Všechno se ve mně vzepře. Na jednu stranu mu nevěřím, ne potom, co udělal Charliemu. Na tu druhou jsem až moc zvědavá na to, abych mu řekla ne. Co víc, překvapuje mě, že vůbec nějaký dárek má.

„Proč bych to od tebe měla chtít?" zajímám se, stále si udržuju odstup.

„Protože máš narozeniny a já jsem ten dárek koupil speciálně pro tebe," ušklíbne se, „uznávám, pomáhal mi Charlie, ale..."

„O něm ani nemluv!" zasyčím. „Furt nechápu, jak jsi vůbec mohl..."

„A co jsem měl dělat?" pozdvihne hlavu.

„Normálně ho požádat?" pohodím rukama. „On by ti jistě vyhověl. Řekni, zeptal ses ho vůbec?"

„Chtěl jsem..."

Zatnu čelisti, nemám daleko k opravdovému výbuchu, který by slyšeli snad i na druhé straně ulice. Probodnu ho pohledem, potřesu hlavou, zhluboka se nadechnu.

„Hned zítra jedu do města. Dám cokoli za to, abych zjistila, jak tě dostat zpátky," syknu, „ségra měla pravdu, je to peklo."

Rázně vykročím, hodlám kolem něj projít, přičemž nezapomenu udržet bezpečnou vzdálenost. Jenže on ke mně znenadání rychle přiskočí, chytne mne za předloktí, přitáhne si mě k sobě a krátce políbí. Umlčí mě tím. Dobrých pár vteřin potom, co se ode mě odtáhne, tam stojím jako socha a moje tělo se vzpamatovává z toho, co se právě stalo. Potom mi to dojde v plné parádě. Ruka se mi automaticky zdvihne, napřáhnu se. Jsem unavená z toho všeho, což vede k mé připravenosti ho praštit, pořádně praštit.

Jenže než k tomu dojde, nacpe přede mě velké bílé plyšové cosi. Ruka se mi zadrhne v náznaku pohybu, doširoka rozevřu oči a zírám na zvíře tisknuté před můj obličej. Je to snad ta nejpovedenější plyšová verze jednorožce, jakou jsem kdy viděla. Definovala bych ho vyřčením přídavného jména roztomilý, hned v několika jazycích.

Roztomilý. Cute. Kawai. Süss.

Je celý bílý, jen hřívu a ocas má do modra. Polknu, volnou rukou, kterou jsem do teď měla podél těla, ho uchopím a stále na něj zírám. Na Geralta se přitom ani nepodívám, nemůžu. Kdybych to udělala, skončilo by to úplně jinak, než jak bych chtěla.

Přestože jsem se do té hračky naprosto zamilovala, obnovím nápřah a jen se modlím ať trefím přesně. Trefím. Moje dlaň dopadne na jeho tvář a k uším mi dolehne syknutí. Vteřinu na to, už jsem u dveří, přičemž svírám jednorožce v náruči. Pootočím se po zaklínači. Drží se za tvář a dívá se na mě nic neříkajícím pohledem.

Ne! Nelituj toho! Rozhodně toho nelituj!

Co nejrychleji vypadnu z pokoje, prásknu přitom dveřmi a snažím se potlačit slzy.

O pár minut později...

„Charlie?" nakouknu do obýváku, přičemž plyšové zvíře lehce schovám za záda.

„Hm?" nazdvihne se.

Do teď ležel na sedačce, obličej schovaný pod polštářem. Pomalu k němu dojdu, přitáhnu si malou lenošku a sednu si na ni.

„Jak je ti?" zeptám se, přičemž si jednorožce položím do klína.

„Mizerně?" odtuší a kysele se ušklíbne. „Strašně mi třeští hlava a..."

Pozastaví se, když spatří to přeroztomilé zvíře. Sáhne po něm, zvedne si ho nad hlavu a nějakou dobu si ho prohlíží.

„To mi něco připomíná," obličejem mu bleskne bolest předtím, než mi hračku vrátí, „je mi to povědomé, jen nevím jak."

„Pomáhal jsi ho vybírat," pípnu, přičemž zrudnu.

Pootevře rty, chce něco říct. Pak jen pokývne hlavou a zaryje se pohledem do stropu.

„Charlie, mě to tak strašně mrzí. Kdybych věděla, co to bude mít za následky, nikdy bych ho k tobě neposlala, přísahám. Šlo jen o pitomou sázku, myslela jsem, že jako zaklínač ji dodrží. Jenže on je... Je jiný, než jsem si představovala."

„Není to postava ve hře," zamručí a já rudnu ještě více.

„Přesně," špitnu potupně, „promiň, byla jsem blbá. Zítra půjdu do města, abych zjistila, jak se ho zbavit."

„Neříkej to tak," zavře oči a vzdychne, „zní to hrozně, přestože jsem všema deseti za."

Lehce se usměju, ale rty se mi hned stáhnou zpátky.

„Co to vůbec bylo za sázku?" zajímá se, aniž by otevřel oči.

„Hráli jsme Gwent," odfrknu si a uhnu pohledem, „a já jsem vyhrála. Předtím jsme se vsadili, že když tomu tak bude, tak půjdu na oslavu sama. Jenže on tu nejspíš chtěl být. Kdyby aspoň něco řekl! Neřekl vůbec nic, nic. Prostě mě nechal, abych... Strašně mě mrzí, jak moc ti ublížil."

„Ze začátku to bylo v pohodě," namítne, „pokecali jsme si, povyprávěli historky, teda popravdě spíš jen on. Pak se začal vyptávat na tebe. Nejdřív jsem odpovídal normálně, ale pak mi to začalo připadat divné. Chtěl jsem odvést řeč jinam, když došlo na tvoji oslavu... Od toho momentu si nic moc nepamatuji, až když jsem se probudil u vašich dveří."

„Kruci," zlehka odhodím jednorožce tak, že narazí do zdi těsně vedle vchodu do obývacího pokoje, „mizera jeden."

„Líbíš se mu," Charlie otevře oči a vpije se jimi do mě.

„Ne, ne..." uchechtnu se a potřesu hlavou, než se na něj podívám. „Ne! A nedívej se na mě takhle! Charlesi, přestaň!"

Ušklíbne se, tentokrát pobaveně: „A tobě se taky líbí. Co vy holky s tím máte?"

„Kdyby tu byla Ciri, dokázal by sis jen tak říct, že ji nesmíš mít rád, protože je to prostě mrcha?" pronesu po kratší odmlce.

Zarazí se, chvíli si mě prohlíží, potom uhne pohledem a prostě zavrtí hlavou.

„Je to stejné, prostě nedokážu... Proto musí pryč, nebudu si zase ubližovat," zadrmolím.

Postřehnu, jak se mu obličejem mihne lítost při slově „zase", ale vracet se k tomu víc nehodlám. Co bylo to bylo, musím vyřešit to, co je.

„Ségra? Kde je Geralt? Mamka mluvila o tom, že přišel," zaslechnu za sebou Manon.

„Asi nahoře, u mě," odpovím letmo, stále myšlenkami trochu mimo.

Nemůžu tušit, že tam stála bůh ví, jakou dobu a poslouchala. Nemůžu tušit, že mu jde nahoru dát kázání, seřvat ho, jak si mohl dovolit ublížit její malé sestřičce. To je totiž celá ona, věčně ochranářská, věčně láskyplná. Teprve až když nahoře prásknou dveře, napřímím se a mrazení po zádech mi napoví, že něco není v pořádku.

„Ségra!" vymrštím se na nohy a peláším ke dveřím, přičemž se skokem vyhnu plyšovému jednorožci, abych na něj nešlápla. „Ségra, co děláš?"

Vybíhám schody, snažím se je brát po dvou, ale u nás v domě to nikdy moc nešlo. Ne, pokud jste si nechtěli natáhnout sval stehenní – jednoduše moc vysoké schody.

„Ségra!" už jsem skoro nahoře, když se náhle otevřou dveře do mého pokojíku a ona z nich vyjde.

Podívá se na mě, přičemž pohodí hlavou, aby se jí havraní kadeře dostaly na záda. V očích jí stále ještě jiskří, ale když mě míjí, mile se na mě usměje. Pozastavím se, otočím se na patě a s pohledem zpátky na dveře mého pokoje ji následuju. Rozhodně nemám v úmyslu ho jít utěšovat nebo tak něco.

„Cos mu řekla?" hučím do ní. „Slyšíš? Kolikrát ti mám říkat, abys tohle nedělala?"

„Našla jsem způsob, jak ho dostat zpátky. Bylo to pár hodin hledání na netu, ale nakonec jsem narazila na týpka, který mi napsal nějaký rituál," otočí se na mě, když sejdeme schody.

„Rituál? Já myslela, že zůstaneme u tvého obchody s..."

„Čím dřív odejde tím líp pro tebe. Nebo mi to snad chceš vyvracet?" nakloní hlavu k rameni.

Kousnu se do rtu, přivřu oči a s výdechem se donutím zavrtět hlavou.

„Výborně. Budeme potřebovat sehnat černé svíčky, křídu a nějaký prostor, kde nás nikdo nebude rušit. Ne tvůj byt, abys když tak nevyhořela. Jo a budeš k tomu muset napsat promluvu. Vyleješ si v ní srdíčko, jak moc se ho toužíš zbavit."

Kdybych se ho tak toužila zbavit...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co dál?

a) Připravit rituál podle návrhu Manon

b) Zůstat u prvotní verze s postupným pátráním

Hurá! Je tu další kapča!! :) Poslední dobou mi to dává celkem zabrat a může za to cosi, co jsem zatím ještě nepojmenovala... Strašně se na psaní během dne těším, ale když pak usednu k noťasu, tak ze sebe nedokážu nic vymáčknout. :( takže proto to trvá tak dlouho, kdybyste se pídili :) 

Takže v klidu hlasujte, promýšlejte, debatujte a tak dále ^_^ budu se těšit ^_^