„Ty ses vrátil, hnusný pese? Už není cesty zpět!”
Mie jakoby se otevřely již zahojené rány. Už zase se dostala do dalšího problému. Ale porazit devět lišek už tak lehké nebude.
Ray byl stále v hrozném stavu od odchodu od své družky a sotva si uvědomoval, co se děje. Zato Bílý hlídací pes byl hned ve střehu. Postavil se před Šeltii a Raye, napnul svaly a výhružně zavrčel.
„Co po nás chcete?!”
Alfališák se jen uchechtl.
„My? Né, ne. Co tady zase chce ten hnědozlatobílý a škaredý zlopes?!”
Bílý hlídací pes se podíval na Miu. Ta byla naprosto v šoku. Zase jsem nás zavedla do problémů! Tohle už mi Bílý hlídací pes neodpustí!
Tentokrát však začal jednat Ray.
„Prosím, nechte nás jít. Pokud vám Mia něco udělala, tak mě to mrzí, ale... Přesto by jste nám měli odpustit.”
„Ukradla nám naši kořist!” zvolal někdo za Alfališákem. Vrčeliška. Nejspíš je Betou této zlé smečky.
Mia se omluvně podívala na Raye, ale ten se stále snažil konflikt vyřešit.
„Vsadím se, že to zvlášť velká kořist nebyla. A to jste snad neměli hlídky?”
Alfališák se nasupil a lišky vzadu, pravděpodobně samotní hlídkaři, uraženě vrčely.
„Tak dost! Vrčeliško, Zlolišáku, Pálišáku, obklíčit ty hnusné pesy!”
Jmenovaní se rozběhli do stran a obličovali psy. Byli ale dosti vystrašení, obzvlášť z Bílého hlídacího psa. Ten ještě hlouběji zavrčel a ucukly i lišky stojící za Alfališákem.
„Zabte je, VŠICHNI!”
Všechny lišky, včetně Alfališáka, vyběhli proti psům. Na Miu skočil Zlolišák. Nebyl ale zas tak silný, jak Mia čekala. Jednoduše ho převalila. To jí ale z boku svalil jiné tělo. Samotná Beta, tedy Vrčeliška na ní pořád byla naštvaná z minulého setkání, kdy prohrála. Mia se však nedala, vstala a skočila Vrčelišce po krku. Ta začala hlasitě kňučet.
„Né, prosím, né! Čekám mláďata!”
Mia na chvíli přestala bojovat. No ovšem, bude matkou. Mia nikdy nemůže pochopit starosti matek. A také nikdy nepochopím...
Její slabé chvilky však využila další velká liška se kterou se dlouhou dobu bila.
Když se rozhlédla po ostatních, musela pomoct. Bílý hlídací pes všechny hravě zvládal, mnoho lišek zmrzačil a jiné už kvůli něj tuto bitvu dávno vzdaly. Ale ty vychytralejší lišky šli po tom nejslabším.
„Rayi!”
Na Raye teď útočily skoro všechny lišky. Byl podrápaný po celém těle a nestíhal se bránit.
Mia zahlédla v lese nějakou postavu. Další liška. Tahle liška však byla jiná. A nesla něco v tlamě. Mířila přímo k Rayovi. Když ji chtěl Bílý hlídací pes zastavit, Mia si uvědomila, kdo to je. Pampeliška.
„Pokud ty psy okamžitě nenecháte jít, tomu liščeti se nic nestane.”
V puse držela právě ono lišce a při této zprávě se Alfališák a Beta zhrozili.
„Ne, prosím, Omego Pampeliško, nech naše liščátko, slibuji, že jim už neublížíme.”
Mie začalo všechno docházet. Alfališák a Vrčeliška jsou druhové a mají spolu lišce. Ale to znamená, že mi Vrčeliška o své březosti lhala! Mia se ještě nikdy necítila tak trapně.
Pampeliška pomalu pouštěla malé lišče zpět na svobodu. Vrčeliška se k němu rozběhla a některé lišky se začaly ztahovat.
Zničehonic se však Alfališák vrhl Bílému hlídacímu psovi po krku a  společně s jeho malou skupinkou se ho snažili zabít. Bílý hlídací pes však popadl Alfališáka do tlamy a jedním pevným stiskem Alfališákovi zlomil vaz. Všude bylo spousta krve a lišky začaly utíkat. Jen Vrčeliška stála nehybně na místě a celou tu událost pozorovala s nehybnýma očima. Její liščátko se k ní tulilo a celé se třáslo. Sledovali Bílého hlídacího, který jim připadal jako ta největší hrozba na světě. Beta se rozběhla za Omegou a začala jí drápat do krve. Mia jen litovala Pampelišky, ale takhle to chodí: na Omeze si všichni vybíjejí zlost.
„Nech ji!” ozval se tentokrát Ray.
Vrčeliška se na něj zlostně podívala. Teď je Alfou ona. Svolala lišky a společně utekli. Zakrvácenou Pampelišku tam ale nechali. Zatímco Bílý hlídací pes zůstal s Rayem, který měl vlastní zranění, Mia se vydala za Pampeliškou.
„Jsi v pořádku?”
Pampeliška se pomalu zvedla a ohlédla se za svou starou smečkou.
„Nechali mě tu?”
„Vypadá to tak.”
„Tak tedy v pořádku nejsem.”
Pampeliška se svalila zpátky na zem. Mie bylo Pampelišky líto. Zničehonic pronesla: „A nechceš se přidat k nám?”
Pampelišku tahle otázka zaskočila. Nic takového nečekala.
„A nebude to vadit vašemu Alfovi?” Teď byla naopak zaskočená Mia. Myslí si, že Bílý hlídací pes je Alfa?
„Ehm, my nemáme Alfu, chci říct, že nejsme smečka.”
„Takže nemusím být Omega?”
„To víš, že nemusíš.”
Pampeliška byla hodně šťastná. Život s její liščí smečkou byl pro ní určitě krutý. Přesto ale Mia přemýšlela nad jinou věcí, tedy na Bílého hlídacího psa. Ano, věděla, že Hlídací psi umí být krutí. Ale vidět tak hodného Hlídacího psa někoho zabít? Ne, takhle na to myslet nebudu. Vždyť za to Bílý hlídací pes nemohl...