Couvám před tou násilnou kreaturou. Úmyslně na balkón, vidím, jak jej těší, že jsem v pasti:

„Mrško, tolik se bráníš a přitom si to tolik užijeme. Kdo by ti zakazoval, užít si?"

Sedám si na zábradlí:

„Zůstaň tam! Jednou mi stačily rozdrcené kosti v rukách a měsíce, co mi z nich koukaly dráty."

To ho trochu překvapilo, to byl můj čas, přehodila jsem nohy a skočila. Ani jsem nestihla padat, skončila jsem v pevném sevření:

„Mrško, mně neutečeš. Jsi tak neposlušná, to bych tě měl potrestat! Jenže, když svítí ten měsíc, jsem tolik vzrušený tím, co vše ti udělám.... ehh, ty klidně skočíš z okna, ccc. Ještě, že dnes mohu létat." Drží mě zády k sobě a huhlá mi to přímo do podvědomí. Tře se rozkrokem o můj zadek, on je ztopořený!

Cukám sebou, raději pád, než jeho!

„Mrško, ty víš jak na mě. Pojď, vezmu tě ke hvězdám, naše poprvé, bude úžasné!"

Ne, nechci! Chci začít řvát, z plna hrdla až k oněmnění. Jen co pípnu, stiskne mi jednou rukou hrdlo:

„Škrtí..., nemů.., dých..."

Snažím se mu vykroutit, ten tlak na mé hrdlo je tak bolestivý, začíná se mi motat hlava. Moje snaha o boj opadá.

„Mrško moje, tak se mi to líbí," stále pevně drží mé tělo přimknuté k jeho a druhou mi hladí krk. Uvědomuji si, jak nebezpečnou silou vládne, stejně se jí vzpírám.

„Pípni a zlomím ti vaz!" Zahuhlá mi u krku. Cítím jak mě očichává, olízl mě:

„Jak to nejopojnější víno, tak jemné a silné zároveň," mumlá si. Má bezmoc mě ubíjí, klepu se jak drahý pes. „Ach, ty se chvěješ. Neboj, už to bude, budu jemný, když je to poprvé." S tím mou kůží pronikly ostré zuby. Z hrdla se mi vydral bolestný sten. Cítila jsem jak saje, tu bolest. Chtěla jsem od ní pryč:

„Ne... stačí....ne, přestaň!" Jako bych mluvila sama se sebou. Pomalu mě začalo opouštět vědomí, viděla jsem jen jiskřičky a šílený svit měsíce v úplňku. Zajímavý den pro smrt.

ƱǁƱ

„Slečno, slečno!"

Moje hlava je jak střep.

„Slečno, je čas, už musíte vstát!"

Otevření víček je tak těžké, do očí mi dopadá tlumené světlo i tak mi příjde nechutně ostré. Rozhlížím se kolem:

„Kde," musím si odkašlat, „kde to jsem?"

Služebná se dívá vyjeveně:

„Přece ve svém pokoji, slečno."

Mám tak těžkou hlavu, nemůžu vůbec myslet:

„Nic si nepamatuji."

Služebná mě odvádí do koupelny, jedná tak samozřejmě, asi to je běžný ranní rituál.

„Pojďte pomůžu vám se převléknout," svléká mě z noční košile a vede mě do vany. Vlasy mi spíná na temeni hlavy.

„Relaxujte, přijdu pro vás."

Mám tak unavené tělo, kde to jsem, kdo jsem, co tu dělám?

„Tady váš nápoj," tiskne mi do dlaně sklenici s červenou tekutinou, víno, ne džus. Osvěžující. „Je čas, oblékačky, už čekají."

Zabalenou mě vede zpátky, nejsem schopná se bránit, jak loutka. Panenka na provázku, to nejsem já, nebo ano? Proč je vše tak těžké. Ženy kolem mě pobíhají, já se soustředím jen na to abych neusnula.

Oblékají mě, různé vrstvy, různé části, vše je tak obřadní, nakonec vrchní část kimona. Bílé punčochy a dřeváky. Kam mě to vedou?

Usazují mě na stoličku, z dálky slyším hlasy:

„Tak je to dokonalé, je nádherná......"
„Ano ty oči, ty jsou...."
„Jsi si jistý, že znovu neskočí...."
„Kdy se vzbudí..."

„Pojď, je čas!" Zvedá mě muž v brýlích.

Kam jdeme? Prosím, něco je špatně. Vzpírá se mé podvědomí. Začínám brzdit, ale on mě táhne dál.

„Ne." Zasípu.

Stáčí ke mně pohled:

„Zajímavé. Jen pojď, už čeká."

Kdo čeká? Co je zajímavé, jsem spíš tažena než bych šla. Kousek ode mě se ozve:

„Tak brzy, Reiji-kun? Asi je opravdu výjimečná."

Druhý muž mě chytá v podpaží a táhnou mě někam do zahrady. Venku je tma, svítí měsíc.

Měsíc?

Úplněk, Laito, upíři! Moje vědomí se probralo:

„NE! Okamžitě mě pusťte, nechte mě být!" Zmítám se, kopu kolem: „Dejte ze mně ty ruce. Nikam nejdu. Začnu křičet! Hůř začnu zpívat!" Nic, dál mě ty zrůdy vlečou do zahrady.

„Je rozkošná, Reiji-kun." S lehkým úsměvem prohodí Shu k bratrovi.

„Dopřeje nám mnoho zajímavého, umí být tak formální, skoro mě mrzí, že ji bude mít Laito-kun."

Dál vedu svůj nesmyslný boj.

„Tak běž, drahoušku. Laito-kun už netrpělivě čeká, na svou nevěstu." Postrkuje mě teď už dopředu Subaru.

Zavrčím odpověď:

„Já se nepřibližuju k tobě, ty ke mě, pamatuješ!"

Zamračí se:

„Já si dělám, co chci!"

Vleče mě po molu, na jehož konci stojí Laito. Taktéž v tradičním kimonu. Vedle něj stojí zbytek těch bláznů, Kanato a Ayato. Kanato zatleská:

„Tak máme tu nevěstu, ženicha, hra může začít."

Tak to uhodli, ale beze mě. Zaslechla jsem jen jejich

„Tss."

Než se nade mnou zavřela hladina jezera, bylo ledové, a já plavala co mi síly stačily ke dnu.

Nejsem extra plavec nebo úplný neplavec, ráda se potápím. Jenže v tomhle co mám na sobě je to jak mučení. Snažím se vynořit opatrně pod molem, abych se mola nadechnout.

„Máš náročný vkus, bratříčku."

Někdo se uchychtnul:

„Nebude nuda, ona se vrátí."

Najednou se dívám do velkých, kulatých očí Kanata:

„Děláš zajímavý obličej, Bara-san. Nepotřebuješ...."

To už jsem pod vodou a snažím se plavat někam pryč, hlavně dál od nich, třeba se upíři bojí vody.

Bojí se vůbec něčeho?

„Ošklivko, být tebou, raději se vrátím, rozhodně nestojíš o náš hněv!"

Ne, znovu jdu pod hladinu, snažím se vylézt v houští, třeba mě nenajdou. Začíná být dost chladno, začnou mi cvakat zuby, musím se hnout. Snažím se ze sebe sundat slavnostní oděv, moc se mi to nedaří, jednak je to složité a jednak promočené.

„Tak tady jsi, má nevěsto." Zaševelí mi Laito do ouška, leknu se a plácnu sebou na zem. Rozesměje se, opravdu vtipné, klekám si a po čtyřech se od něj vzdaluji.

„No jak je libo, v lese při měsíčku, jsi tak romantická!"

Co ten pakůň blábolí?

Nenechal mě dlouho čekat. Chytl mě za pánev a strhl mě pod sebe. Zaječela jsem jak siréna, vzal a zkroutil mi jedno předloktí za záda, ta bolest mě donutila zůstat v klidu, začal mi druhou rukou hladit tělo, boky, zadek, stehna, vyhrnul mi šaty a hladil vnitřní stranu stehen.

Ječela jsem jak divá, ale hlavu jsem měla zabořenou do mechu, tak to nemělo ten správný účinek.

Rozbrečela jsem se. Z toho mi nepomůže nic na světě.

- Edit. 18 -