Už uplynul týden od útěku z veteriny a Mia se stále toulala a hledala ostatní Vodítkové psy. Jizva na břiše vypadala pořád stejně a rány po liščím souboji se ne a ne zahojit. Není divu, když byla vyhublá na kost. Její lovecké výkony byly čím dál tím horší. V okolí sice bylo Dlouhých pacek dost, ale získat od nich jídlo bylo téměř nemožné. Proto byla Mia odsouzena lovit. Tohle odpoledne však měla žaludek zaplněný pouze z myši, kterou včera k večeru ulovila. Normálně by na to byla pyšná, ale teď lituje, že kdysi mezi stěněčími sourozenci vůbec lov necvičila. Ach, mí sourozenci... Moji břatříčci a sestřička... A moje psí maminka... Kéž bychom nikdy neopustili štěněčí smečku a žili navždy pospolu... Proč nám v tom Dlouhé packy brání?

Blížil se večer a Mia nutně potřebovala jídlo. Kvůli jejím celodenním myšlenkám jí žaludek trápil čím dál více. Na lov už nemá sílu, takže zbývá jediné: sníst jídlo Dlouhých pacek. Byla stále tak zabraná do myšlenek, že si nevšimla přicházející hrozby. Nebyla to však taková hrozba, jako lišky. Byl to totiž pes. Měl krátkou drsnou srst, která byla téměř až bílá. Jeho uši se sice tyčily do výšky, ale při chůzi byly značně svěšené dolů. U končetin se mu rýsovaly svaly a vypadal, že jídlo mu nechybí. Miy si však nevšiml. Měl namířeno mezi lidi, za jídlem. Očividně byl samotář a ve městě se vyznal, protože směřoval k domu jídla. Mia se ho rozhodla následovat. Neviděla mu do tváře, ale podle jeho postoje Mia usoudila, že by to mohl být Hlídací pes...

Když Bílý hlídací pes došel okruh kolem jednoho domu, ocitl se u východu z domu jídla. Bylo to takové opuštěnější místo. Mie to nahánělo hrůzu. Kam jsem se to zase připletla?
Ze vchodu vyšla Dlouhá packa. Když ji spatřil Bílý hlídací pes, začal kroužit radostí. I Dlouhá packa ho vřele přivítala. Vzala něco z tašky. Byl to šťavnatý kus masa, který Dlouhá packa podala Bílému hlídacímu psovi. Ten byl radostí bez sebe a nechal se od Dlouhé packy pohladit. Ta poté odešla. Co to má znamenat? Ta Dlouhá packa mu dává najíst, ikdyž to není její pes? Ikdyž to Mia nechápala, chtěla se pokusit o to samé. Přišla k Dlouhé pacce a žádala o to, co Bílý hlídací pes. Dlouhá packa se udivila, ale přesto dala Mie ještě nějaký zbytek masa. Bílý hlídací pes se na ten výjev celou dobu díval a potichu zavrčel. To Miu nezajímalo - chtěla se jen najíst a pak hned dále putovat k Alfíkovi. Jenže se tu začalo shromažďovat více Dlouých pacek. Dlouhá packa, která dala psům jídlo vypadala nervózně. Mia to z ní vycítila. Rychle dohltala maso a chtěla utéct. To se jí však nepovedlo, protože jí nějaké Dlouhé packy zatarasily cestu. Mia neměla jak utéct a proto zbyla poslední možnost: boj. Brutálně se jedné Dlouhé pacce zakousla do ruky, kterou po ní natahovala. Ta vyjekla bolestí, ale jiná Dlouhá packa jí okamžitě přišla na pomoc a Miu chytila do velké sítě. Mia se jí snažila rozkousat. Marně. Dlouhé packy už nakládaly do hlučné klece plné pachů a už jeli pryč. Mia měla na své tlamě opět náhubek a neměla místo k hnutí. 
Tolik se toho za poslední dobu sehrálo: seznámení s Alfíkem a Vodítkovými psy, nalezení sestry, ulovení kořisti, ztráta možnosti mít štěňata spolu s Lee, útěk z veteriny, boj o jídlo s liškami, potkání Bílého hlídacího psa a teď...
Mia věděla, co jí čeká. Na tom místě už byla jako stěně. Místo plné strachu a zlosti psů, kterému se říká Dům pastí...