu. Ale já jsem mlčela. Čímž jsem automaticky potvrdila, Landonovu myšlenku.

„Ty jsi... ehm ty jsi..." vykoktal Bran najednou, jeho obličej nic neprozrazoval, ale jeho oči skrývaly jistou emoci. Zmateně jsem na něj zamrkala.

„Co? Starala jsem se o něj. Nemohla jsem ho tam jen tak nechat. Jen jsem tam zůstala, abych se ujistila, že do rána nepojde," řekla jsem popravdě, vynechávajíc jisté detaily. Oba dva se na mě dívali a hledali v mém výrazu známky toho, že před nimi něco skrývám. Sakra. Odvrátila jsem oči. Vždyť se ani nic nestalo! Krom toho, že jsem neměla daleko k tomu, abych bez protestů podlehla laskání, kterému mě podroboval Aden.

„Chelsea..." povzdechl si Landon, jako rodič, který se chystá na další výchovný proslov. Tohle jsem nemínila znovu zažít.

„Kluci. Nic se nestalo. Sakra, vždyť byl po nehodě, z hlavy mu tekla červená. Jediné, co jsem mohla na oplátku udělat, když mi už jednou pomohl, bylo pomoci mu stejně," ospravedlňovala jsem svoje chování. Kupodivu se Landon zatvářil celkem chápavě. To se však nedalo říci o Branovi, který vypadal, jako kdyby mu někdo sebral hračku, při tom si mumlající pod vousy něco o zmetkovi, kterému zakroutí krkem. Zakabonila jsem se na něj.

„Dobře, dobře. Ty víš, že si jen děláme starosti, potom jak ses zhroutila tenkrát... nechceme, aby se ti něco stalo," zamumlal Landon. Srdce mi zamrzlo při jeho slovech a hned na to roztálo. Moc dobře jsem si pamatovala na tu dobu, kdy jsem na tom nebyla moc dobře. Bylo to potom, co Liz a Chris odjeli do New Yorku a já tu byla úplně sama, začínající na nové škole. Předstírala jsem, jak šťastná jsem a to jen kvůli Ellen. Dokonce jsem to namlouvala i sama sobě. Ale ta deprese, která se na mě svalila, mě pak zcela pohltila. To jsem dvojčata znala jen trochu, jelikož to bylo na začátku našeho přátelství. Možná si říkáte, že bylo moje chování přehnané, ale já se tak moc snažila jít dál, že jsem si nedovolila chvilku na truchlení. A když se to pak ve mně zlomilo a v té nejhorší chvíli, kdy jsem na holčičích záchodech Univerzity dostala panický záchvat, mě našli kluci. Nemám tušení, co tam dělali, to jsem nezjistila doteď. Ale mohla jsem jim děkovat za to, že mě v podstatě zachránili.

„Já vím. Já a Aden jsme jen kamarádi," to že Aden chce víc a že já taky, i když bych to nahlas nikdy nepřiznala, nemuseli vědět. Nenechám se tím ovládnout.

„Chelsea, nemůžeš být tak naivní a myslet si, že on je ten typ, který dokáže být kamarád s holkou," zabručel Brandon. Zúžila jsem na něj oči.

„Vy to zvládáte v pohodě," argumentovala jsem, věc se měla tak, že dvojčata nemohla být víc odlišná od Adena. A Bran měl pravdu.

„Chels? Proč jsi zakřičela Damonovo jméno, když Aden havaroval?" vystřelil Lan znenadání. Poplašeně jsem k němu obrátila hlavu. Zatraceně, jak jsem si jen mohla myslet, že na to zapomněli?

„Eh... já, měla bych jít a najít Natea, určitě se v tomhle velkém domě ztratil," vyskočila jsem na nohy, ale Bran mě chytil za ruku a stáhnul dolů.

„O něj si starosti nedělej, ten už se ti pravděpodobně vloupal do pokoje a probírá se ti šuplíkem na spodní prádlo," zavtipkoval Landon, ale pak na mě upřel vážný pohled. Začínala jsem panikařit, jelikož jsem nedokázala vymyslet žádnou výmluvu, kterou jsem je mohla nakrmit.

„Byla jsem v šoku, to je vše. Jen mi to uklouzlo," vydala jsem ze sebe zadýchaně. Jejich starostlivé pohledy mi dávaly zabrat.

„Chels, řekni nám pravdu," zahoukal Bran těsně vedle mě. Nemohla jsem to vydržet a znovu vyskočila na nohy.

„Nic to není. Nechte to být!" vykřikla jsem možná víc hystericky než bych si přála. Překvapeně se na mě dívali.

„Má Aden něco společného s Damonem?" ohromeně jsem šlehla očima po Landonovi. Jistě, že to mohl vydedukovat jen on. Zarytě jsem mlčela.

„Má, že ano? Chels řekni nám..." pokračoval Bran, ale já už měla dost. Nechci se v tom nimrat. Nechci rozebírat to, co mě tak bolelo. Stačí, že mám teď v životě kluka, který vypadá na chlup stejně, jako moje první láska. Už toho bylo moc.

„Ne! Nechte mě být," vím že jsem se chovala dětinsky, když jsem se obrátila na podpatku a vystřelila ven ze salónku, jako kdyby na patami hořelo. Ulevilo se mi, že jsem ve svém pokoji nenašla Natea, když jsem tam doběhla a třískla za sebou dveřmi. Slzy mě pálily v očích, ale nenechala jsem je překročit hrázi. Slz už bylo dost.

A/N

Prvně chci říct, že jsem teď v Londýně a neměla jsem plánu sebou táhnout laptop a psát na koleni...

ale udělala jsem tak, jelikož vás zbožňuji a nechci mít na rukou něčí krev. Kapitolu jsem dopisovala ve vlaku... a můžu hned říct, že to nebyla žádná švanda :D

Doufám, že si toho vážíte a že mi napíšete jak moc mě milujete :D

Nemám čas psát dlouhé A/N dneska, zrovna jsem přišla z koncertu mého života a asi umřu na depresi, že je po všem...takže bye bye :D

ne dělám si srandu, ale možnost infarktu nevylučuji :D

Rozhodně mi ale napište, jak se Vám to líbilo!! A sorry, že to přidávám až teď, nebyl čas! :))

BTW. Už mi přišlo pár otázek pro postavy, kdo má nějaký dotaz, pošlete mi ho do zpráv! Udělám Q&A!

PROSÍM nezapomínejte na VOTES!

Komentář vždy potěší!

love ya!

BTWW!! :*