„Aha!" s jiskrami v očích triumfálně položím poslední kartu na stůl a zabodnu se pohledem do Geralta.

„Déšť?" řekne nejprve váhavě, potom se zamračí. „Opravdu? Počasí?"

„Jo, počasí, takže tvůj obléhací voj je naprosto v háji," uculím se, „sečteno podtrženo, vyhrávám sice asi jen o pět bodů, ale ty jsi prohrál."

„Kruci," rozmrzele odhodí na stůl poslední kartu, která mu zůstala v ruce a odfrkne si.

Ta karta je pálení. Šikovná věcička, jen nesmíte zapomenout, že s ní můžete ublížit i sami sobě a vzhledem k tomu, že právě on má na straně kartu s nejvyšším číslem, tak je mu prostě k ničemu.

„Tedy, tedy," povzdychnu si, „to vypadá, že půjdu zavolat Charliemu."

„Užíváš si to?" zadívá se na mě a mě poleje nepatrný ruměnec.

„Vcelku," nakrčím rameny.

„Seš zlá, víš?" zatváří se jako malé uražené dítě.

Neříkám, že se mě to nedotkne, ale prostě: „Nejsem, taková byla sázka, taková byla hra. Souhlasil jsi."

„V kartách nikdy nevíš," namítne, „je to o tom, jaké máš štěstí."

„No, tak já ho prostě dneska měla," zvednu se a zamířím nalézt svůj mobilní telefon.

O pár hodin později...

Teprve, když dorazím na místo, tak mi dojde, jak moc mi rodina chyběla od té doby, co se jen tak flákám v bytě. Jsou tu snad všichni – máma, táta, tetička Paula, strejda Roger, babičky Rózy, ano obě se jmenují stejně – a dědeček Peter. Druhý dědeček odešel asi před třemi lety a já si na to stále nemůžu zvyknout. Hlavou mi bleskne, co by mi asi tak dal k třiadvacátým narozeninám. To už mě ale kolem pasu drží malá Vendy, moje sestřenice, které je sotva šest. Věší se na mě klíště, volá na celý dům, jak moc jsem jí chyběla a jak moc mi to sluší.

Ještě aby ne. Vyparádila jsem se na to jako na nejlepší rande v životě – meruňkové šaty s mašlí v pase, odkud se sukně trochu rozšiřuje a zpod té vrchní dole vykukuje síťová spodnička. Jsou mi nad kolena, mají širší ramínka a já je prostě miluju.

„Sophie," uslyším mámu a teprve v ten moment se ode mě malá Vendy odtrhne.

„Mami," padnu jí do náruče, přitulím se, „to je úžasný. Děkuju moc."

„Já bych měla poděkovat Manon. No nekoukej tak, moc dobře vím, že je to z větší části její zásluha, že tu jsi," pohladí mě po vlasech a mile se usměje, „a proto, říkala, že s sebou nejspíš někoho přivedeš. Nechtěla mi říct koho, v tomhle jste vy dvě opravdu stejné, mámě zatajovat takové věci jako je kupříkladu nový přítel."

„Mami," odtáhnu se na délku paží a zadívám se jí do očí, „nikoho nemám."

„Vskutku? Tak proč s tím dělala takové okolky?"

„Protože je pošahaná," protočím oči.

„Nemluv o ní tak," pokárá mě na oko a já se zazubím.

„Je nás tu hodně, nečekala jsem všechny na jednom místě," rozhlédnu se.

„Jsou to přeci tvoje narozeniny. Víš, že narozeniny se u nás neslaví nijak jinak než velkou oslavou. A tak, počítala jsem alespoň s tím, že přivedeš Charlieho," nejistě si mě prohlédne.

Na chviličku ztratím vítr z plachet, bleskově se pokouším vymyslet, co bych jí asi tak řekla.

„On má plno věcí na práci poslední dobou," pozdvihnu ruce, „víš, se zařizováním té svatby, a tak dále..."

„Právě proto jsi ho snad mohla vytáhnout někam ven, vždyť on se z toho chudák zblázní," povzdychne si a zadívá se někam za mě.

„Nezblázní, mami, u Charlieho už to víc nejde víš," pronesu ironicky a ona mě znovu počastuje tím pohledem, jako před chvilkou.

„Máš dobrou náladu, to jsem ráda," lípne mi pusu na čelo a já lehce nakrčím nos, dělá to s velkou oblibou v přítomnosti více lidí a je jedno, že je to rodina, „měla jsem obavy, abys nebyla opět mimo ohledně školy, když se to blíží."

„Ono se to blíží právě," pozdvihnu koutek rtů do pokřiveného úšklebku, „takže ten stres ještě přijde, neboj se."

„Nestraš ji," ozve se mi za záda a já se mámě vysmeknu, jen abych vpadla do větší a silnější náruče, „víš, že se pak stresuje taky."

Zasměju se a vzhlédnu na něj. Táta, můj hrdina...

Dárky se nakupili v pergole, ve které se díky dobrému počasí, oslava koná. Jsem trochu na rozpacích. Podle počtu balíčků a jejich velikosti soudím, že mi je nejméně dvacet pět a ne jen o dva roky méně. Nestihla jsem si ani za tu dobu zvyknout, že pod pojmem „chci jen drobnost, děkuju moc předem" si všichni představí „dárek jí musí splnit celoživotní přání". Je to s touhle rodinou hodně těžké. Nejhorší je, že to tak není jen o narozeninách. Je to tak i o Vánocích. Výjimkou jsou svátky, zase abych je jen nepomlouvala.

Uniknu z toho venkovního shonu a ruchu dovnitř, jen abych se mohla v klidu zhluboka nadechnout a sehnat si nějaké pití, které mi venku shání. Kdybych tak aspoň věděla, co to má být. Šmátrám v lednici, přičemž se neustále ohlížím, jestli někdo nejde a nevypadá, že bych chtěl započít rozhovor.

Začínám se oblizovat nad myšlenkou na rybízový mošt, když od verandy uvidím přicházet tátu. Pozastavím se, nervózně přešlápnu. Vždycky, když tahle jde, tak to bude něco moc hlubokomyslného, než abych to jen tak ve dne poslouchala, bez kapičky alkoholu, jelikož na ten prostě ještě nedošlo.

V hlavě už si skládám výmluvu, když zaslechnu zvonek. Narovnám se, zazubím se na tátu, poukážu ke dveřím.

„Jdu tam," vytratím se z kuchyně jako pára z hrnce a po cestě si stihnu vydechnout.

Vezmu za kliku, aniž bych se obtěžovala kukátkem – ano, máme kukátko, no a co – zjišťovat, o koho běží či jde. Vcelku prudce dveře otevřu a se zamyšlením pohlédnu ven. Zamyšlení je ta tam, stejně tak chuť na mošt, myšlenky na dárky a vlastně...

„Co tady děláš?" vypadne ze mě vykolejeně.

Je slušně oblečený – džíny, tričko, rozeplá košile...

„To sis vážně myslela, že mě tak jednoduše vyřadíš ze hry?" pozdvihne obočí.

Naprázdno polknu, pohledem se přesměruju k dalšímu nečekanému hostu, který stojí vedle něj.

„Charlie," vydechnu šokovaně, „Geralte, cos mu to provedl?!"

„Potřeboval jsem, aby mě sem zavezl," řekne tak nějak letmo, jako by se vůbec nic nestalo, „dobrovolně nechtěl, tak jsem si vzpomněl na tebe."

„Tys na něj použil Axii?!" tentokrát už zvýším hlas. „Zbláznil ses?! Okamžitě ho prober!"

Zabere mu to jen pozdvihnutí ruky a rychlé lusknutí. V ten moment Charlie procitne, šokovaně na mě zamrká a klopýtne. Zachytím ho, přivinu si ho k sobě, vnímám se chvěje. Probodnu pohledem zaklínače. Jako vždy má ten svůj „nic se neděje" výraz. Naprosto nad věcí.

„Občas by ses měl zamyslet nad tím, jestli ty věci za to stojí," syknu.

„Sophie," Charlie zachraplá, ale povede se mu postavit na vlastní nohy, „bože, strašně se mi motá hlava."

„To je dobré," ozve se Geralt, „vidíš, snáší to vcelku dobře."

„To není polehčující okolnost!" vyštěknu.

„Že ne?" pozdvihne obočí. „A proto mě necháš stát na prahu?"

„Ty dovnitř nejdeš," zavrčím.

„Dal jsem si takovou práci, abych sem dorazil..."

„Nejdeš."

„Sophie, no tak," zadívá se na mě pohledem, který nejsem schopná dlouho snést.

„Nejdeš dovnitř," na vteřinu uhnu pohledem.

„Sophie? Jestli přišel Charlie, tak ho vezmi dovnitř," houkne odkudsi mamka a já rezignovaně vzdychnu.

„No tak pojď, samotného tě nenechám," bělovlasý se mě pokouší imitovat a já mu za to mám chuť jednu vrazit.

Vpustím Charlieho dovnitř. Jde trochu váhavě, ale větší problémy nemá. Zůstanu stát u dveří, opřu se ramenem o trám a prohlížím si zaklínače.

„Páni, taková změna," zhodnotím kousavě, „proč seš tady?"

„Protože jsem tvoje překvapení," řekne vcelku přesvědčivě.

„Ty nejsi moje překvapení," potřesu hlavou.

„Říkala jsi to sama."

„Nejsi."

„Jen se to bojíš přiznat. Proč?"

„Ne, nebojím. Prostě to je úplně jinak, než jak jsi to ty pochopil?"

„Hele, já umím přiznávat svoje chyby, ale tady není na mojí straně."

„Vážně? Nechápavost není problém?"

„Nemusíš to říkat nahlas, chci jen, abys to akceptovala."

„Není co! Ty nejsi moje překvapení!"

„Sophie, koho tam máš?" ten hlas je blíž a já vím, že stojí jen pár kroků ode mě a vidí ho. „Vezmi ho dovnitř, přeci... Tak Manon měla přeci jen pravdu?"

„Pravdu v čem?" šeptne směrem ke mně Geralt.

„Nemluv," vezmu ho za ruku a vtáhnu dovnitř, následně za ním zaklapnu dveře.

„Mami, nemluv o tom furt," povzdychnu si a zamířím zpátky dovnitř, s ním za zády.

Vyjde z kuchyně, čímž mě překvapení. Čekala jsem, že šla za Charliem, jenže ona je najednou naproti mně.

„No tedy," prohlíží si Geralta od hlavy k patě a usmívá se přitom, „a to ses nepochlubila? Ty seš vážně... Aby za tebou ještě máma chodila, jestli sis nenašla nějakého fešáka. Vždycky jsem věděla, že víš, co je pro tebe to správné."

Rudnu, bleskovým tempem se mi do tváří nahrne horko, sotva se dokážu nadechnout.

„Mami, on není..."

Nestíhám. Ona už je u něj, představuje se mu. On bere její ruku, gentlemansky ji líbá na hřbet dlaně a okouzluje ji tím nejnevinnějším kukučem, co dokáže. V ten moment vím, že je všechno špatně.

„To jsou mi změny," zazubí se na mě, když se mamka vzdálí a my máme opět chvilku soukromí.

„Mohl jsi jí říct, jak to je," namítnu.

„Opravdu? A jak to je?" přistoupí blíž, shlédne na mě.

„Přestaň," uhnu pohledem.

Na nějakou chvíli nastane mezi námi ticho, jen stojíme v těsné blízkosti.

„Ne vždycky dostaneš to, co chceš, přestože si to více méně vynucuješ," vzhlédnu, „já nejsem jako ony."

Na ta slova se otočím a zamířím zpátky na pergolu.

Tomu, co vidím, když přijdu zpátky ven, nemůžu uvěřit. Z toho jediného stromu, co vůbec na zahradě máme, visí piňata. Houpe se na provaze, ve tvaru velkého bonbonu. Zatajím dech, následuje výbuch smíchu.

„To snad ne," slzy mám v očích.

Sestra má samozřejmě podobný záchvat smíchu, ale zvládne mi předat pálku – něco na způsob baseballové – abych se mohla do piňaty pustit. Nezapomene mi zavázat oči a dovést mě jen pár kroků před ní.

Rozmáchnu se, udeřím, ale pouze na prázdno prohmátnu. Sevřu pálku pevněji, dám do toho víc síly, ale je mi to k ničemu, jednoduše zase minu. Na potřetí už se jakžtakž trefím, ale je to spíš mimo než přímo. Když se rozpřahuji následně, než stihnu praštit, vezmou mě za lokty něčí prsty, lehce mi pozdvihnout ruce a čísi nohy mi upraví postoj.

Po zádech mi přejede mráz, slyším šuškání zpoza mých zad. Vím, kdo za mnou stojí. Polknu, snažím se na sobě nedát nic znát. Jakmile mě pustí, pálím. A tentokrát by to bylo na homerun.

Jsou to ty nejlepší bonbony, které jsem kdy jedla. Možná to bude i tím, že jsem za chvíli přeslazená a jdu si do domu pro čistou vodu, abych to zapila. Se skleničkou v ruce se dostavím ke dveřím, odkud mám výhled ven. Geralt je zabrán do rozhovoru s taťkou, vypadá to vcelku přirozeně a já vycítím šanci se vypařit, abych byla na chviličku jen sama samotná, na místě, kde jsem ještě nedávno bydlela.

Stačí mi vyjít pár schodů, abych se ocitla před dveřmi, které tiše vrznou a já proklouznu dovnitř. Přejdu rovnou k oknu, kde se otočím a rozhlédnu se. Je to tu tak, jak jsem to opustila. Plyšáků je tu na můj věk stále dost, přesto už jsou o více jak polovinu zredukovaní. Hlavou mi bleskne pár vzpomínek na tohle útulné místečko. Na čas, kdy bylo všechno normální...

Znovu se otočím čelem k oknu, vykouknu ven, na tu ulici, přes ni jsem přebíhala na větší dětské hřiště a tam...

Otočím se co nejrychleji můžu, když zaslechnu sotva patrné kroky. Zajíknu se, jelikož stojí sotva pár centimetrů ode mě, jednu ruku nataženou mým směrem, druhou za zády.

„Cos to chtěl udělat?" těkám pohledem po jeho obličeji.

„Mám pro tebe dárek," stáhne ruce k sobě, nakloní hlavu k rameni, „ale to bys mi musela věřit a zavřít oči."

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A dál??

a) Zavřít oči, ještě jednou mu věřit

b) Nechat oči otevřené, nejistota vítězí

... No prosím a jsme zpátky u klasiky ^,^ tak, tak... Měli bychom příběh trochu posunout, co myslíte? :D že? :D tak já na tom nějak zapracuju, ať se to tolik nenatahuje :) 

Jinak na rozhodnutí máte čas do víkendu - více času, ooo :O :D :) 

P. S.: Za případné chybky se omlouvám, sepsala jsem to a na korekturu nebudu mít jen tak čas, samozřejmě bude, ale později :) nechtěla jsem čekat s vydáním, snad pochopíte :) ^,^