Pampeliška se na Bílého hlídacího psa vrhla. Většinu bitvy byla skryta, takže teď přišla její chvíle. Mia jí skočila do cesty.
„Proč?!” ptala se jí. Nedokázala pochopit, jak se z věrné kamarádky může rázem stát odporná bestie.
„Od začátku nesnáším tuhle smečku. Všichni jste tak neschopní, obzvlášť ten blbý černý pes. Toho vašeho Alfu jsem měla zabít už dávno.”
Strategicky se nevrhala na Miu, ale na Bílého hlídacího psa. Ten se jí snažil zakousnout, ale byl příliš pomalý.
„Ještě jeden krok a zakousnu ho!” hrozila Pampeliška. V takovém případě byla Mia v koncích. Pampeliška ho zabije i tak. Bílý hlídací pes zavřel oko a přijímal svůj osud. Už se nebude trápit.
Pampeliška ale najednou zděšeně zvedla hlavu. Něčí čelisti jí obmotaly krk. Mia zděšeně pozorovala, co se má právě stát. Někdo jí zakousne. A ten někdo byl rozzuřený Ray.
„Lásko, prosím...” kňučela Pampeliška. Ray uvolnil stisk. Lámalo mu srdce ubližovat někomu, kdo mu byl tak blízký. Teď byl osud pouze na něm.
Mia zaregistrovala hnědou šmouhu v trávě. Byla to Lee, kterou už zbytek lišek nechal být, ale přibližovali se k Mie. Když si jí všiml i Ray, už neváhal. Stiskl Pampeliščin krk. Pampeliška padala mrtvá k zemi. Bílý hlídací jí ještě zavalil, aby se v případě přežití nemohla nikam dostat.
„Prosím, vydrž tu ještě...” ohlédla se za ním Mia. Poté už se s Rayem vrhli na zbývající lišky. Už jim bylo jedno, jak moc jsou zranění. Oba si vybrali stejný cíl - bezmocnou lišku, která se chtěla dát na útěk. To ale nestihla.
Na bitevním poli zbylí poslední tři lišky.
„Pojďte bojovat, jestli se nebojíte!”
Lišky se na sebe podívali. Miino odhodlání bylo silné a proto utekli. Takhle rychle ještě Mia běžet lišky neviděla. Nejspíš to bylo tím, že si příliš vážily života a mrtvá těla na bojišti jim naháněla hrůzu.
Ray okamžitě přispěchal za Lee. Bděla, ale něco s ní nebylo v pořádku...
„Já - já se ti za všechno omlouvám, Rayi...”
„Já se omlouvám tobě. Co se ti stalo?”
Teď si Lee pořádně prohlédli. Její zadní končetiny byli divně svěšené a byla shrbená.
„Oni... Zlomili mi vaz! Já...”
„Klid...” utěšovala jí Mia.
„Zkus trochu popojít.”
Lee svýma předníma tlapkama vláčela své zasažené tělo. Sama by takhle nedokázala přežít.
„Ach Lee...” posmutněla Mia.
„To přece nejde! Naučím tě znovu chodit! Pojď, opři se o mě...”
Ray by udělal cokoliv pro to, aby byla Lee v pořádku. Chodil po jejím boku a popostrkával jí. Směřovali k Bílému hlídacímu psovi.
Mia se za ním rozběhla i přesto, že cítila bolest všech svých zranění.
„Miláčku?...”
Začala mu olizovat rány. On ležel nehybně. Mia do něj začala strkat. Konečně zvedl hlavu a usmál se.
„Ve skutečnosti je Miláček moje štěněčí jméno. Nikdy jsem nebyl zavázán k Dlouhým packám, jen na mě některé byly hodné. Za svůj život jsem dostal spoutu přezdívek, ale ta od tebe je nejhezčí.”
Miu to velmi dojalo. Něco takového by ji nikdy neřekl.
Najednou si vzpomněla na jednu věc. Šla ke svému pelíšku a vzala si do tlamy bílou kožešinu. Tu položila Bílému hlídacímu psovi na záda jako přikrývku a řekla:
„Je hluboká noc. Měsíční psice nám sice nesvítí, ale to nám nezabrání v téhle věci. Bílý hlídací pse, vyber si své dospělé jméno.”
Usmál se.
„Miin druh.”
Tohle Mia vůbec nečekala.
„Taky tě miluju.” usmála se. Vzpomněla si na další věc.
„Musíme výt na počest nově jmenovaného!”
Mia začala. Její vytí bylo silné. Postupně se přidávali ostatní. Byli dál od Dlouhých pacek, takže by to nemělo dělat rozruch.
Během vytí Miu upoutalo cosi v křoví. Její vytí utichlo. V křoví se rýsovaly liščí uši. Ray hluboce zavrčel a hodlal se bránit.
„Vylez.” řekla Mia přísně.
Z keře uniklo tiché zakňučení, ale liška vylezla. Tedy spíš lišák.
Ve tmě to sice nešlo poznat, ale Mie bylo jasné, že je to lišce. Čumáček.
Psi nevěděli, co dělat. Mohli by ho rovnou zabít, ale proč? Nic jim neudělal.
Čumáček se pomalu přibližoval. V boji také schytal nějakou tu ránu. Sedl si před psy a chvíli na sebe hleděli a pak Mia spustila:
„Čumáčku? Ty jsi lišce od Pampelišky?”
Čumáček naklonil hlavu na stranu. Pak ale pochopil, že musí mluvit.
„Ona zlá. Vrčeliška - maminka, starala se o mě.”
Lišce neumělo moc mluvit a proto kladla Mia stručné otázky.
„Alfališák byl tvůj otec?”
„Ano, Tupolišák!”
Miu rozesmálo jeho pravé jméno.
„Můžu být s tebou a s tebou a s tebou a s tebou?” vylezlo z Čumáčka.
Chtěl jít se smečkou. Teď přistoupila Lee.
„Mio, já vím, že je to liška, ale proč bychom ho nemohli vychovávat? Vždyť víš, že sami mít štěňata nemůžeme.”
Na to Mia dojatě přikývla. K Lee dokráčel Ray.
„Lee, vzpomínáš na naše tři krásná štěnátka? Být tatínkem bylo úžasné. Jen chci říct, že bych toho lišáka rád vychovával s tebou...”
„Ano, Rayi. Můžeš být tatínkem a znovu mým druhem.”
Olízla ho na čumáku a vzala k sobě Čumáčka, kterého si přitulila k tělu.

Velká tma je konečně přinutila jít spát. Tahle noc byla dlouhá. Mia pohlédla na Lee, Raye a Čumáčka schoulených u sebe a pak zamířila ke svému druhovi. Obtočila se kolem něj a on se usmál. Zvedl hlavu a políbil ji čelo. Ona mu za tu bolest stojí.