Kapitola šestá: hlučné srdce v tichém domě
Káva hned rozjasní mé ráno. Dům je tak tichý a nehybný. Zarazilo mě, že jsem nepotkala žádnou pokojskou nebo majordoma.
Nikoho.
Možná bych měla připravit snídani já?
Ne!
Ve smlouvě nemám nic o přípravě jídla rodině, či jejím návštěvníkům, budu to respektovat. Snídani v podobě suchého toastu a černé kávy jsem snědla u pultu v kuchyni. Uklidila jsem po sobě a vrátila se zpět do poschodí. Když sem se vracela do svého pokoje, došlo mi, že jsou tu dveře do zahrady, musela jsem jít ven a tu nádheru si užít. To jsou snad kilometry záhonů plných růží. Procházela jsem kolem a hladila hlavičky květin. Ticho kolem bylo něčím pro mě tak jiným, tak dokonalým. Opřela jsem se o zídku, tvořící hranici záhonu a užívala si paprsky dopadající na obličej.
Je to zvláštní dům. Včera, vlastně dnes po půlnoci ten čaj a teď tady ta zahrada, dávají mi pocit klidu a dokonce čisté radosti, jako bych začínala žít. V mém rozjímání mě vyrušil jakýsi šelest, prudce jsem otevřela oči a naproti mě stál jeden z bratrů, nevím jak se jmenuje:
„Dobré ráno Sakamaki-san, netušila jsem, že je někdo ranní ptáče jako já."
Blonďák se sluchátky v uších se jen díval, neříkal nic, koukal na mě takovým divným pohledem, narovnala jsem se a zaujala odtažitou pozici.
„Děláte hluk. Nemůžu spát."
Zavrčel na mě. Dobrá čím dělám hluk?
„Promiňte mi, Sakamaki-san, neuvědomila jsem si, že vás ruším svou ranní procházkou." Tak dojde mu, že jsem ironická?
„Jsem Shu, říkej mi tak. Nechci slyšet neustále, jméno otce."
Divný obrat:
„Dobře Shu-san, já jsem..." nenechal mě domluvit.
Zavřel oči a vzdychnul:
„Špatně informovaná, to nevadí, brzo se dozvíš, co je třeba."
Otočil se a zmizel kamsi k domu. Co sledoval, tou divnou poznámkou? Nenechám si zkazit tak krásný den, klekla jsem si, bez ohledu na své oblečení, zabořila tvář do té voňavé nádhery, jezdila jsem si těmi květy po obličeji.
„Dosud jsem nežárlil na květiny, dnes asi začnu." To není možné, další, koho ruší moje návštěva zahrady? Zvedla jsem se, oklepala si kolena:
„Laito-san, přeji dobré jitro. Také tě vyrušila moje ranní procházka?" Už toho mám dost, jdu k sobě do pokoje, snad už nikoho nevzbudím.
„Ne křiklounko, spíš jsem tě neslyšel v domě a zajímalo mě, kde jsi."
Zamračila jsem se:
„To není moc galantní, mi připomínat mou ranní ostudu, nemyslíš?" Jak myslel, že mě neslyšel, jsem opravdu tolik hlučná, nebo tito bratři vynikají sluchem?
„Křiklounko, já nejsem galantní ani džentlmen. Zvykni si na to, pokud chceš formality jdi za Reijim." Co na to, pokrčila jsem rameny v takovém jen lehkém náznaku, vím jak to vždy všechny iritovalo, vyrazila jsem zpět k domu.
„Moc ti to sluší, když se zlobíš. Pověz, proč nosíš tak ošklivé oblečení?"
To je nezdvořák, zalapám po dechu, když mu to chci vytmavit je pryč. Rozhlídnu se, nikde ani noha? Jasně, zbláznila jsem se. Po pěti letech mi doopravdy cvaklo.
Když jsem se vrátila k sobě do pokoje, zamkla jsem za sebou. Nějak, po tom vpádu do mého pokoje, se necítím zrovna ideálně. Co teď? Nejdříve Shu-san a pak Laito, raději se budu učit latinu, to by mě mohlo zaměstnat až do oběda.
Ještě nebylo ani deset a někdo mi klepe na dveře, otevřu a za nimi stojí služebná, hele takže tu jsou, někde:
„Slečno, dostali jsme pro vás zásilku, prosím, přeberte ty krabice." Podává mi elektronickou fakturu, bezmyšlenkovitě podepíši a koukám, jak řidič a ještě jedna pokojská nosí do mého pokoje různé tašky a krabice.
„Dě-Děkuji?"
To je divné, co to je! Otevřu první tašku, oblečení. Ve všech jsou hadříky, co to má být!? Vše složím zpět a dám to ke dveřím, to je omyl, nebudu si toho všímat, však on se někdo ozve, že došlo k omylu. Kolem dvanácté se vydávám do kuchyně udělat si oběd, zas jen tak cvičně zaťukám na kancelář:
„Dále, křiklounko!"
Vejdu, jak mohl vědět, že jsem to já?
„Sakamaki-san, tebe bych tu nečekala."
Zamračí se na mně:
„Kam se poděl Laito? Říkej mi Laito-kun, jsme tak stejně staří, ne?" Zašklebí se.
„Ne, Laito-san bude přijatelnější. Potřebovala bych dokončit tu pracovní smlouvu." Vybalím rovnou, aby neměl moc času mě oslňovat. Protože on, mě rozhodně oslňuje.
Koukne tak chladně:
„Dobrá tedy, tady máš upravenou verzi."
Spíš ji po mě hodí, nežli podá. Já se nezdám, ale chytám a házím dobře. Pročítám zas vše, vypouštím svět kolem sebe, kontroluji správnost údajů, když zvednu pohled, jsou v místnosti tři místo jednoho. Jeden je hodně podobný Laitovi a druhý je hodně křehký, skoro dětský.
„Omlouvám se, neslyšela jsem vás přijít."
Všichni mají stejný úsměv. Nereagují, já tu hru znám taky:
„Laito-san, smlouva je v pořádku, máš ji podepsanou a ráda bych přejala účetní knihy, případně laptop nebo PC, kde máte záznamy a seznámila bych se s personálem. Sice bych měla dnes mít volno, ale bude lepší, pokud začnu s prací hned." Nic, žádná reakce. To se mě snaží rozčílit? „Prosím, kde bude má pracovna?" V tom se rozesmějí všichni tři. Ten co je tolik podobný Laitovi:
„Měl jsi pravdu, ona je opravdu velice formální, ale hezká není, to nevím kdes sebral."
To nemyslí vážně. Budu jej ignorovat, to umím znamenitě. Otočím pohled přímo na Laita:
„Sakamaki Laito-san, pokud nejsi schopný, zařídit takové jednoduché věci, stačí říci, já počkám do pondělka. Raději bych trávila čas efektivněji, než s bandou předškolních dětí, vychovatelka nejsem." Stoupla jsem si a ruce zapřela o desku stolu, odpověděl mi poslední z těch tří, má fialové vlasy a planoucí pohled:
„Bara-san, ty se opravdu zlobíš. To je tichý hněv, vždyť tvůj obličej se skoro nezměnil, jen líčka máš najednou červená. Ne, Ayato, nemá pravdu, ty nejsi ošklivá. Ty jsi výzva. Těší mě slečno, já jsem Kanato."
Přesunu pohled k mluvčímu, naznačím úklonu a opět se dívám na Laita.
„Dobře Kanato, spletl jsem se, není ošklivá, jen nerozumná," mluví Ayato, jak jsem vy-zjistila. Má smůlu, je v mém ignore-listu. Stále zírám na Laita, ten se jen začíná hyhňat a trochu červenat, to jako vážně?
„Křiklounko, nesmíš na mě tak hrr, to by nedopadlo dobře. Jistě, pojď, zařídím co potřebuješ, jen jsem nikdy neviděl, že by někdo tak přehlížel mého bratra, ty jsi opravdu sladkou výzvou."
Co mají s tou výzvou, já s nikým spát nebudu, na to můžou zapomenout rovnou!
- Edit. 18 -
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top