„Zapomeň," zavrtím hlavou a snažím se vyhnout očnímu kontaktu.

„V čem je problém?" nechápe.

Inu, problém je čistě v tom, že u piva mám hladinku opilosti asi jako malé dítě. Samozřejmě nepřipadá v úvahu, že bych mu to řekla.

„Nechutná mi," našpulím rty.

„A já víno pít nehodlám, je to pro ženský," namítne.

„Vážně?" pozdvihnu obočí. „Myslela jsem, že na Kaer Morhen jste ho pili rádi. Jablečné, že ano?"

Jen postřehnu, jak sevře ruku v pěst. Musím ho těmi neustálými narážkami strašně štvát. Povzdychnu si, protočím oči. Vím, že svého rozhodnutí budu nejspíš strašně litovat.

„Fajn," vydechnu nakonec.

Jako kdyby vycítila svou příležitost, přimotá se k našemu stolu servírka.

Pivo je studené a příjemně chladí hrdlo. Nic to nemění na tom, že mám z toho pití určitý respekt vzhledem k mojí přecitlivělosti. Pomalu ale jistě cítím, jak mi alkohol stoupá do hlavy.

„Nuže?" vzhlédnu na něj a setkám se s jeho kočičíma očima.

Chvilku si mě pátravě prohlíží, než mi uhne pohledem a promne si rty.

„Aha," odtuším, „tak já začnu."

„Je mi dvaadvacet," chrlím ze sebe osobní informace, „studuji vysokou školu, pedagogiku, to znamená, že jednou já budu učit někoho."

„Zajímavé," prohlásí, „u nás takové školy nebyly. Učil prostě ten, kdo na to měl znalosti a praxi. Samozřejmě nejčastěji kněží."

„Za to jste měli školu čarodějnictví," zpříma se mu zahledím do očí, „vím, že už jsem na to stará, ale vážně by mě zajímalo, jak to tam fungovalo."

„To nejsi jediná," nakrčí rameny, ale pak uhne pohledem, „přestože, co jsem slyšel, není co závidět."

„Slyšel a viděl," šeptnu.

„Cože?" zareaguje skoro okamžitě.

„Vím, co všechno vidíš," pohledem se zarývám do stolu," vím, cos viděl u ní, žes ji viděl takovou, jaká byla předtím, bez kouzel, beze všeho. Já bych do té školy stejně nemohla. Nejenomže nejsem malá, ale taky nejsem opuštěná nebo zohavená holčička."

Musím se hltavě napít, než jsem schopná na něj znovu vzhlédnout. Mlčky mě sleduje, rty stažené do úzké linky, pěst křečovitě zaťatou. Na moment se zaleknu, že jsem toho řekla přespříliš nebo bylo ještě brzo. Ten moment se protáhne v několik dlouhých minut, než pootevře rty a pozdvihne si k nim korbel.

„Takže o ní víš," unikne mu ze rtů, když nádobu odloží.

Já se jí naopak chopím a než se napiju, přikývnu. Nějaká přecitlivělost mi začíná být jedno a vlastně to není ani tak dobrovolné, jen hlava začíná vypínat.

„O kom ještě?" zajímá se.

„O všech," pokrčím rameny a pak se ušklíbnu, „ne, to bych lhala. Vím o těch hlavních, ty vedlejší si nepamatuji."

Zapřísáhla bych se, že v ten moment, co shlédl na svoje ruce, se alespoň trošku začervenal.

„Ale abych se přiznala, nikdy jsem jí neměla ráda," zamručím, „panovačná, pomstychtivá, umíněná. Jen tě odkopnout s těmi kecy, že se trápíte a pak si tě přimotá na provázku zpátky sladkými řečmi, jen proto, že si chce zaš..." kousnu se do rtu, polknu to slovo a zrudnu.

Bojím se na něj vůbec podívat. Sleduju základnu svícnu a prsty přejíždím po korbelu. Panuje mezi námi hrobové ticho.

„Promiň mi, prosím tě," šeptnu do něj.

Odpovědi se nedočkávám. Poposednu si, prsty pravé ruky se pozastavím na oušku korbelu a sevřu ho.

„Geralte," vyslovím jeho jméno a vzhlédnu.

Hlavu má skloněnou, vlasy spadané před obličej, oči zavřené. Mám chuť si jednu vrazit.

Zaváhám, než natáhnu volnou ruku a sevřu tu jeho, kterou má položenou jen kousek od mojí. Zhluboka se přitom nadechnu a nepřestávám se na něj dívat.

Mlčím, přestože mám dojem, že bych se měla ještě milionkrát omluvit.

„Dostaneme se konečně k tomu, odkud to všechno máš, nebo mě ještě předtím potřebuješ zahrnout další hromadou osobních názorů?" zahučí naprosto bez emocí a pozdvihne hlavu jen natolik, aby mě měl v zorném poli.

Moc dobře ví, že to není jen osobní názor, prolétne mi hlavou.

Kruci!

„Z knížek," vypravím ze sebe zvláštním ochraptělým hlasem, což nemá na svědomí nic jiného, než úzkostně stažený krk a v něm uvízlý pomyslný knedlík, „z knížek, z povídek, z počítačových her a pak taky ze seriálu, který sice skoro nikdo nemá rád, ale já nechápu proč, když..."

Odmlčím se. Zabodává se do mě pohledem, ze kterého přímo srší nedůvěra. Zuří. Zatím jen vnitřně, ale v dobré náladě rozhodně není.

„Nelžu," zajíknu se přemáhajíc jen stěží strach, který mi stahuje hrudník, „říkala jsem, že mi nebudeš věřit."

„Knížky," zopakuje podrážděně, „povídačky. A to další? Co si myslíš, že jsem? Cokoli, jen ne to, za co mě máš. Myslíš si, že na tohle skočím?!"

„Tiše," stisknu jeho ruku křečovitěji, když zvýší hlas, „nekřič, prosím. Prosím. Přesvědčím tě, jen se zeptej. Doma ti to všechno ukážu, ale neručím za to, že se sobě budeš líbit."

Nadechne se, pak jen pozdvihne obočí.

„Že se sobě budu líbit?" nechápe.

Cuknou mi koutky: „Copak je, přemýšlíš nad tím?"

Na čele se mu vytvoří malé v. Volnou rukou si promne obličej a já se pousměju při pomyšlení, že nad tím vším uvažuje.

„Copak nevypadám všude stejně?" zeptá se nakonec.

Pozdvihnu si ke rtům korbel, abych zamaskovala spokojené pousmání. Jak upíjím, lehce zavrtím hlavou.

„Ne," vyřknu, když dopiju.

Snažím se udržet vážnou tvář, ale koutky mě zradí. Postřehne to, ušklíbne se a proplete prsty s mými, čímž mě naprosto odzbrojí.

„Tohle není fér," protestuju.

„Není," nakrčí rameny, „to, cos udělala ty, taky nebylo."

„Aha," hlesnu a vnitřně panikařím při zjištění, že on ví. Ví, musel si nějak všimnout.

„Kde jsem nejhezčí?" zajímá se, přičemž má na tváři uličnický úšklebek.

„Záleží na vkusu," nakrčím rameny pro změnu já, snažím se zachovat chladnou hlavu.

„Ještě jedno pivo?" přimotá se k našemu stolu ona mladičká dívka.

„Ne," vyhrknu.

„Ale ano," opraví mě na oko Geralt, „a pro mne taky, prosím."

„Štveš mě," syknu.

„O počtu korbelů nepadlo ani slovo," zazubí se, „nuže, kde jsme to byli?"

„Zvyšoval sis ego," pronesu lehce podrážděně, „teda, pokoušel ses."

„Už vím," ignoruje mě, „je to o vkusu. Pověz, Sophie, jaký vkus máš ty?"

„Nebuď kousavej," zamručím.

„Chci to vědět, abych mohl říct, zda tvá kritika byla oprávněná."

Mlčím.

„Ten hoch? Tvůj nejlepší přítel?" napadne ho. „Líbí se ti?"

„Charlie je fešák, pravda," kývnu, „ale jde nějak mimo, víš? My na tohle nejsme."

Měří si mě zkoumavým pohledem. Zřejmě moc nechápe, ale neptá se.

„Tudíž?" nakloní hlavu k rameni. „Kdo je tím ideálem, kterého bys... Však víš..."

Pitomče! Neví nic! Nebo ano, ale touží to slyšet. Ne, takový on není. Je to jen typický chlap. Nic nepoznal.

Zadívám se na naše spojené ruce a povzdychnu si. Trochu času navíc mi poskytne dívenka, když přinese korbely.

„Vysoký, hodně," začnu, ale slova mi váznou v krku, najednou ho nedokážu popsat.

„A dál?" probodává mě pohledem.

„Dál," zírám do stolu, „dál. Dál. Zvláštní, ještě odpoledne jsem ho popsala snad pětkrát ne-li šestkrát a večer jako by mi došla slova."

Nastane mezi námi ticho, které mě vnitřně neskutečně sžírá. Stále se držíme za ruce, ale ty pocity okolo jako by se vytratily. Dopadá na mě realita. Já svůj ideál, alespoň pomyslný, nikdy mít nebudu. Stejně jako on ten svůj opravdový.

Osud samotný nestačí, chce to něco víc...

„Víš, abych se přiznal," začne, když už jsme oba opět schopni mluvit, „myslel jsem, že seš nějaká novodobá čarodějka a celou tu dobu se mi vrtáš v hlavě."

„Omlouvám se za zklamání, „uculím se, „jsem jen obyčejná holka."

„Takže znáš Marigolda, Ciri..."

„... Triss, Yennefer, Shani, Nenneke, ale i Regise, Lamberta, Eskela..."

„A o zaklínačích? Kolik toho víš?"

„Asi tolik, kolik se dá. Jaké znamení umíte, nejrůznější elixíry, které užíváte. Nejmíň asi o tom, jak jste se vlastně zaklínači stali."

„No tedy," poposedne si, „a já ani nevím, jak..."

„Narozeninová svíčka," unikne mi ze rtů.

„Cože?" nechápe. „Jaká svíčka?"

„Víš," povzdychnu si, „každý rok slavíme narozeniny, každého..."

„Já vím, co to jsou narozeniny," přeruší mě.

„Dostaneme dort," pokračuju, „s drobnější svíčkou. Tradicí je, že když ji sfoukáváš, něco si přeješ. A já si letos přála... Víš, byl jsi vcelku překvapení."

„Překvapení," zopakuje tak nějak letmo.

„Byla to náhoda, nechci říct, že omyl. Náhoda, čistá náhoda, že..."

„Jsem tvoje překvapení?" skočí mi do řeči a já na něj vzhlédnu.

„Neříkej to takhle," potřesu hlavou, „je to jinak, než si myslíš."

„Nemůžeš mě poslat pryč, pokud je to tak, jak říkáš," ignoruje mě.

„Napijeme se, ano?" Mám žízeň," odvedu řeč jinam.

Neodmítne. Korbely o sebe ťuknou a já hltám nahořklou tekutinu.

„Jak mě chceš poslat pryč?" zeptá se najednou, po vcelku dlouhé době co si jenom povídáme a pijeme.

Překvapeně na něj zamrkám.

„Já nevím," zadrmolím, přičemž nakrčím rameny, „nevím, prostě..."

Odmlčím se. Alkohol mi motá jazyk a je mi o to trapněji, že si to uvědomuju.

„Takže o mně někdo napsal knihy?" změní téma.

Přikývnu a zadívám se do poloprázdného korbelu: „Jsou fajn."

„Fajn?" uchechtne se. „Takže já jsem taky jenom fajn?"

„Nebuď vztahovačnej," zamručím a on se ušklíbne, „probrali jsme všechno, co jsme chtěli?"

„Ani nevím," pokrčí rameny.

„Počkej, jak nevíš?" změřím si ho nespokojeným přiopilým pohledem. „To tys chtěl mluvit, takže...?"

„Vím, že nejsi čarodějka," zadívá se na mě a provokativně dodá, „nejspíš."

„Tak nejspíš," ušklíbnu se škodolibě, „já ti ještě ukážu to tvoje nejspíš.

Zasměje se: „Jen stále nechápu to, jak jsem se sem dostal a že... Víš, že vzato z toho, co říkáš, vůbec bych neměl... Existovat?"

Ztuhnu a zadívám se na něj. V jeho očích pohasnou plamínky, které se tam do teď mihotaly. Zkousnu si spodní ret a trochu nemotorně se zvednu ze židle.

„Já vážně, vážně musím čůrat," zrudnu, když to říkám, „a taky zaplatit, ale pak půjdeme, ano?"

Nejprve mi věnuje jeden pobavený pohled, který vystřídá nechápavý, až nakonec přikývne.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kam jít?

a) rovnou domů, potřebujeme se oba vyspat

b) vzít to oklikou a trochu rozptýlit myšlenky

No, abych pravdu řekla, dovolená byla velice kreativní, až tak, že jsem toho napsala přespříliš, takže tohle je zkrácená poloviční verze :D s upřímností říkám, že jsem ohledně ní taková rozpačitá, takže pokud se vám to nebude zdát, tak mi to prosím napište a já se zamyslím nad přepracováním :)

Jinak, jsem strašně ráda zpátky :) už jste mi nehorázně chyběli! :) udělalo mi obrovskou radost, když jsem při příletu četla ty pozitivní komentáře na právě tenhle příběh a žádost o další kapitolu :) přepisovala jsem ji hned s větší radostí :)