Mia jedla čerstvé jídlo, které jí Dlouhé packy daly. Vedle své modré misky s jídlem měla zářivě stříbrnou misku s tou nejlahodnější studenou vodou. Odkud jí jen ty Dlouhé packy berou?
Po jídle ulehla do měkkého křesla Dlouhých pacek, do kterého si vždy sedaly. Mia tam ráda lehávala po jídle. Stejně si pořád vybavovala lahodnou chuť králíka - nechápala, proč ho takhle nemilosrdně Dlouhé packy odmítli. Nestihla si ani kousnout. Chtěla se rozdělit, ale oni to odmítli. Vždyť oni také někdy, když jí to svoje jídlo, dávají Mie kousek. Chtěla se také tak zachovat. Víc než trápení na odmítnutou kořist však Mia myslela na své vítězství. Byl to její první lov, nikdy předtím nic nelovila. Maximálně párkrát chňapla po letící mouše nebo po obyčejném stéblu trávy. Kde se to ve mě vůbec vzalo? Uměla maminka také tak lovit?
Když byl Sluneční pes jasně vidět, vzali Miu Dlouhé packy opět na vodítko. Mia už byla připravená, když vtom jí chytily za hlavu a nasadili jí náhubek. Ne! Tak oni si myslí, že jsem snad nějaký vrah? Mia sebou začala škubat a snažila se náhubek vyvlíknout. Tehdy v parku se s tím smířila, ale teď zase? Když nic neprovedla?
Tentokrát nasedli do Hlučné klece. Mia už v ní párkrát seděla, ale nadšená z toho nebyla. Seděla v kufru a před čumákem měla klec, takže nebyla na dosah Dlouhým packám, které seděly dál vepředu. Tahle cesta se zdála být nekonečná. Mia vždycky jela naprostou chvíli, teď to bylo daleko déle.
Mia se nadechla čerstvého vzduchu. Už byli na místě a Mia si to užívala. Jediná překážka však byl náhubek. Bylo to jako mít tlamu v Domě pastí. Dlouhé packy šli dál a míjely domy. U jednoho se zastavili a čekali. Otevřela jim stará Dlouhá packa a za ní stál natěšený Alfík. Mia se začala cítit trapně. Ale ne. Co si o mě s náhubkem pomyslí? Zase bude mluvit pořád dokola! Dlouhé packy přišli dovnitř do domu. Ukazovali na Miu a cosi staré Dlouhé pacce říkaly. Oni mě snad pomlouvají? Na tom však nezáleželo. Mířil k ní Alfík.
„Ahoj Mio," pozdravil ji, „proč máš ten náhubek?"
Mia se pokoušela nezavrčet. Když nad tím však přemýšlela, nezlobí se na Alfíka, ale Dlouhé packy.
„Dlouhé packy mi jej daly za to, že jsem ulovila potravu." postěžovala si.„Cože? Potravu? Proč? Tobě snad nechutná jídlo Dlouhých pacek?"
Mia si nad téma otázkáma povzdechla. Kéž by mu dokázala odpovědět, ale nevěděla jak. Istinkty jí k tomu prostě zavedli.
„Víš, někdy v sobě probudíme zvláštní instinkt. Každý ho má v sobě. Část divokého psa, kterou nezakryješ. Říkám mu Psí duch.