„Ale no tak, pohni si trošku!" zakřičela na mě Alžběta, moje sestra a zmizela za rohem budovy. Otráveně jsem si povzdechla a neochotně ji následovala. Když jsem ji dohnala, stála už před nějakým pochybným krámkem s oprýskanou žlutou omítkou a fascinovaně hleděla do zašlé výlohy.

„Už zase? Prosím tě Alžběto, těch suvenýru už máš dost!"

Před týdnem se rodiče rozhodli, že je opět čas na nějaký pořádný rodinný výlet. Tentokrát si vybrali Prahu. Kde jsme (což je zvláštní) ještě nebyli. I přes mé úpěnlivé protesty jsme se tedy vydali na obchůzku Pražského hradu a jeho okolí. Byla jsem štěstím bez sebe... jediný, kdo se na náš výletek těšil, byla moje mladší sestra. Z dějepisu má samé jedničky, čte učebnice dopředu a nevědomky tak podlézá učitelce, která svou nejlepší žačku nezapomíná chválit. V mojí třídě. Hlavně ji zajímá historie Prahy, takže jsem byla mentálně připravená na dlouhou a únavnou procházku Prahou. Po vyčerpávajícím dni jsme nakonec skončily ve Zlaté uličce.

„A ani nebudu připomínat, jak drahý byl vstup. Nikam nejdu, Alžběto. Ani ty ne!"

Rozkročila jsem nohy a ruce si složila na prsou na znamení nesouhlasu.

„Kláro prosím! Tohle je poslední, potom už půjdeme zpět do hotelu."

Zoufale jsem zvrátila hlavu do strany.

„To už snad opravdu nemyslíš vážně! Rodiče budou pěkně zuřit. Tohle je poslední, pak mašírujeme domů," zavrčela jsem kolem ní procházela a zaplula do krámku. Za zády jsem jen zaslechla, jak si povýšeně odfrkla.

Hned po vstupu mě do nosu praštil silný závan zatuchliny, zatímco mi nad hlavou dozníval zvuk malého zvonečku. Ten však ani nestačil ztichnout, když se rozezvonil znovu po tom, co do dveří vrazila nadšená Alžběta. Popošla jsem od dveří a začala si prohlížet interiér malé místnosti, ve které se nacházelo velké množství zboží. Až tehdy jsem si vlastně uvědomila, že nevím, co vše tady nabízí. Stěny byly ponechány bílé, to ale vynahrazovaly různorodé a všelijaké barevné koberce na tmavě dřevěné podlaze. Poličky všech barev, tvarů a velikostí překypovaly mincemi. Viděla jsem mince z naší země, ale překvapily mne i ostatní, které rozhodně nepocházely od nás. Podél stěn dále stály skříňky s prosklenými dvířky. Vypadalo to, že uvnitř budou cennější kousky, soudě podle jejich vzhledu. Celý obchůdek byl zkrátka prodejna plná starodávných platidel sesbíraných ze všech koutů světa.

Otočila jsem se na svou sestru. Alžběta setrvávala v němém úžasu uprostřed místnosti a vypadalo to, že si každou chvíli vykroutí krk. Oči jí jen zářily. Jednoduše se nemohla vynadívat. Musela jsem přiznat, že jsem byla ve stejném údivu jako ona.

Čeho jsme si ale na první pohled nevšimla, byl postarší pán tísnící se v rohu místnůstky. Seděl v polstrovaném (zřejmě dobovém) křesílku a pozoroval nás milýma očima zpoza silných brýlí.

„Dobrý den," pozdravila jsem nesměle jeho směrem a dloubla loktem do Alžběty, která byla ještě mírně v šoku.

„Dobrý," zamumlala jako by omámená a vydala se k nejbližší skříňce. Štítek hlásal, že země původu je Indie.

„Vítejte, děvčata," odpověděl stařík laskavým hlasem a pokynul rukou, abych přistoupila blíže. Vydala jsem se tedy k němu a čekala, co mi poví.

„Co tady pohledávají tak mladé dívky?" optal se s vlídným hlasem.

„Po většinu času je zde liduprázdno, ani mí přátelé už mne nenavštěvují."

Nepříjemně jsem se ošila. Nemohla jsem mu říct pravdu, akorát by ho to rozmrzelo.

„No, totiž..."

Rychle jsem se snažila vymyslet nějaký smysluplný důvod.

„Já a moje sestra máme moc rády historii. Chtěly jsme se podívat na nějaké zajímavé památky v Praze, a zrovna jsme natrefily na váš obchod. Zrovna numismatika nás velice pohltila."

Nahodila jsem milý úsměv s obavou, že mi neuvěří. Pán jen zadumaně pokýval hlavou a poupravil si brýle na nose. Následně vstal a zašel do dveří, které byly za ním. Po pravdě jsem o nich do té doby nevěděla. Zůstala jsem zaraženě stát na místě a nervózně se rozhlížet po místnosti. Co to jako bylo? On prostě...odešel? Hned na to se však stařík ve dveřích objevil znova a kývl hlavou, abych ho následovala. Váhavě jsme jednou nohou vykročila, ale zároveň jsem se ohlédla na Alžbětu. Ta byla stále okouzlena Indii. V duchu jsme nad ní mávla rukou a vydala se za ním.

Za dveřmi byla další, avšak mnohem menší místnůstka. Myslela jsem si, že to bude sklad, ale po vstupu jsem byla trochu zaražená. Sklad to nebyl ani náhodou. Celý pokoj byl zatemněn a světla se zde ani nenacházela. Prostor ozařovaly jen plameny několika svíček, jež byly připevněny ke stěnám. Ty zřejmě byly pokryty stejnou sněhobílou barvou, jako v předešlé místnosti, na mnoha místech však byly zašlé a opálené od ohně. Uprostřed všeho toho šera stál stoleček, na němž přímo zářila pozlacená truhlička velikosti lidské hlavy. Se zájmem jsem chtěla přistoupit blíže, ale prvně jsem po očku zkoukla staříka.

„Jen se neboj, běž se podívat dovnitř. Proto jsi přece tady," řekl opět s úsměvem.

Vykročila jsem tedy ke „zlatému pokladu", který jsem měla z nějakého důvodu potřebu otevřít. Už jenom kvůli zvědavosti. Opatrně jsem konečky prstů přejela po nádherném zlatém zdobení víka, jako bych ho snad pouhým dotekem mohla poškodit. Při tom jsem setřela i znatelnou vrstvičku prachu. Dlaně jsem obemkla kolem celé truhličky a palci nadzvedla víko. Zrak mi padl na na první pohled prachobyčejnou mincičku, pravděpodobně ze stříbra. Zvedla jsem jí z červeného polstrování a promnula ji v dlani. Podle všeho však zas tak obyčejná nebyla.

„Krásna, že?"

Srdce mi málem vyskočilo z těla. Stařík stál hned vedle mě.

„No to teda..."

„Asi si teď říkáš, k čemu ti je taková věc dobrá. Bohužel, to ti prozradit nemohu. Dozvíš se to sama až v hotelu," řekl, mi naposledy, než se rozplynul ve vzduchu. S vykulenýma očima a srdcem až v krku jsem vyběhla zpět za Alžbětou, která se zatím stihla posunout o dvě skříňky. Čapla jsem jí za zápěstí a bez jediného slova jsem jí táhla celou cestu až do hotelu.

Seděla jsem na posteli ve svém provizorním pokojíku a hleděla na tu zvláštnost, co jsem si přinesla s sebou. Od té doby, jsme se upachtění přihnali, mi sestra bušila na dveře a dožadovala se vysvětlení. Ignorovala jsem jí. Byla jsem až moc zaneprázdněna myšlenkou na to, co se vlastně stalo. Ten pán prostě zmizel, to jsem věděla jistě. Proč, jak, nebo kam, to už mi bylo záhadou. Znova jsem pohlédla na tu zrádnost, co mi spočívala na dlani. Co jsem s ní měla dělat? Stařík tvrdil, že se to dozvím v hotelu (jak věděl, že bydlíme v hotelu?) ale po třech hodinách se stále nic nedělo. Vstala jsem s úmyslem, že jí položím na okenní parapet, když tu mi v ruce začala pulzovat zlato-oranžovým světlem.

„Co to má znamenat? Nejprve mizící stařec, teď svítící peníz. Tady je něco sakra špatně!"

Sotva jsem to celá vystrašená vychrlila, pocítila jsem divný chlad v hrudi. Než jsem se nadála, jako bych letěla k nebi v duhovém tunelu. Nedokážu ani pořádně popsat, jak vyklepaně a bezmocně jsem se v té chvíli cítila. Najednou to vše kolem mě zmizelo a já se octla v neznámé, nesouměrnými kameny dlážděné uličce. A protože bylo šero, nerozeznala jsem toho více jak obrysy nesourodných budov. Přerývavě jsem rozdýchávala nově zažitou zkušenost. Začínala mě pohlcovat panika. Objevila jsem se neznámo kde, bez jakékoliv možnosti se někomu ozvat.

„Vítej, mé dítě. Zklidni svou mysl a bedlivě mě poslouchej," ozval se odněkud hluboký ženský hlas. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Dnes už podruhé. Začala jsem s přimhouřenýma očima zkoumat terén, hledajíc onu záhadnou osobu.

„Byla jsi vybrána jako jedna s Vyvolených. Máš jedinečnou možnost, která ti umožní nahlédnout do 16. století."

Až tehdy jsem si uvědomila, že hlas vychází z mince, která mi celou tu dobu svítila v ruce. Pokračovala ve svém výkladu.

„Předněji se nacházíme kolem let 1520 až 1528. V té době naši zemi vládl Ferdinand I. Habsburský. V tom období se poddaným moc dobře nedařilo. Fyzicky strádali, neměli dostatek stravy a trpěli těžkou podvýživou. Většina lidí své problémy utápělo v alkoholu."

Celou tu dobu, co mi mince osvětlovala dějiny, jsem stále zkoumala okolí. Moje oči si už přivykly na tmu já konečně poznala, kde se nacházím. Stála jsem přesně před tím krámkem, ze kterého jsem před pár hodinami uprchla. Byla jsem tedy ve Zlaté uličce.

„Dnes se podíváme na jeden z mnoha okamžiků v životě tehdejšího obyvatelstva. Mladá Anna se po domluveném sňatku provdala za zlatnického učně Matěje. I přes to, že byl jejich sňatek domluvený, se milovali a byli šťastní, že mohou být spolu. Po Matějově vyučení se společně přestěhovali do tohoto domku, kde jsi potkala onoho staříka. O něm však později. Matěj se oba snažil uživit prací zlatníka. Bohužel, v ulici bylo mnoho starších, zkušenějších a osvědčenějších, než byl on. Pár stálých zákazníku sice měl, ale to ani zdaleka nestačilo. Začal pít. Ze začátku to bylo jen takové nevinné popíjení s kamarády po večerech, ale brzy to přerostlo v alkoholismus. Všech těch málo vydělaných peněz padlo kvůli jeho večerním výletům. Anna o tom ze začátku netušila. Když ale Matěj začal nosit ještě méně peněz než nosíval, rozhodla se, že tomu přijde na kloub. Jednoho večera se ho po jeho práci vydala sledovat."

Přede mnou se zčistajasna pomaloučku otevřely dveře. Vyšla z nich mladinká dívka s hnědými vlasy spletenými do dvou cůpků.

„Nic se neboj. Ona ani nikdo jiný tě vidět nemůže," prozradila mi mince.

Anna se vydala dál do uličky, na jejímž konci jsem spatřila postavu. Nejspíše Matěje. Následovala jsem Annu, až jsem došly k budově, do které vstoupil její milovaný. Cedule nad vchodem hlásala: Hostinec u Zlaté koruny. Anna přistoupila k oknu a nahlédla dovnitř. Scéna, která se jí objevila před očima jí musela zlomila srdce. Matěj seděl u stolu, v pravé ruce držel sklenku a levou ruku měl omotanou kolem pasu nějaké neznámé dívky, která mu seděla na klíně. Na rtech mu pohrával úsměv. Pohlédla jsem na Annu a uviděla slzy v jejich pomněnkových očích. Ze rtů ji utekl vzlyk a rozběhla se zpět k domovu. Na nic jsem nečekala a kvapem jí následovala. I přes svou titěrnou postavu však byla rychlejší než já a zmizela mi dříve, než jsem jí stačila dohnat.

Otevřela jsem dveře a vstoupila do jejich baráčku. Znatelně jsem rozeznal místnost, ve které jsem dnes už stála. Když tu jsem ji zaslechla. Píchlo mne u srdce. Usedavý pláč se ozýval z místnosti, ve které jsem nalezla onu minci. Pomaloučku jsem do ní vkročila a naskytl se mi pohled na Annu. Seděla opřená o postel, slzy jí volně stékaly po tvářích a ruce měla položené podél těla. V pravé dlani svírala nějakou věc. Zrovna tehdy ji rozevřela a rozplakala se ještě více. Na prstech jí spočívala mince. Ta samá, která teď byla sevřená v mé pěsti. Když jsem si to uvědomila, čas jakoby zamrznul a stříbrný „poklad" na mne znovu promluvil.

„Ano, jsem to já. Byla jsem poslední Jáchymovský tolar, která Anna dostala před tím, než si ze zoufalství a nešťastné lásky vzala život."

Prostor kolem mě se začal vlnit a mlžit, až se úplně vypařil a já byla zpět v hotelovém pokoji. Vyjeveně jsem hleděla na údajný Jáchymovský tolar a zároveň cítila neskutečný smutek nad zbytečnou smrtí Anny.

„Asi si říkáš, co se stalo s Matějem. Ten se té noci vrátil domů, kde svou milovanou nalezl v kaluži krve se mnou u dlaně. Chtěl jít za svou láskou, ale nebylo mu to dovoleno."

„Jak to myslíš, dovoleno?" optala jsem se nechápavě.

„Matěj byl proklet k věčnému zatracení. Bude se po Zlaté uličce toulat tak dlouho, dokud jeho příběh neprojde celým světem. Až tehdy najde klid a bude se moci přidat k Anně. Matěj je právě ten stařík, co ti mne dnes daroval. A tvým úkolem je předat mne dál.