~~~ Pierce the veil - I'm low on the gas and you need a jacket~~~

„Polib mě," vyhrkla jsem. Jakoby to čekal, už byl dávno na půli cestě k mým rtům. Trvalo věčnost, než se jich zmocnil. Tiše jsem zakňučela a bezmocně se mu vydala vstříc. Vnímala jsem nárazy jeho měkkých poddajných rtů, které do mého ztuhlého těla vysílaly vlny horka. Cítila jsem jeho prsty jemně laskající mou tvář. Byl to ten nejzoufalejší polibek. Dokud to neskončilo. Damon se najednou zimomřivě otřásl a celé jeho tělo se napjalo. Vyděšeně jsem se od něj odtrhla. Měl zavřené oči a ústa stažená do úzké linky.

„Damone?" promluvila jsem na něj poněkud přiškrceně. Sotva znatelně pokýval hlavou, dokud se tenze neuvolnila, ani se nepohnul. S dlouhým výdechem znovu otevřel oči.

„Co to bylo?" zeptal se Chris. Byl úplně bledý a oči měl široce rozevřené dokořán.

„Už," vydechl Damon. Pak se postavil na nohy a podal mi ruku. Chytila jsem ho. Odvedl mě do haly. Přesně na to místo, kde jsme ještě s Liz prováděli rituál znovuoživení. Otočil se ke mně. Rozeznal můj tázavý pohled.

„Cítím, jak mě... jak mě něco táhne pryč. Teď jsem to překonal, ale to není konec," popsal mi to, co se odehrálo v salónku. Trhaně jsem přikývla. Pak najednou křečovitě zavřel oči. Něco jsem ucítila. Stále jsem se s ním držela za ruku. Jistě, že. Jak jinak. Vnímala jsem jeho emoce. Trochu jsem se uvolnila, poté mě smetla vlna jeho vjemů a pocitů. Bylo to šílené a nejsilnější z toho byla ta bolest. Jak duševní tak fyzická. Jeho hlava. Bylo to, jako by ho někdo promyšleně praštil basebalovou pálkou do temene hlavy. Bolest vybuchovala ve větší a větší intenzitě. A já ji s ním sdílela. Oba jsme dva prudce vydechli.

„Damone! Tvoje hlava!" potlačila jsem výkřik, který se mi dral na rty.

„To nic není," procedil skrze zuby. Zadíval se mi do očí.

„Já to cítím a rozhodně to něco je," odporovala jsem. K mému úžasu se zasmál.

„Zrovna teď máš chuť se se mnou hádat?" zamumlala zněžnělým hlasem. Opustila jsem naše citové spojení. Jelikož jak rychle se bolest objevila, zase zmizela. Nechápala jsem to. „Je to, jakoby se moje smrt opakovala ještě jednou. Ta hrůza, bolest a poznání. Nenapojuj se na mě," vysvětlil mi to a přitáhl si mě k sobě blíž.

„Proč tě to nutí prožívat to znovu?" ať už to bylo cokoliv, co ho táhlo pryč od ní, nenáviděla to.

„Umírám, i když ne v tom pravém slova smyslu. Teď už doopravdy," jeho hlas zněl vyrovnaně. Já musela polykat slzy, ale jak jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem se naplno rozbrečet. Nemohla jsem. Jakoby se stavidla zrovna teď zavřela. Damon se na chvíli odpoutal pohledem od mé osoby a podíval se před temeno mé hlavy.

„Lizzie, moc si vážím toho, co jsi pro mě udělala, i skrze Chelsea. Jsi skvělá přítelkyně a ona tě bude potřebovat. Stejně jako tebe Chrisi. Jsem moc rád, že jsem vás oba dva mohl na chvíli poznat," promluvil k nim svým krásným hlubokým podmanivým hlasem a já k němu zahořela ještě větší láskou.

„Sbohem," vyhrkla Liz. Sice jsem na ni neviděla, ale slyšela jsem v jejím hlase slzy a následné vzlyky. Mohla jsem si představit, jak ji Chris objímá a poskytuje jí oporu. Oni dva spolu zůstanou. Chris taky něco nesrozumitelného zamumlal.

„Tobě jsem už řekl vše, co jsem měl. Doufám, že to bylo všechno. Ani z poloviny jsem ti nesplatil to, co ti dlužím..."

„Nic mi nedlužíš!" přerušila jsem jeho slova. Vždy na mě vyrukoval s tímhle tím. Že mi moje počínání ohledně jeho záležitosti, musí nějak oplatit. „Nikdy jsem po tobě nic nechtěla. A i tak, dostala jsem od tebe to, v co jsem ani nedoufala. Vědomí, že ti na mně záleží," lehce jsem ho pohladila po tváři. Přitiskl se k mé dlani. Najednou jsem se cítila nějak podivně klidná. Možná to na mě přenášel on sám. Protože se na mě usmíval. Oči mu jiskřily láskou, kterou ke mně cítil, každým kouskem jeho bytí. Věděla to s naprostou jistotou.

„Kdybych měl to štěstí a mohl se o tebe postarat, každý den bych ti to dokazoval," jeho úsměv a vyznání mě dokonale omamovalo. Byla jsem šťastná. Jeho bolest se už nevracela, v jejich spojení se nacházel jenom mír, klid a ticho. Bylo to, jakoby do mě někdo vlil sílu, tohle všechno ustát, bez toho, aby se zbláznila, nebo se zhroutila. Ale nějak jsem věděla, že to nebyl Damon, i když to přicházelo skrze naše spojení. Byl to někdo jiný. Někdo, kdo byl už na druhé straně a volal k sobě Damona. Na chvíli mě napadlo, že bych zase mohla cestovat v čase. Když v tom mi to došlo. Ten někdo mi byl důvěrně známý, stejně tak jako Damonovi. Když jsem se mu dívala do obličeje, věděla jsem, že on už to taky ví. Konečně jsem opětovala jeho úsměv.

„Ona tam na tebe čeká, že?" zeptala jsem se ho, ale nemusel odpovídat. Viděla mu to v očích.

„Nikdy na tebe nezapomenu, navždy budeš zapsaná v mém srdci, duši i mysli," zněla jeho odpověď. Vděčně jsem na něj zamrkala. Jeho ruka v mé se začala ochlazovat. Jeho tvář začala vybledat. Skoro jako bych ztrácela signál a on se pomalu vytrácel.

„Miluji tě, navždy," zachraptěla jsem. Láska sálající z jeho pohledu mi odpověděla. Naposledy stiskl mou ruku.

Pak zmizel.

S přidušeným výkřikem jsem se probudila a zírala do tmy pokoje. Po zádech mi stékal studený pot a celého mého těla se zmocnil nezvladatelný třas. Už dlouho se mi tenhle sen nezdál. Ten pocit, jako kdybych to celé prožívala znovu, mě dokonale ochromil.

Oči jsem stočila na hodiny na svém nočním stolku. Bylo šest ráno. Nemělo smysl se znovu ponořovat do snového světa. Někdy z něho mám hrůzu.

Spustila jsem nohy z postele a promnula si oči. Celý dům se utápěl v tichu. Ale to už mě neděsilo ani náhodou. Můj duch byl pryč a nikoho jiného jsem tu na chodbách potkat nemohla.

Ellen před měsícem odjela se svojí bandou babiček na cestu kolem světa. Takhle si to svoje šílenství pojmenovali, ještě předtím než se najednou rozhodli, že chtějí prožít dobrodružství a vidět svět. Když mi to Ellen pověděla, byla jsem v šoku, ale jakmile jsem viděla tu jiskru v jejích očích, poznala jsem, že je to něco, co musí udělat.

A to mě zanechalo samotnou v tomhle velkém, už ne tak moc strašidelném domě.

Odebrala jsem se do koupelny, abych ze sebe udělala člověka a pak si šla připravit věci do školy. Vytáhla jsem mobil z kapsy kalhot, když jsem ucítila, jak vibruje. Usmála jsem se na displej.

„Ahoj, tak už jsi zjistila, jaký adaptér je potřeba do zásuvky v Singapuru?" zasmála jsem se hned na okraj. Na druhé straně linky se ozvalo sborové zachichotání. Teta evidentně i přišla na to, jak rozjet hromadný hovor.

„Ano, ano. Jeden milý mladík, nás vzal do elektra a vše nám vysvětlil. Moc milý. Jsou tu i děvčata, všechny zdraví!" zakřičela Ellen do mobilu. Odtáhla jsem ruku s aparátem od hlavy, abych neohluchla, hned na to se totiž ze sluchátka vydraly další výkřiky.

„Můžu je všechny slyšet Ellen, máš mě na hromadné lince. Jak se tam máte?" zeptala jsem se, zatím co jsem seběhla dolů do kuchyně, abych se v rychlosti najedla, než vyrazím.

„Je tu strašný vedro! Ale jdeme se podívat do nějakého chrámu. Máme sebou průvodce," dokázala jsem zachytit různorodé odpovědi. Oddechla jsem si. Když byli v Indii, usmysleli si, že průvodce nepotřebují a nakonec skončili bůhvíkde, že je musela vysvobodit policejní patrola.

„Tak snad se tentokrát neztratíte. Ellen pošli mi nějaké fotky, uložím je, ať máš nějakou paměť,"

„Dítě, jen kdybych věděla jak," zasmála se Ellen. Protočila jsem oči a naházela do sebe zbytek ovesných vloček.

„Tak se zeptejte toho vašeho milého hocha. Teti budu muset končit, nebo přijdu pozdě na přednášku," promluvila jsem ještě s plnou pusou jídla.

„Dobře zlatíčko, měj se dobře. Máš ještě dostatek peněz, je vše v pořádku? Dej mi vědět kdyby ne. Nebojíš se tam sama?" mlela jedno přes druhé.

„Vše je v pořádku, opatrujte se! Já běžím! Pa!" zahučela jsem do mobilu a pak se spěšně vydala ven z domu. Popadla jsem klíčky od svého auta a ujistila se, že jsem pořádně zamkla dům. Nasedla jsem do svého novo starého, bledě modrému autíčka a vydala se na cestu k Univerzitě. Nebylo to zas tak daleko, ale Kalifornská univerzita se nacházela v západním Hollywoodu a můj dům byl více k centru Los Angeles, v South Gate.

Ke škole jsem dojela během patnácti minut. Zaparkovala jsem na Univerzitních pozemcích a spěchala, abych se dostala na přednášku Anglické literatury. Přes rameno jsem si přehodila napěchovaný batoh a snažila se procpat davem mladých lidí.

„Chelsea!" odněkud z dálky jsem zaslechla někoho volat moje jméno. Očima jsem pročesávala obličeje kolem sebe, ale nikdo se mi nezdál být povědomý.

„Hej, holka, počkej!" obrátila jsem hlavu po hlase, dokud jsem nezahlédla ty moje dva kluky. Usmála jsem se a nadále pokračovala v chůzi. Nakonec se oba objevili z každé mé strany.

„No tak zpomal. Když ti ujde kus Mattewsova výkladu, tak se svět nezboří," zahučel hnědovlasý krasavec po mé levici. Výmluvně jsem se na něj zadívala.

„Právě, že to by se klidně stát mohlo," nedala jsem se.

„Vždy zapomenu na to, jaká šprtka jsi," utahoval si druhý hnědovlasý krasavec šourající se po mé pravici. Šťouchla jsem do něj loktem, přičemž mě zpražil ublíženým pohledem.

„Ale je to naše šprtka, Landone,"

„Máš pravdu, Brandone," notovali si oba moji přátelé. Nemohla jsem si odpustit protočení očí. Do obou jsem strčila a pokračovala ke kampusu.

„Myslíš, že je naštvaná?"

„Já ti nevím, bro! Když je Chels naštvaná, má v obličeji takový ten šílený výraz!"

„No a má ho nebo ne?"

„Uvědomujete si, že jdete přímo za mnou a že vše slyším," zahučela jsem. Pokud jsem nebyla naštvaná před vteřinou, tak teď se to říct nedalo. Najednou mě oba dva předběhli a zastavili se přede mnou, tak že jsem do nich skoro narazila. Zvedla jsem k nim blesky metající pohled a moc mě potěšily jejich vyděšené výrazy.

„Má ho," pípnul Brandon.

„Ještě jedno slovo a budete si přát, aby jste se nenarodili!," zavrčela jsem a propasovala se skrze ně. Znovu se objevili vedle mě, ale už se neopovážili říct ani slabiku, dokud jseme nedošli do posluchárny. Usadila jsem se na naše obvyklé místo, následovaná těmi dvěma.

„No tak se nezlob," zahučel Landon a pro jistotu do mě i šťouchnul. Ignorovala jsem ho.

„Přece by ses hned tak neurazila po malé trošce srandy," dodal jeho bratr. Povzdechla jsem si. Měli pravdu. Nikdy nejsem tak vztahovačná, ale dnes byl výjimečný den. Den, jako každý jiný, až na jeden detail. Byl to rok od té doby, co zmizel. Proto se mi zdál ten sen. Proto se tak moc snažím, nenechat mi to ovlivnit život. Ale někdy to jde špatně. Jako třeba teď.

„Omlouvám se, vstala jsem levou nohou," povzdechla jsem si. Vytušila jsem, jak si bratři vyměnili starostlivé pohledy. Už jsem si na to zvykla. Landon a Brandon byla dvojčata. Skoro nerozeznatelná.

Pamatovala jsem si na první den na Univerzitě, kdy jsem je potkala a okamžitě si padli do oka. Tedy až po velké dávce nedorozumění. Na chodbě jsem doslovně vrazila do Landona, tak moc, že jsme se srazili do hlavami. Ani už nevím, nad čím jsem přemýšlela, že jsem tak ignorovala, co se kolem mě děje. Točila se mi hlava, tak mě vzal na ošetřovnu, kde mě nechal v péči sestřičky. Když mě propustila a já na chodbě před ordinací málem vrazila do na chlup stejného kluka, myslela jsem si, jak je to vtipné. Jenže on si mě absolutně nepamatoval. A to proto, že jsem pro změnu mluvila s Brandonem. Až na obědě se vše vysvětlilo a od té doby jsme nerozluční.

Tudíž dokonale znají moje divné nálady.

„My se omlouváme, Chelsea," zanotovali společně a pak mě málem udusili v pořádném twin objetí. I když mi nebylo do zpěvu, v hrdle mě zalochtal smích, než mi začal docházet vzduch.

„Dobře, dobře! Odpouštím vám, ale neuduste mě prosím," zasípala jsem hraně a oni mě okamžitě propustili ze sevření.

„Už je ti lépe?" dorážel Landon, nespouštějící ze mě svůj oříškový pohled. Věnovala jsem mu jemný úsměv.

„Trošku," přiznala jsem.

„Copak ti přeletělo přes nos?" zajímal se Brendon.

Jen aby bylo jasno, dvojčata neměla potuchy, co se stalo přesně před rokem tento den a co tomu předcházelo. Jediné co věděli, že mám zlomené srdce. A že ten kdo mi ho zlomil, zmizel. Nic víc jsem jim nevyžvanila, když jsme měli chvíli sbližování, poté co jsme se setkali. Nebyla jsem připravená to komukoliv vykládat.

A kdo by mi to věřil?

Nebyl tu nikdo.

Lizzie a Christopher jsou na druhé straně států v New Yorku, kam se oba dva přihlásili na Univerzitu a kam byli oba přijali. Moc se mi po nich stýskalo. Měla jsem dojem, že se tu sama zblázním, než jsem potkala Landona a Brandona. Ale moje nejlepší přátelé, kteří se mnou vším tím prošli a kteří mi poté velmi pomohli, mi nikdo nenahradí.

„Jen špatné sny, nic víc," zamumlala jsem šeptem, jelikož přednáška už dávno začala.

„Poslední dny, jsi jako tělo bez duše. Musíš na chvíli vypnout. Odreagovat se," ti dva se prostě nedali odradit. To, že pod nimi dole profesor vykládal látku, jim bylo úplně šumafuk. A to hlavně díky tomu, že měli fotografickou paměť. Nikdy jsem je neviděla si cokoliv zapisovat, nedej bože se učit. Já jsem takové štěstí neměla, tudíž jsem někdy shledávala dost těžké se soustředit, když mě ti dva neustále vyrušovali.

„Nemám čas se odreagovávat. Musím se učit na zkoušky na konci semestru," nedala jsem se, i když jsem měla dojem, že moje bitva byla předem prohraná.

„Zkoušky jsou až za tři měsíce, holka. Uvolni se trochu!" argumentoval Landon nadále. Když ti dva se pro něco rozhodnou, je lepší, dát ruce vzhůru a nechat to radši být. Nechala jsem uniknout povzdechnutí, což pro ně automaticky znamenalo, že se vzdávám.

„Máme pro dnešek připravené něco extra! Budeš koukat!" po Brandonově ujištění, jsem měla neodolatelnou chuť vzít nohy na ramena a utéct jim. Ale s největší pravděpodobností by mě našli a odtáhli na to extra cosi, násilím. Landon na druhé straně, začal poskakovat na svém místě, jako kdyby ho posedl démon a mě nezbylo nic jiného, než se zasténáním schovat hlavu do dlaní.

„Bude se ti to líbit neboj," zaslechla jsem Brandona, který mě ještě poplácával po zádech.

„Řekněte mi, že to zase není paintball," zasténala jsem polohlasně.

„Ne, ne. Po tom, jak moc jsi to podělala posledně, už tě na kolektivní hry brát nebudeme," ujistil mě Lan, který to říkal, jako kdyby to byla moje chyba, že prohráli proti šestiletým prckům.

„Hele, ty moc dobře víš, že jsem v tom nevinně..." začala jsem se ospravedlňovat, ale profesor dole před projektorem k nám hodil výhružný pohled, tak jsem rychle zmlkla. Do konce přednášky už jsem neřekla ani slova, i přes fakt, že se mě dvojčata snažila přesvědčit o opaku. Když nás profesor propustil, vydala jsem se ven z posluchárny, společně s bratry.

„Jen aby bylo jasno ohledně té prohrané hry. Vy dva jste si hráli na nějaké mimosmyslové předávání myšlenek a mě z toho dokonale vynechali," zaprskala jsem jen pro jistotu na svou obranu. Nemusela jsem se na ně ani dívat, a bylo mi jasné, že tu myšlenkovou věc dělají znovu.

„Nevíme, o čem to mluvíš," řekli oba najednou v dokonalé harmonii. Po druhé za dnešek jsem protočila oči.

„Zapomeňte na to. Já už dneska nic nemám, tak se mějte!" chtěla jsem se nenápadně vytratit, ale když mi na obou z mých ramen přistály ruce, které mě zastavily v mém únikovém plánu, věděla jsem, že nic podobného konat nebude.

„Kampak slečinko?" houkl Lan a společně s jeho bratrem se pak se založenýma rukama objevili přede mnou.

„Kluci, já vážně musím domů a..." snažila jsem se na to jít po dobrém.

„Unudit se k smrti?"

„Pojít nudou?"

„Zemřít na nedostatek zábavy?" předháněli se v dokončení její vlastní věty. To nutkání je oba kopnout, se neustále zvětšovalo.

„Jen aby bylo jasno, vše co jste teď řekli, má stejný výraz. Aspoň byste mohli být víc originální," vyčetla jsem jim a taky si založila ruce na prsou.

„No jo, ale teď k věci. Dnes večer se budeš bavit," zatleskal Bran.

„Dnes večer, s námi zažiješ dobrodružství," přidal se Lan.

„S trochou špetkou adrenalinu," dodal Bran. Na mém obličeji se objevovala jedna vráska za druhou. Já dnes umřu!

„Ani jedna z těch věci, co jste mi teď řekli, mě nenadchla. Takže sorry, asi dnešek přeskočím," pokusila jsem se o poslední odpor z mé strany.

„Nebuď srab, Chelsea!" zvolal Bran a to pro mě poslední kapka. Nebyla jsem žádný srab! Zamračila jsem se na ně a oni hned poznali, že tuhle bitvu vyhráli. Oni prostě vědí, jak na mě.

„Dobře!" zavrčela jsem rezignovaně. Dvojčata kolem mě začala poskakovat, jak magoři. Rychle jsem se vydala ke svému autíčku a dělala, že je neznám.

„Vyzvedneme tě v osm!" křikl za mnou Landon.

„A opovaž se dělat, že nejsi doma, jako posledně!" dodal Brandon. Jeden prostě nemohl říct něco bez toho, aby k tomu druhý neměl dovětek. Do pekla s nimi. V autě jsem si dovolila se usmát. Proto je tak miluji. Díky nim, jsem aspoň na chvíli zapomněla, co je dnes za den.

A/N

Helloooooooo!!

Cítím vzrušení a motýlky v podbřišku, z toho že začínám druhý díl k tomuto příběhu!

Dlouho se to zdálo nepotřebné a divné, ale čím déle jste mě nutili o tom přemýšlet, tím víc mě napadalo scénářů.

Takže díky Vašemu nadšení, Vaším nesčetným komentářům a zprávám... je to tu!

Pravděpodobně Vás po přečtení 1. kapitoly napadla jedna důležitá otázka!

Kde je sakra Aden? Jak to že tam nebyl ani zmíněný!?

Muhahaha!

To jste si mysleli, že Vám ho předhodím hned první kapitolu? Nope! :D

Tak jednoduché to nebude!

Ale nebojte! V další už bude, to je to jediné, co Vám prozradím!:)

Ale jednu věc mi řekněte... Jak se Vám líbí dvě nové postavy? Jojo, ještě toho moc nevíte... ale brzy budete! :))

Tak snad se Vám bude příběh Chelsea a Adena líbit!

Vážně je to vzrůšo přivést tuhle knihu zpět k životu.

Tak snad to bude stát za to!

Speciální díky patří Mikaela_Mikala , která mi pomohla posbírat inspiraci a jakožto první čtenářka mých slátanin, ví jak to u mě chodí!

Rozhodně byste jste se měli podívat na její profil, jelikož taky píše!!

No nic, uvidíme se u dalšího pokračování, které se Vám jistě rozbuší srdce!

Nezapomeňte na VOTES a COMMENTS! Budou se hodit!

LOVE YA!

PS: Všechny komentáře u mého oznámení o druhém díle byly dokonalé a moc Vám za ně děkuji! Vy víte, jak člověka navnadit do psaní!