Všichni psi upřeli zrak na Bellu.
„Bello!" zvolala Mia.
Bella ji ale nadšení neopětovala. S hrůzou celou tu situaci pozorovala a jako vůdce Vodítkových psů spustila:
„Co to děláš, Mio? Do čeho je to sakra nutíš?! My jsme Vodítkoví psi! Naše Dlouhé packy pro nás hodně znamenají."
„Ale znamenáte hodně i vy pro ně?"
Tahle otázka se rozezněla celou schůzí. Všichni si mezi sebou něco šeptali.
„No ovšem, že znamenáme." odpověděla Bella, která zůstala klidná.
„Navíc nechápu, proč si myslíš, že my dvě máme divoký původ. Naše maminka byla Vodítkový pes, smiř se s tím!"
„A kdo byl náš tatínek?"
To už Bella mlčela. I přesto se však Miu snažila přesvědčovat.
„Není to jedno? My i všichni naši sourozenci jsme Vodítkoví psi!"
„Jak to můžeš vědět? Co když Snip přestal být vzorným psem a dal se na útěk? Co když se Křikloun a Ufňukánek vzbouřili a utekli společně? Co když tvého oblíbeného Štístka přestal bavit život jako Vodítkový pes a vydal se za dobrodružstvím stejně, jako to dělal u maminky?"
„Dost! Přestaň takhle mluvit!"
Bella se musela zhluboka nadechnout, aby pokračovala.
„Ujištuji tě, že my nemáme původ divokých psů.”
„A jak to můžeš vědět? Tatínek ti snad potvrdil, že byl Vodítkovým psem?”
„Dobře víš, že náš tatínek zemřel ještě před naším narozením, Mio. Copak si nepamatuješ, jak nám o něm vyprávěla maminka kdysi příběh?”
Příběh. Pžíběh, jak řekl kdysi Ufňukánek. Mia na něj úplně zapomněla.
„A o čem byl?”
„O tom, jak přišel tatínek o život.”
„A dál?”
„Co sakra ještě chceš vědět? To chceš snad vyhledat maminku, aby ti řekla, kdo byl tatínek zač?!”
„Ano.”
Tak zněla Miina odpověď. Doopravdy chtěla vyhledat maminku. Chtěla se s ní rozloučit jako stěně, které začíná nový život, protože Mia se s ní rozloučit nestihla. A už vůbec se nestihla maminky více zeptat ohledně tatínka. Ostatní psi se na ní nevěřícně dívali. Nejspíš se jim po jejich rodičích nestýskalo. Mie však ano. Potřebovala toho zjistit co nejvíce.
„Maminka pocházela z dálky, že? Je někde tam u té hory.”
Bella chtěla něco namítnout, ale Mia mluvila pravdu.
„Ano, půjdu tam. Kdo jde se mnou?” zaštěkala Mia. K její smůle se však nikdo nehlásil. Její pohled spočinul na Alfíka. Po celou dobu se nepřidával k žádnému názoru.
„Alfíku?” oslovila ho.
Alfík se cítil velmi provinile. Omluvně zakňučel. I on? Proč jsou všichni zmanipulovaní Bellou?
„Sice ti nikdo nebrání, abys tam šla, ale pochybuji, že bys to zvládla bez smečky.” namítla Marta.
„To je pravda. Divocí psi přece mají smečku, ne?” ujišťovala se Daisy.
„Ale já smečku mám. Je to ta nejbáječnější smečka vůbec.” přiznala Mia. Pořád si nalhávala, že je to jen tlupa různých druhů, ve které má každý jedinec svůj úkol. Po tom všem ale zjistila, že jsou opravdová smečka, byť bez Alfy a dalšího postavení.
„Tak na co žádáš nás?” rozčílil se Bruno.
„Bruno má pravdu. Pokud už máš smečku, tak asi tolik nevadí, že nejdeme s tebou.” řekla s úsměvem Sluníčko.
„Ticho! Mio, to, co tu říkáš, jsou samé lži a nesmysly. Proto tě odsud vyhazuju. Vypadni!”
Tahle slova Miu velmi zasáhla. I přesto se však opovážela mluvit.
„Vyháníš svou vlastní sestru?”
„Nějaká šílená fena, co o sobě tvrdí, že je divoká, není má sestra!”
Další ostrá slova. Mia na všechny pohlédla.
„Ráda jsem vás poznala. Ale pamatujte: jednou vás vaše Dlouhé packy omrzí. Jednou se budete muset spolehnout sami na sebe.”
„Přeji ti hodně štěstí.” řekl Miky, který se jako jediný opovážil mluvit. Některé mrzelo, že Mia odchází. Miu samotnou to mrzelo velmi. Nejvíc ji však zasáhl Alfík. Na její odchod nic neříkal, ani se nerozloučil.
Mia na všechny naposledy pohlédla a vyrazila pryč. Byla temná noc a pohybovat se bylo obtížnější. Mia ale využila svého čichu. Konečně se ho naučila používat naplno. Takhle najde cestu zpátky snadněji, cestu vedoucí k její smečce.