Napiš příběh, který se odehrává v taxíku.

"Vypadni z tý drožky!" zahulákal vysoký elf, člen bandy Scoia'tael, kteří vůz právě přepadli.
Vyděšená tlustá dáma ověšená zlatými cetkami se klepala strachy na místě. Nebyla sto se pohnout.

"Zab tu bečku sádla," ozval se malý gnóm. "Ale tu děvenku můžeme ušetřit. Co, maličká, nevyjedeme si spolu na malou vyjížďku?" Nechutně se usmíval a olízl si přitom rty.

"Si nechutnej, Narture!" obořila se na něj elfka, další z jejich bandy.

"Co ti vadí? Chci si jen zašpásovat, trochu si zašukat. Ty mi nedáš, ale tady holky se ani nemusím ptát."

"Seber zlato a nech tu holku!" zavrčel vůdce komanda."Yerre, hodila by se nám k něčemu ta drožka?"

Oslovený půlčík zkušeným okem zhodnotil stav povozu: "Mohli bychom jej mít jako malý přístřech."

Tlustá dáma neustále něco plačtivě mumlala. Vysoký elf už toho měl dost.

"Sklapni, ženská!" obořil se na ni, ale mělo to zcela opačný efekt. Dáma se vykulila z drožky, klesla na kolena a začala cosi žadonit.
Elf se rozzuřil. Bleskurychle vytáhl dlouhou dýku ukrytou v pochvě na boku. Přiskočil k tlusté ženě, volnou rukou ji popadl za vlasy. Její žadonění se změnilo v hlasité kvílení. Ozval se zděšený výkřik, to dívka v drožce omdlela.
Udělal dýkou rychlý pohyb. Kvílení ženy se změnilo v zabublání a její hlas nadobro utichl.
Velké tělo padlo do prachu cesty a zůstalo tam bezvládně ležet. Tmavá kaluž krve se pod mrtvou zvětšovala, avšak rychle se vsakovala do vyprahlé půdy.

"To jsi opravdu nemusel, Tandire," zabručela elfka a odvrátila pohled od mrtvoly.

"Co s tou holkou?"

"Seberte šperky, zbraně. Holku vyhoďte vedle matrony, alespoň bude vědět, že se takhle rukojmí chovat nemá." Vůdce komanda se odmlčel. "Koně bereme i s drožkou."

***

Banda Scoi'a'tael se vydala na cestu. Ukradenou drožku řídil půlčík. Uvnitř se vezl Tandir a ostatní dělali přední a zadní voj.

Po chvíli je dohnal gnóm, upravuje si při chůzi kalhoty a kazajku.

"Kde jsi byl?" zeptala se ho ostřel elfka.

"Říkal jsem, že ty mi nedáš, ale holky se ptát nemusím," zachechtal se mužík a udělal na elfku neslušné gesto.

"Jsi fakt nechutnej!" Nartur pokrčil rameny a vyskočil si na kozlík k půlčíkovi. Všichni členové komanda si byli jistí, že na cestě do jejich tajného úkrytu je nemůže potkat nic zlého. Všichni, až na mladou elfku.
Šla v zadním voji a ještě kousek za posledními členy komanda. Co chvíli se nejistě ohlédla. Měla neodbytný pocit, že je někdo sleduje.

„Měli bychom jet rychleji a tišeji..." zamumlala si pro sebe, poslouchajíc bandu, která si nedělala hlavu z toho, že hulákají na celý les. Doběhla k vozu, avšak na její námitky nebyl brán zřetel. „Od čeho máme hlídky?" zachechtal se Tandir. Elfka se zamračila. Počkala až ji skupina předejde. Poslední ze zadního voje na ni mávl, ať si pospíší. Ale ukázala mu neslušné gesto, o kterém všichni z komanda věděli, co znamená. Potřeba se nevyhýbá ani zbojníkům.
Ve skutečnosti se chtěla schovat a jít neviděna podél cesty. Cítila přítomnost někoho cizího.

***

Klepna nervózně zafrkala a pohodila hlavou. Geralt věděl proč, neboť pach krve ucítil i on. Poplácal koně po krku, aby ho uklidnil a popohnal jej vpřed.
Hned za zatáčkou uviděl mrtvé tělo v kaluži krve. Dojel na tři kroky k němu a seskočil ze sedla. Přidřepl si, aby se ujistil, že za smrt tlusté dámy nemohla některá z příšer, které tak často lovil.

„Vypadá to, Klepno, že jsme dohonili nějaké bandity," promluvil ke své kobylce. Ta, to se rozumí, neodpověděla. Jen zafrkala v odpověď. „Nebude to dlouho, co odtud odjeli." Prohlížel si zem, na níž viděl stopy koňských kopyt a kočáru.
Jeho pohled se zastavil na střevíčku na okraji cesty. Přešel k němu a i když tušil, co uvidí, podíval se do vysoké trávy. Z toho pohledu se mu udělalo zle.

Dívka ležela s vyhrnutou košilkou a suknicí celou od krve. Z vytřeštěných vyhaslých očí si razila cestu poslední slza. Zaklínač odvrátil hlavu. Vzkypěl v něm vztek. Otočil se na patě, došel ke svému koni a vyšvihl se do sedla.
Byl nájemným zabijákem příšer a netvorů. Nikdy nevolil menší ani větší zlo. Ale nikdy nedokázal přenést přes srdce, když někdo bezdůvodně ubližoval nebo zabíjel kvůli vlastnímu potěšení. Byly to pro něj zrůdy daleko horší, než všechny, které lovil za peníze.
V takovou chvíli se z něj stával samozvaný soudce.

Popohnal Klepnu do cvalu. Netrvalo dlouho a uslyšel halasný smích. Ani se neobtěžují jet tiše... Zpomalil koně, když už si byl jistý, že by ho mohl prozradit. Seskočil ze sedla, dávaje koní znamení, aby se ukryl v houští. Sám vyběhl neslyšně do lesa na okraji stezky. Věděl, že dohání Scoia'tael.

Kočár se loudal, členové komanda nespěchali. Dokonce ani hlídky nebyly nijak daleko. Byly víceméně pohromadě. Když si byl jistý, že jej zadní voj uvidí, vyšel z lesa na cestu.

„Počínáte si dost neopatrně," řekl chladně tak nahlas, aby jej slyšeli. V zadním voji nastal zmatek. Byli překvapení, že bělovlasého neslyšeli a neviděli dříve. Kočár se zastavil a komando se v rychlosti postavilo do obranné formace.

„Co chceš?" zahulákal Tandir. „Radši koukej vypadnout. Nebo chceš zhebnout?" ušklíbl se, ukazuje tak pohrdání.

„Tandire, tohle není dobrej nápad," sykl Yerre. „Vidíš ty dva meče? Určitě má i medailon. Vědmáci jsou prokletí!" Vůdce komanda se znovu ušklíbl a odbil půlčíka.

„Na tvém místě bych ho poslechl," poradil Geralt vysokému elfovi. „Ale ať to máme rychle vyřízené. Cestou za vámi jsem si všiml, jak mile jste se zachovali k těm dvěma ženám." Tandir šlehl pohledem po gnomovi a ten jen pokrčil rameny. Půlčík znovu šeptl: „Vzpomněl jsem si na něj... To je Řezník z Blavikenu!"

„Kušuj!" vyjel na Yerra elf a otočil se k zaklínači: „Co chceš?" Další elf tiše nap ul tětivu luku se zaklesnutým šípem. Domníval se, že není viděn, ale Geralt o něm věděl.

„Ty z vás, kdo jim to udělali," zabručel zaklínač a v setině vteřiny vytáhl meč jímž odrazil šíp, přesně mířený doprostřed jeho čela.
Tandir byl netrpělivý. Odražení střely ho překvapilo, ale vzpamatoval se rychle: „Zabte ho!" přikázal komandu. „Za medailon a meče dostaneme slušně zaplaceno."

Byla to řež, horší než ta v Blavikenu. Půlčík ve strachu o svůj život uvolnil koně ze zápřahu, vyšvihl se mu na hřbet a ujížděl pryč. Gnóm vycenil zuby a vytáhl krátký meč a dýku. Ostatní se vrhli na Geralta, který byl ale připraven. Scoia'tael byli zkušení, ale ne tak, jako zaklínač. Prvního zasáhl do břicha. Rozsekl mu kazajku a košili, s tím i břicho. Z rány vyhřezla střeva, která se jejich majitel snažil chytit do rukou než se zhroutil do prachu cesty.
Dalšímu jedním svihnutim, po odrazu jeho rány, zasáhl krční tepnu. Muž se odpotácel z bitevního pole.
Gnóm Nartur vyrazil vpřed, aby zaklínače překvapil. Chtěl zasáhnout šlachy pod kolenem, ale Geralt jeho mečík odrazil a v krátké piruetě seknul gnóma do ramene. Nartur zařval bolestí. Geralt však neměl čas se jím zabývat. Otáčel se, sekal, paríroval. Ten krátký boj vypadal spíše jako tanec. Hlavnímu tanečníkovi padaly k nohám těla, z nichž rychle vyprchával život.

Gnóm se vrhl ke kočáru, který nechal Tandir nestřežený. Byl mu už k ničemu, v posledních minutách života sledoval kaluž, která se kolem něj tvořila. Živila ji jasně rudá krev, která vystřikovala z preťatého stehna a krku v rytmu tlukotu jeho srdce. Postupně stříkala méně a méně, až přestala úplně. Tandirovi klesla hlava na prsa.

Poslední dva elfové se dali na útěk, prchli do lesa. Geralt tušil, že se s ním nebudou chtít znovu setkat.
Přiskočil ke kočáru, na jehož kozlík se snažil gnóm vydrápat. Popadl ho za nohu a strhl na zem. S bolestným zařváním se gnóm vydrápal na nohy a vskočil do drožky.

„Jak myslíš," zabručel zaklínač. Malá dýka opustila pochvu, jež byla připnutá na jeho opasku. Čepel se zaryla hluboko do Narturovy hrudi.

„Je mi jedno, kdo z vás tu holku znásilnil," zasyčel zaklínač, drže čepel u krku gnóma. Tomu se začaly tvořit bublinky krve v ústech. „Mám takový ošklivý pocit, že si to byl ty, gnóme."
Nartur zachrčel.

„Cože?" pozdvihl obočí. „Asi sem ti nerozuměl."

„Chcíp... Chcípni, ty sráči!" krvavá bublina na gnómově rtu praskla a na jejím místě se ihned začala tvořit další. „Vzal sem... Vzal sem si, na co... Sem... Měl chuť!" Nartur se chraplavě zachechtal. Geralt pevně sevřel rty a rychlým krátkým pohybem švihl špičkou ocelového meče. Gnóm zachrčel naposledy a klesl na podlahu kočáru.

Zaklínač se otočil od povozu. Na cestě stála elfka, zírajíc na krvavou spoušť. Její tušení jí protentokrát zachránilo život.

„Já... Patřila k nim," zavolala rozklepaným hlasem. Byla u komanda už dlouho. Ale takovou řež nikdy neviděla. Nevěděla, proč mu to říká. Proč se nesebrala a neutekla. Jistě ji teď zabije. Neměla strach. Nějaký vnitřní hlas jí napovídal, že to bělovlasý neudělá.

Geralt došel na dva kroky od elfky, otíraje si meč od krve do kusu látky. Všimla si jeho zvláštních očí. Nebyly lidské.
Zaklínač se nezeptal, proč s komandem byla. Mnoho skupin Scoia'tael, které zbyly po poslední velké bitvě u Brenny, se drželo pospolu jen kvůli vlastnímu pocitu jakéhosi bezpečí.

„Nezabila jsem je... Říkala sem Narturovi, aby tu holku nechal být..." upustila svůj meč na zem.

„Kam máš namířeno?" zeptal se jí zaklínač, jakoby její obhajobu neslyšel. Ženská společnost se mu zamlouvala...