Seznámila jsem se s ostatním personálem, na tak velké sídlo, dost málo zaměstnanců. Tři pokojské, jeden kuchař, řidič a jeden komorník.

Čekala jsem alespoň armádu zahradníků, ale to prý zajišťuje externí firma. Mluvila jsem postupně se všemi.

Laito, mi oznámil, že ta božská kancelář, je mojí pracovnou, když jsem se ptala po laptopu nebo PC, tak jen pokrčil rameny. Nerozumím tomu, no nic, budu vést účetnictví klasicky. Stejně bych vše tiskla, tak je to vlastně, jedno.

Začala jsem procházet minulá období, vše bylo naprosto v pořádku, tato domácnost funguje, jak dobře promazaný stroj, tak proč potřebují hospodyni?

Nerozumím rozmarům lidí, co mají víc peněz než rozvahy. Možná je to právě tím, proto jsou tak jiní, neví jak to funguje ve světě. Mé podvědomí mi stále napovídalo, že je tu něco špatně.

Od kuchaře vím, že rodina má jednou týdně společnou večeři, jinak se nescházejí k společnému jídlu, on připraví vždy oběd a pak večeři a komorník, ta jídla doveze do pokojů pánů. Jak mohli, rychle mě vypoklonkoval z kuchyně.

Opravdu mě tu nepotřebují.

Prostě to není správné, abych brala plat za to, že zapíšu jednou týdně do položky výdaje, přesný výpis z kuchyně a od zahradnické firmy.

Vyšla jsem z kanceláře a vrazila do jednoho z bratrů, přesněji do posledního, s kterým jsem se ještě nesetkala, tedy víc než jen mžik, kdy vyběhl z obývacího pokoje.

„Omlouvám se Sakamaki-san, byla jsem zamyšlená a vyšla jsem příliš prudce, promiňte mi prosím." Červenala jsem se, jak to rajské. Když se mi nedostávalo odpovědi, podívala jsem se do tváře onoho bratra, hodně světlounké vlasy s nádechem do růžové, patku přes jedno oko, v obličeji měl zlobu, bezděčně jsem o krok ustoupila: „Nebyli jsme si ještě formálně představeni, jsem vaše hospodyně, Tomue Bara." Uklonila jsem se v pozdravu, nevěděla jsem co čekat, protože on furt mlčel. Tak jsem jen naznačila své pokrčení ramen a chystala se vydat pryč.

Chytl mě za zápěstí, zastavila jsem a otočila se k němu:

„Jsem Subaru, nejmladší z bratrů, držte se, milá hospodyně, mimo můj okruh. Rozumíte?"

Nadzvedla jsem obočí:

„Ano." Významně jsem se podívala na ruku, kterou mi držel, hned mě pustil. Každý jsme se vydali svou cestou.

V pokoji jsem zjistila, že všechny balíčky co mi dnes ráno donesly, jsou pryč.

To je dobře. Vzala jsem do rukou knihu a začala jsem číst:

V nemocnici při chlapecké části sirotčince v St. Cloud's ve státě Maine měly dvě zdravotní sestry za úkol dávat novorozencům jména a dohlížet na to, že se jejich maličké penisy po povinné obřízce zahojí. V těch dobách.... (John Irving. Pravidla moštárny.)

Miluji ten příběh. Vlastně není skoro nic, co bych od pana Irvinga, nečetla. Tenhle příběh, ten byl první.

„Zajímavá volba." Málem jsem umřela.

Zvedla jsem oči od knihy, stál přede mnou Ayato. Dívala jsem se dost zaraženě:

„Bylo otevřeno."

Copak jsem nezavřela? Asi čeká nějakou odpověď, ale na co?

„Hmm."

„Hele ošklivko, jsem už prostě takový, dávám přezdívky a s ničím si moc nelámu hlavu, většinou je po mém a tak to taky bude!"

Opřel si ruce o opěrky na křesla, kde jsem seděla, takže jeho obličej byl nebezpečně blízko tomu mému.

Ušklíbla jsem se:

„Hmm."

V skoro stejně zelených očích, jako má Laito, projel záblesk zlosti:

„Když něco chci tak to taky dostanu..."

Vrčel výhružně, já jen přizvedla trochu koleno:

„A já jsem ve výhodné pozici."

Můj pohled ztvrdl, mimiku jsem nechala netečnou, vím, že pokud mluví jen klidný hlas a zlost v očích, je to daleko efektivnější.

„Ayato, myslím, že by jsi slečnu neměl obtěžovat!" Zaslechla jsem od dveří Reiji-sana.

Ayato se narovnal:

„To jsi zase ty, Reiji? Kazíš nám zábavu, víš to?" Odešel.

„Děkuji Sakamaki-san, nejspíš je jen uražený z dnešního dopoledne. Chtěla jsem s vámi mluvit, zdá se, že jste zde jediný, který je schopen akceptovat nějaké povinnosti."

Postavila jsem se a nabídla rukou, aby se posadil. Přijal mou výzvu. A naznačil, že mám pokračovat:

„Promiňte Sakamaki-san, ale nerozumím důvodům, proč jste si najali hospodyni. Dnes jsem prošla pár záznamů, zkontrolovala informace od služebnictva a vše tu funguje bez problémů, je to zbytečná ztráta peněz."

Díval se tím chladným pohledem:

„Ano, jistě. Zde vše funguje dokonale. Co po mě vlastně chcete, Tomue-san?"

Ano, co já vlastně chci?

„Ukončení smlouvy. Není vhodné, abych vykonávala pozici, kterou zde nepotřebujete."

Mlčí, dlouze, to je skoro nesnesitelné.

„Dobře tedy. Zítra vám zařídím odvoz. Buďte, dnes večer, náš host a připojte se k nám při večeři, již dlouho, jsme nevečeřeli s dívkou."

„Dobrá, děkuji Sakamaki-san."

„Prosím, Tomue-san, raději Reiji-san." Přikývla jsem.

Vypadá to, že všichni bratři nemají v oblibě jméno svého otce. Možná, otce jako takového.

„Ráda vám splním vaše přání, Reiji-san." Postavil se a odešel.

Ano má vysněná práce a já v ní nevydržela ani den, nemám to v hlavě srovnané. Jsem tak blbá, co mě vlastně vylekalo? Tolik mužů v mé přítomnosti, nebo jejich podivné zvyky a mluva? Podívala jsem se na hodiny, večeří v osm, mám ještě čas se vykoupat. Připravím si čisté oblečení, vydám se do koupelny. Je nádherná, na skříňku si nachystám oblečení, vidím vanu, ano dopřeji si trochu bylinné lázně, dojdu se osprchovat, po té se ponořím do voňavé vody ve vaně. Je to tak příjemné. Zavírám oči a nechávám se unášet vůní růží a šalvěje. Najednou kolem mě projde průvan. Prudce se posadím, ale nikde nic, co by za něj mohlo.

Dobře, raději vylezu, zabalím se do měkounké osušky, chci se obléknout, ale moje oblečení tu není!

Koukám všude.

NIC!

Tomu nevěřím, zkouším zámek dveří a je zamčeno. Já tu začínám šílet, to jsem tu spala jen jednu noc. No co naplat, vracím se na pokoj pouze v té osušce, vlasy vyčesané do vysokého uzlu nahoře na hlavě, takže mi pramínky mých dlouhých vlasů padají kolem tváře. U dveří mého pokoje postává Laito. Co víc si přát než aby vás v osušce překvapil váš osobní stalker, no ne?

„Křiklounko, ty se mě snažíš snad svést? V té osušce vypadáš úplně k nakousnutí, vůbec bych se nestyděl, kdyby jsi chtěla pomoci tam v pokoji, z téhle mokré věci."

Dlouhým ukazováčkem se dotkne vršku mého jediného oblečení.

„Laito-san, to nebude třeba! Rozhodně nepotřebuji pomoc v oblasti oblečení!"

Protahuji se kolem něho do pokoje. Když už jsem skoro uvnitř, tak mi tu osušku strhne z těla.

-Edit. 18 -