Ani jsem netušila, jakou radost budou mít rodiče z mé úspěšné kariéry. To, že mi nepopřáli k narozeninám, mě už nezraňuje. Oslava mého odchodu, mě přece jen překvapila. Své věci jsem měla sbalené do nechutně velkého kufru, pomáhala mi s tím matka, najednou byla jiná, možná bychom si i jednou rozuměli, ale já jsem špatná, zmrzačená. Dnes je poslední noc, kdy spím v domě rodičů. Uléhám a doufám, že můj spánek bude bezesný.

ƱǁƱ

Pět třicet. Opravdu mi nebylo přáno spát déle. Kontroluji, zda mám vše. Až do večera mám volno, jdu se toulat nákupním střediskem, prohlížím si věci, které mi nebudou nikdy patřit. Velmi se mi líbí šperky z tepaného stříbra, líbí se mi ta komplikovanost hrubého a jemného. Ucítím známou vůni, ale Laito Sakamaki, tu nikde není. Už blázním. Vrátím se zpět domů, připravuji se na druhou lekci latiny. Čas ubíhá tak pomalu a zároveň tak rychle. Najednou se tolik netěším, v hlavě mi vyskočí:

„Opatrně s tím co si přeješ, mohla by jsi to dostat."

Pustím si zvukovou kulisu, soundtrack k Fifti Shades of Gray. Koukám z okna, brzo nastane podzim.

Je čas.

Oblékám si svůj převlek. U branky zvoní objednané taxi. Řidič mi pomáhá se zavazadlem. Nedovolím si ani poslední otočení, mám uvnitř sebe smutek. Tuším, že se sem už nevrátím.

Ve škole ukládám své věci do sekretariátu. Cestou do učebny zase zachytím vůni, kterou voní Laito. Nikde není, ani na lekci se nedostavil. Proč mě to mrzí?

Druhá dekliace, musculus, musculi, masculinum, slovní zásoba, tvoření spojení, test z první lekce.

Dvě hodiny za mnou.

Vracím se k sekretariátu. Má zavazadla už vyzvedl řidič. Stojím ve vchodu školy a mhouřím oči do tmy. U chodníku parkuje jen luxusní limuzína. Hmm, sem chodí asi i velcí boháči. Rozhlížím se po dodávce, kde ten chlap asi parkuje, doufám, že není nikde za rohem, nechci jít tmou.

ƱǁƱ

Téměř vyletím leknutím z kůže:

„Co tu stojíš, Tomue-san?" šeptá mi Laito, přímo do ucha. S heknutím se na něj otáčím:

„Dobrý večer, Sakamaki-san, vyděsil jsi mě." Odměnou mi je zářivý úsměv. „Vyhlížím odvoz. Ten řidič tu nikde není." Stoupám si na špičky a rozhlížím se.

„Tomue-san, tamto by ti nestačilo?" Ukáže na limuzínu. Zavrtím hlavou. Bere mě za ruku a táhne k řidiči toho auta:

„La-ito-san, co to vyvádíš?"

Rozhodí mě. Klepe na okénko a zcela bez nějaké zdvořilosti se ptá:

„Koho dnes vyzvedáváte?"

Řidič odpovídá:

„Slečnu Tomue Bara, pane."

Kouká na mě významně:

„Nasedáme!"

Cože?

Strčí mě dovnitř, v ten moment se auto rozjede.

V tomhle voze, je tolik sedaček a můj stalker, musí sedět hned vedle mě. Civím z okna na černou, míhající se krajinu. Vím, že on pozoruje mně. Jedeme opravdu dlouho, cítím jak mi padají víčka.

Nesmím usnout, ne v přítomnosti, jeho. Rychle si protáhnu nohy a zakroužím rameny.

„Unavená, Tomue-san?" ptá se vesele.

„Ano." Daruji jen strohou odpověď. Zjistím, že je skoro nalepený u mě, odtáhnu se.

„Je tu poměrně málo místa, že. Bara-san." Šeptá mi. Musím polknout. Mám pocit, že tu začíná být přetopeno. Podívám se stranou:

„Je tu poměrně teplo."

Uchechtne se:

„Když myslíš, myslím, že to bude i v něčem jiném."

Foukne mi na šíji a odtáhne se. Srdce mi freneticky buší. Musím se vydýchat. Raději se ani nedívám na jistý výraz, jisté kočky Šklíby, jistého muže.

Za oknem se změní scenérie, projíždíme obří, tepanou branou s rodinným znakem. Nádvoří sídla je úchvatné. Vše je tak dokonalé, bezchybné a děsivé. Laito, mi pomáhá galantně vystoupit a vede mě do hlavních dveří. Otáčím se, kvůli zavazadlům: „O kufr bude postaráno," odpovídá na mou úvahu.

Provádí mě neskutečně prostornou halou. Vše je tak majestátní, rudý koberec, schodiště s pohovkou na odpočívadle a nádherný lustr s křišťálovými cinkrlaty. Vede mě do útrob té děsivé nádhery.

Vstoupíme do pokoje, je zde plno. Nerozumím jak pět mužů v místnosti může být tak ticho. Pokloním se:

„Dobrý večer."

Jen čtyři neproniknutelné pohledy se na mně zaměří.

„Laito-kun, proč to divadlo. Víš, že nás tvé hračky nezajímají." Pronese rezervovaným hlasem muž s brýlemi. Nevím co tím myslí, ale také mi přijde divné takto představovat hospodyni. Ujmu se tedy slova sama:

„Promiňte mi, že jsem vás vyrušila. Sakamaki Laito-san, jistě neměl v úmyslu se dopustit takovéto formální chyby. Jsem vaše nová hospodářka, jmenuji se Tomue Bara." Znovu se ukloním. „Ještě jednou přijměte mou omluvu." Snažím se odejít z místnosti kam nepřísluším, když už jsem skoro venku ozve se jeden z mužů:

„Prosím, posaďte se na chvíli s námi, Tomue-san."

No tohle?

To není běžné. Nasadím svůj formální úsměv a posadím se tedy na kraj jednoho z křesel. Nevím co bych jim měla vyprávět, ale chci pryč. Navlhčím si rty:

„Děkuji za vřelé pozvání do vašeho kruhu, nebylo by ode mne troufalé vás poprosit, zda bych se směla ubytovat. Je za mnou náročný den." Tikám očima po lidech v místnosti, Laito se usmívá, vedle něj sedí velice podobný muž, že by dvojče?

„Otrava!"

Zvedne se a odejde ramenatý, světlovlasý mladík. Je fajn být někde tak srdečně vítána. Sklopím tedy hlavu:

„Nechtěla jsem nikoho urazit," špitnu.

„Pojďte, odvedu vás!" Promluví ten tmavovlasý v brýlích. „Laito-kun, vás zítra ráno seznámí s vašimi povinnostmi." Dodá k Laitovi, s trochou škodolibosti.

Vstanu, ukloním se zbylé společnosti:

„Dobrou noc, přeji." Pospíchám za odcházejícím mužem.

- Edit. 18 -