Mia ležela ve vysoké trávě. Nechtěla být rušena a ostatní to respektovali.
Zadívala se na všechny své rány. Do boje dala vše, co bylo v jejích silách a to se na ní podepsalo. Styděla se za to, že nedokázala ochránit ostatní. Kdyby se neloudala, mohla by pomoct Lee. Nebo kdyby také nebyla tak hloupá a důvěřivá a dala by si na Pampelišku pozor, Bílý hlídací pes by tu byl ještě s ní.
Proč jsem byla tak neostražitá? Proč mi to všechno nedošlo dříve?
Litovat se - to bylo to jediné, na co se Mia momentálně zmohla.
Její myšlenky jí také přivedly k lásce. Tehdy jsem Alfíkovi řekla, že druha nehledám. Že druha nechci. A poté se stanu družkou jiného psa?
To byla další věc, kterou si vyčítala. Kdyby Alfík zjistil, že její srdce patří někomu jinému, nejspíš by jí to neodpustil.
Tedy spíš - mé srdce patřilo.
Její druh je teď někde daleko s Dlouhýma packama. Jestli ho vyléčí nebo zabijí, to už je v rukou osudu. S tím už se nedá nic dělat.
Také začala přemýšlet o tom, co jí říkala Bella.
Byla to vážně hloupost stát se divokým psem? Stálo mě to tolik bolesti...

„Už de!” zvolal nadšený Čumáček. Ray se totiž vracel z lovu. Mia na to úplně zapomněla. Ray je jediný schopný, kdo může lovit. Za své schopnosti sice vděčí zlé Pampelišce, ale momentálně potřebují každou dobrou věc, aby přežili.
„Lásko...” řekl Ray své družce a podal jí vypaseného holuba. Byla to taková menší verze slepice, kterou lovila Pampeliška.
„Děkuji.” řekla a podělila se se svým liščátkem.
Ray na své místo položil něco malého, nejspíš to byl kos. Nepotřeboval jíst tolik jako ostatní. Vzal druhého velkého holuba a kráčel s ním za Miou.
„Na.” podal jí ho.
Mia neměla chuť jíst. Nejradši by vyhladověla. Kdyby ale jídlo odmítla, jistě by Raye urazila. Všichni toho pro ni tolik dělají a ona se jim nedokáže odvděčit.
„Děkuju... Rayi.”
Bez váhání se pustila do jídla. Netušila, že má takový hlad. Ray ji vesele pozoroval.
Když Mia dojedla, styděla se za to, že mu nenabídla.
„Neboj, s mým jídlem si vystačím.” usmál se na ni. Mia se snažila také vyjádřit radost, ale stále jí v tom bránily okolnosti.
„Já vím, že sis toho hodně prožila. A mrzí mě to, věř mi.”
„Věřím. Ale jsem ráda, že osud přál štěstí aspoň tobě a Lee.”
Mia zase sklopila uši a lítostně zakňučela nad ztrátou svého druha. Svá slova ale myslela vážně. Ray se k ní mile přitulil.
Lee ten výjev zahlédla a s Čumáčkem k Rayovi dokráčela.
„Ty už si to Mie řekl?” zeptala se vážně. Mia najednou zpozorněla. Co mi měl říct?
„Ještě ne.” přiznal Ray. Lee si ustaraně povzdechla.
„No, tak to budu muset vzít do svých tlapek. Zákon smečky stále platí a ty si naše Alfa. Musíš to vědět tak či tak.”