Blížil se večer. Vločka zadumaně kráčela táborem, v hlavě se jí rozléhala slova, který jí předala Galaxy.
Srdce tvé je mezi vlky. Až budeš připravená se vrátit a zastavit zlo, poznáš to. Vydej se k Mlžným horám, a neposlouchej nikoho jiného než sebe.
Nechť tě štěstí provází, Obětavá.
Tohle jí prý řekla vlčice Vyvolená. Pořád nechápala o co jde. A rozhodně neměla v plánu opustit smečku když se mají tak dobře.
Ale nešla jí do hlavy další věc. Jak by mohl její matku zabít Aron?
Aronovi bylo šest let, a to se stalo před pěti lety.
Navíc-Aron v té době patřil do jiné smečky.
Vrah byl možná odhalen, ale přesto tu bylo pořád spousta nevyřešených záhad. Měla pocit, že vlci by jí na to odpovědět dokázali...
Zahnala ty myšlenky pryč. Teď bude obřad Přejmenování.
Když se konečně setmělo, posadili se do kruhu jako vždycky když jedli.
Dnes se nedbalo na hiearchii. Všichni jedli společně.
Vločka neměla moc hlad, a tak si vzala hubeného králíka a hned ho snědla. Když všichni dojedli, Théta přinesla bílého králíka.
Nebo spíš jeho zbytky.
Stáhla ho totiž z kůže, jak bylo zvykem. Byla to pečlivá práce a Vločka si byla jistá že by to nezvládla.
Théta maso zahrabala na počest Zeměpsici, a kůži položila na kámen.
Štěňata vykuleně pozorovala jak se Měsíční psice pomalu blíží do středu oblohy.
Když se tak stalo, Alfa zavelela: ,,Pomněnko, sedni si na kámen"
Štěně odhodlaně, i když trošku roztřeseně vyrazilo ke kameni. Pomněnka nastavila tvář Měsíční psici a zavřela oči. Všichni jí napjatě pozorovali.
Když otevřela oči a sklonila hlavu vyslovila: ,,Budu se jmenovat... Blizzard"
Jade a Snowhair nadšeně zavrtěli ocasem, a ostatní jimi bušili do země, jako o potlesku.
Alfa kývla na Větříka, a ten se hrdě vydal ke kamenu.
Posadil se stejně jako Pomněnka-teda vlastně Blizzard- a nastavil tvář Měsíční psici.
V táboře bylo ticho, jenom občas uslyšeli zahoukání sovy a šelest stromů ve větru. Měsíční psice vrhala na tábor stříbrné světlo, a pak Větřík vyslovil své nové jméno: ,,Vichr"
Ozval se úplně stejný potlesk, a Théta hrdě sledovala svého syna. Přišla řada na Vánka.
Ten se ke kamenu plížil nervózněji než jeho bratr, přesto se mu podařilo na tváři vykouzlit úsměv.
Vločka věděla že Vánek by pro úsměv udělal cokoli. Byl to jeden z nejveselejších psů ze smečky. I když si sedl na kámen, pořád se usmíval.
Jako dvě štěňata před ním, zvedl hlavu.
Théta ho pozorně sledovala. ,,Budu se jmenovat Vítr!"
Vykřikl nadšeně, když seskočil z kamene.
Rozběhl se ke své mamince, a ta je nadšeně olízla.
,,Dnes se tyto štěňata stala plnohodnotnými členy smečky. Prozatím jsou všichni tři hlídkaři"
Blizzard vypadala lehce zklamaně, pak ale nasadila veselý výraz.

Alfa vyrazila na mýtinu v lese, kde vždycky probíhalo Velké Vytí.
Zlatá jí loudavě následovala, spolu s ostatními členy smečky.
Nebude to Velké Vytí. Ne bez Arona.
Její smutek pořád pokračoval. Ne jeden už jí považoval za naivní.
Ale ona je nevnímala. Oni neví jaké je to ztratit druha. Kdyby ho ztratila v boji, nebo by umřel přirozeně... Ale v tom byl ten rozdíl.
Aron tam pořád někde je. Žije.
Dorazili na mýtinu, kde byl Duhákův hrob a hrob Vločičiny matky.
Nebylo to moc daleko od tábora, ale i tak jí to přišlo zbytečné chodit tak daleko.
Nově pokřtěná štěňata přímo zářila energii.
Zlatá se pokusila o úsměv, ale nešlo jí to.
Vzdala to, a držela svůj smutek na uzdě.
Alfa zvedla čumák k Měsíční psici, a začala pronikavě výt.
Ostatní se k nim postupně přidávali.
Zlatin hlas, jakoby přehlušil všechny ostatní. Jejich vytí znělo šťastně a bezstarostně.
To její bylo naplněné smutkem tak hlubokým, že i Alfa na ní upřela soucitný pohled.
Zlatá ale o něj nestála. Byla to ona, kdo zaútočila na Arona a chtěla ho zabít.
Její vytí na chvíli prostoupila zloba, ale tu zase vystřídal smutek.
Zlatá zastříhala ušima, a přestala výt.
Někde v dálce... Otočila hlavu tím směrem.
Možná jí klamal sluch...
Ale měla pocit že slyší hlas stejně smutný jako ten její. Věděla komu patří.
Když se i ostatní otočili za tím vytím, potvrdilo se jí, že není jediná kdo ho slyší.
Je někde tam. A ona ho najde.
Jednou.

Ticho. Ne příjemné, klidné, ticho prosycené zvuky lesa. Hrozivé, mrtvé ticho.
Najednou se Blizzard před očima rozjasnilo.
Stála vedle Vichra a Vítra. Nacházali se všichni tři v lese. Ne jako v hezkém lese u nich u tábora.
V temném, hrozném lese.
,,Co tu děláme?" Zeptal se Vítr, a snažil se znít vesele.
Moc mu to nešlo.
Blizzard na to neměla odpovědět.
Najednou se z lesa vyřítil obří kožich. Blizzard ho ještě nikdy neviděla, ale slyšela o něm. Byl větší než jakýkoliv tvor, kterého kdy viděla, mohutný a s obříma drápama.
Blizzard a Vichr s Vítrem se skrčili, ale obří kožich jakoby si jich nevšímal.
Přeskočil je, a řítil se pryč. Co se to děje? Pomyslela si Blizzard.
Mohl je snadno sníst. Nebyli nic jiného než sotva odrostlá štěňata.
Najednou se z lesa rozutíkala ostatní zvěř.
Jeleni, vlci, lišky, ptáci, králíci... Prostě všichni.
Blizzard nechápala, co je tak vystrašilo.
Pak ale vzhlédla k obloze.
Nad lesem se tyčila obrovská skála. Na jejím vrcholu stálá skupina černých vlků.
Blizzard mezi nim poznala i Arona, který se trochu nervózně ochomýtal vzadu.
A nad tou skálou zuřila obrovská bouře. Ozývali se hromy, blesky rozzařovali oblohu.
Nejeden udeřil do stromu, až vypukl oheň.
Blizzard chtěla utéct, ale nemohla.
Tělo jí vypovědělo službu.
Vlci nad ní se hlasitě zasmáli.
A pak blesk rozzářil oblohu, Blizzard cítila spálené maso, a pak bylo ticho.

S trhnutím se probudila. A nebyla sama.
Vichr a Vítr vedle ní byli také vzhůru.
Blizzard to nepřipadalo jako náhoda.
,,Sen?" Zeptal se Vítr.
,,Vlci?" Souhlasil Vichr.
,,Bouře" ukončila Blizzard, a všichni se shodli na tom, že se jim zdál stejný sen.
Aspoň doufala že to byl jenom sen.

Čauko^^
Po dlouhé době zase kapitola XD
Původně měla být kratší, ale no... Znáte mě XD

Kdyžtak můžete do kom napsat: #Mojepostava
Jak jsme to dělali v prvním díle, a já vás v další kapče více ukážu.

A ti co ještě neodevzdali přihlášku, odevzdejte!
Zatím to nutně nepotřebuju, ale i tak..

A co si myslíte o snu štěňat? Byl náhodný a nebo něco znamenal?

Zatím ahuuuuuuuj^^