Vyběhnu na ulici, přičemž pomalu srážím lidi k zemi jako nějaký buldozer. Nadávky mi nějak unikají, přestože se jich na moji hlavu snese docela dost. To jediné, co mě ale zajímá, je, kam se poděl Geralt. Poplašeně se rozhlížím, pátrám po bělavých vlasech, či po někom, kdo se alespoň pro mě liší od ostatních.

Zatímco tam tak stojím jako hromádka neštěstí, dorazí ke mně Charlie. Znovu mě čapne za rameno a natočí si mě k sobě čelem.

„Zbrzdi trochu," vydechne.

„Musím ho najít," zadrmolím už po několikáté, „musím ho... Kam by tak šel? Musíme se rozdělit!"

„Rozdělit?" překvapí ho.

„Ty půjdeš doleva, já doprava. Obejdeme blok," instruuju ho, „sejdeme se zase tady. Dívej se všude, všude, ano? Já nevím, do obchodů s oblečením, do knihkupectví, do barů, do restaurací..."

„Sophie," vezme mě i za druhé rameno a zadívá se mi do očí, „dýchej."

„Já nemůžu," potřesu hlavou, „nemůžu, nemůžu..."

Jeho stisk zesílí, probodává mě pohledem a já už mu nedokážu odolávat. Vpiju se do jeho očí pohledem, ztěžka polknu a začínám znovu normálně dýchat.

„Jdu doprava," šeptnu, „ty doleva. Sejdeme se zase tady."

„Kdyby něco, volej," vše mi odkývne.

Minu několik výloh a do každé nahlížím jako do svaté pokladničky. Přistihnu se, že zírám do obchodu se sportovním oblečením, prostě jenom zírám, ani nepátrám pohledem, jen čučím skrz sklo. Když prozřu a několikrát rychle zamrkám, zjistím, že se na mě dívá nějaký kluk, co v tom krámu obsluhuje. Zrudnu a o krok couvnu. On se zazubí a vyjde ven, kde já stále stojím, ani jsem se nehnula.

„Můžu vám nějak pomoci?" zeptá se. „Vypadáte ztracená."

„Kéž bych to byla já, kdo se ztratil," povzdychnu si.

„Někoho hledáte?" chytí se.

„Ano, on," nevím, jak začít, tak to ze sebe prostě vychrlím všechno, „je vysoký, svalnatý, s bělavými vlasy a divným kukučem. Takový podivím, na první pohled jako z jiné dimenze."

Po těch slovech se na kluka podívám a dodám: „Neviděl jste ho?"

„Měl vlasy podobné těm vašim, že?" zajímá se, přičemž mu koutky rtů cukají v pobavení.

„Jo," pokývám horlivě hlavou, „takže viděl?"

„Ano," nakrčí rameny, „ale už to pár minut je, vcelku si to rázoval. Zdálo se, že přesně věděl, kam míří."

„To on určitě," nervózně se zasměju, ale pak se na kluka mile pousměju, „díky."

Už jen nezírám do výloh, už se i všemožně rozhlížím po okolí. Pátrám pohledem, hledám, hledám, ale všechno jako by nikam nevedlo. Jako by zmizel, naprosto beze stopy, až na toho kluka teda. Několikrát se ještě pozastavím, jestli ho někdo neviděl, ale bezvýsledně.

Nohy mě nesou samy, hlava ví, kam chci a tak se znovu ocitám na místě, kde jsme se s Charliem rozloučili. On tu ale ještě není. Skousnu si spodní ret a ze zadní kapsy kalhot vytáhnu telefon. Žádná zpráva, ani nepřijatý hovor, nic. Povzdychnu si, vcelku zoufale. Nevím, jestli ho Charlie opravdu nenašel, nebo mi prostě jenom nedal vědět.

Na druhé straně ulice, v pruhu pro autobusy, zastaví kočár tažený dvěma koňmi. Automaticky připoutá mou pozornost, jelikož já a koně, to je jeden velký nesplněný sen. Přestože vím, že teď není vhodná chvíle, vydám se ke kočáru. Dostane se mi pozornosti kočího, shlédne na mě z kozlíku a pousměje se. Je to starší pán s prošedivělými vlasy a částečnou pleškou. Obličej má plný vrásek, hlavně pod očima, ty se ale smějí.

„Můžu?" zeptám se jen a on přikývne.

Natáhnu ruku k jednomu z koní a konejšivě ho pohladím po čumáku. Barvu má hnědou, s měděnými odlesky, hřívu tmavou, ale ne černou. Na vrchní straně čumáku září bílá široká lysina.

„Zvláštní," pozdvihnu koutek rtů do úsměvu, „vypadáš přesně jako..."

Pozastavím se. V hlavě si vybavím, kudy všudy tyhle kočáry jezdí. Jednu zastávku mají tady a několik dalších na starém městě. Zaplaví mě nejistota a vědomí toho, že je to vlastně hloupé, ale nemůžu jinak. Přejdu opět blíž ke kočímu a odkašlu si, abych na sebe upoutala pozornost.

„Omlouvám se," začnu, když docílím svého, „je mi to trochu hloupé, ale vím, kudy s kočárem jezdíte. Proto... Neviděl jste prosím muže? Vysoký, statné postavy, s hodně světlými vlasy, asi jako mám já? V kratších kalhotách a kostkované košili?"

Jak to tak všechno říkám, přijde mi to ještě hloupější. Pán se ale zamyslí, promne si přitom bradu a povzdychne si.

„Normálně bych řekl, že za den potkám tolik lidí, že si je ani nepamatuji, slečno," promluví potom, „ale tenhle popis, takového chlapíka bych si jistě pamatoval. Bohužel se mi ale do cesty nepřipletl, omlouvám se."

„Nevadí," potřesu hlavou a přejedu dlaní koni po hřbetu, „děkuju."

Pousměje se a já se opět vrátím na druhou stranu silnice. Pohledem hledám Charlieho, začínám být vcelku nervózní. Ještě mě nechá pár minut čekat, než se mi rozezvoní telefon.

Staré město je od květinového trhu kousek, sice ne za rohem, ale žádná velká štreka to není. Cestou se stále ohlížím, jenže nejspíš nemám jen štěstí. Konejším se tím, že Charlie ho už určitě našel.

Setkáme se na rohu u staré radnice a mně se málem zastaví srdce, když tam stojí sám.

„Charlie," nohy mi zdřevění, takže k němu sotva dojdu, „kde je..."

„Potkal jsem pár lidí," informuje mě, „nasměrovali mě sem."

„Takže, tys ho... Tys ho nenašel?" dostanu ze sebe.

„Seš v pořádku? I bílá stejně by se před tebou styděla, Sophie. Doufám, že mi tady neomdlíš," starostlivě si mě prohlíží.

„Co když mu někdo ublížil," zaryju se pohledem do země.

„Zaklínači?" uchechtne se, ale když na něj vzhlédnu, zvážní. „Sophie, on se o sebe umí postarat. Myslel jsem, že ho znáš."

„A ty ho znáš?" přimhouřím oči. „Co když si jenom myslíme, že ho známe? Co když je vlastně úplně jinej?"

„Nepanikař," prokoukne mě, „prosím tě, dělej cokoli, hlavně nepanikař. A neomdlívej. A tak dále... Prostě buď v klidu."

„Jak mám být v klidu, sakra," prohrábnu si vlasy.

„Třeba se zase vrátil zpátky," nadhodí.

„Vrátil zpátky?" zopakuju nevěřícně. „Jako jen tak?"

„Co ty víš," nakrčí rameny, „třeba to tak funguje."

Zírám na něj jako opařená, tahle možnost mě vlastně vůbec nenapadla.

„Ale, ale pár lidí ho vidělo," koktám.

„A tady stopa končí," povzdychne si, „už jsem to obešel, než jsi přišla."

„Takže..." dochází mi slova. „Takže... Takže prostě máme jít?"

„Já nevím, Sophie," zazní zmateně, „nevím, co bys chtěla dělat?"

Pohodím rukama a pohledem přelétnu náměstíčko, na jehož kraji stojíme. Do očí se mi hrnou slzy a mám dojem, že je tohle všechno snad jen sen a já se vzbudím. Proberu se a všechno bude normální, tak jak to bylo předtím.

„Fajn," svěsím ruce podél těla v moment, kdy mi po tváři steče první slza a já ji pohotově otřu, „jasně, ještě to projdeme a půjdeme."

„Co chceš projít?" zajímá se.

„Tohle podělaný náměstí," zavrčím, na což mu věnuji omluvný pohled.

Ten obchod na vás dýchne notnou dávkou nerdovství, jen když kolem něj projdete, natož, když nahlédnete dovnitř. Odfouknu si, pootevřu dveře a ozve se zacinkání zvonečku.

„Co tady chceš dělat, Sophie?" nechápe Charlie.

„Nevím, prostě mám takové tušení, že by se tu mohl stavit," pokrčím rameny.

Jdu dál, rozhlížím se okolo. Stěny jsou obložené všemožnými středověkými zbraněmi – od mečů, přes řemdihy, halapartny, kopí, luky a šípy... O kousek dál potom štíty snad všech barev, tvarů a velikostí.

Zírám na to s určitou dávkou fascinace, nestačím zírat, že je tohle někdo vážně schopný vyrobit a vlastně, že existuje i někdo, kdo si to koupí.

Na opačné straně od zbraní a štítů jsou pak dobové kostýmy. Zvlášť pro muže a ženy. Jedná se o ty jednodušší – jako třeba šaty, šátky, sukně, boty – i o ty propracované, jako chlapské brnění ze zpracovaného kovu.

„Možu vám nějak, hento, pomoci?" ozve se přede mnou najednou.

Hlas je to chraplavý, hluboký a já čekám, že vzhlédnu do tváře nějakého hromotluka, místo toho musím hlavu sklonit, abych se zadívala do tváře...

Trpaslíka?!

„Eh, no," zadrhnu se a nevěřícně zírám na muže výšky okolo metru padesát s delšími zrzavými vlasy a s bradkou stejné barvy a podobné délky.

Drobná modrá očka na mě koukají zpod hustého obočí, postavu má poměrně kulatější a dlouhý pletený svetr mu nadzvedává zakulacené bříško. Mám co dělat, abych se nezačala panicky smát.

„Někoho hledáme," ozve se Charlie.

„He?" vzhlédne k němu muž. „Hledáte, jo? A já s tím co asi?"

„Mysleli jsme, jestli jste ho neviděl," pokračuje Charlie, aniž by si všímal jeho neochotného jednání.

„Je hodně vysoký i na normálního člověka, má dlouhé bílé vlasy, takový zvláštní oči," popisuju Geralta.

„Cože? Nezbláznili jste sa enem náhodou?" prskne trpaslík, na což propadne v hlasitý smích. „Vždyť vy mně tu popisujete zaklínača."

„No a co," svraštím obočí, „podívejte se na moje vlasy. Je to snad něco, co na ulici nemůžete normálně potkat?"

„A ten kukuč?" změří si mě pátravě. „Jaké on to má zvláštní očiska?"

„Zvláštní," nakrčím rameny, „na takové jen tak nezapomenete."

„Jo tak," ušklíbne se, „no tak, to vás asi zklamem milá zlatá, no já nikoho takového neviděl. A do vobchodu mi taky nepáchl, takže nemožem slúžit."

„Ani neprošel okolo?" zadoufám.

„Co já vím," nakrčí rameny, „já furt ven nevejrám, takže nemám tucha."

„Jasně," poohlédnu se po Charliem, který jen nakrčí rameny, „tak děkujeme."

„Nemáte za co, děcka," zazubí se.

Začínám se smiřovat s tím, že prostě odejdu domů sama. Jenže to ani tak nechápu. Nechápu, jak se někdo jako Geralt mohl prostě jen tak ztratit. Náměstí máme prošlé a pomalu míříme zpátky. Projdeme kolem ulice, do které letmo nahlédnu a očima přelétnu po dřevěném vyvěšeném štítu, jako se to dělalo ve středověku u krčem.

„Alchymista," zadrmolím a zastavím pár kroků od uličky.

„Co?" pootočí se na mě Charlie.

„Alchymista, ta restaurace ve středověkém stylu," couvnu zpátky a zabočím do uličky.

„Sophie," povzdychne si a dohoní mě.

„Ne," pozdvihnu ruku, „jen tam, pak už domů, slibuju."

Zrychlím krok, až se najednou ocitnu pod tím štítem. Vzhlédnu k němu těsně před tím, než seběhnu schůdky dolů, kde mě čekají ještě jedny a pak velké dřevěné a zatraceně těžké dveře.

Opřu se do nich, proklouznu škvírou, ale to už je přidržuje Charlie. Ocitnu se v podniku, kde je chladněji a všechno vypadá tak, jako byste se ocitli v úplně jiném světě. Osvětlení zajišťují svícny, výzdobu zase štíty, meče, zvířecí trofeje...

„Dobrý den, přejete si?" osloví mě dívka ve lněné košili a dlouhé sukni až na zem, přes kterou má uvázanou zástěru.

„Hledám... Někoho hledám," pootočím se na ní.

V krátkosti jí popíšu Geralta. Naslouchá mi, pokývá hlavou a pak ukážu rovně a za roh. Vytřeštím na ní oči, málem povyskočím radostí. Chytnu jí za ramena, zadrmolím slova díků a svižným krokem vyrazím příslušným směrem.

Sedí tam, u stolku pro čtyři, uprostřed kterého září trojramenný svícen. Lapnu po dechu, zpomalím a pomalu k němu přistoupím. Má před sebou korbel, po kterém přejíždí prsty a dívá se do stolu. Vlasy má spadané před obličej a vypadá vcelku ztrápeně.

Odsunu židli naproti a tiše na ni usednu. Chvilku před ním sedím mlčky. Vím, že už o mně dávno ví, jen mu chci nechat ještě chvíli.

„Vyděsil jsi mě," šeptnu.

Neodpovídá, stále zírá do stolu. Jen prsty se mu pozastaví na oušku korbelu a zůstanou tam.

„Vážně jsem se bála, nic jsi ani neřekl," zkouším dál.

„Myslel jsem, že ses mě chtěla zbavit," zabručí.

„Zbavit," zopakuju nevěřícně, „nechtěla jsem se tě zbavit."

„Vážně?" ruka mu sklouzne na stůl, kde ji sevře v pěst.

„Chci tě vrátit do tvého světa, protože sem nepatříš. Akorát... Prostě to není svět pro tebe, ty máš jiné poslání, které tady nemůžeš plnit. Tady nejsou příšery."

„Jak si můžeš být tak jistá? Prozkoumala jsi stoky a temné uličky? Skladiště a skládky?" mručí dál.

„Snažím se ti pomoct," namítnu.

„Ne, snažíš se mě zbavit," stojí si za svým.

„Nesnažím."

„Snažíš."

„To není pravda."

„Hm, vážně?"

„Přestaň!" vykřiknu a natisknu dlaně ke stolu.

Odmlčí se. Chvíli jsme potichu, než vzhlédne a probodne mě pohledem. Zorničky má zúžené, v ten moment se na mě dívá pár kočičích žluto-oranžových očí.

„Hledala jsem tě," uhnu pohledem, „vážně jsem tě hledala, bála jsem se, že se ti něco stalo, když jsem tě nikde neviděla. A ty prostě..."

Nereaguje, jen se na mě furt dívá. Cítím jeho pohled, ani mu ho nemusím opětovat. Čekám, že něco řekne, jenže to asi čekám příliš.

„Fajn, tak, jak chceš," chci se zvednout, když mě najednou vezme za ruku.

Uvězní moji dlaň pod svojí. Strnu, po zádech mi přeběhne mráz, srdce mi vynechá jeden úder. Tak moc bych si chtěla jen sednout zpátky a jeho ruku sevřít. Kousnu se do rtu, bojuju sama se sebou.

Musí něco říct! Ať něco řekne!

„Chci si promluvit," zamumlá po docela dlouhé době, kdy už mi začínají koprnět nohy.

„A o čem jako?" pronesu kousavě. „O tom, jak se tě chci zbavit?"

„Ne," zanechává chladný tón, „o tom, proč by ses mě nechtěla zbavit."

„O čem to zase mluvíš?" pohodím hlavou a stočím ji stranou, pryč od něj.

„Chci vědět, co seš zač," cítím, jak sevře prsty okolo mojí dlaně.

Do háje, pust mě! Tohle není fér!

Chci se mu vycuknout, ale nepouští. Jen stisk zesílí.

„Nejsem žádná zatracená čarodějka," syknu, „těch už jsi měl v životě snad dost, ne? Nebo potřebuješ další?"

Další zesílení, tentokrát už mě to donutí stáhnout se zpátky a částečně se na něj pootočit.

„Chci vědět, jak víš tolik věcí."

„Já bych taky chtěla vědět spoustu věcí," zazoufám.

„Tak si můžeme promluvit, tohle místo se mi líbí," jeho tón se mění, už není tak chladný.

„No," ohlédnu se, pohledem hledám Charlieho.

Stojí u baru, zřejmě tam stál celou tu dobu. Střetneme se pohledy, on pozdvihne telefon v ruce a pousměje se na mě.

„Zavolej," naznačí rty, „potom."

Usměju se, odkývnu mu to a zasednu na židli naproti zaklínači.

„Dobře, budeme mluvit," podívám se na něj, „ale ty mě pustíš."

„Budeš mluvit pravdu," změří si mě podezřívavě.

„Jistě, že," protočím oči, „pokud se ti to nebude zdát, můžeš se ujistit Axií."

„Aha, tvé znalosti ohledně zaklínačů zdají se být velice rozšířené," přimhouří oči spíš pátravě.

„Uvidíme," nakrčím rameny, „jde o to, co všechno ze mě vytáhneš, než budeš muset čarovat."

„Nehodlám čarovat," potřese hlavou, „pokud se se mnou napiješ."

„Napiju?" pozdvihnu překvapeně obočí.

Uchopí korbel, zvedne si ho ke rtům a táhle upije.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak co...?

a) taky se napít, ať to vede kamkoli

b) zůstat střízlivá a zcela zodpovědná, abych se o něj postarala

Tak jsem to zvládla ještě před dovčou, abyste měli co číst a tak dále ^_^ 

Každopádně další kapča až se vrátím, což je sice 6. září, ale nevím, jak to stihnu sepsat, možná, když bude wi-fi  přístupná, tak mrknu na vaše rozhodnutí a sepíšu to na dovče ^_^ 

Tož, budu se těšit na vaše hlasy, abych mohla vymýšlet dále ^_^