„Rayi?"
Mia pozorovala černého psa, který se teď sotva zmohl na slovo.
„Mio?" Mia nevěděla, kde zjistil její jméno. Pak ji však došlo, že ho říkala Bílému hlídacímu psovi a Ray je hned vedle ní. Koneckonců, Mia taky jeho jméno znala od Lee.
„Co tady děláš? Kde je Lee?"
Ray teď vypadal ještě sklesleji než kdy předtím. Zmínka o jeho družce ho zasáhla. Počkat, je to ještě jeho družka?
„My jsme se pohádali," mluvil Ray těžce, „a Lee... Prohlásila, že už nejsem její druh. Vyhodila mě. Nechtěla mě tam. A tak mě Dlouhé packy odchytly a jsem tady."
„Proč jste se pohádali?"
Ray na tom byl stále hůř. Mia už ho raději dál nevyslíchala. Začala jednat.
„Rayi, musíme se odsud dostat. Už před nějakou dobou jsem poškodila svou klec a mužů to udělat i na jiných. Tam venku je hlavní brána a jde jí lehce podlézt. Tam se musíme dostat."
Poté se otočila na klec druhého spolubydlícího.
„Hele, přiznávám, že do téhle šlamastyky jsem tě zavedla já. A proto tě prosím, abys přijal náš společný útěk jako omluvu."
Bílý hlídací pes na ni chvíli hleděl. Poté jen přikývl a Mia se rozzářila.
Utekla jsem z veteriny, uteču i teď.

Útěk pro Miu nikdy nebyl moc namáhavý. Ale s dalšími psy už to taková sranda není. Mia z nich byla nejmenší a tak všude chodila první. Podlézání bylo nejtěžší pro Bílého hlídacího psa. A pak přišla ta chvíle, které se Mia obávala: přišly Dlouhé packy. Nebude trvat dlouho než si jich všimnou. Ray už byl s Miou bezpečně na druhé straně plotu, ale Bílý hlídací pes se stále trápil.
„Pomůžu ti." nabídla mu Mia.
Bílý hlídací pes se na ní jen nedůvěřivě podíval. Poté, co se však ohlédl a zjistil, že Dlouhé packy míří k jeho kleci, zakňučel něco ve smyslu, že ano. Mia neváhala a začala hrabat a postupně uvolňovala všechny jeho velké tlapy, aby mohl vstát.
Ale bylo pozdě.
Dlouhé packy už mířili k Bílému hlídacímu psovi a ostatním a dokonce u jedné z nich byla rozpoznat hlučná tyč. Bílý hlídací pes teď ještě nervózněji zakňučel a Mia ho popadla za tlapu. Pevně ji skousla a přes jeho dušervoucí naříkání ho tahala pryč. Při jednom pořádném škubnutí se konečně podařilo Bílého hlídacího psa vysvobodit. Ten okamžitě vyběhl za Rayem a Mia jim byla v patách. Vtom se oznala strašlivá rána. Byl to výstřel z hlučné tyče.
„Počkej Rayi, kam to běžíš?!"
„Záleží na tom? Pojďte, rychle, copak nevidíte, že tu jde o život?"
Mia a Bílý hlídací pes se vydali za ním. Ray se chtěl jen zachránit, ale Mia věděla, co je čeká.

Mia se ocitala na povědomém místě. Teď byla zase dál od Alfíka. Ray pořád zhluboka oddychoval. Bílý hlídací pes přišel blíž k Mie. Na jeho tlapě byl výrazný otisk zubů, který nepřestal krvácet. Mia už si myslela, jak jí za to vynadá. Ale mýlila se.
„Ehm... Děkuji ti za pomoc, Mio."
To Mia vážně nečekala. On mi doopravdy děkuje? Také se divila, že jí řekl jménem, namísto jeho nezvyklého oslovení Šeltie.
„Nemáš zač. Ale pozor, z tlapy ti vytéká další pramínek krve."
To je tím utíkáním. Mia se sklonila a tlapu mu pečlivě olízala. Nechtěla, aby Bílý hlídací pes trpěl vážným zraněním jenom kvůli ní.
Povědomé místo přineslo i povědomý pach. Bílý hlídací pes ani Ray neměli tušení, co se děje. Ale Mia ano. V dálce viděla obrysy postav. Tentokrát jich bylo třikrát tolik a včele stál jejich Alfa. Mia si ho dobře pamatuje, při vzpomínce na něj si olíže své již zahojené rány.
Alfališák.