„Ségra!" vzhlédnu od monitoru. „Kde seš s tím pitím?"

„Vždyť už jdu," houkne zpátky, „máš tady hrozný bordel."

Vyjde z kuchyně a já jí počastuju vyčítavým pohledem.

„Je to tvůj byt?" doplním ho otázkou.

„To neznamená, že tady musíš mít..."

„Je to tvůj byt?" přeruším ji s tím a samým dotazem.

„Ne, není," zasměje se a hrcne vedle mě na gauč, ještě předtím odloží skleničky na stůl, „tak dělej, dělej, ukazuj."

Chopím se herní myši, která do teď rytmicky poblikávala všemi možnými barvami. Jakmile se jí dotknu, barvy se ustálí a myš je připravená k akci. Zadívám se na monitor, kde je pozastavená hra. V levé části je sloupec s dostupnými možnosti a v té pravé sedí na kolenou hlavní postava hry – v černé zbroji, bělovlasý, se dvěma meči na zádech.

„Sleduj," zazubím se a vrátím se do hry, „víš, jak je ve Gwentu, co hrajeme, karta krávy?"

„Kráva," prskne smíchy, „no jasně. Muuu!"

„Skvělá imitace," směju se, „hele, tak sleduj. Víš, jak ti pak do dalšího kola přijde Fiend? Ta příšera?"

„Jo," kývne a nakloní se ke mně, aby líp viděla na monitor.

„Hele," mou rukou – tedy vlastně rukou hlavního hrdiny – padne v následující chvíli v podstatě celé stádo kraviček.

„Chudinky, co jim to děláš?" našpulí sestra rty a ve mně to bublá smíchy.

„Vydrž," přiměju postavu nějakou chvíli meditovat, „let the magic happen."

Na louku, kde ještě před chvíli byly kravičky, se přiřítí obrovská chundelatá příšera se dvěma zakroucenými rohy po stranách hlavy.

„Čertík," zazubím se, „jako ve Gwentu."

„Tak to je mazec," tlemí se sestra.

„Jo tak, super," nakláním se víc nad notebook a postava se dává na útěk, „vzhledem k tomu, že nejsem zrovna extra vysoký level, tak už to přestává být sranda."

Snažím se zdrhnout, jenže příšera mě hbitě dostává a moje postava jaksi... Chvíli se směju, pak se na ségru pootočím se zoufalým výrazem.

„Chudák Geralt," podívám se na ní psíma očima, „to si nezasloužil."

„Neměl bít ty kravičky," namítne ségra.

„Tak fajn," vypnu hru, loknu si pití a odložím notebook ze stolku, „co to překvapení?"

„Musíš slíbit, že o víkendu přijdeš. Nemáš to vědět, ale máma plánuje oslavu," podívá se na mě kriticky, „vážně, nezklam ji."

Odfouknu si a kývnu: „Fajn, přijdu."

„Dobře," zajiskří jí v očích, „něco jsem ti upekla."

„Nedostanu dort náhodou tam?" zadívám se za ní, když se zvedne a jde něco štrachat.

„Tohle není dort," namítne, když se na mě zase otočí.

V ruce drží cupcake s obrovskou krémovou čepicí narůžovělé barvy. Co víc, z jakési cukrové hmoty je do krému zapíchnutý roh, posazené dvě oči a pod nimi pusa s vypláznutým jazykem – dokonalý jednorožec ala dortík. Propuknu ve smích, stejně tak ona. Do očí se mi nahrnou slzy smíchu, když mi ho předá.

„Počkej!" vyhrkne. „Ještě něco."

Z kabelky vyndá cosi jako svíčku, zaboří ji do cupcakeu a zapálí.

„Tys ho zabila!" vyčítám jí se smíchem.

„Něco si přej," pobídne mě s úšklebkem potlačovaného smíchu.

Protočím nad tím oči, ale nakonec pokrčím rameny. Zavřu oči, přeju si a fouknu. Když oči znovu otevřu, plamínek stále hoří. Než ale stihnu zaprotestovat, svíčka zaprská a plamínek zhasne.

„Co to bylo?" pozdvihnu obočí.

„To měla být svíčka přání," odfrkne si, „našla jsem ji v jednom strašně útulném krámku se starožitnostmi, měli to u pokladny. Kdybych věděla, že takhle zdechne, tak ji tam nechám. Co sis aspoň přála?"

„Blázníš?" zakousnu se do cupcakeku a s plnou pusou pokračuju. „To ti říct nemůžu, co kdyby to fakt fungovalo?"

„Předpokládám, že to byla nějaká zhovadilost," zazubí se, „dělej, dej mi kousnout."

„Je to strašně dobrý," olíznu si rty, „a proto, Geralt není zhovadilost."

„Geralt," zakousne se a zabodne se do mě pohledem.

Zrudnu pod jejím pohledem. Ukousne si, rozkouše a pokračuje.

„Tys vyplýtvala mojí svíčku přání na fiktivní postavu?"

„Nefungovala," nakrčím rameny, „aleeee... Jo, vyplýtvala. Aspoň jeden den..."

„Však ono by tě to přešlo," znovu hryzne do dortíku.

„Jasně," ušklíbnu se, „tak ten byl dobrej ségra. A nežer mi to! Je to můj cupcake."

Seberu jí dortík a pomalu ujídám. Jestli něco vážně umí, tak je to pečení...

Nemůžu se zbavit jakéhosi divného pocitu, který mám od té doby, co ségra odešla. Furt přemýšlím nad tou svíčkou a mám zvláštně stažený žaludek a hrudník. Přemýšlím nad tím i při sledování seriálu, takže mi jaksi začne unikat dějová linka aktuálního dílu.

„Ah, kruci," hmátnu pro myš, pozastavím seriál a posadím se.

Promnu si oči a rty zagestikuluju pár nadávek.

Jak se vůbec někdo může zamilovat do neexistující postavy?!

„Jenže já ho nemiluju," zasměju se pobaveně, vyškrábu se na nohy a zamířím do kuchyně, „jen je prostě..."

Otevřu ledničku a sáhnu po pomerančovém džusu: „... Prostě strašně sexy."

Vyndám půllitr, do poloviny naleju džus a uklidím ho zpátky do ledničky. Přemýšlím přitom o tom, co jsem právě řekla. Přejdu ke dřezu a začnu dopouštět zbytek půllitru vodou.

„O bože, drž pusu," uchechtnu se kousavě, „meleš nesmysly. Proč prostě nejseš normální?"

S naplněným půllitrem se vrátím do obýváku, odložím sklenici na stůl, sednu na gauč a zabořím se do něj. Sáhnu pro pití a hltavě upiju.

Prostě miluju pomerančový džus. Jo, ten fakt miluju!

„Protože prostě nejsem normální," nakrčím rameny, odložím sklenici, přičemž jsem si vědoma, že bez podtácku opět udělá kroužek na skleněném stole, „nejsem."

Lehnu si, přehodím přes sebe larisu a přetočím seriál kousek dozadu. Jakmile ho zapnu a uvelebím se, začíná mi docházet, že to tady nejspíš zaklapnu.

Kdybych si to vzala do pokoje, do postele... Hned!

Rychle se vyhrabu zpod deky, k čemuž mě přiměje jen to, že ten gauč není na spaní úplně nejlepší volba – ač je měkoučký, strašně z něj bolí záda, když se na něm přes noc spí. Vypojím zdroj ze zásuvky, čapnu notebook do náruče a udělám těch pár kroků do vedlejší místnosti, teda až té další, hned vedlejší by byla koupelna. A ano... Tenhle byt je vcelku velký. Možná jsem tak trochu rozmazlená, ale užívám si to.

Odložím notebook na volnou polovinu postele, žuchnu na tu svou a v duchu si řeknu, že sprcha počká do rána. Hodím na sebe akorát pyžamo, zavrtám se pod deku a mačkám play. Seriál se rozbíhá od pasáže, kterou si ještě tak nějak pamatuju a já se do něj konečně pořádně ponořím. Ani tak ho ale nedokoukám do konce...

Další den ráno...

To první, co ráno spatřím, je černočerná obrazovka notebooku, který se sám přepnul do hibernačního módu potom, co jsem u něho usnula, seriál dohrál do konce a dlouho se nic nedělo.

Zamručím, tak trochu rozmrzele a zároveň rozespale, natáhnu ruku a laptop zaklapnu.

„Kolik je hodin," zamručím znovu a marně šmátrám rukou po svém telefonu.

Není tu, musela jsem ho nechat někde v obýváku. Odfrknu si a pohledem najdu nástěnné hodiny. Musím zaostřit, čímž se moje tělo začne víc probouzet k životu, což jsem úplně v plánu neměla. No, a když už zjistím ten čas – je půl osmé – už nějak nemám chuť jít spát.

„Ne," zafňukám a přetáhnu si deku přes hlavu, „do háje, no tak! Já jsem člověk, který nemusí vstávat! Kdy už to sakra pochopím..."

Trucovitě ležím dál v posteli s tím, že prostě vstávat nebudu. Jenže ačkoli patřím k těm lidem, co si rádi pospí, jakmile jsem vzhůru a nejde mi usnout, už mě nebaví jen tak ležet v posteli.

Odfouknu si, několikrát rytmicky poplácám rukama do deky a sednu si. Překvapuje mě, že mi v hlavě nezní žádná písnička. Většinou to totiž začíná ránem a pokračuje až do večera... A je to pěkně otravný.

Podlaha mě studí do nohou, když zamířím do koupelny, kde hodlám strávit docela dost času na to, že je ráno. Sprcha se mi trochu protáhne a ze sprchy se celým bytem linou moje trochu falešná, za to hlasitá slova písničky od Linkin Park – vlastně je to několik písniček smíchaných dohromady, možná tam zaznělo i něco od Imagine Dragons, ale to už nikdo neřeší.

Když ze zapařené místnosti konečně vylezu, místnostmi se nese tlapot mých bosých chodidel. Mžourám před sebe, přestože oči slepené už nemám, obličej jsem si myla několikrát. Probudit mě to ovšem úplně nedokázalo, takže výhled mám ze tří čtvrtin stále ještě zamlžený.

Přejdu do obývacího pokoje, prsty si pocuchám mokré vlasy a letmo projdu kolem stolku, kde vezmu nedopitý džus, abych si lokla – po ránu ho miluju snad ještě víc, jsem zastáncem anglických snídaní, to jest pomerančový džus a rozpečený toastový chléb s nutellou.

Dostanu se až do kuchyně, kde odložím půllitr na linku, vhodím kapsli do kávovaru a zapnu ho. Prsty sevřu okraj kuchyňské linky a odtáhnu se od ní, abych se protáhla. A přesně v ten moment mi dojde, že cosi v obýváku nebylo úplně v pořádku.

Kávovar pípne, že dokončil svou práci a já natáhnu ruku, abych si vzala hrníček. S plným hrníčkem a neklidem v celém těle se otočím a zamířím k průchodu do obýváku. Nahlédnu do něj a strnu. Křečovitě sevřu hrníček, ale prsty mi povolují. Lapnu po dechu, otočím se zpět do kuchyně. Hrníček odložím na nejbližším možném místě a přejdu ke dřezu, abych si několikrát omyla obličej studenou vodou. Pak se vrátím zpátky ke dveřím.

Zírám před sebe, na gauč a nějak nevím, jestli ještě nespím. Bohužel jsem toho už dělala až moc na to, abych tohle dokázala pokládat za sen. Srdce se mi divoce rozbuší v tom momentě, kdy mi plnohodnotně dojde, že mám v bytu chlapa a že nevím, jak se sem dostal. Jenže to, co mě děsí nejvíc je, že vypadá přesně jako Geralt – má na sobě zbroj, delší bílé vlasy spadané částečně před obličej, dva meče jsou položené vedle kanape, na kterém leží.

Tak jo, přemýšlej... Co dělat, když tady takhle leží?

Stojí mě to hodně přemlouvání, abych se k němu po špičkách přikradla, shýbnu se pro meče a i s nimi v rukou se zase odeberu do bezpečné vzdálenosti. Položím si meče k nohám a trochu nejistě si je prohlížím. Vypadají jako velice dobrá práce a vzhledem k jejich váze jsou nejspíš i pravé.

Fajn, takže... Odzbrojený je, ale furt tam jen tak chrní. To ho mám jako vzbudit? A co bych asi tak řekla? „Můžeš mi říct, jak ses dostal do mého bytu, ty, jenž vypadáš přesně jako Geralt?"

Za ty myšlenky bych se nejradši propleskla. Nouzové myšlení mi nějak nefunguje, jsem vlastně naprosto marná.

Stydne mi kafe, bleskne mi hlavou, přičemž lehce našpulím i rty.

Kafe! Křikne na mě podvědomí. Do háje máš někoho cizího v bytě a ty myslíš na kafe?!

Tak jo, tak jo, dost...

Klidním svoje myšlenky, stejně tak tlukot svého srdce a snažím se normálně nadechnout. Už k tomu i směřuji, když se najednou dotyčný na gauči pohne, zamručí, něco nesrozumitelně zabrblá a začne se nazvedávat na rukou.

To mi stačí k tomu, abych se ve vteřině chopila jedné z jeho zbraní – je mi úplně jedno, jestli to je ta stříbrná nebo železná, už mě překvapuje jen to, že mi to hlavou vůbec bleskne – a pozdvihla ji před sebe.

Zvednu ji vcelku bez problémů, což mě překvapuje. Chytnu ji oběma rukama, čímž její tíhu rozložím do obou paží a drží se mi tak lépe. Když vzhlédnu, on už sedí a pozoruje mě zkoumavým pohledem.

„Jak ses tady vzal?" zadrmolím. „Co děláš v mém bytě?"

Neodpovídá, kouká na mě jako na nějaký přízrak a mě zachvacuje úzkost.

„Nezírej tak na mě!" zavrčím. „Tak co tu chceš?! Slyšíš?"

„Nemám nejmenší ponětí, jak jsem se tu objevil," odpoví jaksi nezaujatě, což se mě trochu dotkne.

Promnu v dlaních rukojeť meče a přešlápnu.

„Jasně," zamručím, „jasně, hm..."

„Nehodlám ti ublížit," ujišťuje mě, „ten meč můžeš odložit."

„Ha," nervózně se zasměju, „nemám ponětí, kdo seš a co tady děláš a mám ti vrátit zpátky zbraň? Pomátl ses nebo co?"

„Nepomátl," svraští obočí, „já lidem neubližuji. Jsem Geralt z Rivie..."

„... Zaklínač," řeknu na stejno s ním a on lehce pozdvihne obočí.

„Tohle ti fakt nežeru," potřesu hlavou a znovu přehmátnu na rukojeti, meč mi začíná v rukou tak nějak těžknout.

„Tak jako tak ten meč už dlouho neudržíš," nakrčí rameny, „akorát ubližuješ sama sobě."

„Neubližuju nikomu, vím, co dělám," uchechtnu se a probodnu ho pohledem, „takže, dostanu z tebe konečně, kdo seš a co tady děláš?"

„Jsem zaklínač, Geralt z Rivie, mým posláním je zabíjet nebezpečné příšery, lidem nebezpečné..." odpoví.

„Přestaň to zkoušet," procedím skrz zuby, „chci pravdu, když už jsi v mém bytě."

Zeptám se ho ještě několikrát, přičemž dojde i na výhružky, že mu vážně ublížím, pokud mi nepoví pravdu. Jenže odpověď je stále stejná a tón, kterým jí říká, se začíná měnit. Od neutrální přejde v zoufalý až podrážděný. Když na mě sykne a zavrčí, přinucen zopakovat to snad po patnácté, ruce mi povolí a meč s řinkotem dopadne na zem. Vydechnu, svěsím ruce a odfouknu si.

„To není možný," zamumlám jen.

„Nerozumím," zabručí, „jak to myslíš?"

„Ty neexistuješ," potřesu hlavou, „jsi fiktivní postava. Nejsi skutečný."

Neodpovídá, jen na mě zase zírá.

„Mluvím s tebou, sedím tu a před chvíli jsi upustila jeden z nejlepších mečů, který se mi kdy dostal do rukou," promluví po delší odmlce, „co chceš ještě za důkaz?"

„Já nevím," pozdvihnu ruku a prohrábnu si vlasy, „nevím, nevím, já..."

Zvedne se a zamíří ke mně: „Možná, že..."

„Ne, stůj!" vykřiknu a natáhnu ruce před sebe v obranném gestu.

„Chtěl jsem jen..."

„Ne," přeruším ho znovu, „ne, ne, ne, nepřibližuj se."

Děsí mě fakt, že nechci, aby se přiblížil snad proto, že bych se ho doopravdy bála, ale proto, že by snad poznal, jak velkou slabinou pro mě je.

„Stůj tam," ukážu na něj, „stůj tam nebo si sedni, to je jedno. Jen měj ten odstup, jasné? Já jen..."

Začnu zběsile pátrat po svém telefonu. Ze všeho nejdřív zaběhnu do kuchyně, potom se vrátím do obýváku. Hledám snad všude, přičemž kolem něj pobíhám ve větších obloucích. On mě celou tu dobu pozoruje a mě to začíná lézt na nervy. Než se na něj ale stihnu obořit, naleznu svůj telefon ve spodní poličce skleněného stolku.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co dělat dál?

a) zavolat sestře

b) zavolat Charliemu – nejlepší přítel a stejný magor do zaklínače jako já, vlastně mě do té závislosti dostal on

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Body sečteny a podtrženy - děkuji pěkně, hlasování ukončeno ^^ 

(vždy budu takhle nechávat den, abych potom mohla začít přemýšlet nad pokračováním a taky ho napsat a vy nečekali moc dlouho na pokračování, kdybych se náhodou zasekla =D )